My všichni s Majdou a Majda s námi

Narozeniny

Tak se ti život postaral o druhé narozeniny, moje milá Majdo od Rožmberské hráze. Jistě jsme ani jedna z nás před dvěma lety netušila, že já budu tvoje panička a ty moje kompenzační pomůcka - tak to prosím opravdu stojí ve vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí. Naši zákonodárci tě mají za kompenzační pomůcku, ale každý ví, že jsi nejen krásná a chytrá vodicí fenka, ale také společnice a miláček rodiny. A tak to má být.

Přeji ti, Majdo, dlouhý dech, svižný krok a všechny ty krásné vlastnosti, kterými se ve své službě osvědčuješ - spolehlivost, věrnost, odpovědnost, chytrost a příchylnost. Také pevné zdraví a trpělivost se mnou i s tou mou lidskou smečkou.

Zajisté dovolíš, abych svým přátelům, kteří si o nás rádi něco přečtou, napsala a popsala pár zážitků, které jsou nám dvěma od jisté doby společné.

Jak jsme se seznámily

Nejdříve jsem měla vyhlédnutého úplně někoho jiného. Byl to bílý labrador, vysoký, vážný a hezký. Když už jsem se na něho začala těšit, oznámili mi z výcvikového střediska, že se můj favorit bojí tramvají a že by se asi moc nehodil ke mně, která jsem pořád rozlítaná a používám intenzivně všechny dopravní prostředky, tramvaje nevyjímajíc. Měla jsem tenkrát smutný pocit, že už n i k d y žádný pes pro mě nebude tak vhodný jako bílý labrouš jménem Jarouš. Pak mi zavolali, že mají vysokou světlou fenu - to jsem chtěla, světlého a vysokého průvodce - a jestli se přijedu podívat. Přijela jsem, jak to šlo nejrychleji. Majda se hned ke mně přilípla, hleděla mi do očí, olizovala ruce, ležela u nohou - no oddanost sama. Máte hned dojem, že si vás ten pejsek vybral a že ho tedy nesmíte zklamat. Nevím, jak to je doopravdy. Na Majdin účet jsem vyslechla hodně vtipných poznámek, jako např. - moc vážně ji neberte, milostivá paní, ona je takhle vlezlá normálně. Sice jsem trochu pohasla, ale ne na dlouho. Po chvilce přilajdal rodný bratr slečny Majdy a tak jsem se s ním také chtěla kontaktovat - abych pozitivně ovlivnila příbuzenské vztahy. Ale příbuzný nepříbuzný - Majda ho lehce, ale nekompromisně odstrkala z mého akčního radiu a její pohled mi říkal: Co blázníš, MĚ sis přece vybrala, vzpomeň si!! A tak jsem věděla, že už asi doopravdy patříme k sobě. A pak jsme obě čekaly, až skončí výcvik, zahojí se jizva po sterilizaci, až složí zkoušky. Zdálo se mi - a vím to i o Majdě, že se čas od chvíle seznámení neskutečně vleče.

Jak jsme si zvykaly

Pak se to konečně stalo. Měla jsem přijet na týden do Jinonic, kde mají pension přímo v areálu Střediska vodicích psů. Majda opustila s velkým nadšením nehostinný kotec a uvelebila se v našem společném pokoji, jako by tam byla odjakživa. Zkontrolovala, co jsem si přivezla pro sebe a co pro ni, dostala svou první „panenku" (říkáme tak všem hračkám mimo balónků) a už se starala, komu by se novou panenkou i paničkou pochlubila. Nadnášela se, vrtěla ohonem, smála se a celému světu zvěstovala, že je moc šťastná a bohatá. Když po několika příchodech nikoliv do kotce ale do pokoje usoudila, že takhle už to bude napořád, nemělo její nadšení konce. Celé noci mi chodila ze svého pelíšku kontrolovat dech a puls a se štěbetáním prvních ptačích budičů mne přesvědčovala, že teď bychom měly jít na venčiště, když tam nikdo není a ona si tam může v soukromí a klidu vykonat svou potřebu. Takové přání jsem, ač s velkým odporem k brzkému vstávání, velmi dobře chápala. Také nemám ráda společné ubytovny s kolektivními záchody. Posléze nás noční služba Střediska jemně upozornila, že když vstáváme v půl čtvrté ráno, že s námi vstává celý okres. Všichni psi, kolem kterých musíme projít, se totiž s námi velmi srdečně a děsně nahlas zdraví a přejí dobré jitro. Docela jsem si oddechla, že v tomto ohledu nemusím svému psu vyhovět, a že tedy rituál na přelomu noci a dne lze pozměnit. Majdě jsem vše vysvětlila, hodně jsem apelovala na její ohleduplnost, a zabralo to. Začaly jsme vstávat kolem sedmé a to nám už zůstalo.

Také nechtěla žrát. V penzionu vždy vystihla okamžik, kdy byl blízko našich dveří pes jiného klienta a velmi ochotně mu nabídla svou misku. Celá rozrušená jsem to oznámila vedení Střediska zároveň s velmi neochotným návrhem, že bych tedy přeci jen asi měla zkusit obligátní kolínka s vařeným kuřetem, nebo ne? Skočili po mně hned tři zkušení psovodi a volali - ne, ne! Neukazovat ani na obrázku! Budeš mít zbytečnou práci, nebudete moci tak svobodně cestovat a za rok bude vypadat jako stůl. Poslechla jsem vyděšená takovými perspektivami.

Za čtrnáct dní v Majdě mizely namočené granule jako sníh na jarním slunci. Baští opravdu hodně, v podstatě jen granule, někdy vylepšené vajíčkem nebo vitamíny. Za odměnu psí pochoutky a hlavně - co nejvíc pohybu „na volno".

Ten první společný týden ve Středisku byl moc fajn. Postupně nás navštívili všichni členové rodiny a my se předváděly, jak nám to společně dobře šlape a kecá. Majda je totiž hodně komunikativní a srozumitelným způsobem řekne vše, co potřebuje. Taky se směje a občas mrkne levým okem. To ji dodatečně naučil můj manžel.

V jinonickém středisku byli všichni fajn. Jak se říká v amerických filmech - fakt dobrý tým. Kdykoliv jsem něco potřebovala zodpovědět nebo nakoupit všelijakou výbavu pro pejska, vždycky se ochotně přetrhávali. Nejlepší ale bylo, že to nedělali z povinnosti, ale čistě z radosti, že se podařila dobrá dvojka - tedy tandem Majda a já. Bylo na nich všech vidět, jak nám fandí. Moc mi to pomohlo překonat všechna „proč" a „jak", kterými jsem jako držitelka svého prvního psa oplývala.

Jak nás vyhodili

Bylo to trochu jako v Čapkově Dášeňce. Tak už jsi velká, všechno umíš, všechno jsme ti dali, co jsme mohli, a teď pěkně do světa! Poslední dny jsme si užily nad očekávání. Majdina instruktorka s námi šla na nádraží vyzkoušet nastupování do vlaku. Pak ještě nabídla, že pojedeme do města podívat se, kde by se dal sehnat proutěný pelíšek (pro Majdu je to spíše letiště), velké misky a cestou pár hamburgerů pro personál, jo a taky nějaké hračky pro ostatní pejsky a to snad bude všechno. Bylo pro mě hrozně důležité zkusit si, jak to jde s pejskem v obchodním domě, i u McDonalds a na tržišti. Nemůžete jen tak přivázat vodicího psa jako nějakého vořecha a jít brouzdat po Tescu. Všechno má svá pravidla a úskalí, ale vše jsme zvládly, značně utahané, ale také smíchem ubrečené. Kdo nikdy neviděl útlou a křehkou instruktorku, jak vleče na zádech báglík, na rameni psí pelech a ještě diriguje korpulentní dámu s blond fenou ve vodiči, ten přišel o mnoho. Neměla jsem moc času sledovat své okolí, ale myslím si, že málokteré oko zůstalo suché.

Také jsem musela Majdu před odchodem ze Střediska „adoptovat". Naše instruktorka s námi odjela do místa Majdina nového bydliště, kde jsme navštívily Místní úřad. Paní referentce, která se vždy chovala velmi lidumilně, jsme koupily kytku a šlo se. Muselo se podepsat asi sto papírů, a tak jsem byla ráda, že na to nebudeme s Majdou samy. Ona má dodnes problém ukázat mi drápkem místo na papíře s podpisovou kolonkou.

