S Jungem na kole

Petra Z. jsem poznal tak jako už před ním řadu jiných. Přišel jednoho krásného dne do střediska na fakultu pražského ČVUT, kde pracuji, a zajímal se o možnosti vzdělávání nevidomých. Ukázalo se, že přišel se zcela konkrétní myšlenkou, totiž zpřístupnit nevidomým problematiku jim natolik nevlastní, že jsem zprvu hodně pochyboval o užitečnosti něčeho takového. Šlo o astronomii. Ne, nebojte se, nebudu dnes psát o tom, jak se něco takového dělá nebo dělat možná dá, tomu věnuji řádky snad některého z mých příštích příspěvků. O Petrovi Z. píši v tuto chvíli hlavně proto, že postupem času se stal mým přítelem. Jednoduše jsme zjistili, že i kromě prstenců a černých děr si ještě máme o čem povídat.

Hrozně rád jezdím na kole, tedy rozuměj na tandemu. K tomu ovšem potřebuji „pilota“, člověka, který sedí vpředu a kroutí řídítky (podle některých je to ten, co šlape). Na první prázdninovou sobotu jsem si domluvil se svým kolegou a přítelem v Brně Dr. Petrem P., včetně jeho suity a některých přátel, cyklistický výlet. Obyčejná věc. Lidé se sejdou, nasednou na kola, vyrazí – a jedou.

V autobuse z Prahy do Brna je k zalknutí. Sedím, potím se a přemýšlím, že když takhle bude i zítra, tak se výlet na kolech promění ve žhavé peklo. Můj pilot-astronom Petr Z. listuje vedle mě knihou. „Duše moderního člověka od C. G. Junga,” reaguje na můj tázavý pohled. To vzbudí můj zájem. Čte proto polohlasem, abych z toho taky něco měl. Na nerovné dálnici slova na stránce poskakují a Petr má problémy s přednesem. Každou chvíli se omlouvá. „V pořádku,” ubezpečuji ho. GINovi, digitálnímu přenosnému zápisníku v mém cestovním batohu, nerovná dálnice nevadí, dáte mu Junga – odklábosí Junga, dejte mu sjetinu jízdního řádu – odklábosí všechno včetně „České dráhy vám přejí šťastnou cestu“. Plynule, bez zaváhání. GIN prostě nemá problém na hrbolaté dálnici, semele všechno. Leží si v batohu a snad se potí jako já. Posloucháme společně Petra, jak se úporně snaží o plynulého Junga.

Brno. V tomhle městě mě vždycky přepadne tak trochu deprese. Mám zde dnes již sice hromadu vynikajících přátel a jezdím sem často, ale vlastně tohle město neznám. Hrozně rád bych je poznal. Nedávno jsem se s touhle myšlenkou svěřil svému „dvornímu instruktorovi“ Petrovi Č. Doporučil mi zde svou kolegyni, prý výbornou instruktorku. Nosím už několik týdnů její telefonní číslo v kapse a říkám si, jak by bylo dobré poznat Brno. Myslím, že jí časem přece jen zavolám, jen škoda, že Brno s ní stejně nepoznám a deprese se hned tak nezbavím. Anebo že bych někdy s někým Brno přece jen poznal?

„Líbí se mi paneláky,” říká Petr. Překvapením sebou trhnu. Myslí to vážně? „Ano, jsou jednoduché, sídliště na mě působí uspořádaně. Musí to ovšem být takové ty rovné šedé krabice, ta nová architektura mi už nic neříká.” Jakmile lapnu po dechu, odvážím se zeptat: „A co tohle?” mávnu rukou směrem ke konstrukci střechy autobusového nádraží Zvonařka. „To se mi taky líbí,” potvrdí mé obavy. „Jen kdyby na těch trubkách pod střechou nebylo tolik špíny...”

Jedu se nejprve pozdravit s přáteli na Fakultu informatiky Masarykovy univerzity. Petr Z. mě doprovází, rád bych ho totiž ostatním představil. Jsme tu. Kolem jsou lidé – hlasy, stisky rukou, úsměvy. S některými z nich později zajdeme na večeři do nedaleké hospody, kde je hlučno, zakouřeno, ale najíst a napít se tu dá. Můj pilot bere do ruky jídelní lístek a chystá se číst. „Počkej,” zarazím ho, „nech číst Karolínu, má hezčí hlas...” (Karolína sedí naproti nám a přijímá mou poznámku s pobaveným úsměvem.) Cítím prostě určitý rozdíl mezi Jungem a haluškami s vejci a slaninou, které si později objednám. Jak ho vyjádřit? Hlasem? Jak jinak!

