Pomoc zraněné duši

„Své pacienty nevodím za ručičku, ale udělám pro ně vše.“

Před lety ztratila zrak, avšak svého cíle vystudovat medicínu se psychoterapeutka MUDr. Zdeňka Janková nevzdala.

Zdůrazňuje: „Můj klient musí vědět, že jsem odhodlaná udělat všechno pro to, aby se začal cítit dobře nebo alespoň lépe.“ Ten, kdo by ale od paní doktorky očekával, že ho popadne za ruku jako malé dítě a sama ho vyvede z jeho potíží, by byl asi zklamán. Zdeňka Janková pracuje s lidskou duší jinak. Rozkrývá před klientem možné cesty, včetně způsobů léčby, poctivě o nich informuje, protože vychází z přesvědčení, že každý by měl mít možnost o sobě a o své léčbě rozhodovat sám. Není to obvyklý postup.

Ostatně ani osud doktorky Jankové není obvyklý.

Jako medička si plánovala, že se bude věnovat některému z oborů interní medicíny. Pak zasáhl osud - náhle ztratila zrak. Nechce na to vzpomínat, podstatné je, že se dokázala vyrovnat se svou situací natolik, že se jí podařilo dostudovat medicínu, což mnozí považovali za nemožné. Několik let působila jako odborná asistentka na pedagogické fakultě. Nepřestávala ale toužit po návratu do zdravotnictví. Jako nejschůdnější se jí jevila psychiatrie. V roce l990 začala pracovat v pražské Vinohradské nemocnici. Nebylo to jednoduché - ne náhodou se nevidomí mezi lékaři takřka nevyskytují. Musela se zapracovat, dokázat, že i ona na tuhle práci má. „Dávala jsem si pozor, abych sestřičky, lékaře ani pacienty svým handicapem netraumatizovala,“ dodává. „Na oddělení jsem se pohybovala bez bílé hole. Při konziliích občas asistovala sestřička, do vzdálenějších pavilonů mě doprovázel sanitář. Naštěstí všichni pochopili mou situaci.

Úspěšně složila I. i II. atestaci. Absolvovala i psychoterapeutický výcvik. Po sedmnácti letech působení v nemocnici však dospěla k názoru, že dozrál čas ke změně působiště. A tak od září loňského roku vlastní soukromou psychiatrickou ordinaci.

„Samozřejmě bez určité pomoci se neobejdu. Například na,papírování‘ jsem si zjednala paní. Vyplnit ve formuláři potřebný údaj do příslušné kolonky by se mi asi sotva podařilo,“ vysvětluje. Její zrakový handicap ale nevnímají ani klienti, ani ona sama jako handicap v pravém slova smyslu. Zdeňka Janková ví již dávno, že s ním dokáže jsem se naučit znát svoje limity - co ještě mohu zvládnout, a co už ne. To by ostatně měl umět každý,“ říká. Ona sama toho zvládne hodně: v ordinaci i v běžném životě. Je dobře upravená, pěkně oblečená. „Pamatuji si, které barvy se k sobě i ke mně hodí. Například v béžové vypadám příšerně! Jestli mi střih sedí, to se dá odhadnout i poslepu.“ Pak se Zdeňka zasměje: „Slepota funguje trochu jako prevence proti skleróze. Musíte ustavičně myslet na to, co děláte, uvažovat i v předstihu, na nic nezapomenout. A taky dodržovat jistý řád. I manžel musel pochopit, že u nás se musí vše dávat na své místo. Přestala jsem vidět rok po svatbě - kdyby mě tehdy opustil, každý by to pochopil, i já. Přesto to neudělal. Vždy mi byl oporou, do ničeho mě netlačil, ale ani mi v ničem nebránil. Žijeme spolu šestadvacet let a zejména posledních patnáct je velice šťastných. Říkávám i v ordinaci, že manželství je nekonečná dřina, která ale stojí za to.“ Volný čas paní Zdeňka tráví v přírodě a taky moc ráda cestuje. „Kdo si myslí, že z cestování nic nemám, strašně se mýlí. Intenzivně všechno vnímám ostatními smysly, a protože jsem dlouho viděla, pomáhá mi i moje zraková paměť. A taky mám dost velkou představivost... Manžel miluje rozhledny, vždycky na nějakou spolu vylezeme a on mi nahoře popíše, co je na které straně. Je to krásný zážitek pro oba.“ i období deprese. „To když jsem si ošklivě zlomila nohu a neměla jsem jistotu, zda budu zase chodit.“ Vše dopadlo dobře a ona kráčí po své životní a pracovní trase dál jistým krokem. „Znám svoje limity: co zvládnu, a už co ne.“

Marie Šolleová
Zdroj: Tina