Vzpomínky na běžecké začátky a běhání maratónu
Jako malý kluk jsem našel zalíbení v běhu na lehkoatletické dráze fotbalového stadionu v Levoči. Hezké vzpomínky mě přivedly k nápadu po dlouhé době se znovu vrátit k tomu, co mě v dětství bavilo. Řekl jsem si, že to zkusím opět. Jenom vymyslet dobrý způsob, jak na to. Proběhnout se s Marunkou vedle kola? To není špatný nápad. Budu se jí lehce dotýkat paží. Zjistil jsem, že rychlý pohyb mně dělá velice dobře. Sám sobě jsem se nestačil divit. Po několika zdařilých pokusech jsem s překvapením konstatoval, že by to mohlo jít. Musím však do svých sportovních aktivit zapojit také naše děti.
Techniku jízdy na dvojkole moje žena dobře zvládla. Janík se už jako malý kluk stal spolehlivým vodičem dvojkola. Trpělivě snášel i moje běhání v parku, kde jsme čím dál tím častěji společně kroužili. On na kole a já vedle něho v poklusu.
Bylo nutné, abych si koupil dobré běžecké boty. Vybral jsem si značku, která mi padla na nohu jako ulitá. Zkouším uběhnout maximálně pět kilometrů, a to se mně daří. Seznámil jsem se s běžci z Moravské Slávie, kam mě přivedl ultramaratónec Tomáš. Jednoho dne jsem si dal do rozhlasu krátký inzerát. Hledám někoho, kdo by si chtěl s nevidomým běžcem tu a tam zaběhat. Zatím běhám vedle kola s Marunkou nebo Janíkem. Tento způsob však není vyhovující pro delší běh. Musím se trochu dotýkat člověka sedícího na kole.
Cítil jsem blahodárné účinky pohybu, protože mi pomáhal odbourávat špatnou náladu. Mohu s potěšením konstatovat, že mám lepší a lepší kondici. Začal jsem si postupně přidávat větší tréninkovou porci. Stále častěji jsem vyhledával jedinečnou příležitost shodit ze sebe únavu a soustředit se pouze na běh. Občas jsem se dostal na závody zrakově postižených sportovců, ale častěji jsem vyhledával běh se zdravými běžci. Zpočátku jsem se zúčastňoval běžeckých závodů na 5 kilometrů. Později jsem záměrně zvýšil délku závodních tratí na 10 kilometrů. Na této délce jsem nějaký čas zůstal. Je to dobrý základ pro udržení fyzické kondice.
Běhat s vodičem není tak složité. Běžíme vedle sebe a oba držíme v ruce svázanou vodící gumu asi 30 cm dlouhou. Běžíme?li po rovině, nemusíme se vodící gumy vůbec držet a necháme ji volně na předloktí. Ideální je, když oba běžci mají přibližně stejnou postavu a stejný krok. Oba musí mít volně pohyblivé ruce. Proto je třeba, aby vodící guma byla dost dlouhá.
Je nezbytně nutné, abych dostal základní informace o charakteru trasy a jejím povrchu. Vodič musí včas upozornit na blížící se schod a nesmí přehlédnout žádnou překážku. Nelze dost dobře běhat ve dvojici po schodech nebo v nepřehledném terénu. Je důležité dbát na bezpečnost a zbytečně neriskovat. V případě nutnosti musí oba zastavit a pomalou chůzí překážku ve zdraví překonat. Časem se dvojice sehraje a oba běžci se mohou oddat sladkému běhu a při tom diskutovat o věcech společného zájmu. Pokud má výkonnost běžců přibližně stejnou úroveň, je to výhodné pro oba, protože se navzájem neomezují. Jedná?li se o závod, je dobré předem dostat co nejvíce informací o trase.
Jízda na kole je fantastickým zpestřením mého sportovního vyžití. Marunka se naučila jezdit se mnou bezpečným stylem. Nemá ráda, když ji nutím, aby rychleji šlapala do pedálů. Říká: „Rychle nepojedu, nechci.“ Janík se velice brzy naučil jezdit se mnou na dvojkole. Myslím, že ho svižná jízda baví. V tomto ohledu je mu v patách i mladší syn Daniel, kterému se už také svěřím v roli spolujezdce. Jeho sportovní duch se projevuje již delší dobu. Zkouší to jako mladý fotbalista. Má nadání pro běh podobně jako Janík. Uběhne velice dobře vzdálenost pěti kilometrů. Na venkově jsme bývali nápadná dvojice. Jezdíme na dvojkole na nákupy po vesnici a dále do Poličky, v létě i za koupáním. Máme své oblíbené místo u rybníka na Milovech. Krajina je zde kopcovitá a náročná na šlapání. Přijedeme k rybníku, vykoupeme se v poměrně studené vodě, jak je to zde na Vysočině běžné. Drkotáme zuby a nasedáme na kolo. Před námi na dohled jsou menší i větší kopce, které musíme poctivě vyšlapat. Vracíme se domů pořádně unavení a vyhladovělí.