Večer je hodně teplý, přesto příjemný. Jdu s přáteli nočním Brnem směrem k budově Rektorátu univerzity, kde dnes a zítra přespím. Vrátná je příjemná, velmi příjemná. Její kolega rovněž. V budově je klid, snad až příliš velký klid. Svůj pokoj i zázemí už znám, přespávám zde vlastně pravidelně. Nikdy jsem na chodbách tohoto podivného „rodinného“ hotýlku nikoho nepotkal, zato zavřených dveří pokojů je tu požehnaně. Střešním okénkem vchází do mé podkrovní sluje trocha čerstvého a hlavně chladného vzduchu, hluk trolejbusů a zpěv opilců. To už znám, nikdy to není jiné.

Ráno. Se svým pilotem obcházíme tandemy a jeden si nakonec vybereme. Věřte nevěřte, můj pilot na tandemu nikdy neseděl. Tak se to prostě dělá. Někoho čapnete a uděláte z něho pilota. Jen tak. Objedeme zkušební kolečko po okolí. „Dobrý?” ptám se. „Dobrý,” povídá. A je z něho pilot. V průběhu cesty se ukáže, že ten nejlepší, jaký přede mnou kdy seděl. Scházíme se všichni v přízemí fakulty na předvýletní poradě. Po zběžném seznámení mi konečně dochází, že nás bude opravdu přes deset tandemů a několik singlů, dohromady téměř třicet duší (tedy těch „jungovských“, neboť pod blatníky, které většinou ve výbavě našeho cyklocirkusu chybí, je duší o něco víc).

Cesta Brnem probíhá kupodivu prima. Projíždíme „Krpolí“ a já mám čas klábosit s ostatními. Míříme do bystrckého zoo poplácat lamy. Cestou míjíme veliký barák, o kterém můj pilot Petr tvrdí, že je ošklivý. Asi by se mi tedy líbil.

Lamy jsou – jak se to říká v amerických filmech – prostě báječné! A hrozně se z nich práší. Petr P. tvrdí, že je to cosi mezi velbloudem a pštrosem. Vybavuji si v mysli obě zvířata a snažím se je zkřížit. Připadá mi to jako dílo Ďáblovo a raději toho nechám. Sluníčko je snesitelné a já se přistihnu, že se těším opět do pedálů. Ozve se pilot Jung: „Před námi teď přes cestu přešel nějaký strašně veliký mravenec,” informuje mě. Říkám si, že na tom není nic zvláštního, vždyť jsme přece v zoo. Teprve za chvilku mi dojde, že je to asi hrozná blbost. Ale vždyť ten den je tak krásný, lehký, světlý – a nikdo po vás nic nechce, ani abyste mysleli.

Cesta vede lesem. S Jungem nám to jde výborně a ani na těžkém kamenitém terénu prakticky nesesedáme. Zatím nám jen jednou v kopci spadl řetěz. Zastavujeme a vedle nás brzdí halušky s vejci. Kousek od nás je ukřižovaný Kristus a poslední zastavení na jeho křížové cestě. Jo a taky PET lahve. Krista sundavají z kříže... Krista oplakávají tři ženy... Kristus podklesává pod svým křížem při cestě na Golgotu... Sjíždíme cestou dolů a vracíme se stále více do minulosti. Nejde to snadno, dokonce sesedáme a svůj „stroj času“ opatrně vláčíme po kamenech dolů. Dole je studánka a voda v ní vypadá lákavě. Vyndaváme vlastní PET lahve a plníme je. Co by si asi ukřižovaný myslel o našich „petkách“? (Před časem jsem pro ně vymyslel i poněkud žoviálnější označení „petice“.) Máme žízeň a chceme se napít. Jak to máme udělat? Peticí? Jak jinak!

Bloudíme. Podruhé nám spadl řetěz a mezitím všichni ujeli. Šlapeme do pekelného kopce a oba nás trápí pomyšlení, že je to možná zbytečné, že hrad Veveří za tímhle kopcem nebude. Kolik tohle pomyšlení dokáže vzít člověku sil...! Neubráním se opět vzpomínce na Ježíše Krista, který prý věděl, že jeho cesta na kopec není zbytečná. Možná proto byl tak silný a statečný. A přesto i on zapochyboval. Šlapeme jak zběsilí a kaple, kde se máme sejít, nikde. Přistihnu se, že i já pochybuji.

Mobil zvoní. Domlouváme se, přeme se, hledáme se. Konečně. Uvědomuji si, jak pekelně záleží na přesném vyjádření věcí kolem; plot není totéž co zeď, kaple není totéž co kostel. Zeď snad uhájím, ale jak mám poznat kapli od kostela? U kostela je prý fara, kostel má tedy faráře, načež kaple nikoli. A já si myslel, že rozdíl je v čemsi jako velikosti či tak něco. Jestli ale mají všechny pražské kostely své fary, kde, proboha, všechny jsou? Nejsou to snad ve skutečnosti jen kaple?

