Orientuji se podle spár a lana

„Vylezli jsme to, co jsme chtěli. Lezli jsme na El Capitana cestou, která se jmenuje The Nose. Máme obrovskou radost, jako všichni horolezci, kteří vylezli tam, kam chtěli. Jeli jsme tam s úmyslem vylézt. To se nám podařilo.“

„Cesta je dlouhá skoro kilometr a je plná spár, takže se tam používá spousta friendů a jiného speciálního horolezeckého vybavení. The Nose ovšem není jediná cesta na El Capitana. Ještě tam jsou jiné cesty, které jsou obtížnější. The Nose je jedna z nejlezenějších cest na El Capitana, především pro svoji bizarnost, unikátní směr a linii. My jsme cestu lezli klasicky „big wallovou" technikou. The Nose je jedna z nejlehčích cest, ale musím říct, že i tato „nejlehčí" cesta je velmi obtížná. Hlavně na fyzickou kondici.“

„My jsme lezli od minulého pátku až do neděle. Už ve čtvrtek jsme si připravili cestu s tím, že jsme vylezli tak do dvou set metrů, abychom si cestu urychlili a připravili. Vytáhli jsme si tam haulbag, což je velký batoh, ve kterém bylo zhruba 50 litrů vody a další nezbytné vybavení pro tento výstup, asi tak 20 až 30 kilo. Tento batoh je zavěšen na statickém laně a pomocí kladky se pak táhne nahoru. Je to o něco pomalejší, ale zase tahat tolik výbavy přímo na zádech by bylo na stěně, jako je El Capitan, velmi obtížné.“

„Expedice se jmenovala Singing Rock - On the Sun. Nazvali jsme ji tak proto, že Kalifornie je země slunce, a proto, že nevidomí jeho paprsky cítí i přes svůj handicap.

„Ano, takže dvě noci jsme spali přímo ve stěně. Vždy jsme se snažili dolézt na police, což jsou takové záseky ve skále, kde se dá celkem pohodlně spát. To jsme udělali proto, abychom s sebou nemuseli tahat závěsné postele. Spočítali jsme si, že bychom to mohli vždy na ty poličky stihnout, a naštěstí se nám to podařilo. Opravdu jsme to dělali jen proto, abychom nemuseli nahoru nosit ta těžká horolezecká lůžka. Jsou totiž docela těžká. Váží kolem deseti kilogramů, což znamená další zátěž. Nakonec jsme ty postele naštěstí nechali dole v autě.“

„Nabídka vylézt na El Capitana přišla od mého kamaráda Jana Bednaříka, kterého to napadlo. Řekl mi, že lezu dobře a že bych tento výstup i vzhledem ke svému handicapu mohl zvládnout. Já jsem si pomyslel, že to je velmi lákavá nabídka, ale že si nejdříve na tuto cestu musím sehnat nějaké sponzory, protože to je finančně velmi náročné. Nakonec jsme sponzory sehnali. Pak už nebylo dále co rozmýšlet. Vylézt na El Capitana je snem každého horolezce.“

„Na stěně se orientuji hlavně podle spár. Většinou mi kolegové řeknou, kde ta spára je, a já ji podle hmatu vylezu. Člověk se také orientuje podle lana. Je to docela náročné, ale není to tak náročné jako pozdější sestup dolů. Já jsem lezl jako třetí a jako druhý. Horolezec, který leze jako třetí, musí čistit délky od friendů a od jiných věcí, které tam zbyly.“

„Strach na El Capitanu jsem neměl. Strašně důležité u tohoto sportu je to, že víte, že za sebou máte kamarády, na které se můžete stoprocentně spolehnout. Jsou to lidé, o kterých vím, že umí všechno perfektně zařídit a nikoho neohrozí. Také jsou skvělými horolezci. Do takového podniku bych s nikým, kdo lézt neumí, nikdy nešel.“

„Byla to radost, že jsme to dokázali. Byli jsme šťastní, že se nám to podařilo. Dorazili jsme tam kolem desáté večer. Na vrcholu jsme si pak zapálili ohýnek. Jsou tam nějaké stromy, takže se pár suchých větví našlo. Ohýnek, to bylo takové romantické a krásné vrcholové zakončení. Nakonec jsme tam potkali i jelena.“