Když se řekne sport pro handicapované, většina lidí si představí pohybově postižené atlety. Málokoho ale napadne, že by sportovat mohli i nevidomí, natož že by mohli hrát kolektivní sport, jako je futsal. Futsal pro nevidomé je přitom v zahraničí docela běžný sport a od září roku 2008 se trénuje i na Masarykově univerzitě. Začátkem března 2009 se tým sedmi nevidomých hráčů z Masarykovy univerzity zúčastnil v Anglii soustředění se špičkovým družstvem University of Worcester. Futsal pro nevidomé si našel cestu do tělocvičen MU přes Gabriela Mayra, brankáře brazilského klubu nevidomých hráčů v Rio de Janeiru. Mayr seminářem pořádaným v Česku motivoval několik zaměstnanců Střediska pro pomoc studentům se specifickými nároky MU, aby nabídli početné komunitě nevidomých na univerzitě možnost vyzkoušet si futsal. „Je to typ sportu, jaký nevidící příliš nedělají, protože většinou pěstují spíše individuální sporty. Fotbal ale sledují v médiích, takže o to větší byl jejich zájem zkusit si ho a opravdu je teď baví,“ vysvětluje trenér týmu Lukáš Másilko. Své nadšení hráči opravdu potvrzují. „Musím říct, že mě to skutečně naplňuje. Máte úžasnou svobodu pohybu, můžete se rychle hýbat a navíc vás to nutí komunikovat a spolupracovat s dalšími hráči,“ pochvaluje si Matěj Plch, student Pedagogické fakulty. Že by hrát futsal bylo pro nevidomé těžké, si nepřipouští ani on, ani jeho spoluhráčka Kateřina Lingová, která studuje na Fakultě sociálních studií. „Důležité je mezi sebou komunikovat – když se to daří, tak je z poloviny vyhráno. Velký vliv na naši hru má, stejně jako u vidících, fakt, že se známe a zvykli jsme si na sebe – pak totiž víte, jak se váš spoluhráč chová a kde může v dané situaci stát,“ vysvětluje Lingová.Za nejtěžší oba hráči shodně považují zvládnout vést a kontrolovat míč v pohybu. „Měl jsem ze začátku i trochu obavy z orientace v prostoru, ale pravidla dost brání tomu, aby docházelo k hromadným srážkám a nehodám,“ svěřuje se Plch. Na různá cvičení pro orientaci v prostoru je zaměřen i trénink hráčů. „Je potřeba, aby se přestali bát volného pohybu prostorem. Když člověk nevidí, tak má strach, zda v prostoru není nějaká překážka,“ říká trenér Másilko.
Ambice má tým hráčů Masarykovy univerzity nemalé. Podle Másilka se právě hledají finanční prostředky, které by vedly k rozvoji sportu na české, potažmo evropské či světové klubové úrovni. „Teď chceme především zvýšit počet tréninků týdně a dále sbírat zkušenosti od starších zahraničních týmů v Anglii a Německu, abychom se aspoň přiblížili jejich úrovni,“ uvádí Másilko. Nadšení pro další rozvoj a trénink hráčům rozhodně nechybí. „Neberu to tak, že je to jeden kredit za tělocvik, a tím to pro mě končí. Bereme si míč i na koleje a trénujeme jeho vedení,“ líčí Lingová. Matěj Plch jde v ambicích ještě dále. „Zahrát si se špičkovým anglickým týmem byl ohromný zážitek a skvělý pocit ze hry, který si doufám brzo zopakujeme. Možná ne na příští paralympiádě, ale na té další snad určitě,“ uzavírá Plch.
Pravidla v podstatě odpovídají běžnému futsalu, jen čtyři hráči v poli jsou nevidomí. Brankář vidí, ale je zcela omezen v pohybu mimo území brankoviště (2 krát 5 metrů v okolí branky). Kromě něj jsou na hřišti přítomní další dva navigátoři – jeden u postranní čáry, druhý za brankou soupeře. Všichni tři mají za úkol slovně pomáhat hráčům v orientaci na hřišti. Míč, se kterým se hraje, je vybaven vnitřním zvukovým systémem obsahujícím rolničky, díky čemuž je slyšet. Hráči jsou povinni včas a zřetelně oznámit, že atakují soupeře s míčem, čímž předcházejí možným střetům. Navíc často komunikují mezi sebou, aby měli přehled, kde se nacházejí či kdo z nich může přijmout nahrávku.
Autor: David Povolný
27. dubna 2009
Zdroj: http://info.muni.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=1441&Itemid=89