Vejdouce nonšalantně do velmi šeré místnosti příslušného referátu, jsme téměř okamžitě zaznamenaly výkřik hrůzy a potom úlevné - jo to jste Vy?! Paní referentka se bojí psů a dosud žádného vodicího neregistrovala. Původně prý chtěla vyskočit na stůl, ale překážel jí počítač a šanony. Když pak rozeznala i mne s kytkou, trochu se uklidnila, takže příslušný úřední výkon jsme nadále zvládly s velkým zdarem. Místní úřad se stal majitelem vodicího psa - také si ho zaplatil - a já něčím jako adoptivní matkou.

Cestou domů jsem koupila Majdě kousek točeňáku, protože se ještě musela naučit cestu z metra a na metro. Paní instruktorka tuto pochybnou odměnu povolila a tak jsem očekávala, že Majda se celá rozplyne, když dostane opravdického buřta. Omyl. Jak je cvičená na ty granule, tak si chudinka myslela, že je to nová panenka. Chodila s točeňákem v hubě a předváděla se. Smíchy škytajíce jsme se jí snažily vysvětlit, že je to k jídlu. Nakonec to pochopila a zbaštila. Od té doby tento problém nemá.

A pak už nás opravdu vyhodili. V hale pro návštěvníky jsem navršila pyramidu svých věcí, Majdiných pelíšků (musí mít dva, protože také žijeme na chalupě), pytlů s granulemi - a já nevím, co všechno tam bylo. Vzala jsem si ještě mokrý průkaz vodicího psa, Majdu v krásném postroji, kabelku, hůl a šly jsme. Věřily jsme, že nový „taťka" přijede k večeru s autem a odveze nám, co potřebujeme, domů. Tak ještě pac a pusu na cestu, mnoho dobrých a upřímných přání a fotka a naposled pohladit a očuchat psí kamarády – a život máme před sebou.

Na konferenci

Ale to si nemyslete, že ze Střediska jsme jely rovnou domů. Bylo hezké slunné odpoledne a já věděla, že na pražském Výstavišti zrovna probíhá jistá konference, které jsem se kvůli svému pobytu v Jinonicích nemohla zúčastnit. Tak jsem zkusila stihnout alespoň poslední blok. Ve Sjezdovém paláci bylo lidí jako mravenců, ale Majda se tvářila, že je na takové mejdány zvyklá. Chovala se velmi noblesně až do přestávky. To nás objevila moje dobrá známá a vyzvala k menší procházce po Stromovce, než přestávka skončí. Docela jsem to uvítala, ve Sjezďáku bylo horko a nic k jídlu.

Stromovka Majdě učarovala. Pustila jsem jí z vodiče a držela se více kamarádky. Po chvíli se Majda vrátila velmi rozjásaná, ale s nohama od bahna černýma až po kolena. Moje kamarádka mi s podivně zdeformovaným úsměvem oznámila tuto novinku a já horečně přemýšlela, co se zablácenou Majdou na konferenci a jak se dostaneme do metra. Samozřejmě jsem u sebe neměla ani kousek hadříku. Než jsem si vše rozmyslela, Majda odskotačila a následně se vrátila ještě šťastnější a ještě zablácenější. Zlatá jí zůstala jen hlava. Teď už se kamarádka neusmívala vůbec a obě jsme asi spíše připomínaly Lotovu ženu a dceru, známé to solné sloupy. Zhluboka jsem se nadýchla a pravila - tak teď už nám pomůže jen Pán Bůh. Majda přiskákala do třetice. Byla nádherně zlatá a úplně mokrá. Našla si po bahenní lázni i zdroj zcela čisté vody. Pak že se zázraky nedějí.

Nebyla jsem tak důvěřivá, abych riskovala další kosmetický karambol; Majdu jsem zapnula do vodiče a šly jsme to zajíst a zapít. Zbytek konference proběhl bez jakékoliv nesnáze.

Jak se zabydlela

Jiří Voskovec kdysi řekl „Domov je tam, kde si pověsím klobouk". Já tento nadhled nemám, moje představy o domově jsou úplně přízemní a obyčejné. Majda mi však Voskovcovo heslo připomněla. Klobouky sice nenosí, ale její postoj je podobně přizpůsobivý. Domov je tam, kde je panička a mistička. Obojí se sice čas od času někam stěhuje, ale toto násilí jí nepůsobí žádnou potíž. Náš byt je jen o něco větší než lívanečník. Také tři plus jedna. V paneláku, v Praze na Jižním Městě. Pan prezident se kdysi vyslovil, že by zde nenechal bydlet bez výčitek svědomí ani králíky, leč já, dříve vinohradské dítě, jsem si musela zvyknout. Když jsem pojala úmysl - a nutnost mě k tomu vedla - pořídit si vodicího psa, musela jsem samozřejmě promyslet i bytovou otázku. Jeden z našich pokojů je tak malý, že se do něj nevejde ani slušně velká postel. Říkáme mu škvíra. Přemýšlela jsem nahlas před manželem, zda bychom škvíru nemohli povýšit na psí boudu, on že stejně spí v křesle u televize a mně by stačila pracovna. Nelíbilo se mu to. Dost rozhodně opáčil, že by si přeci jen škvíru rád ponechal pro sebe. Zbývalo vyměnit byt. Na tuto okolnost také nebyl připraven. Tvrdil, že už je dost starý a líný na to, aby zařizoval nové hnízdečko, potažmo kvůli psovi. Pro kutilské vyžití mu stačí stoletá chalupa po rodičích, a to nejméně na dva další životy. Neuspokojily mne ani informace načerpané z televizních pořadů, jako je např. Prásk nebo seriály ze života multimilionářů. Vodicího psa neměl nikdo. Všichni boháči na světě vidí a se svými čtyřnohými miláčky bydlí v Beverly Hills nebo alespoň ve vile na Ořechovce či v módním satelitu. Psi zde mají zřejmě několik vlastních pokojů a ohraničených výběhů zvících alespoň dvou hektarů. Jak je tedy možné, že to naše sídliště je plné psů? A nejsou to vždy malí pejsci, ale někdy pořádné kredence. Další řešení by bylo pořídit si palácového pinče nebo vodicí kočku. Prostorově by to snad bylo vyhovující, jenže já mám 173 cm a nemohla bych se svěřit nějakému malému tvoru.

Navštívila jsem tedy své přátele, kteří mají jednu mohutnou fenu zlatého retrievra ve dvougarsonce. Všichni se vejdou. Ještě se mi pochlubili, že od té doby, co vyměnili garsonku za dvougarsonku, mohou občas i hlídat pejska svým známým. Když jsem zjistila, že tito páníčkové mají svůj vlastní pelíšek i nádobí, aniž by jejich fenka nějak strádala, bylo rozhodnuto. Něco jsme šoupli sem a něco tam, vyhodili pár desítek knížek, které už stejně nebudu číst, darovali několik vzrostlých květin a bylo. Manžel má škvíru, Majda své zátiší, já mám Majdu, a tak jsme všichni spokojeni. Majda si zvykla hned, jakmile pověsila svůj pomyslný klobouk. S povděkem kvitovala, že má pelíšek, ale spí v něm jen když je doma sama nebo když je hodně unavená. Jinak léhá tak, aby měla přehled. To znamená vždy uprostřed cesty mezi obývákem a kuchyní, kde se nejčastěji chodí, mezi dveřmi, pokud jsme každý v jiném pokoji, za mými patami, pokud vařím, pod koly jezdícího křesla, sedím-li u počítače. V létě se chladí o dveře na chodbu nebo jde spát na balkon. Vždy si ví rady a já čekám, kdy jí začne vadit, že na ni občas šlápnu nebo jí nerada nakopnu. Zatím se nikdy neurazila a mé mimovolné „promiň, Majdo" odbývá úsměvem.

Táta

Než jsem měla svého konkrétního psa, dostala jsem kazetu, kde bylo myslím třicet sedm povelů, které by si měl držitel vodicího psa osvojit. Jisté je, že ve způsobu příkazů, zákazů i doporučení by měla rodina se psem komunikovat jednotně, aby pes pochopil a zůstal duševně zdráv. Jako speciální pedagog se celý život zabývám komunikací verbální i neverbální a tak vím, jak je důležitý signál signálů, tedy slovo. Vím, jak je důležitý tón hlasu, výslovnost, intenzita sdělení. Ta kazeta se mi proto velmi líbila, protože upevnila mou vizi, že i pes může zvládnout zádrhele druhé signální soustavy, je-li dobře cvičen a stále důsledně posilován v komunikaci s člověkem. Chtěla jsem, aby si tyto zásady vštípil i můj manžel, který o komunikaci zhola nic neví, ledaže komunikuje v matematicko fyzikálně chemických pojmech. V tom je dobrý.