V roce 1995 jsem získal nemálo dobrých běžeckých zkušeností. Začal jsem se pravidelně zúčastňovat běhů Brněnského běžeckého poháru. Tyto závody začínají na podzim v listopadu a pokračují v zimě. Seriál běhů končívá na jaře v březnu. Běžecký pohár tvoří jedenáct soutěžních běhů. Je rozdělený na více kategorií. Od malých dětí až po veterány. Běží rovněž kategorie žen. Panuje zde pěkná atmosféra a mezi běžci nechybí dobrá nálada a legrace. Trasy bývají poměrně náročné na spolupráci s vodičem. Lehčí běhy vedou po silnici. Nebráním se však ani běhům v terénu. Terénní běhy jsou mnohem náročnější. Členitými místy nemohu utíkat naplno. Spolu s vodičem musíme dbát na jistotu a vlastní bezpečnost. Vede?li běžecká trasa lesem, polní cestou nebo po louce, hrozí všude skryté nebezpečí špatného došlápnutí na nerovný povrch. Nestálo by za to přivodit si zbytečné zranění nohy, jehož léčba je zdlouhavá. V zimě to platí dvojnásob, když běžíme po sněhu a ledu. Pád ve dvojici je mnohem nebezpečnější než pád jednoho běžce. Běžecké závody se konají v okrajových částech Brna, nebo v jeho blízkém i vzdálenějším okolí. Silniční běhy jsou nejbezpečnější. Mohu se plně soustředit na výkon a co možno nejlepší zaběhnutý čas. Závody Brněnského běžeckého poháru jsou zpravidla deset kilometrů dlouhé. Vyskytnou se i delší trasy.
Délka 10 kilometrů je pro mě maximálně vhodná. Je přiměřená i pro trénink. Tuto vzdálenost mám zažitou a uběhnu ji i v případě, když mne okolnosti na kratší nebo delší dobu přinutí udělat v tréninku přestávku.
V letních měsících věnuji více času jiným sportům. Mám rád jízdu na dvojkole s vidomým vodičem, rád chodím plavat do přírody. Pěkný odpočinek je i veslování na lodičce. Zpočátku jsem se zúčastňoval silničních závodů tandemů, které pořádala organizace zrakově postižených sportovců. Závody přinášely velké klání. Trasa dlouhá okolo 70 kilometrů byla zvládnutelná i pro méně zdatné cyklisty. Neměl jsem však stálého vodiče. S jezdcem, který měl řídit tandem, jsem se seznámil vždy až těsně před závodem. Techniku jízdy jsem měl už zažitou, ale s úplně novým vodičem to bylo náročnější. Pokaždé jel se mnou závod někdo jiný. Výkon a konečný výsledek závodu podstatnou měrou ovlivnil také technický stav dvojkola. Moje dvojkolo nebylo závodní. Lepší kolo jsem si musel půjčit od cyklistického svazu. Stalo se, že nás přímo na trati překvapil technický problém. Netušili jsme, jaká závada se může vyskytnout.
Později jsem závody tandemů přestal vyhledávat. Dvakrát jsem se dostal i na duatlonový závod na brněnském Masarykově okruhu. Závod se mi vydařil. Splnil jsem stanovený limit, což byl pro mě veliký úspěch. Duatlon se mně velice líbí, ale nemám možnost ho závodně provozovat. Začíná během, potom se jede na kole a disciplína končí opět během. Tyto dva sporty, běh a jízda na kole, jsou mi nejbližší. Škoda, že nemám více příležitostí změřit síly se zdravými závodníky. Uvažoval jsem též o triatlonu. To je kombinace tří disciplin: plavání, jízdy na kole a běhu. Zatím jsem nenabyl osobní zkušenosti. Mrzí mě to. Brání mi v tom plavání, které mám rád, ale můj styl je nedostačující. Říkám si, že nemusím na veřejnosti předvádět plácání ve vodě. Bylo by to jen pro ostudu. Už v dětství jsem reflexivně vynořoval hlavu z vody, aby mně nenatekla do očí.
Jednoho podzimního dne jsme si s kamarádem domluvili společný výlet s úmyslem ujet na dvojkole trasu dlouhou přes 80 km z Brna do Telecího. Ve dvojici se nám šlapalo bez problémů. Do Telecího jsme dojeli v pořádku. Druhý den jsme pokračovali po cestách Vysočiny. Ujeli jsme přibližně 100 km. Třetího dne jsme se vrátili do Brna. Při zpáteční cestě nám počasí nepřálo. Celou cestu lilo jako z konve. Padal vytrvalý déšť, který nám ztěžoval cestu. Nemohli jsme jet rychle. Museli jsme dávat veliký pozor na kolem projíždějící auta. Za každým se na nás snesla vodní sprška. Blatníky jsme na kole neměli. Vydechli jsme si, až po příjezdu do Brna bez újmy na zdraví. Konečně jsme sesedli z kola vyčerpaní a promočení na kost.
Maratón nejen běžecký
V roce 1995 jsem měl již dobrou fyzickou kondici. Kolem Vánoc jsem přemýšlel o tom, že bych se mohl zúčastnit nějakého pěkného závodu pro běžce vytrvalce. Zkusil jsem uběhnout vzdálenost kolem dvaceti a více kilometrů. Šlo mi to dobře. Uvažuji: Mám rovnou zkusit maratónský běh? Zvládnout tak náročnou trasu není jednoduché. Musím dostat dobré rady od zkušených vytrvalců. Získal jsem nutné informace, jak na to. Měl jsem naběhaných hezkých pár kilometrů a moje výkonnost se neustále zlepšovala. Přispíval k tomu trénink v podzimním a zimním období. Neméně důležitá je otázka výživy vytrvalostního běžce. Potřeboval jsem nutně dobré rady od maratónských běžců, kteří mně ochotně informovali, jak se mám na dlouhý závod předem dobře připravit. „Abys uběhl maratón, musíš mít hlavně silnou vůli, Tondo,“ radí mi kamarádi. Mít pevnou vůli je dobrá rada, ale bez tréninku a dlouhodobé přípravy bych si na tak dlouhý závod nikdy netroufl.
