Že by anděl…?

V Telči bylo v tom červenci vedro. Ale nevidomí zpěváci, kteří přijeli na soustředění, navzdory horku zkoušeli a zkoušeli. Otevřenými okny nechávali zpěv doznívat až ve větvích borovic. Bylo jich za okny v parčíku plno.

Dita ležela u nohou své paní. Tu milovala nade vše. Náš čtyřhlasý zpěv však milovala též a pro nás všechny měla přátelsky upřímné pohledy. Byla to bytost s čistou duší a absolutním hudebním sluchem. (To si nedám vymluvit.) Pokud zpěv ladil, slastně se protáhla, ulehla a zlehýnka přešla do dřímoty. Pokud ale sem tam došlo ke vzrušené debatě kvůli nějaké nešťastné notě, zvedla se i se svou paní a dala najevo, že „to tedy ne, s chybami se zpívat nebude“. A tak se chyby vypilovaly a mohlo se jít zpívat do kostela. Na mši a na koncert.

Dita byla první psí dáma, která kdy byla vpuštěna v Telči do kostela. Byla si toho vědoma a chovala se nejvýš důstojně. Neslyšně zdolala schody na kůr, otřela se s láskou o paniččiny nohy a potom se vztyčenou hlavou usoudila, že čtyřhlas byl nasazen správně. Ano, měla pravdu. Zpěváci zpívali vroucně. Jejich zpěv byl modlitbou – a snad proto jsem v jedné chvíli zaslechla jakoby lehounké zašelestění křídel. Že by anděl?… Otočila jsem hlavu a můj pohled spočinul na Ditě. Ležela s přivřenýma očima a sem tam malounko pokývla hlavou. Jako by si neslyšně s někým povídala. Vyzařoval z ní klid a mír a celá její bytost byla v takovém blaženém souznění s všeobjímajícím božstvím, až mi to bralo dech.

A anděl? Musel tam tenkrát být. Musel tam být, musel se k ní sklonit a něžným dýchnutím jí zahřát duši. Snad jí i prozradil, že ji zanedlouho přivítá v nebi. Snad jí i slíbil, že jí tam andělé budou taky zpívat čtyřhlasně. Jemně a pianissimo – aby mohla podřimovat.

Jiřina Kalabisová
Převzato ze souborů povídek „S bílou holí“ č. 6, uveřejněné na internetových stránkách www.nevidomi.cz