Znovu a znovu jsem mu pouštěla jmenovanou kazetu kdykoliv jsme jeli autem. Opakování je matka moudrosti, myslela jsem si. Musí se přeci naučit alespoň jak psa přivolat, pochválit, pokárat, usadit do auta atd. Součástí kazety jsou i různé povzbuzující a odstrašující historky o vodicích psech. Ty jsem raději moc nepouštěla bojíc se, aby se nefixoval na ty odstrašující a psa mi nevymlouval.

Když jsem Majdu přivedla domů, představila jsem jí oficiálně svému životnímu partnerovi a jí jsem řekla: „Tohle je náš táta, nemusíš ho tolik poslouchat jako mne (viz vědomosti z kazety), ale bylo by fajn, kdybys to měla u něj dobré." Vzala si to k srdci. Má to u něj dobré a on u ní také. Ráno, když pospíchá do práce, na ni skoro ani nezavrčí, ale večer je moc rád, když s ním chce hrát ty své vypečené hry a když mu dovolí, aby ji držel za tlapku. Drží tlapku po celou dobu, co sleduje televizi. Také je určitě moc šťastný, že s ní může za každého počasí jít kolem půlnoci na krátkou kuřáckou vycházku. Majda tátovi hodně pomáhá také na chalupě, zejména při práci s dřívím na topení. Někdy si odnáší pracně nařezaná polínka na procházku do lesa (co kdyby tam nebyly žádné aportky), jindy zase přibližuje menší soušky a klády cestou z vycházky (co kdyby už v kůlně nebyla ani tříska). Mají se rádi, občas si půjčují své hračky, perou se o kůžičku z kuřete a kližku z ovárku a všemožně si vycházejí vstříc.

Než jsem si zvykla na jejich komunikaci, prožila jsem několik lehkých migrén. Z třiceti sedmi povelů si táta nezapamatoval ani jeden. Místo ke mně říká pocem, místo aport půjč mi to, místo vezmi si - Na. Pískat moc neumí, to já jsem větší machr. Lepší než já už je jen jistá paní Dagmar. Majda se jako zázrakem tátovi dosud nezaběhla, ani do postele mu neleze. Zapomíná jí dát vodu, uklízí po ní hovínka na zahradě (naštěstí málokdy). Je střídavě flegmatický i netrpělivý a odměny jí naděluje tak nějak náhodně, když si vzpomene, nebo když má pocit, že by něco chtěla. Nevím, jak to dokázal, ale miluje ho Majda i obě naše děti. Milují ho i ty přivdané a přiženěné, přestože komunikuje úsporně, neadekvátně, je nedůsledný a někdy mírně vyšinutý. Kladu si otázku, jestli ho nemilujeme právě proto a přesto, že neovládá těch třicet sedm povelů.

Nakupování, úřady a doktoři

Nerada nakupuji. Špatně snáším supermarkety, o hypermarketech nehovoříc. To není kvůli zraku. Spíš nemám ráda modlářství. A to, co český člověk poslední dobou vyvádí kvůli zboží, se k modlářství blíží až podezřele. Takže v tomto ohledu mám o komplikaci méně. Svými nákupy ráda podporuji drobné živnostníky. Už nás dobře znají v pekařství, zelenině, drogerii v obchodě se zdravou výživou, v psím obchůdku, u stánku se sušeným ovocem i v čistírně. Tito drobní obchodníci někdy touží po komunikaci se psem tak intenzivně, že se mě zapomenou zeptat, jestli si náhodou nechci něco koupit. Takto jsem například nákupem dárku pro dceru ztratila celé odpoledne, protože VŠUDE chtěli vědět VŠECHNO o slepeckých psech, aniž by mi něco solidního nabídli ke koupi. Nakonec jsem holce koupila slovník, který mi poslali na dobírku z knižního velkoobchodu. Velké nákupy jednou za čas v Delvitě absolvuji bez Majdy, s manželem nebo někým koukavým. Ne, že bych to nezvládla, ale opravdu tam nemám příjemné pocity z těch oltářů plných barevných věcí ke konzumaci. A když jdu s někým, kdo mi navíc pomůže to urychlit, tak to nějak lépe snáším. S Majdou chodíme bez problémů do spořitelny, na rehabilitaci, na úřady. Někde se sice diví, někde je málo místa k zaparkování vodicího psa, ale v podstatě je naše mikrodružina nekonfliktní. Akorát v obchodě s mobily, kde mi vyměňovali kartu, se ten člověk zeptal, zda mi Majda nosí mobil jako filmový vlčák komisař Rex. Odvětila jsem - ale mladý pane, Go, Go! Pochopil a kartu mi vyměnil bez dalších dotazů.

Nevyřešený konflikt jsem prožila v jednom velkém obchodě s masem a uzeninami. Nebyly jsme tam poprvé. Majda chtěla předpisově zapadnout na místo, které považovala již za své, ale ouha! U pokladny byla nová paní, myslím se jmenovala paní Důležitá. Řvala dlouho a bez nádechu. Pravila jsem, pojď Majdo, táta si možná s tebou večer vezme granule. Když jsme odcházely, slyšela jsem, jak se na paní Důležitou sesypalo několik zákaznic a všechny jí nahlas - velmi nahlas - vysvětlovaly a hubovaly. Nevím, jestli to skončilo lynčem, ale divila jsem se, jak je ten náš národ solidární. Paní pokladní jsem tam už nikdy neviděla. Čest její památce!

Náš rodinný zubař byl návštěvou Majdy ohromen, až unesen. Majda ale jeho zájem i pach a bílý plášť pochopila po svém. Zalezla pod zubařské křeslo a cenila zuby odhodlaná toho člověka ke mně za žádnou cenu nepustit. Zubař se sice vnucoval lichotkami na adresu jejího dokonalého chrupu, ale marně. Nakonec sundal plášť, postříkal se Old Spicem a Majdu ukecal na kousek párku. Zalezla pod psací stůl, ale velmi bedlivě a nedůvěřivě sledovala, jestli se mi tam neubližuje. Bylo to poprvé, co jsem v zubařské péči ani nehlesla. Budu toho doktora totiž určitě ještě potřebovat. Při první návštěvě s mým vrzavým kolenem na ortopedickém oddělení byl taky trochu problém. Sestřička mi nekompromisně nabídla, že nechci-li Majdu nechat v čekárně samotnou, mohu ji zamknout na záchodě. Co jsem měla dělat. Na záchodě jsem Majdě rozsvítila a nechala jí tam svou bundu, aby věděla, že přijdu brzy. Když mě lékařka prohlédla a nabídla terapii, začala se zajímat o mé nedorozumění ohledně psí průvodkyně. Posléze chtěla Majdu vidět, ale aby neporušila žádné přikázání, vyšla do čekárny. Po prvním kontaktu s Majdou roztála, ohmatala jí profesionálně kyčle a pak, s pohledem upřeným někam vysoko, sdělila, že kyčle jsou v pořádku. Poděkovaly jsme a spokojeně odešly.

Zlatý pes ve zlatém listí

Sama jsem se divila, kde se ve mně vzala ta rozhodnost nebo snad odvaha zúčastnit se své první rekondice. Nejde ovšem o odvahu k rekondici - roky čtu v Zoře, jak takové rekondice vypadají. Kdyby články nadšených absolventů měly i autentickou zvukovou podobu, jistě by se neobešly bez výkřiků svědčících o rozkoši až euforické. Proto jsem si myslela, že mám dost jasno.

Problém rozhodnout se však měl trochu jiné než hodnotící hledisko. Otázky, které mi při úvahách o vlastní účasti vířily hlavou, se týkaly víceméně osobních témat - např.: Jsem už dost slepá na rekondici? Nebo: Co si tam počnu sama, když tak mizerně vidím a nikoho tam nebudu znát? Nebo: Co když všechno umím a budu se tam otravovat? Nebo: Co když nic nebudu umět a budu akorát trapná? Nevím, jestli je každý kandidát na rekondici potenciální schizofrenik, ale já asi jsem. Nevadí, že mi v psychologických testech vyšlo něco jiného - omyly se připouštějí všude. Avšak držme se tématu - co tedy rozhodlo, abych jela na rekondici do Mariánských lázní?