Blížilo se jaro roku 1996 a já jsem byl pevně rozhodnut, že se v tomto roce vydám na svou dosud nejdelší běžeckou trasu. Zaregistroval jsem se na Mezinárodní maratón v Praze. Připravoval jsem se na něj velice pečlivě. Týden před pražským maratónem jsem běžel hodinový závod v Ivančicích u Brna. Ze své předcházející přípravy jsem měl dobrý pocit. Na radu svého vodiče poslední dny před Prahou jsem už jen odpočíval a připravoval se hlavně psychicky. Chystal jsem si na maratón dobrou náladu. Přede mnou stál jediný cíl: Nevzdat závod a dokázat především sobě, že to jde. Týden uběhl jako voda. Přípravy do Prahy vrcholily jen sem tam malým vyklusáním... Přál jsem si, aby se nestalo nic nepředvídaného, co by ohrozilo start. S organizací přípravy na tento závod mi pomáhali kamarádi, kteří na Pražský maratón také jeli.
Před svým prvním závodem Pražského maratónu jsem našel vodiče a spolupracovníka v jedné osobě. Je jím Karel z Brna - zkušený běžec dlouhých tratí. Je o více než deset let starší, má za sebou řadu dobrých sportovních zkušeností a nesčetné množství dobře uběhnutých maratónů. Poradil mně, jaké oblečení je nejvhodnější, a na co je třeba se předem připravit. Musím se spolehnout na svoji kondici, dobré svaly na nohou, dobré plíce a v neposlední řadě dobré boty, pokud možno ne úplně nové.
Měl jsem lehké oblečení a v kapsičce náhradní vodící gumu. Na startu se chvíli hledáme. Naštěstí jsme se v tom velikém množství startujících běžců na poslední chvíli, pouhých pár minut před startem, našli. Startovní pole tvoří více než 2000 závodníků z mnoha zemí.
Počasí bylo toto květnové ráno pro běžce ideální. Předcházející den v Praze silně pršelo. Silnice byly po prudkém dešti perfektně umyté. Poběží se nám lépe, než kdyby vozovky rozpálil žár slunka. Start se rychle blíží. Už netrpělivě čekáme na dolním konci Václavského náměstí. Všude je spousta lidí a z reproduktorů vyhrává hlasitá hudba. Sportovní komentátor představuje elitní běžce, kteří čekají na startu v prvních řadách. Ráno je chladné, podle předpovědi však očekáváme pěkný slunný den. Déšť by nebyl nejlepší společník na tak dlouhé trase, uvažuji sám pro sebe. Oba svíráme v napětí vodící gumu, kterou držíme na krátko, abychom byli v chumlu závodníků co možná nejtěsněji u sebe. Také proto, abychom si nezpůsobili zbytečné zranění, které číhá uprostřed velikého davu. Nemám na mysli zrovna strach z ušlapání, ale spíše nervozitu a zápal startujících. Hlas z reproduktorů oznamuje kratší a kratší časový úsek, který chybí do startu, to znamená do deváté hodiny dopolední. Pět minut, potom čtyři minuty, tři minuty, dvě minuty, v tomto zbývajícím čase komentátor představuje největší favority, kteří mají šance získat prvenství. Elitní závodníci dálkových běhů tradičně přijíždějí z afrických zemí. Není tomu jinak ani na tomto ročníku Pražského mezinárodního maratónu. Všechna slavná jména už odezněla. Napětí vrcholí. Jsem pevně rozhodnut podat dobrý výkon. Mám za sebou pečlivou přípravu. Není nejmenší důvod nevěřit si.
Komentátor hlásí 30 sekund, 20 sekund, 10 sekund, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1 a start. Výstřel ze startovací pistole poslal všechny dobrovolné účastníky na trať dlouhou 42 kilometrů a 195 metrů. Nastalo veliké hemžení. Trvalo pár minut, než se závodníci mohli dát do skutečného běhu, protože nejdříve vyrazili ti, co byli vepředu, a pak se daly do pohybu natěsnané řady ostatních registrovaných závodníků. Po 12 kilometrech se dostáváme ven z města a běžíme směrem na Zbraslav. První metry a kilometry nebyly rychlé. Množství závodníků běží pražskými ulicemi, které lemují diváci, hlasitě povzbuzující běžce. Tleskáním vyjadřují všem obdiv.
Běželi jsme nenáročným tempem, které ani nešlo zvýšit, protože nám v tom bránil chumel ostatních běžců. S úžasem jsem vyslechl Karla, kterého mám po své pravici. Oznamuje, že máme za sebou první kilometr. Chvíli ještě klušeme. S přibývajícími kilometry se řady začaly pomalu trhat a řídnout. Karel mě neustále upozorňuje, abych neběžel rychle. Mám spíše udržovat tempo, nejlépe pomalejší. Musím ho poslechnout. Při tomto závodě byl limit šest hodin. Nedovedu posoudit, jestli je to hodně nebo málo. To ukáže průběh závodu.
