Radost ze života
K tomu, aby byl každodenní život veselejší, si člověk sám nestačí. Někdo má rád klid a stačí mu ke štěstí knihy a sdělovací prostředky. Já jsem typ, který má rád lidi a vše kolem nich. Ještě pestřejší je život, když máte doma nějakou němou tvář, která je živá. My máme doma psa. Od mých dětských let je to čtvrtý v pořadí, ten poslední je nejvykutálenější. Máme jej pro radost, ale musím přiznat, že v poslední době i pro zvyšování hladiny adrenalinu.
Nadarmo se neříká, že domácí zvířátka, která s vámi sdílí obydlí, žijí s námi jako členové rodiny. Přesně znají naše návyky. Sledují každý náš pohyb, i když se tváří, že pochrupují. No, a co dělá pes, kterého máme už třináctý rok? To pochopí, kdo zvířátka má rád. Jsme už na tom s manželem tak špatně, že když vám povím, že jsme nuceni pro klid v rodině před našim Alfíkem mluvit i cizím jazykem, tak tomu nebudete věřit. Je tak nevychovaný, že poslouchá vše, o čem se bavíme. Zná dobře členy naší rodiny, známé, kteří přijdou nebo přijíždějí na návštěvu. Tak, že to vypadá tak, že slova přijde nebo přijede a křestní jména osob musíme nahradit jinými slovy. Ještě, že náš krásný jazyk český má tolik možností obměňovat slova, abychom toho psího kluka mátli. Podle toho jakou máme náladu, pak z rozvernosti použijeme a oprášíme i jazyk ruský, kterým dosud, čím se můžeme pochlubit, dobře vládneme. Přestože upadl z jistých důvodů v nelibost. Škoda, že ostatní řeči, které se nesměly užívat už nestačí na konverzaci. Dnes už je pro zdravotní handicap obou cestování do ciziny tabu a také naše kůra mozková už kapacitně na jazyky nestačí. Máme však jiné radosti, které nám vyplňují činorodý život, na který nám schází čas.
V poslední době jsem Alfíkovi začala zcela vážně vyhrožovat, že jestli se nepolepší, že ho dám do polepšovny. Čímž jej straším dávno. Po zhlédnutí (v mém případě poslechu) televizní reportáže ze psí polepšovny, by to možná za to stálo.
Ono se říká, jaký pán, takový pes. Ale není to vždy pravda. Ten náš je hyperaktivní od narození a drží jej to dodnes. Veterinář nás poučil, že se musíme smířit s jeho chováním, že je to jako u lidí. A, že není rodiny, kde by nebyl nějaký vyvrhel. Jsou to někdy nervy, ale možná, že by nám změna někdy i scházela. Na kom bychom se vyřádili, když se nám zrovna nedaří. Němá tvář nám neodpoví, a co si myslí, to nevíme. Aspoň nějaká výhoda.
V poslední době jsem mu začala vyhrožovat, že nebude sledovat televizi a poslouchat rádio. Už to moc přehání. Nemůže nám vyčítat, že se o něj nestaráme, co se týká výživy. Já mám úchylku, že sotva rozšklebím ráno oči, pouštím rádio, které mi hraje při práci stále. Také poslouchám televizi s Alfíkem na klíně. Ještě, že je střední pudl, kterého na klíně udržím. Aspoň mě nutí napínat svalstvo. Hlavně nohou, které bych bez něj měla ochablé.
Co že mě tolik vadí? Loudí po nás jídlo, které není pro psy. Nedivím se mu, když slyší neustále relace o správné a zdravé výživě. My se tímto způsobem stravujeme léta. Což je jedna z mých profesionálních deformací. Vždy tíhnul k některým druhům zeleniny a ovoce. Ovšem letos, s příchodem jara to už přehání. Možná to bude i věkem, že také má ověřeno, že je mu lépe. Však nikdo nevěří, že je mu tolik let. Večeříme brzy, proto ještě denně připravím talířky s ovocem. Jablko a nějaké jižní plody. Od každého trochu. Jakmile se octne talíř na stolku, už je v pohotovosti a úporně přešlapuje a škemrá. Polovinu mu dám, protože jsem „měkkosrdcatá“. I od lehké večeře mně pomůže. Má rád i chléb s máslem nebo sýrem. Maso nemusí. Miluje kedlubny, když jsou na zahrádce a začne „somrovat“. Já bych se ráda tvářila, že nevím co chce. Naštve se a kedlubnu přinese i s kořenem. Svědomí mě hryže a raději se s ním podělím. Vím, že mám nadváhu a slabou vůli. Rozumím mu. Možná to dokáže a přestane mě zlobit. Kdyby to tak byla pravda, že mě naučí jíst jen polovinu toho co si připravím. Abych ji nemusela dávat (ne)příteli. Pak bych mu vystrojila hody.
Marta Štablová
V Odrách 16.4.2004