V první řadě jsem podlehla výstřednímu humoru svých přátel, kteří mě přizvali; myslím, že asi s těmito slovy: „Pojeď. Když nic jiného, bude legrace. Když nebude legrace, budeme alespoň spolu a dáme řeč. Když ani to nevyjde, budeš v Mariánkách a odpočineš si.“ A tak jsem se rozhodla požádat pana Václava Mužíka z Domažlic, aby mi poslal přihlášku. Tajně jsem ovšem doufala, že jde o věhlasného hledače pokladů, a že k přihlášce přiloží alespoň zlatý nuget nebo dva či tři. Přihláška přišla běžnou slepeckou poštou, a tak bylo hned na začátku jasné, že poklad se buďto nekoná anebo zlatokopové nejsou příliš štědří. Co naplat. Bezvadné ovšem bylo, že mě nejen vzali, ale se mnou i průvodkyni Majdu, povoláním vodicí pes, rasa zlatá, tedy golden retriever. Ostatně, něco už jsem o ní napsala v předchozích číslech Zory.

Jely jsme. Již před Berounem jsem si v autě uvědomila, že sice vezu všechno pro Majdu, ale sobě jsem zanechala společenské šatičky na ramínku v komoře. To se „zbytkařům“ obyčejně stává. Spoléháme na zbytky a podstatné nám unikne. Majdě je hej, ta má svůj zlatý kožich stále sebou a může v něm kamkoliv - do potoka, do Modré cukrárny i do divadla. Já sebou měla šusťákový komplet, tlustý svetr, deset triček, goretexové botky na nohách a lodičky v zavazadle. K těm lodičkám kabelku, ale jinak nic.

Mockrát jsem slyšela, jak je dobré, když dáma v lázních nenosí pořád stejnou garderóbu. Co si tam počnu bez šatů? Můj manžel, který za volantem trpělivě vyslechl mé skuhrání nakonec nevydržel a nabídl bankomatovou kartu se slovy - stejně jsi to všechno zpackala proto, aby sis m u s e l a koupit něco na sebe. Byla jsem ohromená jeho nečekaným útokem, ale ne tolik, abych tou kartou opovrhla. Však se najde nějaký dobroděj a penízky vyzvedne, když na to nevidím. Tohle totiž Majdu v Jinonicích nenaučili, stejně tak jako luštit křížovky a rozpoznat pánské WC od dámského. Nic není dokonalé.

Dorazili jsme do hotelu Suvorov, někdy kolébka, nyní odborářů rakev. Možná se brzy rozpadne na anionty a kationty, ale zatím drží jakžtakž pohromadě a poskytuje zdravotně postiženým rekondicionistům dočasný azyl. Vaří tam dobře, až moc, a jsou vstřícní, tak akorát. Bydlely jsme s Majdou na singlu, jak říkají Brňané, a nebylo to špatné. Obě jsme se chovaly jako dámy, takže to přežily i pokojské, které nás měly na starost - mám na mysli naše pohodlí a pořádek. Co program? Program byl. Představy, které jsem získala z čtení Zory sice nenaplnil, ale já už dávno vím, že v životě nejde jen o naplňování představ. Proto nebudu hodnotit, ale hlavně chci už konečně psát o tom zlatém psu a zlatém listí, jak slibuje název.

Mariánské lázně, které máte možnost navštívit, když podzim neví co dělat s barvami, sluníčkem, zvuky a vůněmi, to je něco, co bych každému přála. Hlavně lidem, kteří se zapomínají smát a radovat se z čistého vzduchu, podzimu a taky jen tak. Mít radost z toho, že dýchám, chodím, že mi pes donekonečna a s nekonečnou radostí nosí ty svoje dvacetikilové aportky, že jsou kolem mne fajn lidé, kteří pomohou nebo si nechají pomoci, když je třeba. Anebo s vámi večer na pokoji popíjejí čaj a klábosí o životě. Každému bych přála prožít alespoň jedno odpoledne v úšovických parcích, nabrat si láhev minerálky a pak se sám sobě divit, proč se s tím tahám. Mít radost, že se zlatokopovi Mužíkovi zase povedla vycházka i nějaký ten suchý vtip (mimochodem není to zlatokop, ale maximálně obětavý chlap z domažlické odbočky SONS).

A teď opravdu o Majdě - hlavně pro ty, kteří plánují rekondici společně se psem. Ráno musíte vstát současně s personálem. Tou dobou vám dá pejsek najevo, že fakt chce ven, a že je venku určitě nádherně. Má pravdu. Jedete-li však do lázní nebo do města, zjistěte si předem, jak daleko budete od nějaké přírody, kde se psí hromádka nestane pohoršením nebo snad i hromádkou úrazu. My měly štěstí, bydlely jsme pět minut od lesa. Ráno jsem si vzala psa, hůl, kulicha a rukavice, protože podzimní venčení v sedm ráno si tuto výbavu vyžaduje. Ale je krásné být tou dobou v lese. Je krásné, když zlatý pes prohání zlaté listy ve zlatém svítání. Ani nevadí, že jste opustili teplé pelíšky a že vám v ranním vzduchu mrzne nos.

Do jídelny je lépe chodit bez psa. Jednak vám ho nebude nikdo dokrmovat zbytky a jednak nebude důvodem k rozpakům, co takový pes v jídelně pohledává. Já jsem ke svému stolu trefila docela dobře. Je však možné, že výjimky potvrzují pravidlo. Třeba některý hafánek dovede pomoci i při výběru jídelníčku.

Ke zpívající fontáně, která je v současné době jednou z nezaměnitelných atrakcí Mariánských lázní, jsem Majdu vedla jen jednou nebo dvakrát. Nějak jí nezaujal nabízený repertoár. Když jsem se aklimatizovala, chodila jsem na večerní vyhrávání se starými i novými přáteli bez psa. Ona tou dobou stejně raději spí, tak proč házet perly fenkám.

Pokud jde o pokojské - je dobré se s nimi dohodnout, kdy budou uklízet, aby jste se i s pejskem raději vypařili. Majda je sice k pomilování, ale nemá ráda vysavač a vysavač nemá rád ji. Máte-li opravdu to štěstí a můžete-li ztrávit nějaký čas v tak krásném místě, jako jsou Mariánské lázně, buďte venku, jak to jen program dovolí. Pro Majdu i pro mne to byla nejlepší rekondice, jakou jsem si v dané chvíli mohla přát. Nežijeme spolu dlouho a tak nám tento pobyt přinesl spoustu nových zkušeností. Majda si suverénně osvojila hledání pěšinek a cestiček v nepřehledném pro mě terénu. Vždycky pochopila, kdy potřebuji její pomoc, i když třeba nebyla na vodítku. Ani jsem ji nemusela volat a ona přišla zjistit, zda vím o padlém stromu nebo výmolu, který mám v cestě. Poznámka autorky: Víte, jak poznáte v lese Němce? Zdaleka vás pozdraví. Víte, jak poznáte Rusa? Zdvořile odpoví na váš pozdrav. Víte, jak poznáte Čecha? Nezdraví vůbec, nikdy a nikoho. Nebojte se navštěvovat veřejná místa - kulturní a společenská centra, kolonády, kostely, obchody, cukrárny, památky apod. Umí-li se váš pejsek slušně chovat, je pro zrakově postižené lidi i pro vodicí pejsky nejlepší vizitkou. Myslím, že dobrá zkušenost, kterou mnozí s Majdou udělali, otvírá dveře i našim následovníkům a následovnicím.

Naučte se několik cizích jazyků. Jednak se snadněji doptáte na cestu či zajímavou pamětihodnost a jednak můžete svému psu simultánně přeložit například tuto cizojazyčnou větu: „Fuj, to je ale ošklivá a velká kláda pro tak hezkou psí slečnu. Raději to polož, ať ti nevypadnou zoubky.". Málokterý cizinec předpokládá, že by snad vodicí pes nerozuměl. Možná, že v cizině mají jiné metody pro jejich vzdělávání.

Než jsem si zvykla, že se v turistických centrech mluví i jinak než česky, došlo nejedenkrát k zvláštním situacím. Například, když jsem svým divadelním kukátkem zaujatě pozorovala nádheru secesních domů, oslovil mě německy hovořící cizinec. Domnívala jsem se, že si chce vypůjčit kukátko a trochu jsem se bála, zda mi ho vrátí. Následně se však ukázalo, že by se rád trochu pomazlil s Majdou. Zdálo se, že nemá blechy ani nekalé úmysly (tedy onen cizinec), a tak jsem mu to na chvilku dovolila.