Podél trasy jsou všude hloučky lidí fandící závodníkům. Hudební skupiny zpříjemňují vytrvalcům běh a vytvářejí dobrou náladu. Prvních sedm kilometrů běžíme dost pomalu. Nabývám klamného dojmu, že tento závod nepoběžíme svižnějším tempem. Zvolená taktika běhu se nám vyplácí. Všímáme si lidí které předbíháme okolo desátého kilometru. Už potkáváme první chodce. Počáteční tempo přehnali a nezbývalo jim nic jiného, než zvolnit běh a přejít v chůzi. Lepší je opačná taktika. Při prvních kilometrech se trochu rozhýbat a připravit tělo na to, co ho čeká dál. Od kamarádů jsem se dozvěděl, že podél trasy jsou občerstvovací stanice. Zpomalujeme s Karlem u první asi na 12. kilometru. Dříve to nebylo třeba. Dostali jsme od krásných slečen do rukou kelímky s iontovým nápojem. Vypili jsme ho v pomalejším poklusu. Na zastavení nemáme ani pomyšlení. Obracíme do sebe kelímky s tekutinou, potom je odhazujeme a běžíme dál. Na občerstvovačkách volají hlasy: voda, ionty, sůl, cukr, někde také banán, pomeranč nebo citron. S přibývajícími kilometry nabídka sortimentu pro občerstvení klesá úměrně s postupujícím časem.
Počasí nám přálo. Nebylo veliké vedro, čehož jsem se trochu obával. Podmínky jsou ideální. Příjemný vánek nám vysušoval pot na tváři a na čele. V běhu jsme zdravili některé závodníky, kteří už jenom šli. Zamávali jsme známému a popřáli si šťastnou cestu. Pokřikovali jsme na kolemběžící, kteří na nás mávali a cosi povzbudivého na nás dva křičeli různými cizími jazyky, nejčastěji anglicky. Karel najednou říká:?Tondo, za chvíli asi potkáme v protisměru ty nejlepší běžce, kteří se po otáčce vracejí zpět do města.? Z protisměru se brzy vyřítily policejní motorky a uvolňovaly cestu prvním běžcům maratónu. Za motocykly jede policejní auto se zapnutým světelným majáčkem a spuštěnou houkačkou na střeše auta. Pak jelo vozidlo televize a v něm kameraman snímal běžce na čele startovního pole. Karel mě spolehlivě informoval o dění na trati. Nic mi neuteklo. O všem jsem měl dobrý přehled. Nás dva otáčka teprve čekala. Netušil jsem, že těžší polovina závodu je teprve před námi a že se zanedlouho s Karlem rozloučím. Závod máme dobře rozběhnutý. Nepřepálili jsme začátek, což jsem ocenil až teď. Karlovi jsem moc vděčný za zvolenou taktiku. Okolo 20. kilometru jsme na trase potkali dva běžce z Brna. Běželi jsme s nimi několik kilometrů společně. Bylo to příjemné setkání i pro mého vodiče Karla, kterého nyní vystřídal Pavel. Po 20. kilometru se pole závodníků natolik roztrhalo, že nemusíme úzkostlivě dbát na svou bezpečnost. Můžeme vodící gumu již bez obav povolit na větší délku.
Občas se kolem nás mihlo kolo, nebo profrčela motorka s policejní hlídkou nebo s pořadatelem. Náhle se vyřítila záchranka se zapnutým majáčkem a sirénou. Jede asi k nějakému závodníkovi, který zápasí se zdravotními problémy. Za chvíli stejné vozidlo jede rychle zpět.
Trať jsme si zpříjemňovali vtipkováním. Veleoblíbeným tématem jsou ženy. S rostoucí únavou je toto téma k debatě nejpříjemnější. Tak nám nejrychleji ubíhá čas a přibývají kilometry. Karel mě občas upozorňuje: „Tondo! Nezrychluj! Kroť se! Ještě nenastal ten správný čas na sprintování.“ Cítím se zatím skvěle. Využívali jsme občerstvovací stanice a doplňovali jsme potřebné tekutiny. Běhat dlouhé trasy bez příjmu tekutin by bylo netaktické a sebevražedné. Toto je velice podstatná věc. Kdybych zanedbal pitný režim, tak nevím, nevím, jak by moje snažení skončilo.
Po 25. kilometru začínám na Karlovi pozorovat, že se drží více za mnou než vedle mě. Upozorňoval mě, abych zbytečně nezrychloval. Cítil jsem se dobře a v pohodě. Táhlo mě to pořád kupředu. Měl jsem chuť závod zrychlit. Za chvíli mě Karel předal jinému běžci z Brna, s kterým jsem uběhl několik kilometrů. To už byla neplánovaná improvizace přímo na trati. Potom si mě ještě na chvíli vzal Karel. Zanedlouho se u nás objevil neznámý cyklista. Pravděpodobně někomu z běžců vezl něco dobrého k snědku nebo k pití. Karel na něho zavolal: „Vezmi tady Tondu, jestli můžeš. On je trochu rychlejší než já.“ Karel už toho měl, myslím, dost. Nehledě na to, že běžet tak dlouhou trasu s nevidomým není žádná slast. Chvílemi o sebe malinko zavadíme a nepříjemně působí značné pocení paží, které jsou někdy v přímém doteku. Cyklista, který netušil, co ho tady čeká, byl překvapen. Bez řeči přijal novou roli vodiče. Společně můžeme zrychlit tempo. Šlo nám to dobře. Je mně líto, že nevím, jak se ten obětavý kluk jmenoval. Své jméno mi sdělil, ale nezapamatoval jsem si ho.
