SVĚTLONOŠ

Diana vstoupila do mého soužení v době, kdy jsem zakoušela úzkost z opuštěnosti. Lucie odjela studovat do ciziny. Moje velká, vlastně citově největší opora se tím vzdálila na stovky kilometrů. Odešel navždy Tomáš a šok z jeho tragického úmrtí ležel ve mně jako radioaktivní balvan. Noci provázené vleklou nespavostí mi ve své nekonečnosti dávaly čas na úvahy o tom, co dělat dál, jak nalézt novou sílu a chuť vstát a posunout depresi alespoň na rovinu rozumné polemiky s životem. Mé manželství procházelo krizí, která signalizovala neodvratný konec. Kolem mne kroužilo mnoho slov vyjadřujících účast i pochopení přátel. Všechna ta slova však dopadala na bezbarvou stěnu samoty bez rezonance. Zněla nepřesvědčivě a rozpouštěla se jako sníh v mém stesku. Stěny panelového bytu mi začaly víc než dřív jasně ohraničovat mou definitivu, mé nedobrovolné uvěznění, mou bezmocnost. Jediným skutečným povzbuzením byla představa prostoru za hranicemi bytu spojená se svobodným a nezávislým pohybem, s nezávislým a dynamickým splynutím s čerstvým, vonícím prouděním vzduchu. Nebylo dále o čem přemýšlet. Naplnil se čas pro rozhodné řešení: musím se naučit chodit venku bez lidí – tedy sama nebo se psem. Přitažlivější ovšem byla ta druhá varianta, protože jsem ve skrytu duše už dávno toužila po psí blízkosti. Jedinečná příležitost, jak spojit dva sny v jeden.

A tak se stalo, že jednoho dne stál na prahu mého bytu pes, následník Erona, čtyřbarevného kokršpaněla z dob mého studentského mládí. Důstojně dal hned ve dveřích najevo, že jeho poslání je ovšem rozhodně vyšší. Když byl zbaven vodítka s povelem „volno“, radostně proběhl kuchyní a v letu hbitě spolkl párek, jímž jsme zpečetily jmenování do nového úřadu.

Diana vstoupila do mého života jako světlonoš, šťastná zpráva či nečekaná výzva k cestě kolem světa. Po téměř sedmnáctiletém zápase se strachem vyjít na ulici bez doprovodu znamenala okružní procházka kolem domu s Dianou zážitek srovnatelný opravdu jen s cestou kolem světa. Naše první výpravy byly poznamenány mou silnou nervozitou. Převládala ve mně nedůvěra v sebe i ve spolehlivost psího výcviku. Každou chvíli jsme se ocitaly v situaci, z níž jsme bez asistence kolemjdoucích sami nenacházely východisko. Ale Diana neztrácela dobrou náladu, trpělivost a humor. Krásná, štíhlá, černá labradorka, s elegantními pohyby a sebevědomou chůzí kráčela vytrvale, ba téměř nadšeně krok přede mnou a dávala mi neslyšné signály mapující stav terénu. Oddaně, tiše a vytrvale mne ujišťovala o tom, že jsem se rozhodla dobře. Vyklepávala ocasem nepřetržitě rytmicky prostou větu: „Jsem na světě výhradně kvůli tobě!“ Občas mne sice neplánovaně vtáhla do svých zájmů. Prosadila si třeba, že jsem se musela nechtěně podívat, jak sáňkují děti, nebo jindy zahnout namísto domů k potravinám, kde hodný prodavač nabízel kolečko salámu. Nakonec se ale vždycky nechala přemluvit k poslušnosti a soustředila svůj instinkt do mých služeb.