Jedete-li do místa bohatého na prameny a potoky - a to tedy Mariánky jsou - nezapomeňte mít v báglíčku nejen láhev na minerálku, ale pořádný kus suchého hadru pro pejska. Retriever totiž nikdy nepochopí, že koupací sezóna skončila. Osobně jsem zvědavá, jak tento problém budu řešit v zimě. Bydlím totiž v místě, kde se rašeliniště střídají s rybníky a potoky, které se Majdě notně líbí. Možná mi nebudete věřit, ale bankomatovou kartu na obnovení svého šatníku jsem nepoužila. Repertoár mariánskolázeňského divadla byl silně posezónní - alespoň pro mne. Na zpívající fontánu jsem chodila v tlustém svetru a bundě, do lesa v šustlích a do postele v noční košili. Ale to, co jsem si nenechala ujít, byl opravdický poklad. Ne zlaté nugety, ale zlatá a šťastná Majda ve zlatých lesích a v nádherných parcích. I ty byly zlaté a měděné v důsledku geniální prozíravosti jejich zakladatele. Tak tedy - díky, Mistře Skalníku, a zase někdy...

Zimní bouřka

(O zbytku zraku a kompletním psu)

Toho lednového dopoledne jsem měla romantickou náladu. Po splnění některých z mnoha povinností jsem usoudila, že je potřeba udělat také něco pro svou duši. Uvařila jsem si voňavý čaj, zapnula magnetofon a zcela se ponořila do Rachmaninova klavírního koncertu. Moje krásná a chytrá fenka Majda ležela v pokoji nedaleko mě a prožívala si jeden z těch svých honících psích snů. V pokoji bylo teplo, útulno a tak jsme si užívaly chvíle naprosté a dokonalé pohody. Ani jsem si nevšimla, že se venku skoro setmělo - což kolem jedenácté hodiny dopoledne nebývá obvyklé. Když klavír dozněl, napadlo mě, že bych mohla zapálit svíčku, pustit si cédé s Olgou Štěpánovou a tvářit se, že je večer. Takové nápady mívají lidé, kteří mají dlouhodobý pocit, že jsou otroky času a chtějí alespoň někdy vybočit a učinit něco neobvyklého, nestandardního, nestereotypního. Já jsem jedna z nich.

Do mého přemítání najednou - PRÁSK! Rána zatřásla panelákem tak silně, že se ubohá Majda lekla, vyskočila na nohy a začala hledat své hračky s výrazem – zachraň co můžeš! Druhá rána byla slabší a vzdálenější, ale také pěkná. Polední tma byla téměř stoprocentní - alespoň pro mé zbytkové zrakové vnímání. No, pomyslela jsem si, je-li tohle konec světa, měla bych alespoň vyprat a zalít kytky. Kdoví, kdy na to ještě POTOM bude čas.

Nějakou dobu jsem chodila po bytě sem tam, trochu zpitomělá, trochu mimo realitu - za to může ta romantická nálada a Rachmaninov. A najednou to přišlo. Do apokalyptického ponura zazářil jakoby obrovský reflektor světla - a bylo to slunce. Párkrát ještě zafoukal vítr, vyčistil nebe do modromodra a venku se stal zázrak. Celý svět kolem byl ponořený do šlehačkového ticha ozdobeného modrojasem a s korunou slunce navrch. „Tak, Majdo", pravila jsem své společnici, „buď už jsme v ráji nebo se konec světa opět odkládá a venku nastalo romantično". Dlouho jsme neotálely - postroj, kulicha, bundu, tmavé brýle a hurá do říše Sněhové královny! Ti, kteří nás znají, vědí, že panelák, v němž máme domov, stojí úplně na kraji města, kousek od lesa. Je to moc dobré pro romantické paničky i pro pejsky. Vždycky je kam jít, kde si zaběhat a popřemýšlet, zkrátka vyčistit si hlavu i krevní oběh. U nás je to tak - když přijdeme na krásnou rovnou cestu, Majda může běhat co hrdlo ráčí a já zase si myslet na své věci. Třeba i v duchu psát povídku o sněžném psovi.

Kráčela jsem lesem s pocitem dokonalé spokojenosti, chcete-li, snad i štěstí. Nic mi nechybělo - kromě chybějící části sítnice, ale na to jsem si zvykla. Naopak jsem byla moc vděčná osudu, kterému já říkám Pán Bůh, za to, že je tady ještě něco k vidění a že je to tak krásné. My, kteří milujeme kontrasty, máme vždycky dobrý pocit, když se nám něco tak pěkně vyloupne z toho jindy dost zamlženého světa. Tentokrát to byla dokonalá op-artová grafika černých stromů na bělostném sněhu i křišťálem ozdobených větví na azurově zlatistém pozadí oblohy. Jakoby les byl plný lustrů a lamp ze skláren Kamenického Šenova. Nemohla jsem se nabažit, šla jsem dál a dál, v duši dozníval klavírní koncert a na tváři jsem cítila takový ten poněkud slaboduchý úsměv blázna nebo šťastného pierota. Majda řádila v závějích, skákala, válela se v tom čerstvém sněhovém peří, vyhrabávala klacky a běhala za vyplašenými ptáky. Potkaly jsme pár dětí se sáňkami, které strašlivě hulákaly, smály se a výskaly na paní učitelku. Ta je neokřikla, jen se na ně dívala a také měla ten zvláštní výraz na tváři. Říkala jsem si, že ten svět je přeci jen v pořádku, když se děti, psi a učitelky takhle radují.

Došla jsem na rozcestí, kde končí asfaltka - mimochodem na ní leželo dvacet centimetrů sněhu - a začínají lesní cesty. Uvažovala jsem, kde asi jsou, protože ta spousta sněhu všechno kolem změnila. Člověku, který normálně vnímá, ty změny nepřipadají možná tak velké, ale já mám své orientační body, svůj způsob vnímání terénu, a tak jsem si najednou nebyla jistá, kudy jít dál. Ta rozumná část mé bytosti radila - čelem vzad. Ta druhá, ten romantik a estét, chtěl dál. Jak říkají v televizi - za hranice snů. Pískla jsem na Majdu, připnula vodítko a zavelela - jdeme, hledej cestu! Majda se na mě podívala, jako bych řekla nějaký vtip. Pochopila jsem, že tentokrát ani ona nevidí nejschůdnější a nejvhodnější část terénu, kudy bychom mohly jít. Tak jsem to vodítko zase odepnula a šla jsem „na blind“, jak říkají slepí Čechové. Nebylo to tak špatné. Sníh křupal pod nohama, jiskřivá krása kolem nepolevovala ve své intenzitě a bylo dobře.

V pohádkách se stává, že Hloupý Honza, putující neznámou zeměpisnou šířkou, v kritické chvíli potká dědouška, který za kus buchty sestaví itinerář pro další putování a navrch přidá dobrou radu. V mém případě zřejmě nic nemůže být normální.

Kde se vzal, tu se vzal, přede mnou krásný dědeček v beranici, smál se na celé kolo a nabízel Majdě přenádherný klacek. Tak jsem pochopila, že to bude ten bájný průvodce a informátor zbloudilých českých prosťáčků. Hned jsem se k němu měla velmi přívětivě a vemlouvala se otázkou - kudy, prosím, k Milíčovskému rybníku? Ten děda byl buďto nahluchlý nebo zlomyslný, že jsem mu nenabídla žádný pekařský výrobek, protože sice kamsi ukázal, ale nebylo to správně. Cesta - vlastně spíš relativně bezpečné místo mezi stromy a křovinami, se postupně úplně vytratila. Cukrové křoupání pod nohama bylo méně intenzivní, zato se terén pode mnou občas povážlivě zhoupl. Nebylo pochyb - dostala jsem se na mokřinu, kterých je v tomto kraji hodně. Majdě se to sice líbí, zvláště podaří-li se jí nepozorovaně dopřát si bahenní koupel, ale já její nadšení obvykle nesdílím. Nyní jsem nevěděla, jak moc může taková bažina zamrznout a nepokračuje-li náhodou tím rybníkem, ke kterému nás ten senior z lesa poslal. Mezi stromy jsem zahlédla něco, co vypadalo jako cesta, ale následně se ukázalo, že je to zpola zasněžený potůček. Přestala jsem se zabývat úvahami, zda je mi v této chvíli vodicí pes ku pomoci. Nechala jsem ji bez vodítka, s vědomím, že tady si musím poradit sama, a že pes v jedné ze dvou potřebných volných rukou není to nejšikovnější řešení. Bylo to vlastně poprvé, kdy mi Majda nepomohla. Jí to na náladě sice neubralo, ale já jsem si uvědomila, že i samostatnost, která díky vodicímu psu je jistě větší než bez něho, má své limity.

