Kompenzační pomůcky a asistivní technologie

Milan Pešák

Je nesporné, že technika a technologie – ty, které pomáhají lidem se zrakovým i obecně zdravotním postižením nevyjímaje – urazily v posledních letech obrovský kus cesty kupředu. To, čemu jsme byli zvyklí říkat kompenzační pomůcky, se mění nejen tím, že vznikají nová zařízení, ale mění se jejich charakter, a to ve směru vyšší užitné hodnoty, funkčnosti a komplexnosti. Proto se i v našich zeměpisných šířkách a jazykových obratech stále více používá pojmu asistivní technologie. V tomto článku si tento pojem trochu více přiblížíme a podíváme se také na odvrácenou stránku onoho někdy poněkud překotného vývoje, který jsem načrtnul v předchozích větách. Pohled z více stran bude asi hlavním rysem tohoto článku. Nebudu se v něm vyhýbat i poněkud razantnějším formulacím a na první pohled překvapivým konstatováním. Například že neexistuje ideální pomůcka pro všechny.

Začněme tedy těmi asistivními technologiemi a srovnáním tohoto pojmu s tím dříve používaným – s pojmem kompenzační pomůcka.

Termín asistivní technologie je poměrně nový a v češtině ještě nemá zcela ustálený význam. Více je používán v anglicky mluvících zemích, a proto jako výchozí charakteristiku použiji vlastní překlad definice z anglické wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/Assistive_technology): „Asistivní technologie je shrnující výraz pro asistivní, adaptivní a rehabilitační zařízení určená lidem s postižením zahrnující také proces jejich vybírání, zpřístupnění a užívání.“ Hned na první pohled je vidět, že takováto definice je poměrně široká a pružná, ale právě tím dnes vhodně vystihuje situaci zařízení, která pomáhají lidem se zdravotním handicapem. Druhou odlišností, která nás zřejmě upoutá, je, že zmíněná definice nemluví pouze o technologiích samotných, ale zahrnuje sem i návazné služby uživatelům zaměřené na výběr pomůcky, její zpřístupnění či individuální konfiguraci a také v neposlední řadě pomoc při efektivním využívání pomůcky, což znamená především zácvik v obsluze takového zařízení. K technické či technologické stránce lze říci, že asistivní technologie využívají různá technická (hardwarová i softwarová) řešení ke zlepšení, posílení nebo alespoň udržení funkčních schopností člověka se zdravotním postižením, jeho maximální možné soběstačnosti, samostatnosti a nezávislosti na pomoci jiných lidí při vykonávání co nejširšího spektra běžných činností v soukromí i v práci. Tím vším asistivní technologie zlepšují kvalitu života lidí se zdravotním handicapem. Společným a charakteristickým rysem moderních asistivních technologií je jejich komplexnost, složitost z hlediska výroby i užití či spolupráce s technikou, kterou používá majoritní většina. Nezřídka jsou součástí větších technologických systémů, přičemž dříve specializovaná autonomní zařízení se stávají součástí komplexnějších technologií, ba dokonce technologií samotnou.

V našich zemích je dosud rozšířenějším výrazem pro technické prostředky kompenzující určitou tělesnou či smyslovou nedostatečnost pojem „kompenzační pomůcka“ (později také „zvláštní pomůcka“ dle terminologie Zákona 329/2011 Sb. o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením).

Pojem „kompenzační pomůcka“ se objevil okolo poloviny 20. století, v době, kdy se v masovější míře začala vyrábět specializovaná zařízení určená osobám se zdravotním handicapem pro usnadnění jejich běžného života. Byly to třeba psací stroje pro nevidomé, nebo třeba různé typy invalidních vozíků a po 2. světové válce mechanické systémy ručního řízení automobilů pro lidi s omezením v oblasti mobility. Jednalo se o specializovaná zařízení fungující samostatně a plnící jen omezenou škálu funkcí. Jinak řečeno byla to zařízení specializovaná a autonomní. Dnešní pomůcky jsou, jak jsme popsali výše, poněkud odlišné, a proto dříve takřka výhradně používaný termín „Kompenzační pomůcka“ se stává zastaralým a málo vystihujícím současnou vývojovou úroveň takových zařízení.

