Nevidomým muzikantům pomáhá učit se notopis

Text: kvm.
Článek byl se souhlasem redakce a autorky převzat z Ústeckého deníku, 13.11. 2014

Na 13. listopadu připadá Mezinárodní den nevidomých. Většina lidí o něm buď neví, nebo tento den nijak jejich život neovlivní. Mnohem významnější je pro lidi nevidomé nebo pro ty, kteří se zrakově postiženými pracují. V tento den se narodil Valentin Haüy (1745 – 1822) zakladatel první školy pro nevidomé v Paříži. Jeho žákem byl také Louise Braille. V. Haüy své žáky vzdělával pomocí tzv. reliéfního písma neboli vytlačeného klasického písma.

V Českých zemích má vzdělávání nevidomých také dlouhou tradici. Vedle speciálních základních škol tu máme i gymnázia a konzervatoř pro žáky se zrakovým postižením. Jako hudebníka mne zajímalo, jak se vlastně nevidomí učí z not. Proto jsem se setkala s autory Notopisu pro nevidomé – panem Jiřím Jelínkem a jeho ženou Milenou Jelínkovou.

* Nevidomí používají pro text i pro noty zápis v Braillově písmu. Přečíst takové noty je pro neškoleného člověka v podstatě nemožné. Kde jste se vy naučili číst notopis?

J. J.: Ve speciální škole pro nevidomé v Praze na Hradčanech. Až v osmé třídě, což už bylo dost pozdě. Všichni ostatní už ho uměli. Ale musel jsem, tak jsem se ho naučil. Na konzervatoři bylo zvykem, že jsme se s ostatními studenty doučovali vzájemně. Někdo něco nevěděl, druhý mu poradil. Tím jsme si fixovali nové znaky.

* Z jakých materiálů vás učili?

Z žádných. Učitelé nám diktovali. Museli si poradit bez učebnic. Existoval jen přehled znaků a hlavně zkušenost, jak se co píše.

* V současnosti už existuje vaše učebnice notopisu. Jak jste se k jejímu napsání dostali?

M. J.: Manžel začal pracovat v mezinárodní komisi pro unifikaci znaků Braillova notopisu. Tato komise vydala v angličtině přehled znaků a jejich významu. Ale podle toho se nikdo nenaučí notopis používat. Tak jsme vytvořili Notopis pro nevidomé. Poté také Metodiku hudební výchovy a hry na nástroj.

* Jak se dnes člověk může naučit Braillův notopis kromě toho, že si sám nastuduje vaši učebnici?

Od někoho, kdo ho umí, což jsou zejména absolventi Deylovy konzervatoře. Pak v rámci vzdělávání na této konzervatoři či na speciální škole pro nevidomé. Znalost notopisu považujeme za nezbytnou. Výuka náslechem je strašně omezující, nevede člověka k samostatnosti. To by měla být jen doplňková metoda. Vedle toho bývají občas pořádány kurzy zejména pro učitele ZUŠ, kteří pracují s nevidomými žáky.

* Kolik je podle vašich informací v České republice přepisovačů not do Braillova písma?

Málo. Soukromě si teoreticky mohou přepisovat všichni, kdo se Braillův notopis naučili a mají někoho, kdo jim noty nadiktuje. Oficiálně takto pracují asi tři lidé. Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana si stanovuje ediční plány. V rámci nich vydává notový materiál tak, aby uspokojoval potřeby různých nástrojových oborů (např. titul pro klavír, titul pro kytaru, titul pro housle apod.). Vedle toho se přepisují noty na zakázku. Rozdíl je hlavně v tom, že na zakázku si obvykle objednatel nechá přepsat konkrétní skladbu, zatímco v rámci edičního plánu se vydávají celé sbírky, tituly včetně obsahu, poznámkového aparátu apod.

* Vy sami jste také učiteli v ZUŠ. Jak taková výuka vypadá? Jak žáky kontrolujete? A jak se připravujete?