Nabrala jsem si vodu do levé boty a pak jsem objevila vysoké stromy opodál. Usoudila jsem, že vysoké stromy nerostou v bažině, a tak jsem se k nim celkem bez dalších obtíží hlubokým sněhem dobrodila. Stály na vyvýšeném místě, nalevo i napravo pláň. Co je rybník a co je pole? Mám rukama odhrabat sníh a zkoumat, co je pod ním - zda žírná ornice či nespolehlivě zamrzlý Milíčák? Také jsem si vůbec nebyla jistá, že jsem u správného rybníka. Moje obavy potvrdil i fakt, že místo, abych z levé strany slyšela hukot dálnice, zaslechla jsem štěkot desítky vlčáků z pitkovického cvičiště. A to už jsem věděla, že tento rybník se jmenuje Vrah - jak příznačné - a že je hodně vzdálen od místa, které jsem si zvolila za cíl. Také jsem zjistila, co je pole a co rybník. Znovu jsem si připnula Majdu a vydaly jsme se mezi těmi vysokými stromy nazdařbůh pryč od štěkající smečky, pryč od potůčku a houpavého sněhového koberce. Měla jsem takovou velmi neurčitou představu, kde jsme, ale žádnou představu o tom, jak se odtud dostaneme. Romantika už mě netěšila a Majda marně čekala na nějaký rozumný pokyn. Na její tázavý postoj jsem otráveně pravila - vpřed - a nejistě mávla rukou před sebe, jak jsem to viděla u toho dědy.

Věříte na anděly? Tihle byli na běžkách. Jeden měl červenou větrovku a druhý byl jen ve svetru. Vyptala jsem se na cestu. Byli velmi přátelští, kousek nás doprovodili a běželi dál, zřejmě za dalšími zbloudilci. Nebyly jsme už moc daleko od naší zaváté asfaltky, takže zbytek vycházky byl opět uspokojivý. Děti na sáňkách a pekáčích dál hulákaly, učitelky a maminky se usmívaly, psi se váleli a honili v závějích. Romantická nálada se mi sice zpět nevrátila, ale ten bláznovsky šťastný úsměv ano. No řekněte, komu se dneska poštěstí potkat v cukrkandlovém lese pohádkového dědečka a dva anděly?

Voko bere

Někteří lidé rádi soutěží - soutěží mezi sebou, překonávají osmitisícovky, trhají telefonní seznamy, pletou kilometrové šály, aby se dostali do Guinessovy knihy rekordů, na nejvyšší stupeň vítězů Olympijských her, nebo alespoň do nějakého slosování s výhledem na výhru domácího spotřebiče či jiného atributu výkonnosti. Také pejsci rádi soutěží. Tu je vidět v televizi, jak pořádají přehlídky psího zpěvu, utíkají za umolousanou kožešinou, nebo s mnoha psími kaskadéry zachraňují tonoucí či přinášejí v zubech uštvaného zločince. Já ani Majda žádné takové ambice nemáme. Máte-li zrakovou vadu, jistě se dostatečně nadřete s překonáváním překážek cestou na pracoviště či s občasnými zápasy o normální lidskou důstojnost. Máte-li ke zrakové vadě provázejícího psa, který s vámi vaše břemena sdílí, jistě ani po něm nebudete žádat, aby se zúčastnil závodů v kráse či obraně vlasti. Jste oba rádi, když jste v pohodě, když sluníčko svítí a není zas horko k padnutí. Majda i já každé ráno vycházíme s modlitbičkou k psímu i lidskému Stvořiteli - chraň nás před hloupými lidmi a zlými pejsky! Větší nároky nemáme, jsme rády, když jsme zdravé a veselé. Toto jsem odkoukala od kamarádky, dětské lékařky, která si myslí, že zdraví a veselá mysl je základní předpoklad pro přežití lidského i psího druhu v našem rizikovém světě.

Tak jsme si to léto užívaly, Majda i já, s úsměvem na rtech i s chválou našeho relativního zdraví. Občas se něco najde, nějaký ten mráček zakryje slunce zář, ale celkově nám bylo fajn. Až přišel dopis.

Některé dopisy člověk podvědomě čeká, ale i pak se diví, kdože si to na něj vzpomněl a proč. Tenhle dopis přišel z Jinonic v Praze, kde je Středisko výcviku vodicích psů. Byl adresně neadresný - rozuměj, adresa na obálce byla moje, vnitřek kopie tiskopisu s přihláškou na Mistrovství republiky ve výkonu vodicích psů. Po přelouskání dopisu jsem se opotila a Majdě jsem sdělila, co že se to po nás chce. Účast v soutěži! Věc nebývalá od let trávených na pionýrských táborech. Majda se začala tím svým psím způsobem velmi srdečně a vstřícně usmívat, což mne zaskočilo. Doufala jsem v nerudný pohled s doporučením, abych tu věc hodila do koše. Zavolala jsem tedy do Jinonic. Moc neposlouchali, spíš povzbuzovali. Pochopila jsem, že je to asi hotová věc a také trochu i náš výraz solidárnosti s prací střediska, a že tedy tu přihlášku nemám zahazovat. Dala jsem si čtrnáct dní na rozmyšlenou. V tu dobu jsem Majdu sledovala, jak je vlastně na tom s těmi konvencí uznávanými pokyny. Výsledek byl, že jsem sice přihlášku poslala, ale zároveň jsem žádala o rezervaci posledního místa, což mělo být povzbuzením pro ty, kteří byli také nejistí.

Na seřadiště či shromaždiště nás přišlo mnoho. Netušila jsem, jakou bude mít Majda radost, až potká kámoše a kámošky z Jinonické „Univerzity". Říkala jsem si, že kdyby nic jiného, tak tohle stojí za ty nervy. Všichni se tam pusovali (rozuměj psi), objímali, skákali, vrtěli. Tak radostný psí mejdán by si snad nevymyslel ani pan Čapek ve svých psích příbězích. Z páníčků a paniček jsem moc lidí neznala, ale bylo moc milé se seznámit s těmi, jejichž jména jsem si pamatovala třeba ze Zory nebo z Naší šance či jiných „zrakově postižených" medií.

Ještě před slavnostním zahájením jsem zjistila, že je velkým handicapem nemít sebou také lidského průvodce - tak jako to bylo pro tuto chvíli v mém případě. Má rodina odjela z města do přírody předpokládajíc, že my s Majdou si své věci dovedeme zařídit. Kamarádky, které jsem pozvala sice dorazily, ale až v průběhu zahájení Mistrovství. Myslím, že to bylo při slavnostním, leč příjemně střízlivém proslovu představitele Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých. Zkrátka - průvodce je třeba. Musí Vám hlídat osobní zavazadlo, zjistit, kde je na Karlově náměstí nejbližší WC i občerstvovací stanice, a vůbec - poskytovat zázemí, které prostě v parku na náměstí být nemůže, ježto je to místo veřejné a to je právě ten vtip. Aby byla veřejnost informována. A byla. Když byly splněny úvodní formality včetně čestného slibu závodníků, že budou čestně závodit, odebrali jsme se k jednotlivým disciplinám, které jsou dvě - poslušnost (jasně, že psa) a chůze ve frekvenci pouličního ruchu po předem vytypované trase. Měli jsme vylosovaná čísla a podle jejich pořadí jsme nastupovali k výkonům v uvedených disciplinách.

Znáte to úsloví, že někdo kouká „jak vyvoraná myš“? Já jsem takhle koukala, když mi na stanovišti vyhrazeném pro výkony v poslušnosti pan rozhodčí (nebo jak se ta funkce jmenuje) zavelel: „Připravte psa k aportu!"

Ačkoliv se lidem jevím jako velmi asertivní osobnost, výše uvedený požadavek mi naprosto vyrazil dech. Cože to mám udělat? Jak mám tu Majdu připravit? Mám jí hodit, aby ji ten člověk přinesl? Zeptala jsem se nejistě, jak to ten pán myslí, ale jen nějak neurčitě zabrblal. Posadila jsem Majdu k noze, zastrčila vodítko za ty kšandičky, které má vodicí pes na sobě, a pak jsem hodila do prostoru před sebou pouzdro na brýle, které mi moje fenka stále odněkud přináší. Vsadila jsem totiž na jistotu. Zavelela jsem - přines aport - a čekala, že Majda přinese futrálek rychlostí, která hrozí sražením vazu. Ale ouha - ten věrný pejsek, který vytušil mou nejistotu, se ke mně přitiskl celým tělem a výrazem svého krásného obličeje mi sdělil: „Nikdy tě neopustím, kašli na brejle, jsem tady s tebou."