Co to znamená v praxi, si můžeme ukázat třeba na příkladu psaní v Braillově písmu. V minulém století bylo možné takto psát v podstatě jen na Pichtově psacím stroji nebo pražské tabulce. V 80. letech v souvislosti s rozvojem a zvýšením dostupnosti osobních počítačů k tomu přibyla tzv. braillská tiskárna. To na jedné straně umožnilo, aby text pro nevidomého člověka napsal a vytisknul i člověk vidící, který Braillovo bodové písmo vůbec nezná; na druhé straně se ztratilo bezprostřední propojení psaní s výsledkem této činnosti, jímž je napsaný text. Pichtův psací stroj je geniální v tom, že každý napsaný znak pisatel ihned „vidí“ – může si jej přečíst hmatem. Když nevidomý člověk píše na počítači ve virtuálním prostředí nějakého textového editoru, musí mít o tomto prostředí poměrně přesnou představu. Musí jej umět ovládat a v neposlední řadě toto prostředí musí být zpřístupněno tak, aby je tento nevidomý člověk mohl používat tak řečeno bez monitoru a bez myši. Při tom samotný počítač se v zásadě neliší od těch, které používají ostatní lidé bez postižení; speciální funkce zajišťuje speciální software, který je tam jakoby navíc a lidé bez postižení jej nepotřebují. Takový software sleduje a „odečítá“, co závažného se objevuje na obrazovce a tlumočí to pisateli kvalitním syntetickým hlasem nebo braillským textem zobrazeným na elektronickém braillském zobrazovači často zvaném braillský řádek. A teprve až v takovém prostředí nevidomý pisatel svůj text napíše a patřičně jej naformátuje, může jej vytisknout na tiskárně Braillova písma.

Z uvedeného plyne, že zavedení či získání nových možností či funkcí znamená také zvýšení nároků na toho, kdo takové zařízení obsluhuje. A to zas znamená, že pro některé lidi se díky oněm vyšším nárokům stane nepoužitelným a tedy nepřístupným.

Problémy jsou však od toho, aby se řešily. Jak tedy řešit obtížnost ovládání komplikovanějších systémů? Jednu z možností jsme již zmínili – podporu uživatelů v oblasti nácviku obsluhy takových zařízení. Prostě není správné předpokládat, že každý se naučí vše sám metodou pokus-omyl. Proto moderní pomůcky, stejně jako jiná moderní zařízení používaná většinou lidí bez postižení, jsou vybavena od dodavatelů systémem podpory pomocných textů, interaktivními tutoriály či alespoň příručkami. A jak jsme již zmínili, pro lidi se zrakovým postižením je k dispozici již 30 let budovaná síť osobní kvalifikované pomoci, dnes finančně podporované v rámci sítě sociálních služeb.

Nicméně i sebelepší podpora neodstraňuje samotný problém složitosti a obtížnosti obsluhy dnešních složitých a multifunkčních zařízení. Řešení tu je, ale není zadarmo. A v tomto případě nemluvím o penězích. Existují v podstatě dva legitimní přístupy k problematice zpřístupnění dnešních počítačů, ale též tabletů či chytrých telefonů. (I tablety a chytré telefony jsou totiž vlastně počítače, mnohdy s mnohonásobně větším výpočetním výkonem a datovou kapacitou, než měly první zpřístupněné počítače v 90. letech minulého století.) Tím prvním přístupem je, že se snažíme zpřístupnit co nejvíc funkcí, kterými disponují zpřístupňovaná zařízení pro běžné uživatele, a snažíme se, aby je i člověk s omezením plynoucím ze zdravotního postižení mohl ovládat co nejpodobněji běžným uživatelům. To je ten „běžný“ přístup přinášející mnoho funkcí a s tím spojené složitější prostředí a náročnější ovládání, o němž jsme již mluvili.

Druhým způsobem je, že hlavní důraz položíme na jednoduchost obsluhy. Protože však nic není zadarmo, zaplatíme za to tím, že musíme omezit škálu možností, které takové zařízení přináší. Prostě vytypujeme ty nejdůležitější funkce a ty ostatní „obětujeme“ snazší obsluze.