Ano, rozhodla jsem se jistě nejlépe, jak bylo možné. Ta rozpustilá, temperamentní, ale i pozorná a přítulná fenka, mne naučila mnohému. Posunula mé vnímání psí inteligence ve vztahu k člověku k pozoruhodně obohacující citlivosti. Stala se neúnavným likvidátorem mé nervozity i únavy. Sledovala s klidným odstupem všechny mé duševní proměny a doplňovala chybějící vitalitu i něhu v kteroukoliv hodinu denní či noční. Její rytmus se poznenáhlu stával mým a já jsem s úžasem pochopila, že je přirozenější a zdravější, než ten lidský. Vnutila mi puls radosti navzdory všemu, co v mé psychice stálo v cestě. Přinesla mi odvahu posílenou radostnou naivitou, s níž přijala i mne s mým osobním utrpením. Kožený postroj s kovovým držadlem se stal volantem, kterému velel instinkt a intelekt zvířete. Pes táhl za sebou můj úděl bez stížností a známek odporu, ale též bez podmínek a požadavků. Psí hřbet s vodičem byl úřad, povinnost, ale také řád věcí, oddanost vyšším úkolům a respekt k člověku, který mu byl svěřen. Novému vedení i řádu jsem se zakrátko bezvýhradně podrobila. Staly jsme se nerozlučnou, kompaktní dvojicí, která se vztyčenou hlavou pomalu a vytrvale pracovala na postupné likvidaci všeho negativního. Osud byl jeden, ale já a Diana jsme byly dvě – tedy měly jsme jasnou převahu. Můj život dostal novou dynamiku i směr. Začala jsem vedle Diany opět žít s pocitem radosti a lidské důstojnosti.

Den, kdy se Diana ztratila, byl deštivý a chladný. Začátek září jasně signalizoval konec léta. Stála jsem před potravinovým krámkem, kde jsme pět let pravidelně nakupovaly a Diana dostávala své salámové odměny. V uších mi zněla nepřetržitě věta, kterou okomentoval situaci prodavač, než mne zanechal v šoku na chodníku: „To už ji máte nadobro pryč!“ Ticho a chlad ulice se spojily a sevřely mne do kleští zoufalé jistoty. Je pryč! Muž, který ji odvedl na připraveném vodítku, ji nevedl, jak řekl prodavači, ke mně. Nikdy ji ke mně nepřivede! Vydala jsem se plačící ke svému domu. Bílá hůl kreslila přede mnou na dlažbu křížky. Každý krok pohřbíval minulost, která mi ještě před chvílí dopřávala u levé nohy Dianinu hřejivou oporu.

Druhý den jsem odjela na pobřeží Jadranu. Skupina jogínů, přátelé a Lucie byli účastni na mém hoři, ale nemohli nic, než čekat, zda-li nepřijde z Prahy zpráva o zázraku. Pátrací akce policie a médií byla v chodu a já jsem na míle vzdálená zůstávala jen se smutkem na vyhřáté pláži poseté radostně ševelícím davem. Vzdala jsem se ihned pokusu o rozptýlení, které mi jásavá atmosféra pobřeží nabízela s intenzitou těmto místům vlastní. Začala jsem vědomě soustřeďovat veškerou energii do hledání Diany. Seděla jsem v lotosové pozici desítky minut několikrát denně. Nevnímala jsem ruch okolí, jen jsem přijímala do uší hudbu moře. Prosila jsem, aby mi dávalo sílu nepodlehnout skepsi. Začal se rodit projekt, v němž se Diana zhmotní v mé mysli natolik, že přijde na mé zavolání. Otvírala jsem s motlitbou anahátu čakru a do ní jsem přivolávala svou fenku, hladila ji a líbala na ploché temeno, tiskla její krásnou hedvábnou hlavu k sobě a šeptala jí do ucha: „Jsi moje, Dianko, patříme k sobě, musíš se vrátit!“ Hodiny meditací, v nichž jsem přibližovala k sobě svého psa, se stávaly posléze silnější realitou, než ta, kterou jsem žila navenek. Cítila jsem stále silněji Dianinu přítomnost, její vnitřní rozpoložení, a přes racionální pochybnost v úspěch mého snažení ve mně sílil dosud nepoznaný pocit. Jakási síla mne začala posouvat od přání k myšlence a od myšlenky k víře. Víra pak splynula v jistotu, že není možné, aby Diana neuslyšela můj hlas, když síla mé lásky je tak nevýslovně burcující.