Dojalo mě to a vzápětí mi došlo - s vodítkem, byť vetknutým za postroj, mě opravdu neopustí. Vždyť i při venčení jí ho musím sundat, aby vykonala svou potřebu. Pan rozhodčí měl lehce pobavený, avšak naprosto odmítavý postoj. Vysvětlovala jsem, že Majda bez vodítka poletí pro aport jako blesk, dokonce jsme mu to předvedly - ale nic platno. Aport - nula bodů. A zvorala jsem to já.

Po této malé, leč zahanbující epizodě, jsme se s přišedšími průvodkyněmi dohodly, že zajdeme do pizzerie ve Václavské pasáži na kousek něčeho dobrého, na kafe a trochu chládku. Měli jsme vždy skoro hodinu přestávku, než na nás došla řada v další disciplině. Donesly jsme se všechny čtyři včetně Majdy do italsky se tvářícího podníčku, kde se začasté občerstvujeme, jsme-li ve městě poblíž Karlova náměstí. Je to tu tiché, útulné a jídlo, kávu i víno mají dobré. Proto Majda už vrtěla celým tělem, že si konečně odpočine v chládku plném vůní a pohody. Také zde dostala čerstvou vodu a kousek něčeho dobrého.

Osvěženy jsme se vrátili zpět na stanoviště a vyčkaly, kdy na nás přijde řada, abychom mohly „do frekvence". Konečně jsme byly u startu! Jestli jsem měla trému u předchozí discipliny, byla to tréma takříkajíc zahřívací. Teď šlo o život. Ne snad kvůli frekventovaným ulicím, na ty jsme zvyklé, ale konkrétně kvůli očekávanému veřejnému zájmu, který jsem však pro vlastní osobu tak nějak neočekávala. Od startu totiž s námi vyrazil štáb České televize, který si umínil, že nafilmuje celou naši trasu, jak jí s Majdou procházíme. Ke štábu se připojily mé dvě kamarádky, které chtěly před Majdou vystupovat inkognito, aby ji nerušily ve výkonu. Směšné - věděla o nich půl hodiny před tím, než se začaly maskovat. A tak jsme šly - sluníčko peklo jako na Tahiti, mně se pod brýlemi potil celý obličej a nemohla jsem s tím nic dělat, protože jsem nechtěla Majdu připravit o další body kvůli nějakým kosmetickým nutnostem. Majda šlapala jak o závod - a pak to přišlo. Měly jsme odbočit vpravo, a to byla Václavská pasáž. Pak jsme měly najít dveře - našly, ale paní rozhodčí nebyla spokojená. Vrátily jsme se do výchozího bodu a našly lepší dveře. Ale to už asi neplatilo. Vyšly jsme opět do té výhně venku a před nohama se nám plazil kameraman, který chtěl zřejmě vědět, jestli se Majda při výkonu usmívá. Během zbylé cesty jsem přemýšlela o dvou věcech - mám-li dostatečně čisté boty, abych se nemusela před deseti miliony diváků stydět. Druhé téma, které přemílala moje horkem zapařená mysl bylo: Je možné, že je ta Majda tak pitomá a zapomene na dveře pizzerie, které zná lépe než já ty své uprášené boty?

Po zbytek trasy už se nic zvláštního nepřihodilo, dorazily jsme v pohodě zpět na Karlák. Protože jsem neviděla, co se odehrálo v pasáži, ani jsem neviděla, co se dělo mimo mé zanedbatelné zorné pole na ulicích, vyzvídala jsem na kamarádkách, které vše sledovaly a fotily. V té pasáži Majda minula dveře, které chtěla paní rozhodčí označit, ale naprosto sebejistě hodlala vstoupit do pizzerie, kde jsme před hodinou hodovaly. Po výtce našla lepší dveře, ale bylo už pozdě. Pak jsem se také dozvěděla, že to, o čem jsem si myslela, že je černá díra, byl vestibul jakéhosi hotelu, z kterého jsme zase bez úhony vyšly. A ten dav, do kterého jsme vletěly a který mě chtěl zřejmě někam dovést, byla svatba, která se zapomněla včas rozestoupit, abychom mohly projít. Nebo jsem možná zapomněla řvát „s dovolením, s dovolením"?

Konec byl velkolepý - ve slavnostním ceremoniálu na rozloučenou už mi nechyběla průvodkyně, naopak jedna přebývala. Majda obdržela za 21. místo krásnou medaili, diplom, blahopřání a tři tašky psích dobrůtek jako odměnu. Všichni byli moc milí a hodně nám blahopřáli. Televize si také s námi vyměnila pár slov, která nakonec - včetně kousku chůze po trase - byla ve večerních událostech spolu se záběry na hrající si psy a s pěknou řečí rektorky Jinonické psí Univerzity. Vrátila jsem se s Majdou ke kamarádkám, které nás obě velmi poplácávaly a hulákaly: „No vidíte, holky, bylo to skvělé - jednadvacet, voko bere!" Já jsem si uvědomila, že je to velmi příhodné úsloví pro někoho, komu normálně voko nebere skoro nic, a tak jsem byla ráda, že přeci jen nejsme poslední. Kámošky nás posadily i se všemi taškami do metra, popřály šťastnou cestu a odešly na rande. Každá na jiné, ovšem.

Sedím si tak ve vláčku, až po bradu zavalená igelitkami s odměnami. Majda spokojeně ležela, na obojku medaili. Když jsem se připravovala, že vystoupíme, nějaká paní si všimla Majdina trochu namyšleného výrazu i medaile. Zeptala se: „Copak dostane ten šikovný pejsek za odměnu? Vidím, že má nějaké vyznamenání?!"

Nemajíc prázdné ruce, ukázala jsem bradou na igelitky s odměnami a legem sponzorů. Ale dotěrná paní nedala pokoj: „No jo, to je JEJÍ! Ale co dostane OD VÁS!?!?"

„Mimořádně ode mne dostane večeři", odtušila jsem unaveně pohoršeným tónem a ponechala zkoprnělou zvědavkyni jejím úvahám. Ten den už na mě bylo té veřejnosti nějak moc.

Klon - neboli Synáček

Také se vám, při pomyšlení na možné plody genetického inženýrství, ježí srst, případně vlasy? Moje fenka Majda nemá určitě ráda experimentování s přírodou. Je to asi tím, že jsem jí nedávno vysvětlovala rozdíl mezi druhy stvořenými a vyvinutými. Občas si takhle polemizujeme o záludnostech evoluční a kreativistické teorie vzniku člověka a psa. Nijak nás to neobtěžuje, protože každá víme své. Ale, propánajána, ani jedna bychom se nesmířila s nějakým klonováním! Ať klonopes, ať klonočlověk - rozumnému živočichu je z pomyšlení na něco takového prostě nanic. Až jednou - kde se vzal, tu se vzal....

Vypadal jako Majda. Zlatou barvu, přívětivou smějící se tvář, zlatý ohon se světlejším praporem, platinově blond kalhotky vyčuhující zpod bledě zlatého kožíšku. Celá Majda. Jenže to byl kluk. Klučíček, sotva odrostlé štěně. Zjevil se na naší zahradě jednoho podzimního dopoledne, když zrovna spadalo zlaté listí z třešní a pokrylo nám dobrou půlku zahrady. Nejdříve jsem myslela, že mám nějaké vidiny. Přišla jsem do kuchyně a žádala svého manžela, aby zanechal kávy a denního tisku, a šel se podívat na zahradu. Nevěřila jsem samozřejmě svému notně slabému zraku a potřebovala jsem svědka.

„Vidíš to, co já?" optala jsem se nejistým hlasem.

„Vidím", pravil poněkud přihlouple můj drahý, „vidím Majdu vypranou na devadesát a prohnanou sušičkou na prádlo. Prostě, hodně sepraná kompenzační pomůcka, pokud to chceš vědět přesně". On je totiž technik a má rád exaktno.

Mě obešlo podivné mrazení. Kdyby si na naší zahradě hrál s poletujícími listy a zapomenutým balonkem sám E.T., nebyla bych tolik znepokojená. Takové fígle znám z amerických filmů. Jenže ta bytost opravdu vypadala jako o dvě třetiny zmenšená kopie naší Majdy.