Opět se vám zdá, že píšu příliš teoreticky? Tak si představte, že mluvím třeba o mobilních telefonech. Všichni víme, že existují zpřístupněné chytré telefony se spoustou aplikací. Využíváme je nejen pro telefonování, psaní SMS zpráv či mailů, ale také k prohlížení internetu, orientaci a navigaci ve městě. Můžeme na nich psát texty a ty pak zpracovávat na počítači atd. Kromě těchto chytrých telefonů jsou však nabízeny a prodávány také telefony jednodušší s omezenou nabídkou funkcí. Můžete z nich telefonovat a využívat zpřístupněný seznam kontaktů, psát zprávy či maily. Ale třeba orientační funkce či psaní běžných textů již budou omezené a nebudou poskytovat tolik možností, informací a tedy uživatelského konfortu, jako mají funkce chytrých telefonů. Často také nevyužívají dotykové displeje, ale mají také tlačítkovou klávesnici. No a na vás prostě je zvážit a vybrat, co právě vám nejvíce vyhovuje. Zda si troufnete na ovládání gesty, nebo dáte přednost „staré známé“ tlačítkové klávesnici. Zda potřebujete využívat mnoho aplikací, nebo zda vám stačí jednodušší prostředí s omezenější nabídkou funkcí – to vše se snadnější obsluhou. To vše musíte zvážit. Neboť, jak jsem naznačil v úvodu, neexistuje ideální pomůcka pro všechny. Bylo by škoda, kdybyste neměli pomůcku, na níž budete dělat to, co potřebujete a co byste mohli využívat. Bude vám však k ničemu pomůcka, kterou byste nebyli schopni ovládat a tedy také využívat funkce, které nabízí.

Ukazoval jsem to na příkladu mobilních telefonů; obdobné to však je i v kategoriích kamerových lup či počítačů pro nevidomé nebo slabozraké. Stolní kamerové lupy jsou nejlepším řešením, pokud čtete velké objemy textů včetně „tlustých“ knih. Číst knihu přenosnou lupou není právě pohodlné a komfortní. Na druhé straně velkou plnohodnotnou stolní kamerovou lupu na chalupu vozit nebudete. Jsou lupy, které mohou zobrazený text přečíst také hlasem; musíte však být schopni je ovládat prostřednictvím dotykového displeje a na něm zobrazených ikon. A pokud nevidíte a nemáte zkušenosti s ovládáním počítače, je ke zvážení, zda použít ono zjednodušené prostředí nebo třeba dokonce specializovanou čtečku. Ta neumí víc, než kvalitním hlasem přečíst to, co je na předloze, kterou jste vložili na označené místo. Na druhé straně čtečku ovládáte, jako se ovládaly staré kazetové magnetofony. Regulujete hlasitost a rychlost řeči a můžete se v čteném textu přesunout zpět či vpřed. A z hlediska obsluhy je to vše.

Je dobré, když si taková zařízení můžete vyzkoušet za pomoci či asistence zkušených lidí, kteří vám poradí s obsluhou a ukáží „jak na to“. Mohou vám to ukázat dodavatelé takových zařízení a mohou vám to ukázat zkušení poskytovatelé sociálních služeb. A opět je ke zvážení kam se obrátit, přičemž odpověď opět není zcela jednoznačná.

Každý prodejce má především zájem prodat svůj výrobek či produkt. Z tohoto hlediska je samozřejmě lepší obrátit se na někoho, kdo neprodává a má přehled o celé produkci pomůcek či asistivních technologií daného typu, přesněji dané kategorie. Navíc nemusíme si zastírat, že některá zařízení nabízená některými méně seriozními dodavateli jsou předražená. Mobilní telefony v relacích přesahujících 60 tisíc Kč či ještě dražší tablety jsou toho dokladem. Na druhé straně u neziskových organizací, které poskytují sociální a další služby a tedy i poradenství či zácvik při používání pomůcek zpravidla nenajdete nejnovější a nejmodernější zařízení, protože tyto organizace nemají peníze na to, aby mohly obnovovat sortiment nabízených zařízení v celé škále, jak je na trhu dostupný. Takže je co zvažovat. A nejlepší je „dvakrát měřit než říznete“. Tedy informovat se na obou stranách a zkoušet, zvažovat a opět zkoušet. Nekupujete rohlík za 2 Kč, ale zařízení v řádu tisíců, častěji mnoha desetitisíců Korun, které by vám mělo sloužit více let. Při konzultacích, které v tomto článku tolik doporučuju, získáte též informace, jak získat příspěvek na pořízení příslušné pomůcky podle Zákona 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. V tomto článku jen napíšu, že o příspěvek můžete žádat na Úřadu práce a poskytuje se zpravidla ve výši 90 % z předpokládané nebo již zaplacené ceny zvláštní pomůcky.