A pak nastalo ráno, do nějž jsem se probouzela v pláči. Konec snu mne zastihl v objetí s Dianou. Byla trochu zahanbená, špinavá a podchlazená, ale byla to ona. Vtiskla mi hlavu mezi kolena a nechala se obejmout. Nic jsem nevyčítala. Užasle jsem prožívala radost z doteku, něhu jejího návratu i nekonečný vděk.

Postel mne ještě chvíli konejšila, ale neumožnila mi už vrátit se do snového setkání s Dianou. Byl to ale vůbec sen? Bylo to něco silnějšího, něco, co jsem ve svém životě již prožila mnohokrát. Ten těžce identifikovatelný stav jsem dobře znala. V průběhu života se čas od času hlásil, aby mne nabádal k pozornosti. I když to vyznívalo skoro jako ironie, nemohla jsem nevzít ten známý pocit na vědomí. Stejným způsobem mě v minulosti bylo oznámeno mnoho věcí, které nejprve vypadaly absurdně. A přece jsem se později měla sklonit pokorně před neústupností osudu, který šel v mém vnitřním vidění jen o pár kroků napřed. Bohužel jsem nebyla ušetřena těch nejtvrdších sdělení, která mne bez milosti přibližovala k tajemstvím velkých tragédií. Viděla jsem v předstihu jasně své oslepnutí, autohavárii jednoho přítele naší rodiny i tragickou smrt svého klavíristy. Ale proč neuvěřit také šťastné události, ač je jakkoliv neuvěřitelná?

Milada Bartoňová, můj guru, žena velkého ducha a moudrosti, se v šeru pokojíku rekreační chatky skláněla nad tarotovými kartami a věštila. „Síla dobra pracuje na tom, aby ten rohatý nezvítězil!“ Večerní pobřeží zchladil mořský vánek. Vracely jsme se s Lucií ke své chatce. S předstíranou veselostí jsem usedla ke stolu, abych ostatním nekazila náladu. Rozproudil se obvyklý nezávazný hovor. Fyzicky jsem odpovídala, ale duševně jsem byla opět v jiné dimenzi, v níž jsem vedla nepřetržitý dialog se svým psem. Naši debatu náhle rázem ochromil křik Jaroslava pod verandou. „Neuvěřitelná zpráva! Diana je doma!“ Vrazil do dveří s napřaženým mobilním telefonem a spěchal ke mně. „Volá tě Saša, Diana se našla!“ Hlas mého muže Saši oznamoval se zjevnými známkami prožitého stresu základní podrobnosti o Dianině nalezení. Po výzvě, zveřejněné v televizi, si povšimla jedna dobrá žena ušlechtilé labradorky, potulující se okolo kontejnerů v doprovodu dvou bezdomovců. Pes reagoval na zavolání a nechal si prohlédnout tetování v uchu. Číslo 2713 potvrdilo Dianinu totožnost. Paní vyklopila z peněženky šest stovek a šťastně odváděla poněkud ucouranou a hladovou Dianu na nejbližší policejní stanici. Pak už jen zazvonil telefon u Saši vyčerpaného týdenním nepřetržitým pátráním a za hodinku se vykoupaná a nakrmená Diana schoulila pod klavírem a tam na dlouhou dobu znehybněla v tichém rozjímání.

Týdenní drama se pomalu rozplývalo v telefonním sluchátku a moje tělo vydechovalo zvolna tíhu poznání, které do něj vložil sen minulé noci.

Prázdná pláž tonula ve tmě. Ponořila jsem se do vody. Moře bylo klidné a laskavé. Plavaly jsme ve vodě s Lucií samy. S rozkoší jsem přijímala vodní lázeň. Pomalými tempy jsem odstrkovala bolest minulých dnů a vlny ji odnášely v pěně na vychladlý břeh. Děkovala jsem vodě, vzduchu i Dianě tváří v tvář Inteligenci Universa, která mne v rytmických pohybech těla naváděla do zklidněného chodu mysli. Nad nočním mořem se jemně pohupovala moje radost. Jako labradorský ocásek rytmicky a nepřetržitě vyklepávalo štěstí v bezdrátovém spojení do Prahy prostou větu: „Jsem tady kvůli tobě, Dianko!“

Anna Markowitz