Zatím šlo všechno hladce. Na 32. kilometru jsme měli čas 3 hodiny, což mě mile překvapilo. Zdálo se mně, že dosažený konečný čas by nemusel být špatný. Zbývalo nám do cíle ještě poctivých 10 kilometrů. Začal jsem víc a víc pociťovat žízeň. Čas už hodně pokročil, bylo krásné počasí a poměrně teplo. Potřeboval jsem na každé občerstvovací stanici trochu přibrzdit a napít se. Běželi jsme opět Prahou, což bylo neklamné znamení, že nám zbývá do cíle ještě několik kilometrů. Tepla přibývalo a pomalu se začala dostavovat únava. Běh po dlažbě a nerovnostech ji rychle stupňoval. Výmoly, tramvajové koleje, sem tam obrubník. Vyvádělo mě to z míry. Moje schopnost soustředit se na běh po nerovném terénu byla značně oslabená.
Nemilá příhoda s pořadatelem nás dva trochu přibrzdila v ulicích Prahy. Pořadatel chtěl vykázat cyklistu z trati. Zastoupil nám cestu. Téměř zastavujeme. Vymáčkl jsem ze sebe: „Jsem slepý a cyklista je můj vodič na trati.“ Ještě na něj volám ze všech sil: „Podívejte se na moje startovní číslo.“ Nechal nás dál pokračovat v běhu. Tvářil se velmi udiveně. Konverzace s pořadatelem mě vyvedla z míry a stála mě hodně sil, které jsem ještě potřeboval na doběhnutí závodu. Konec byl hodně těžký. Čím dál tím více jsem cítil při každém doteku s dlažbou bolest v nohou. Ještě že jsme měli možnost se něčeho napít. Teplo člověka velice vysušovalo. S přibývajícími minutami se stupňovalo více a více. Podél tratě nás povzbuzovali diváci, kteří nám tleskali a cosi na nás křičeli. Slova jsem nevnímal. Pouze několikrát zřetelně zaslechnu z chodníku dvě stručná slova: „Hele, slepej!“ Hudba kolem trasy neúnavně vyhrávala. Zvuky Prahy byly čím dál tím lomoznější. Provoz je z trasy závodu vyloučený, ale z dálky ke mně doléhal zvuk aut, troubení a výfukové plyny.
Náhle mám důvod k radosti. Můj náhodný cyklista oznamuje: „Minuli jsme 40. kilometr. Ještě 2 kilometry a 195 metrů.“ To už se zdálo jako nic. Běžím za skvělého doprovodu neznámého cyklisty. Nacházíme se konečně blízko Staroměstského náměstí, kde je vytoužený cíl. Pod svými chodidly cítím tramvajové koleje a dlažbu. Chci sebou už někde konečně seknout. Konec nastane, až zatočíme do Pařížské ulice. Z reproduktorů je slyšet stále zřetelněji zvučný hlas komentátora, který povzbuzuje každého závodníka blížícího se do cíle. Zbývá mně už jen několik málo metrů. Závodníci přede mnou vbíhají na Staroměstské náměstí. Každého vítá potlesk diváků a hlasité povzbuzování sportovního komentátora. Konečně přišla řada i na nás dva. Cyklista se mnou trpělivě absolvoval i poslední úsek po Pařížské ulici. Zdálo se mi, že před koncem jsme se zmohli na finiš. Možná, že se mi to jen zdálo. Cyklista mě povzbuzuje: „Už jsme tady! Ještě pár metrů a je to hotový.“ Za chvíli potlesk a vítání sportovního komentátora. Je nad slunce jasné, že se blížíme do cíle. Ten nastal vzápětí. A najednou je tu konec. Ani krok navíc. Vnímám svoje unavené tělo, co všechno mu chybí a co všechno bolí. V cíli se loučím se svým doprovodem, snad jsem mu poděkoval za jeho pomoc. Mrzí mně, že nemohu napsat jméno tohoto náhodného kamaráda. Skvělým způsobem přispěl k tomu, že jsem uběhl svůj první maratón. Události měly rychlý spád a cyklista se ztratil v davu na Staroměstském náměstí.
Mám po dnešním dni dobrou sportovní zkušenost. To mě hřálo na duši. Dosáhl jsem čas pod 4 hodiny. V cíli bych si býval moc přál, aby mě do své náruče přivinula moje žena, ale ona zatím doma v Brně opatrovala Kubíčka. Vyčerpaného mě přivítala naše přítelkyně, paní Marika.
