Co všechno lze dělat s živou pomůckou

Mnoha nevidomým i slabozrakým se stal průvodcem na cestách vodicí pes. Tato živá „pomůcka“ (tak nazývá psa legislativa) přináší zrakově postiženým mnoho radostí, na rozdíl od jiných (neživých) pomůcek však vyžaduje i velkou péči. Proto je třeba při rozhodování, zda pořídit či nepořídit vodicího psa, zvážit všechna pro i proti, aby pak nedocházelo ke zbytečným rozčarováním.

V tomto textu se pokusím nastínit, čím vším může být vodicí pes a co všechno s ním lze zvládnout. Zamyslím se také nad otázkou, co vodicí pes potřebuje, aby mohl dobře pracovat a aby i on byl spokojený.

Pro úplnost zbývá ještě doplnit, že jsem sama majitelkou vodicího psa. Mým průvodcem na cestách je šestiletý chesapeake bay retrívr Deryl, který je nejen výborným průvodcem, ale i skvělým parťákem pro běhání a samozřejmě také plnohodnotným členem domácnosti.

Vodicí pes jako průvodce zrakově postižených

Hlavním důvodem, proč si zrakově postižení pořizují vodicí psy, je, aby je doprovázeli na cestách. Vodicí pes umí jednak bezpečně vést nevidomého po naučených trasách, a jednak označovat nečekané překážky a vyhýbat se jim. To, že vodicí pes zvládá základní povely poslušnosti, by mělo být samozřejmostí. Je však chybou se domnívat, že chůze s vodicím psem nahradí dovednost chůze s bílou holí. I přesto, že vodicí pes má přístup do mnoha institucí, vyskytnou se občas situace, kdy je lepší psa nechat doma a vyrazit „nalehko“ jen s hůlkou. Proto by tedy měli zrakově postižení majitelé vodicích psů dobře ovládat i techniku chůze s bílou holí stejně jako ostatní zrakově postižení.

Lidé se často ptají, zda je možné se na psa stoprocentně spolehnout. Vždy odpovídám, že nikoliv. Řekněme si upřímně, na kolik lidských průvodců je možné se stoprocentně spolehnout? Člověk ani pes nejsou žádné stroje, občas se nějaká ta chybička vloudí a chybovat je tedy nejen lidské, ale i psí. Správně vybraný a vycvičený pes by však měl dobře zvládnout většinu situací, s nimiž se na své cestě setká. Dobře zvládnout znamená, že zrakově postiženého bezpečně provede nepřehlednou situací (někdy dokonce tak bezpečně, že nevidomí ani neví, že mu nějaké nebezpečí hrozilo).

Vodicí pes jako společník

Je vědecky dokázáno, že přítomnost zvířete má obvykle příznivý vliv na psychické rozpoložení člověka. Dokonce existují i různé formy tzv. zooterapií, kdy jsou lidé v kontaktu s nějakým zvířetem. Hippoterapie (terapie pomocí koní) má např. velmi příznivý vliv na děti s kombinovaným tělesným a mentálním postižením. Pomáhá jim nejen po stránce psychické, ale dochází i k uvolnění svalstva. Taktéž populární je canisterapie – léčba pomocí psů. Někomu pomáhá už jen to, že je se psem v kontaktu, že se jej může dotýkat, cítit jeho teplo. U osob s tělesným postižením se pes používá k tzv. polohování – postižený je různými způsoby pokládán na psa, čímž opět dochází k uvolnění svalstva (i mysli).

Pro řadu zrakově postižených je vodicí pes také společníkem. Jedná se často o lidi žijící osaměle či seniory. Někteří zrakově postižení dokonce uvádí, že je pes „vtáhl“ zpět do společnosti a do života vůbec.

Lidé se se psem cítí bezpečněji. Navíc vodicí pes je mnohdy dobrým tématem pro navázání komunikace. „Vidící“ mnohdy zajímá, jak vlastně vodicí pes funguje, co všechno umí a jak svému pánovi pomáhá. Někteří bohužel nezůstanou jen u konverzace a na psa se s nadšením vrhají, popř. jej ládují nejrůznějšími dobrotami, „když je tak šikovný“. Je na zrakově postiženém, aby zvládl diplomaticky vyřešit i tyto situace. Proto berme setkání s vidícími zvědavci na cestách s vodícími psy jako dobrý trénink komunikačních dovedností a asertivity.

Volnočasové psí aktivity

Aby pes dobře pracoval, musí mít i prostor pro odreagování, stejně jako je tomu u lidí. Kdo si myslí, že pes bude stále dobře pracovat, pokud bude pouze vodit a jakmile přijdeme domů, zaženeme ho do kouta a po zbytek času si ho nebudeme všímat, je na omylu.

