Nevidomá spolupracovnice redakce novin Můžeš, Eva Odehnalová, mluví o tom, jaké to je shánět si práci

Každý z nás přemýšlí o tom, co bude dělat po maturitě, kam půjde, co s ním bude. Já jsem takto uvažovala rovněž. Na vysokou školu se mi nechtělo, protože jsem byla ze čtyřletého učení dost unavená. Rozhodovala jsem se mezi jazykovou školou a hledáním zaměstnání.

Mé rozhodnutí urychlilo setkání se sousedkou v autobuse při návratu ze školy. Předseda správní rady jedné cestovní kanceláře byl její kamarád. Během rozhovoru jsem se jen tak mimochodem zmínila, nepotřebují-li tam nějakou pracovní sílu, třeba na administrativu. Odpověděla, že zrovna hledají někoho handicapovaného kvůli úlevám na daních. Této alternativy jsem se chytla a o tři dny později, den před mou maturitní písemkou, jsme se sešli všichni u ní doma. Budoucí šéf mě seznámil s tím, jaká bude má náplň práce - hlavně telefonování, obvolávání hotelů a hledání volných míst pro turisty, kteří sem přijíždějí. Sdělil mi, že se musí nejdříve zeptat mých budoucích kolegů, nevadí-li jim pracovat s nevidomým člověkem. Mě se zeptal, mají-li se mnou jednat v rukavičkách nebo upřímně. Samozřejmě že upřímně!

Druhý den jsem dostala kladnou odpověď. V polovině června jsem šla na přezkoušení z anglického jazyka a seznámit se s prostory, kde budu pracovat. O dva dny později jsem kolegy poznala více na firemním výletě, první dojem byl kladný. Prvního září 2001, tři měsíce po maturitě, jsem nastoupila do práce, kde jsem měla upravený počítač s hlasovým výstupem s databází hotelů, které jsem měla podle pokynů svých kolegů obvolávat. To byla spolu s přepojováním hovorů má hlavní náplň práce. V pracovní smlouvě jsem měla napsáno pomocná sekretářka rezervačního oddělení. Pomáhala jsem i s razítkováním obálek, faxováním, občas s kopírováním a s přípravou prospektů, které vozilo obchodní oddělení na různé veletrhy. Během zaměstnání jsem absolvovala telemarketingový kurz a chodila jsem na hodiny angličtiny.

Zpočátku jsem si práci pochvalovala, kolegové se mi zdáli všichni milí, ale poznala jsem, že ne všichni byli ke mně upřímní. Jedním z takových případů bylo, že na mě coby spojovatelku přišla stížnost z partnerské outgoingové zahraniční cestovní kanceláře, že jsem údajně byla na klienta nepříjemná. Milá kolegyně mi nic neřekla, ale papír se stížností ukázala vedoucí, což se mi nezdá fér.

Po povodních v roce 2002 začala v cestovce reorganizace a s nedostatkem přijíždějících turistů začala i redukce zaměstnanců. Mezi přebytečné jsem patřila bohužel i já. Myslím, že to nebyl jenom důsledek povodní, ale že jsem asi pro některé kolegy byla nežádoucí. Jednoho dne si mě můj zaměstnavatel zavolal a řekl mi, že mě musí k 1. lednu 2003 propustit, že není práce, úlevu na daních jsem firmě nepřinesla. Odstupné jsem samozřejmě nedostala, ale od poloviny listopadu jsem zůstala doma místo odstupného a dostávala jsem plat.

Měla jsem tedy více času navštěvovat projekt Axes 99, který byl zaměřen na podporu hledání zaměstnání pro zrakově postižené. Součástí bylo psaní životopisu, motivační dopis, zkušební přijímací pohovor, komunikační dovednosti, květina kariéry.

S hledáním zaměstnání to bylo složitější. Zaregistrovala jsem se na úřadu práce, kde mi jedna referentka nechtěla věřit, že jsem telefonovala, když na čísla nevidím. Vysvětlila jsem jí, že je nutné používat ruce. O místo jsem se ucházela v jedné firmě, která se zabývala distribucí léčiv. Neuspěla jsem, protože nemohli věřit, že mohu pracovat na počítači, přijímací pohovor mimochodem probíhal po telefonu.

Díky již zmíněnému projektu jsem získala práci na dohodu o pracovní činnosti, musela jsem se tedy z úřadu práce odhlásit. Působila jsem jako jedna z koordinátorů projektu Evropa konečky prstů, který byl zaměřen na podporu Evropské unie. Pro zrakově postižené bylo připraveno deset seminářů - co seminář, to země.

Kde mohou zrakově postižení najít vhodné uplatnění?

Zrakově postižený může kromě obvyklých profesí (ladič, masér) vykonávat většinu činností jako člověk vidící. Vzhledem k technickému vývoji posledních let může pomocí počítače s hlasovým výstupem, popř. braillským řádkem, který je k PC připojen, pracovat v kanceláři -maily čte zmíněným řádkem nebo výstupem. Je-li kvalifikován a zná-li dobře cizí jazyky, může je vyučovat, tlumočit nebo jinak s nimi pracovat. U nás je kolem dvaceti procent zaměstnaných nevidomých, v severských zemích je jich naopak stejné procento nezaměstnaných, pokud jsou zahrnuti i ti, kteří pracovat nechtějí. Je smutné, že v dnešní době pracují lidé se zrakovým postižením hlavně ve své komunitě, protože naše zdravá vidící populace je hluchá a nemá o tyto lidi zájem. Nevěří, že bychom mohli pracovat na PC v callcentrech a v kancelářích. Zrakově postižení mají také vyvinutý hlasový potenciál, proč by tedy například nemohli hrát divadlo?

Je to zase ovšem otázka společnosti. Někdy jsou lidé líní načíst nebo do elektronické podoby převést text a museli by se přestat štítit někomu občas dělat průvodce. Je to vše otázkou osvěty. Osvěta je nyní větší, ale stále ještě není dostatečná. Zrakově postižení vzhledem ke své dobré paměti mohou být vynikající právníci. V této oblasti mají větší šanci než nevidomí absolventi humanitních oborů, kteří jsou vítáni pouze jako dobrovolníci. Důchod bohužel nestačí k obživě. Samozřejmě že vše záleží nejen na společnosti, ale hlavně na tom, jak jsme my, zrakově postižení, konkurenceschopní. Platí pravidlo, že čím vzdělanější, tím více možností.

Eva Odehnalová
převzato z novin Můžeš