V kapli je klid, který kazíme jen my. Usedám do nepohodlné dřevěné lavice a můj věrný pilot mi ukazuje jakousi modlitební knížku, kterou tu kdosi zapomněl. Je příšerně stará, mrňavá a trošku plesnivá, takže krásně voní. Prohlížím si kazatelnu, oltář, litinové ozdoby. Trošku mi to připomíná norské protestantské kostely, ale nejsem si jistý, čím. Co mi je to jenom připomíná? Vlastně asi jen fakt, že i tam jsem v klidu došel až k oltáři, vystoupal na kazatelnu, a snad ještě ty vrzavé dřevěné schody. V Norsku ovšem nebylo na všem tolik prachu. Mimochodem, v Norsku je všechno ze dřeva – kostely, lodě, lidi, jahody. Úplně všechno! Ráno vám na dřevěné okno zabuší svými dřevěnými křídly úplně dřevěný racek a donutí vaše zdřevěnělé tělo zasednout k dřevěné snídani. A taky skokanské můstky, ty jsou v Norsku taky dřevěné!

Venku zpívá skupina mladých křesťanů. Vypadají šťastně a sebejistě, když se tak drží za ruce. Vstupují společně do kaple a chystají se na mši. Poslední nese kytaru. Nechce se mi na mši, bolí mě ke všemu noha, takže si neprohlédnu ani hrad Veveří. Je prý hezčí jak Karlštejn, měl bych to vidět. Čert aby to spral! Když mě ale tak bolí ta noha...

Místo Karlštejnu sedáme s Jungem opět na tandem a spolu s ještě jednou dvojicí na jiném tandemu a dvěma singly ujíždíme napřed směrem k brněnské přehradě. Řítíme se z kopce dolů tak rychle, že přejedeme odbočku k nástupnímu molu. Nakonec ji ale přece jen najdeme a prodíráme se skrze křoviny a vymleté schody k místu, kde má naše kola převézt místní parníček. Voda v přehradě mě láká. Jedna z dívek ze singlu nahlas přemýšlí o možnosti přehradu přeplavat. Říkám si, že je to dobrý nápad, pokud to opravdu podnikne, asi se přidám. Podnikla to. Plaveme dokonce tři. Je to zvláštní pocit plavat v těsné blízkosti s lidmi, které vůbec neznám. „Kdo vlastně jste?” odvážím se k poněkud připitomělé otázce. Hanka pracuje v Praze u irské softwarové firmy, Laďa, pilot druhého tandemu, je odborníkem na srovnávání kvality a cenové dostupnosti v oblasti výpočetní techniky. Je také možná něco úplně jiného, ale podařilo se mi to pochopit jen takhle. Jsme tedy vlastně všichni tři kolegové – pracujeme u počítačů, jezdíme rádi na kole, plaveme spolu ve vodě, která je mírně cítit rybinou – a po dvaceti minutách lezeme na přístavišti Zouvalka po konstrukci mola ven. Molo je dost vysoké a musím vynaložit všechnu sílu, abych se na něj vytáhl. Parník máme již za zády a minutu po nás přiráží zbytek naší minivýpravy k molu v čele s Jungem. Kola jsou tu a my jedeme dál.

Cesta vede kolem přehrady, pomalu se přibližujeme k Brnu. Za chvilku bude večer. Druhý tandem s Laďou vpředu a známým nevidomým programátorem Markem S. vzadu se loučí. Těch lidí od počítačů je tu dnes snad až příliš. Slibuji Markovi, že mu zavolám a pomůžu s tabulkou výsledků v nové verzi karetní hry Prší. Pak už s námi jedou jen dva singly, jeden z nich se rovněž záhy loučí. Opět stisk ruky, tentokrát ovšem s člověkem, kterého jsem po cestě vůbec nepoznal. K fakultě se blížíme v doprovodu jediné duše, Hanky, která pracuje pro Iry. Je to příjemné a sportovně založené děvče. Ulice v Brně jsou poloprázdné, vychutnáváme si zbytek cesty v naprosté pohodě. „Dáme si závody?” navrhne Hance v jedné z postranních ulic teď již hodně sebejistý Petr Jung. „Dobrá,” souhlasí, i když trochu váhavě, Hanka. Opřeme se do pedálů. Netušil jsem, že tandem může jet i takhle rychle... „Když vy jste na mě dva,” směje se a volá Hanka za námi, které dochází dech. Má pravdu, jsme na ni dva. Je to nespravedlivé vítězství, přestože je Hanka bývalá triatlonistka. Nespravedlivé... Přesto tak nějak potěší!