Základním předpokladem pro dobrý vztah pána s vodicím psem je, že pes pracuje rád a má rád svého pána. Pracuje pro něj ochotně. Nicméně stejně jako lidé dostávají výplatu, i pes by měl být průběžně odměňován, ať už pamlsky, nebo hrou. Slovní pochvala je prima, ale nestačí – představte si, že by nás naši nadřízení pouze chválili, asi by nám to také nestačilo.

Pes potřebuje základní péči – kvalitní krmivo, péči o srst, péči o drápy, očkování. Kromě toho ale potřebuje také kontakt se svým pánem. Každý den by měl mít pes alespoň malou chvilku, kdy je sám se svým psovodem, kdy si spolu hrají, kdy se pes přijde pomazlit a není odmítán. I pes potřebuje vědět, že je něco víc, než jen pomůcka.

Se psem je možné také provozovat různé volnočasové aktivity. Zde se poněkud různí názory cvičitelů vodicích psů, zda je vhodné s vodicími psy provozovat kynologické sporty či nikoliv. Osobně se domnívám, že to není problém, proto se jimi budu nadále zabývat. Zmíníme dva sporty, které mohou zrakově postižení provozovat se svým psem.

Canicross

Prvním z nich je canicross. Jedná se o sportovní disciplínu, při níž běží společně pes a psovod. Jsou propojeni pružným lanem. Pes má na sobě speciální tažný postroj, na kterém má na zádech upevněno pružné lano. Psovod má speciální opasek (trochu připomínající horolezecký sedák), na kterém je připevněn druhý konec pružného lana.

Pes musí zvládat chůzi popř. běh v tahu (což ovšem vodicí pes při práci běžně dělá), dále musí znát povely pro zrychlení tempa, změnu směru, zpomalení a zastavení. Pokud pes toto ovládá, zbývá se už jen zapřáhnout a vyrazit.

Přestože řada psů je velmi spolehlivých, a i když nejsou v režimu vodicí pes, dokáží značit mnohé překážky, doporučila bych nevidomým běhat s průvodcem. Pro canicross jsou samozřejmě šetrnější měkké terény (louka, les, běžecký ovál), které ovšem mohou přinášet různé nástrahy (kořeny, klacky). Běh na tvrdém povrchu není příliš vhodný, protože zatěžuje pohybový aparát psovoda i psa. Pes – na rozdíl od psovoda – si nemůže nasadit odpružené běžecké boty.

Při canicrossu nemusíme jen běhat. Osobně se mi hodně osvědčilo „zapřáhnout“ se za psa i v náročnějším terénu (kamenitá cesta, les) a používat ještě treckingové hole. Pes mi udává směr chůze, navíc mi odlehčí (což je skvělé např. při horských výstupech), hůlky mi pak pomohou při udržování rovnováhy a „ohmatávání“ překážek v terénu.

Tanec se psem

Dalším sportem, který mohou provozovat i méně sportovně založení jedinci, je tanec se psem. Pes se naučí různé speciální prvky – válí sudy, přeskakuje nejrůznější malé překážky, všelijak se otáčí, proplétá a vůbec umí nejrůznější kejkle. Se svým pánem pak mohou nacvičit taneční sestavu za doprovodu hudby.

Pro tento sport jsou vhodnější spíše menší plemena (borderkolie). Větší plemena jsou vhodná spíše pro větší psovody – těžko si představím, jak mi můj obrovský retrívr proplétá mezi nohama slalom, když sama měřím metr padesát. Ovšem můj dvoumetrový manžel by s tím problém rozhodně neměl.

Ať už děláme se svými psy cokoliv, měli bychom mít na paměti, že tyto aktivity provozujeme pro radost. Měl by si je užít psovod i pes. Třeba někdo zvládne některou kynologickou disciplínu i na profesionální úrovni, začne závodit. To by však nemělo být hlavním cílem.

Budeme-li mít pravidelný kontakt se svými psy a budeme-li s nimi provozovat některou volnočasovou aktivitu společně, odvděčí se nám svou dobrou prací. Odpočatý a spokojený pes (a pes, na rozdíl od mnoha lidí, potřebuje k relaxaci volný pohyb) se mnohem lépe soustředí na práci. Navíc díky kynologickým sportům si zlepší kondici nejen náš pes, ale i my – psovodi.

A pokud vás přeci jen kynologické sporty neoslovují, dopřejte si se svým čtyřnožcem alespoň pravidelnou procházku, kterou zpestříte házením míčku, přetahováním či jinou činností, kterou má váš pes rád.

Pro Okamžik zpracovala PhDr. Kateřina Kavalírová, 2014