(pan Jelínek je nevidomý, paní Jelínková slabozraká – pozn. aut.) Příprava je hodně náročná. Jako každý učitel si musíme připravit minimálně půlroční plán pro každé dítě. To znamená projít si spoustu not. (Samozřejmě s léty zkušeností je tato činnost méně náročná.) Konkrétní skladbu ale musíme dokonale znát, abychom mohli žáky opravovat. Protože skladbu zapsanou v Braillově písmu si musíme „poskládat v hlavě“, nemůžeme až s žáky luštit, co v těch notách vlastně je. To vidící učitel může, když si třeba žák přinese vlastní skladbu. J. J.: Já jsem varhaník a kytarista. Učím zejména kytaru. Jak dítě hraje, kontroluji hlavně sluchem.

* Jak ale poznáte správný prstoklad?

Jako kytaristka víte, že některé věci prostě jiným způsobem zahrát nejde nebo slyšíte, že místo například přidání prstu do hmatu v levé ruce dítě změní polohu (posune ruku na hmatníku). Také prázdné struny znějí úplně jinak. Samozřejmě je možné prstoklad upravit podle konkrétních dispozic žáka. To už je o domluvě.

* A pravá ruka? Děti mají tendenci všechno hrát jedním prstem…

Ani to není problém. Mám systém cvičení, které se jedním prstem prostě zahrát nedají. Takže se žáci techniku pravé ruky naučí a pak ji používají. Když to shrnu, prostě to slyším.

* Jak se nevidomý učí třeba skladbu pro klavír?

V českých přepisech mají klavíristi zapsanou skladbu po taktech. Tedy pravá ruka první takt, za ní levá ruka první takt, pravá druhý, levá druhý… Buď si čteme levou rukou a pravou hrajeme (a pak opačně) nebo u zkušenějších hráčů a náročnějších skladeb přečteme jeden dva takty pro obě ruce a pak si je zahrajeme. Tímhle způsobem se postupně naučíme celou skladbu samozřejmě zpaměti. Příprava učitele je náročná zejména u akordických nástrojů, protože přepis skladeb do Braillova písma je náročný, je tam opravdu hodně znaků. U složitých skladeb se kolikrát na jeden braillský řádek nevejde ani celý takt. Ale není to jen o notách samotných. Při učení zpaměti hodně pomáhá i dokonalá znalost hudební teorie, zejména harmonie a forem.

* Když studuji skladbu, obvykle se v první řadě zabývám melodií a rytmem, až v druhé fázi výrazem. To znamená, že z notového zápisu si nejdříve všímám not samotných a pak teprve vnímám všechny ostatní značky. Jenže vy máte všechny znaky v jednom řádku za sebou. Takže musíte hned od začátku číst všechno.

Nemusíme. Když si projedu prstem po řádku, umím z toho vybrat jen noty. Tento způsob také používáme. Záleží na složitosti skladby a pokročilosti hráče. Vidící vynikající klavírista také rovnou čte kompletní zápis.

* Není zápis skladby pro klavír po taktech střídavě pro obě ruce nepřehledný? Některé státy upřednostňují zápis po určitých částech pro jednu a pak teprve druhou ruku.

Pro nás je lepší číst po taktech, protože se nám tak skladba v představě postupně skládá. Zejména, pokud hlasy přecházejí z jedné ruky do druhé, přečteme si hned, jak ruce na sebe navazují. Kdybychom měli zápis po větších částech, vždy by se takový hlas na chvíli nesmyslně objevil a pak zase zmizel. Vy to v černotisku vidíte, ale pro nás by to bylo matoucí. Zajímavé je, že třeba v Rakousku nesmí nevidomý učitel učit vidícího žáka. Mnohaletá zkušenost v naší zemi ukazuje, že k tomu není žádný důvod.

* Musí nevidomý učitel znát také běžný notový zápis?