„Tobě je to jedno?", zeptala jsem se útočně manžela. „Nejen, že vypadá jako svůj vlastní klon, ale jak mne bude vodit, když je zatraceně mrňavá?" (To jsme pozorované stvoření ještě neidentifikovali a dalo se uvažovat o nějaké přírodní pohromě na Majdě přímo spáchané.) „Všechno se dá nějak vysvětlit, všechno má řešení," pravil můj bezfantazijní exaktní manžel. „A vůbec, měla by ses vyhýbat alkoholu, když to s tebou dělá TOHLE", pravil dost nelogicky. Snídali jsme oba totéž - kafe bez rumu a loupáky s džemem zaručeně nealkoholickým, takže jsme měli oba naprosto identické delirium.

Pět vteřin před tím, než jsem se nadýchla, abych svého milého shodila z verandy, se přiřítil utržený vagón - naše Majda, originál. Odběhla si na toaletu do vzdálenější části našeho pozemku, takže chvíli nebyla k mání. Plácla „klona" tlapkou, sebrala mu balonek a odvedla ho do kuchyně, kde předvedla žebravého pejska. Klon učinil totéž. Rezignovaně jsem vyndala z plechovky pár granulí a dva suchárky, natočila čerstvou vodu do dvou misek a čekala co bude dál. Pojedli, vypadli, hráli si. Sedla jsem si na schody a celá u vytržení sledovala to kino. Majda vláčela klacky, na nichž byl zavěšen klon, metala kozelce a válela sudy, skákala na poletující listy a hrabala tunely ve zrytých záhonech. Klon dělal totéž, někdy v dokonalé synchronizaci, někdy s půlsekundovým zpožděním. Něco jsem viděla sama, něco mi nadšeně komentoval manžel, který přisednul, aby lépe viděl.

Z plánovaně pracovitého dopoledne nebylo nic. Jo, pane Hrubeši, ráda bych TO natočila a získala skvělou cenu ve vašem pořadu. Vím, že i diváci ČT by si přišli na své. Ani chvilku bych neváhala a točila, věřte mi. Jenže, nějak mi ta moje kamera obscura neslouží, a tak mohu ty skvělé gagy částečně vidět, avšak spíše jen tušit a domýšlet. Ale věřte mi, i tak je to super show, jak by řekli lidé od masmédií.

K obědu jsme si vzali instantní polévku a chleba se škvarkama. Samozřejmě jsme stolovali na schodech, abychom o nic nepřišli, a samozřejmě, jako honorář, padlo něco škvarků. Majda se svým Klonem - všimněte si, prosím, již velkého „K" na počátku slova, byli prostě neodolatelní. Vidívám často retrievry při hrách, jeden můj známý psycholog dokonce tvrdí, že jsou rasisté, že se poznají na sto honů a milují se už i podle vyprávění. Něco na tom pozitivním rasismu je. Co však předvádí Majda s Klonem, je dost neopakovatelné i v dějinách retrievrů.

Den pokročil. Po obědě, tentokrát nepříliš slavném, chodíváme do lesa. Někdy na vodítku, někdy bez vodítka. Znám tam každý kámen a tak se nebojím po určité trase chodit sama s Majdí rolničkou na doslech. Klon šel samozřejmě s námi. Trochu jsem se bála. Ta zmenšená podobizna zlatého retrievra mi velmi připomínala lišku - a byl přeci podzim, to mají myslivci pré.

Prvního myslivce jsme potkali asi dvacet metrů za naší zahradou. „Ááá, Majda se synem...", pravil přívětivě.

„Jak to myslíš, Františku", zeptala jsem se bezelstně?

„No, říkala Skřivánková, že máte štěně. Ale není nějaký divný?", zeptal se vzápětí.

„Divný je", odtušila jsem, „asi hlavně proto, že to není její syn, ale klon.“ „Co nepovíš?" formálně se optal mysliveček František, a aniž čekal na odpověď, zmizel ve svém útulném domku.

A tak dostal klon opravdické jméno - Synáček. Naučil se na ně reagovat za kratinkou dobu. Synáčku, ke mně, Synáčku, padej domů, Synáčku, vezmi si. Chytrej kluk, na mou duši. Nebrali jsme si ho do domu, věděli jsme, že někde bydlí a nechtěli jsme, aby zdomácněl u nás. Když jsme ho posílali domů, zamával ohonem na rozloučenou a odběhl. Vždycky rychle pochopil, co se od něho čeká.

Tak třeba - všiml si zřejmě, že Majda přijde na zavolání a dotkne se čenichem mé levé ruky. Jednou jsem hulákala v lese – „Synáčku, kde jsi, pojď ke mně". Nikde jsem ho neviděla a rolničku on nenosí. A tak najednou cítím drobné zoubky, které se pokouší zachytit prsty mé levé ruky. Stál na zadních a snažil se dosáhnout, abych věděla, že je u mě. Úplně mne okouzlil, a nejsem sama. Synáček se stal dalším favoritem rodiny. Jakmile Majda vyjde na zahradu a zacinká svým orolničkovaným obojkem, Synáček doslova vyroste ze země vedle ní a okamžitě ji vyzývá ke hrám. A to by nebyla Majda, aby na to ihned nepřistoupila.

Jen s aportem je potíž. Majda má ráda ne klacky, ale pokud možno klády. Vleče se s tím nákladem celá říčná a šťastná, že má takovou kořist. V tom přiběhne Synáček a snaží se jí kořist urvat. Váží sice desetkrát méně než ta kláda, ale to ho neodradí. Zavěsí se na volný konec a Majda tak nese kládu se Synáčkem, který se sotva dotýká země zadníma nožkama, ale aport nepustí. Jsem původním povoláním pedagog. Tak do toho, paní učitelko! Majda přivleče půldruhametrový klacek. Dobrá. Vyvinu všechnu svou sílu a klacek dupnutím rozdělím na dva díly - malý a velký. Tyto kusy hážu obouruč tak, aby na Synáčkově straně byl menší a na Majdině straně větší. Oba samozřejmě pádí k té větší části a situace se opakuje - Majda běží ke mně, v hubě má kládu se zavěšeným klonem - pardon, Synáčkem. Také jsem zkoušela hodit nejdřív maličký klacek Synáčkovi a podržet Majdu, a teprve potom hodit větší klacek Majdě. Ne, ani to nejde. Majda kašle na oblíbený rozměr a vychytrale na Synáčkovi vymámí směšnou větývku. Ten samozřejmě neváhá a vrhá se k volné kládě. Jsou skvělí, jsou-li spolu.

Když napadl sníh, Majda se v něm rozkošnicky brodila a tunelovala cestu pro Synáčka. On však nedbal a úžasnými skoky nad sněhem, aby měl přehled, doskákal až ke mně. Tam, kde Majda kráčí, Synáček běží, tam kde Majda běží, Synáček cválá, tam kde Majda cválá, Synáček skáče. Stále s úsměvem, stále dobře naložený, vstřícný a při chuti.

A pak přišel konec prázdnin. Majda dostala šatičky a zatím na polovolno kráčela vedle mě na náves, kam přijíždí autobus zvaný Pražák. Synáček nám samozřejmě dělal garde, i když mu bylo trochu divné, proč se Majda chová tak oficiózně. Došli jsme všichni k zastávce, Majda dostala náhubek a šla pěkně předpisově na vodiči podle nohy. To už Synáčkovy nervy nevydržely. Skákal Majdě na uši a dožadoval se vysvětlení. „Teď na tebe, hochu, nemám čas. Vidíš přece, že jdu do práce, ne?!" Koupili jsme si jízdenky do Prahy, Majda důstojně ulehla a já se zeptala, co Synáček. „Ale," pravil smutně manžel, „sedí u lavičky a vrtí hlavou".

A tak jsme mu odjeli. Hned, jak přijedu do Prahy, zavolám do jinonického Střediska výcviku vodicích psů, jestli mezi žadateli není někdo z kmene Pygmejů. Věděla bych o skvělém trpasličím vodicím psu. Jen ty šatičky by se museli koupit v Dětském domě.

Poznámka autorky: Dodatečně jsme se dozvěděli, že Synáček se ve skutečnosti jmenuje Miláček. A jeho rodina má příjmení Synovcovi.
Delicie Nerková
Redakční poznámka:
Vyprávění o vodicím psu Majdě bylo uveřejněno v časopise pro zrakově postižené Zora a v příloze Člověk a jeho pes v letech 1999 - 2001. Události ani osoby nejsou vymyšlené, některá jména jsou dokonce autentická. Autorka se tedy nevyhýbá odpovědnosti za souhru náhod zde vylíčených.