U fakulty si ještě chvíli povídáme. Hanka se v srpnu chystá na nejvyšší horu Evropy. Vypráví hrůzostrašné věci o lavinách kamení a jiných možných smrtích, které na ni pravděpodobně čekají. Jen si vybrat. Je vidět, že se fakt těší. Zvoní mi mobil, moji přátelé z Brna mě zvou zítra na oběd. Začínám proto v hlavě organizovat další hodiny svého života. Cítím se po celém tom dni na kole výborně a můj pilot doslova září. Nemusíme o tom ani moc mluvit, abychom věděli, že takových výletů spolu najezdíme asi ještě hodně.

Hanka se loučí, zůstáváme s Petrem sami. Je to možná naposled, co jsem ji viděl živou. Poprvé a naposledy. Sedíme s Petrem astronomem Jungem Z. v přízemí fakulty v pohodlných křesílkách, volně rozprávíme a já popíjím kolu. To je tak: hrozně rád plavu, ale miluji hlavně ten pocit po plavání, když jen tak sedíte a krev vám proudí v žilách. Mám rád jízdu na kole, hlavně když jen tak sedíte, pijete kolu a říkáte si, že byste se měli pořádně vysprchovat a převléknout – víte, ty chvíle, než to opravdu uděláte.

O dvě hodiny později sedím se skupinou lidí ve středisku Teiresiás v pátém patře fakulty a přemýšlíme o tom, jak nevidomým lidem vnutit něco z astronomie tak, aby to co nejméně bolelo. Dovídám se, že kromě digitální a zvukové knihy existuje ještě kniha hybridní, spojující obě tyto varianty. Vypadá to opravdu zajímavě a téměř okamžitě je mi líto, že se tomuto vynálezu určitě nebude chtít na svět, stejně jako mnoha jiným v této oblasti. Dodnes je zvuková kniha naprosto okrajovou záležitostí, zkuste si ji například koupit v obchodě. Vždyť existuje nějakých tři tisíce titulů (což je podle mě více jak směšné). Digitální a digitalizované knihy najdete na internetu v tak roztodivných podobách, že nikdy netušíte, co že si to vlastně stáhnete a jak s tím budete pracovat. Hybridní kniha se mi líbí, předpovídám jí proto mizernou a nejistou budoucnost.

Myšlenky se mi rozběhnou po celém dnešním dni. O čem by stálo za to napsat? O lamách, ze kterých se prášilo a které, jak prohlásilo na místě jakési překvapené děcko, mají špinavé zuby? Možná o gepardí a levhartí kůži, lišící se značně na omak, ale obávám se, že jsem si opět nepoznamenal, která je ta hebčí... Možná, že napíšu o člověku, který na nás čekal hodinu uprostřed lesa jen proto, aby nám povídal o křížové cestě a kapli, tahal s námi tandemy přes živé ploty po uzoučkých schůdkách, jakých jsem kdysi viděl ve Skotsku stovky a přes které jsem se musel přenést, když jsem se hodlal projít po Hadriánově zdi (mimochodem, o té bych měl taky něco někdy napsat)... O křížové cestě určitě napíšu alespoň dva řádky. A mohl bych tam rovněž připsat, jak jsme málem přejeli půlmetrovou šedou užovku s klikatou žlutou čárou na hlavě (nedávno jsem na podobnou málem šlápl v Dalejském údolí). Nebo ti držící se křesťané; jestlipak se drželi za ruce i v kapli? A proč mi tolik připomínali naše slavné hokejisty, kteří se přece drželi kolem ramen? Rozhodně napíšu o plavání v přehradě, kde je prý spousta sinic a voda naprosto nevhodná pro koupání. Přesto jsem skočil do vody jako první a s takovým šplouchnutím, že to Hanku za mnou lehce vyděsilo; odvážila se mě dodatečně jen plaše zeptat, zda prý umím plavat (na cokoliv jiného by v té chvíli bylo stejně už pozdě). A co cesta kolem přehrady a Brnem zpátky? Kolotoče a houpačky, lidé v zahradních restauracích, auta, tramvaje a autobusy, bezvadná cyklo¬stezka... A taky neustále se divící lidé a děti s vytřeštěnýma očima při pohledu na tandem. „Jo, to by se ti líbilo,” říkal jeden přihlížející taťka svému asi desetiletému klukovi, který na nás němě a fascinovaně zíral a tahal tátu za rukáv, „já budu šlapat vpředu a ty se budeš vzadu flákat, co?”

Radek Seifert
Ukázka z knihy „Co vlastně ti nevidomí dělají“, Okamžik 2003