Po doběhnutí mně nepříjemně ztuhlo celé tělo. Nohy ztěžkly. Těšil jsem se na to, až si pohodlně sednu a dám nohy nahoru a nebudu muset na nic myslet. Pomaloučku jsme se došourali na Václavské náměstí do šaten, kde jsem si vyzvedl svoje věci. Metrem jsme odjeli na Hlavní nádraží a přecházíme na Masarykovo. Odtud jedeme osobním vlakem za Prahu. Horko těžko vystupuji v Klánovicích z vlaku. S obtížemi překonávám koleje a různé obrubníky. Konečně jsme doma. Těším se na příjemnou teplou koupel. Snažím se hodně odpočívat. Potřebuji hlavně doplnit zásobu tekutin. Do jídla moc chuti nemám. Koupel mně velice pomohla. Večer téhož dne se vracíme s Janíkem a Danielem do Brna. Vlak z Klánovic do Prahy na Masarykovo nádraží má zpoždění. Stihneme autobus do Brna? Ke všemu se chystá bouřka. Při výstupu z vlaku se spustil prudký déšť. Lije jako z konve. Co teď? Autobus do Brna za pár minut odjíždí z Florence, a my jsme ještě na nádraží u vlaku. Zbývá nám jediné: Pořádně přidat do kroku, nebo se přemoci a doslova se rozběhnout k autobusu. Nemám na nohách běžecké boty. Nutím se do něčeho, co se jen těžko dá nazvat během. Běžet v polobotkách bylo kruté. Ale dosáhli jsme svého. Děti si všimly, že autobus už nestojí na svém stanovišti. Pomalu vyjíždí pod viadukt. Zrychlujeme běh, jak to jen jde. S takovým sprintováním jsem po dnešním maratónu nepočítal. Bouřka je v plném proudu. Silné hromobití ohlušuje moje uši. Jsme celí promočení. Autobus musel před viaduktem zastavit. Díky tomu se nám podařilo doběhnout a pořádně na něj zabušit pěstí. Ale autobus se znovu dával do pohybu. Řidič nebo cestující si nás konečně všimli. Vůz se přestal pohybovat. Vyjevený řidič nám nejprve hrozil, že v případě poškození autobusu, nebo rozbití skla budeme muset hradit škodu z vlastní kapsy. Vzápětí mu došlo, že nemám s dětmi jinou možnost dopravit se do Brna. Posadil nás na volná sedadla. Zcela promáčení deštěm jsme na ně dopadli a vezli jsme se domů. Cesta byla příjemná. Včas přijíždíme na autobusové nádraží v Brně. Zde už nás čekal kamarád Rosťa a autem nás zavezl domů. Jeho první dotaz byl celkem na místě: „Tak co, Tondo? Dobrý? Uběhl jsi maratón?“ S nadšením přitakávám. V duchu už jsem se viděl doma v posteli.
Jaké byly moje první pocity bezprostředně po doběhnutí maratónu? Už nikdy víckrát žádný maratón. Stojí to vůbec za tu dřinu? Byl jsem pyšný, že to skončilo tak, jak to skončilo. Žádný větší průšvih se nekonal, a to mě uspokojovalo. Doma jsem vylíčil manželce své první dojmy. Na řadu přišly detaily, jak jsem si je postupně začal vybavovat. Bylo již hodně pozdě, než jsme se uložili ke spánku. Nezaregistrovali jsme, že už je dávno po půlnoci. Bylo už pondělí a ráno nás čekaly školní povinnosti. Další dni ve mně doznívaly vzpomínky na tento pěkný závod. Rád jsem se podělil se svými zážitky s každým, kdo jen trochu o toto téma projevil zájem.
Mezi nevidomými a slabozrakými se provozují různé letní a zimní sporty, ale vytrvalostní běh je spíše jen okrajová disciplína. Důležité je, aby měl zrakově postižený sportovec s kým běhat a trénovat. Postupem času jsem našel kamarády, kteří se mnou ochotně trávili čas. Velkou měrou mně pomáhá i moje žena, která sedne na kolo a jezdí se mnou jako doprovod. Také můj syn Daniel sbírá svoje první zkušenosti jako můj vodič a začínající běžec. Trénink s ním není lážo plážo. S přibývajícím věkem roste k mému potěšení jeho chuť běhat. Největší běžecké zkušenosti má můj nejstarší syn Janík. Jsem rád, že si pro mě dokáže najít čas, protože má ještě jiné zájmy a koníčky. Postupně ve mně uzrálo rozhodnutí, že za rok, bude?li to možné, přijedu do Prahy a znovu se vydám na trať. Cítím, že má první zkušenost s maratónským během byla dobrá.
Při našich častých společných trénincích s Karlem, který se mnou běžel maratón, jsme rozprávěli o věcech praktického života. Zajímal se o problémy postižených lidí. Karel mně se zájmem kladl zvídavé otázky. Jednou prohodil jen tak pro sebe: „Musím si napsat do poznámkového bloku, co mi říkáš, Tondo.“ Jednoho dne mně sdělil, že natočí dokumentární film o celé naší rodině pod vlastním režijním dohledem. Léto roku 1996 uběhlo jako voda. S Karlem jsme domluvili první podzimní termín pro natáčení filmu. Sdělil mi: „Tondo, mám už pracovní název pro film:,Klavírista, běžec, veselý slepec´. Co ty na to?“ Váhám s odpovědí. Pracovní název se mi zprvu moc nezamlouval.
Odjeli jsme na Vysočinu do Telecího, kde se natáčely záběry mých činností u stavení. Televizní štáb se mnou a s Janíkem natočil jízdu na dvojkole a pěkné záběry, jak si společně s dětmi hrajeme s míčem na místním fotbalovém hříšti. Kosil jsem trávu a nejnapínavější bylo štípání dříví, ve společném záběru s Janíkem a Danielem. Na štípání dříví jsem se s dětmi v den natáčení hned po ránu musel trochu rozcvičit, tak řečeno „rozštípat,“ abych se dostal do formy. Prožili jsme přitom hezké chvíle. V Brně jsme s natáčením pokračovali. Zajímavé záběry jsme pořídili na křižovatce, kterou musím denně několikrát překonávat. V roce natáčení nebyla křižovatka ještě opatřena světelnou ani zvukovou signalizací. Záběry kamery měly ukázat, jak nebezpečné je pro nevidomého přecházet na vlastní pěst rušnou ulici.