Tato znalost je rozhodně velmi užitečná a často i nutná. U nás existuje učebnice Notopis v reliéfu (autor Jelínek a kol. – pozn. aut.). Na fóliích jsou reliéfně vytvarovány velké černotiskové znaky notopisu (noty, klíče apod.). Nevidomý si je osahá a tím získá představu o jejich tvaru. K tomu jsou slovní popisy. A pod fólií jsou ještě tytéž znaky ve zvětšené běžné notaci. Tuto učebnici využívají nevidomí učitelé u vidomých žáků (aby jim ukázali, jak znaky vypadají) nebo se mohou využívat při výuce slabozrakých žáků. Ti někdy používají jak černotisk, tak Braillovo písmo.

* Při studiu vaší Učebnice notopisu pro nevidomé mne zaujaly mimo jiné ty nejsložitější zápisy – partitury (zápis všech nástrojů a zpěvů, které skladba obsahuje). Už v černotisku se na stránku vejde pro každý nástroj jen několik taktů. V Braillově písmu mi to přijde nepředstavitelné...

Složité partitury se moc často nepřepisují. Právě pro jejich náročnost. Zápis pro orchestr je stejný jako u menších souborů. Přepisujeme jednotlivé řádky nástrojů podle předlohy, tj. když je v běžných notách na stránce například pět taktů, napíše se v Braillově písmu zkratka nástroje a pět taktů i když to vychází na více braillských řádků. Pak další nástroj, opět pět taktů atd. Na každé stránce se musí znovu uvádět označení nástroje. Jinak by se v zápisu nikdo nevyznal. Braillský zápis v sobě také nese informaci, která stránka černotisku je jím přepsána. Stejný způsob zápisu se používá i u duet, trií apod., zkrátka u malých souborů. Tam je ale možný i takový zápis, kdy se sobě party přizpůsobují v tom smyslu, že se vynechávají prázdná místa v partu s menším počtem znaků, aby byly pod sebou jak taktové čáry, tak doby. Tedy tak, jak to znáte z černotisku.

* Jak to vlastně funguje, když je v souboru nevidomý? Funkce dirigenta je v takovém případě zbytečná.

Když je například v tanečním souboru bubeník, řídí se nástup i tempo podle něj. Když ne, měl by nástup udat právě nevidomý a všichni ostatní začnou podle něho. Ale při nácviku prosté odpočítání, eventuálně i průběžné počítání funguje stejně dobře jako u vidících. Když je pak skladba nacvičená, řídí se sluchem. Jsou to muzikanti…

* Jak to vypadá se vstupem počítačů do této sféry?

Nevidomí hudebníci používají pro běžný notopis notační softwary. Já osobně Capellu. Pomocí MIDI klaviatury nebo počítačové klávesnice napíšeme noty, program nám pak skladbu přehraje. PC mají hlasový výstup, můžeme tedy i sluchově kontrolovat, co jsme napsali. Když píšeme braillské noty do textových editorů, lze klávesnici přepnout do režimu, který funguje jako Pichtův psací stroj. Používáme pak jen sedm kláves v jednom řádku a různými kombinacemi těchto kláves zapisujeme text Braillovým písmem. Existují i braillské tiskárny, takže si můžeme text vytisknout. Nebo používáme tzv. braillský řádek. Bohužel, dosud není software, alespoň mi není znám, který by uměl spolehlivě převádět běžné černotiskové noty do braillské podoby. Stále je potřeba člověk, který noty přepíše. Je to způsobeno hlavně množstvím prvků, které takový běžný notový zápis obsahuje – vedle not značky pro výraz, prstoklad atd. – a jejich ne vždy pravidelným uspořádáním. Složitost braillského notopisu spočívá také ve víceznačnosti braillských znaků. Kombinací 6 bodů je jenom 64. Proto některé znaky mají různé významy jednak podle jejich umístění v textu, jednak podle specifik zápisu pro různé nástroje. Je to opravdu složité, ale jako všechno i Braillův notopis se dá naučit. Přeji všem nevidomým hudebníkům, aby se jim v životě dařilo a aby jim počítačoví experti co nejdříve vymysleli vhodný program na převádění not.