Z deníku pod psa

Dost dlouhou dobu jsem lenošila - tedy pokud mi Puberťačka dala pokoj - v našem společném kotci, a myslela na své věci. Občas mě člověci z Velkého Domu vzali proběhnout ven, hráli si se mnou nebo mi dali něco k snědku. Vždycky mi připadá, že by toho krmení mělo být mnohem víc. Ale prý ne. Přicházela i Jedna z Nich, oblékla mi ty nesmyslné bílé šaty, co se oblékají, když má jít pes do práce. Pak jsme spolu chodili a Jedna z Nich mi dávala dobroty, když jsem dělala svou práci dobře. Snažila jsem se, aby těch dobrot bylo co nejvíc. Po práci se Jedna z Nich vrátila do Velkého Domu a já k Puberťačce. Mám ji plné zuby, chňape po uších a bere mi aporty, které si sama neumí ulovit.

Dnes přišla Vona. Má asi trochu umřelé oči, jako někteří člověci. Moc nevoní, ale umí přátelsky cenit zuby. To člověci dělají, protože nemohou vrtět. Když jsem ale já přátelsky zavrtěla na ni a pořádně jí olízla tlapku, ukázalo se, že její tlapky jsou moc příjemné, podobně jako například u Jedné z Nich. Tak jsem si řekla, že bychom se mohly skamarádit. Zdálo se mi, že si to myslí taky. Ale bylo nás tam hodně - jako psů - a Vona vypadala, že nás má všechny ráda. Možná tady s námi chce bydlet? Mohla by být v mém kotci místo Puberťačky.

Vona přišla zas a také Jedna z Nich. Jdeme do práce společně, a to je legrace mít obě na vodítku. Myslela jsem, že budu dostávat dobroty od nich obou. Vona mi dávala, ale Jedna z Nich nějak zapomněla. Dokonce si pak odepnula svoje vodítko a courala se za námi. Vona vydává veselé zvuky vysokým hlasem, jako by poštěkává, když se nám něco povede. Já nemám tak vysoký hlas a také pořád necením, ale zato umím vrtět a mlátit ocasem o zem, když chci někomu říct, že bych měla velkou radost z pohlazení. Vona tomu docela rozumí, poštěkává a cení se skoro kolem celé hlavy (jak to jen dokáže?). Líbí se mi to a tak jí přinesu aportek.

Hned ráno přišla do Velkého Domu Vona a s ní Von. Přinesli mi úplně nové šaty a spoustu hraček. Mají tady auto. Auta mám ráda, jen musím dávat pozor, jestli nejede k doktorovi. To ráda nemám. V autě byla na zadním kanapi deka, to vypadá, že tam může jezdit pes?! To jako já? Ale to je báječné! A tak jsem na nic nečekala a uvelebila jsem se tam, než přijde třeba Puberťačka nebo někdo z cizích člověků. To by se tam pak pes nemusel vůbec vejít. Vona i Von roztáhly tlamky a vyštěkávali veselé zvuky a pak mi dali sníst úžasně voňavou věc, kterou Vona měla na tlapkách. Jedna z Nich stála kousek dál a jako by mi chtěla něco říct. Já se ale bála, aby mi neujelo to auto, co mají Voni. Tak jsem čekala, až přijde za mnou. Trochu se jí klepala brada a vydávala smutnou vůni. Nepojede se mnou? Asi ne. Určitě se brzy uvidíme.

Von a Vona mne přivedli na nějaké nové místo. Byl tam pelíšek, ale moc nevoněl. Misky na vodu a na krmení tam byly, takže to bude v pořádku. Dali mi spoustu hraček, které se dají nosit třeba celý den, protože mi je tady žádná Puberťačka nebere. Von mě pořád drbe, říká, že si mě musí užít než půjde do práce. Také chodí do práce? Koukám, jestli má bílé šaty a rolničku, ale Von nemá nic než ty věci, které člověci nosí místo kožíšků.

Celou noc jsem čekala, že přijde Jedna z Nich, ale nepřišla. Je mi smutno. Vona i Von mně sice pořád drbou a hladí, ale psovi se stýská. I po Puberťačce se mu stýská. Nebyla tak zlá. Dokonce ani nemám hlad, takže kdyby mi Puberťačka zblajzla moji porci, asi by mi to nevadilo. Vona chodí taky smutná, pořád mi něco dává, ale nemá to cenu. Jedna z nich tady není a tak možná umřu. Lehnu si a zavřu oči. Když to vydržím dost dlouho, možná že zavolají Jednu z nich a pak tady můžeme být všichni Doma. Von říkal, že tady se to jmenuje Doma.

Vypadá to, že od samého rána budu dnes v práci. Sotva mne nechala, abych si venku přečetla pár pesemesek a už mi dala šaty. Vzala si hůl a hned jsme šupajdily na metro. Metro znám líp než Vona. Přesně vím, jak si udělat místo, kde mne člověci nebudou okopávat. I Vona si udělá místo hned u mne, ale většinou jí to chvilku trvá. Prohlížím si hezky zblízka boty člověků, kteří jsou kolem. Někteří na mne cení a chtějí mě podrbat. Teď se mi to nehodí, protože jsem v práci. Boty kolem nás většinou nádherně voní. Vona sice má také boty, ale ty moc nevoní. To Von je na tom mnohem lépe. Těším se, když Von přijde domů, že si mohu k jeho botám čuchat. Někdy má i ponožky moc hezky voňavé, ale Vona vždycky něco řekne a Von jde do koupelny a tam se jich zbaví. Škoda, věčná škoda!

Vona mi dneska připadá hodně nudná. Sotva jsme se ráno trochu prošly, už si sedla ke stolu. Má na něm takové divné klapky, do kterých se strefuje všemi prsty na předních tlapkách. Z jedné krabice blízko ní svítí světlo a z jiné zas něco poštěkává. Člověk to nejspíš není, zcela určitě to neumí pískat ani tlesknout. Asi je tam zavřený pes. Vona vypadá, že mu rozumí, možná je taky chytrý jako já. Budu mu říkat Pes-intoš. Už mě to ale fakt nebaví! Když strčím svou velkou hlavu pod její loket, tak na ty klapky nedosáhne. To je nápad! Dvakrát mne okřikla, že prý musí pracovat. To není pravda, vždyť nemá bílé šaty, ani rolničku a celou dobu sedí. To přece není žádná práce! Po chvíli konečně vycenila zuby, pohladila mne a řekla - tak jdem. Něco zmáčkla, něco zabručelo a Pes-intoš konečně přestal štěkat. A já už jsem u dveří, Vona si bere hůl, boty a vodítko a můžeme jít. Jo, ještě míček...

... pokračování jindy, teď nemám čas.

Delicie Nerková
Povídka Delicie Nerkové “Z deníku pod psa“ vyhrála literární soutěž k 90. výročí časopisu ZORA a k 10. výročí založení Střediska pro výcvik vodicích psů SONS. Povídka zvítězila v kategorii s názvem Já a můj vodicí pes.