Ve filmu se dostaly ke slovu i moje dvě starší děti a moje manželka. Nechybí zde pěkné záběry našeho malého Kubíčka. Natočili jsme ukázky mého samostatného provizorního ranního tréninku bez vodiče. Musel jsem vyjít brzy ráno kolem čtvrté hodiny. Ulice je rovná, bez zatáčky. Měří asi 450 metrů. Z jedné strany mi vodící linku dělá plot a z druhé nízký trávník. Lehkou slepeckou laminátovou hůlku držím v ruce u plotu. Po dvou, třech krocích si do něho zlehka ťukám a tím se ujišťuji, že běžím rovně. Nouzový trénink jsem si spolehlivě osvojil, ale není tak rychlý, jako běh s vidomým vodičem. Někdy jsem při běhu zakopl o plot. Jednou jsem přeletěl přes vozík, který stál u branky a unikl mé pozornosti. Vycházející paní se mně udiveně zeptala, proč chodím tak rychle. Můj samostatný trénink končí kolem šesté hodiny ranní. Později se už trousí více chodců. Zadumaní a ospalí kolemjdoucí mně překážejí v běhu. Ve tmě není totiž moje hůlka vidět. Musím být opatrný a poslouchat každé šustnutí kolem sebe. Potkával jsem časně ráno lidi s jejich čtyřnohými miláčky. Řekli jsme si vždy několik vět.
Při natáčení dokumentu jsme pořídili záběr na můj počítač, který je vybavený hlasovým výstupem pro nevidomé, díky němuž mohu psát tuto knihu. Počítač je pro nevidomé velikým pomocníkem. Umožní jim v dosud nevídané míře komunikovat se světem informací. Ve filmu jsou také záběry z výuky klavírní improvizace a z baletního sálu. Moje klavírní hra a nedokonalý zpěv podbarvuje celý dokument.
V roce 1997 jsem se odhodlal, že znovu zdolám maratón. Tentokrát jsem nechtěl nic riskovat a raději jsem si od pořadatelů vyžádal souhlas, aby mě nechali na trati běžet s cyklistou. Dostal jsem svolení. Snažil jsem se celý závod dobře organizačně připravit. Prvních deset kilometrů poběžím s Vaškem. Na desátém kilometru mě bude čekat kamarád Pavel s kolem.
Přijel jsem za paní Marikou do Prahy a u ní jsem si před maratónem důkladně odpočinul a dobře se vyspal. Druhý den ráno jsme vyrazili. Kamaráda Vaška jsme na smluveném místě před startem potkali ani s Pavlem jsme se neminuli. Začátek závodu jsme dobře zvládli, ale běh s kolem byl příliš rychlý. Před koncem maratónu mně už nezbývalo mnoho sil. Krize se mi tentokrát na trati nevyhnula. Musel jsem střídavě jít a běžet. Na uběhnutí maratónu jsem potřeboval čtyři hodiny. S úlevou jsem si na konci vydechl a těšil jsem se na léto, kdy se budu věnovat jiným sportům.
Na maratón, který jsem běžel uprostřed července v roce 1997 ve Slavkově u Brna, nemám dobré vzpomínky. I když jsem netrénoval, rozhodl jsem se, že na tento závod pojedu. Dnes vím, že to bylo neuvážené a hloupé rozhodnutí. Ve Slavkově byla náročná, poměrně členitá trať. V průběhu maratónu mně začalo docházet, že tentokrát vedu marný boj. Okolo 30. kilometru jsem pro značné vyčerpání závod vzdal. Podcenil jsem fakt, že jsem po pražském maratónu moc netrénoval. Nezabýval jsem se výživou a vhodnou stravou před závodem. Poměrně obtížná trať a navíc odpolední závod, to všechno nakonec nemohlo dopadnout moc dobře. Ráno a v průběhu dopoledne jsem se přejedl v domnění, že budu mít hodně sil, ale to byla velmi špatná příprava. Vydržel jsem běžet asi 30 kilometrů a cítil jsem, že už melu z posledního. Závod jsem přerušil a vzdal. Od nevhodného jídla, které jsem snědl v průběhu dopoledne, mi bylo těžko. Přítomný lékař mi dal pilulku na uvolnění žaludku. Sotva jsem stál na vlastních nohou. Kamarád mě zničeného naložil do auta a odjeli jsme domů. Uvědomil jsem si, že tento pokus mohl skončit o trochu lépe, ale hodně věcí jsem podcenil. Podle toho to také dopadlo. Všechno mně bolelo a trvalo několik dní, než jsem se dokonale vzpamatoval. Ještě, že byly letní prázdniny. Vyvodil jsem z toho pro sebe patřičné ponaučení.
Na podzim v roce 1997 jsem se běhání moc nevěnoval, protože jsem začal připravovat natáčení své kazety. Začalo na podzim v září a hudební snímky měly být natočeny asi za měsíc. Jedna strana kazety je zpívaná v češtině a druhá v maďarštině, jak si to přál sponzor z Maďarska. Byla to příjemná práce, vymyslet hudbu na maďarské a české verše. Ale měl jsem na ni málo času. Mnohé se mohlo udělat lépe a ve větší pohodě. Nakonec jsem byl rád, že se to povedlo alespoň tak, jak se to povedlo. V tomto roce jsem měl dobré tvůrčí období. Sportování jsem moc času nevěnoval. Čekala mě různá vystoupení, na něž jsem se musel dobře připravit a věnovat mnoho času zkoušení. Hráli jsme mé skladby a písně. Mými spolupracovníky byli studenti z konzervatoře, kteří mi vypomáhali hrou na různé nástroje. Těšila mě dobrá spolupráce se zpěvačkami, které zpívaly moje písničky.
Na začátku roku 1998 jsem konstatoval, že se nemohu hlásit do Prahy na maratónský běh, protože jsem měl v nohách málo naběhaných kilometrů. Zůstal jsem doma a s trochou smutku jsme sledovali televizní přenos z maratónu. Při sledování přenosu jsem si dal předsevzetí, že za rok v Praze nesmím na startu chybět a musím pro to hodně udělat.
Rok 1998 se pomaloučku chýlil ke svému konci. Dal jsem si za cíl, že v roce 1999 opět nastoupím na start Pražského maratónu. Musím se proto udržovat v dobré sportovní formě a kondici. S vervou jsem vyrazil na závody Brněnského běžeckého poháru s cílem absolvovat všechny běhy. To se mi povedlo. Na jaře jsem měl připravený bohatý sportovní program. Nejdříve jsem běžel půlmaratón v březnu v Praze. Všechny veliké a náročné závody se soustředily do měsíce května, kdy se v Brně běžel závod půlmaratónu a za 14 dní nato maratón v Praze. Přede mnou bylo veliké sousto. Věřil jsem si. Bylo nutné, abych se zúčastňoval závodů a měřil síly se zdravými sportovci. Sezóna se mi povedla a všechny závody jsem absolvoval v pohodě a dobré kondici. Pražský maratón se běžel v druhé polovině měsíce května.
Osvědčilo se mi, že jsem požádal pořadatele, abych na trati mohl použít cyklistu jako vodiče v úseku, který nebránil hladkému průběhu závodu. Startovali jsme na Staroměstském náměstí, běželi jsme Starým Městem, a potom směrem na Smíchov, Zbraslav a dále za Prahu. Začátek závodu se mnou běžel střídavě můj syn Janík a kamarád z Brna. Na trati na mě měl čekat cyklista, ale bohužel si nás v davu lidí nevšiml. Našli jsme se až okolo 20. kilometru. Můj vodič měl ale chvíle, kdy mu nebylo nejlépe a se sebezapřením zdolával kilometr za kilometrem. Než nás konečně cyklista uviděl, museli jsme několikrát zastavit a tím jsme ztráceli tempo a čas. Nedalo se nic dělat. Míjeli jsme 20. kilometr a zde se najednou objevil cyklista, o kterém jsme si mysleli, že nás dva už nenajde. Oba jsme zajásali. S cyklistou Milošem jsem běžel asi 10 kilometrů. S kolem jsem měl průměrnou rychlost okolo 12, někdy až 13 km za hodinu. Byl jsem celkem spokojený.
Na 30. kilometru už nás čekal Janík. S Milošem jsme se rozloučili. Zůstávalo nám do cíle závěrečných 12 kilometrů. Tento úsek byl hodně vyčerpávající. Běželi jsme pražskými ulicemi s nerovným povrchem z dlažebních kostek. Bylo to natolik namáhavé, že jsme běželi více než hodinu. Sotva jsem zvedal kolena. Víc jsem nemohl ze sebe dostat. Silou vůle jsem udržel pomalý klus. Ale nezastavil jsem se a neskončil chůzí. Po čtyřech hodinách a nějakých minutách navíc jsme šťastně společně překonali cílovou rovinku. Dostali jsme na krk pamětní maratónskou medaili a mohli konečně odpočívat. V mysli se mně promítl celý dnešní běh pražského maratónu. Měl jsem nejhorší dosažený čas ze tří uběhnutých maratónů, ale v tomto okamžiku to nebylo vůbec důležité. Těšil jsem se na odpočinek, protože sezóna byla velice náročná.
Moje forma byla zřejmě nejlepší v Brně při půlmaratónu, kdy jsem se cítil naprosto v pohodě. Času jedna hodina a 37 minut jsem dosáhl se značnou rezervou. Škoda, že se tyto dva poslední závody konaly s malým časovým odstupem. Jinak by maratón dopadl o něco lépe. Moje sbírka maratónských medailí se rozšířila na tři. Jeli jsme opět k paní Marice. Byli jsme rádi, když jsme vystoupili z vlaku a naše pomalé, unavené kroky mířily do našeho útočiště. Zde jsme si dokonale odpočinuli a večer nás čekal návrat autobusem do Brna. Vše proběhlo k naší spokojenosti. Rád na poslední maratón vzpomínám a těším se, že se v roce 2000 pustím znovu do zápasu s časem a kilometry.
Rok 2001 byl z hlediska mých sportovních aktivit velmi úspěšný.V květnu jsem běžel Mezinárodní maratón v Praze a začátkem října v Košicích. Zde jsem dosáhl nejlepšího času od roku 1996. Měl jsem na dosah ruky pokoření času 3 a půl hodiny. Nedorozumění, které vzniklo při střídání mých vodičů, způsobilo značnou časovou ztrátu. Do cíle maratónu jsem v Košicích doběhl za 3 hodiny a 42 minut.
Náš život plyne stále rychlejším tempem a začíná nám připadat jako jeden veliký maratón. Běžíme ho sice různými oklikami, ale s vizí cíle před sebou. Máme možnost objevovat při tom vlastnosti, které nám umožňují běžet dál: vůli, vytrvalost, pochopení, odpuštění, trpělivost, ohleduplnost? To je na maratónu života to obyčejné a při tom tak náročné.
Anton Mészáros
Úryvky z knihy „Vzpomínky psané ve tmě“
Vydalo nakladatelství Bolit B Press Brno, 2002
Distribuci zajišťuje autor
Objednávky přijímá na adrese: meszaros@clavis.cz