Zrakově postižení a sport

Plavání, běhání, lyžování, kolečkové brusle, kolo – to všechno jsou aktivity, kterými řada lidí tráví volný čas. Mnohé z nich mohou provozovat také lidé se zrakovým postižením, často však k tomu, aby je mohli provozovat, potřebují pomoc vidících průvodců. Někdy jim mohou pomoci různé speciálně upravené sportovní pomůcky, jako jsou např. ozvučené míče (malé i velké, lehké nafukovací i těžké gumové).

Nevidomí a slabozrací provozují jak sporty kolektivní, tak i individuální. Kolektivní sporty jsou upraveny dle jejich potřeb, vlastně se jedná o různé druhy speciálních sportů. Stejně jako vidící, i zrakově postižení provozují sporty volnočasově i na profesionální úrovni. Mají své vlastní soutěže, mistrovství ČR, mistrovství světa, a ti nejzdatnější se mohou dostat i na paralympiádu (obdoba olympijských her pro zdravotně postižené sportovce).

Sporty zrakově postižených

Nejznámějšími sporty zrakově postižených jsou goalbal, showdown a v poslední době se dosti rozšiřující futsal.

Goalbal je kolektivní sálový sport, při němž proti sobě hrají dvě družstva o třech hráčích, kteří sedí na zemi a střeží svou 9 m širokou bránu a zároveň se snaží vstřelit gól soupeři. Míč, který hráči používají, je opatřen rolničkou. Hrají-li společně hráči nevidomí a slabozrací, hráči slabozrací obdrží tzv. klapky – zaslepené brýle - aby měli všichni sportovci stejné podmínky.

Showdown je aplikovanou obdobou stolního tenisu. Showdownový stůl je opatřen „ohrádkou“ a dvěma brankami. Hráči se snaží pomocí dřevěných pálek dostat ozvučený míček do soupeřovy branky. Hrají se dvojhry či čtyřhry.

Poměrně nově modifikovaným sportem zrakově postižených je futsal. Aplikovaná podoba tohoto sportu vychází z pravidel běžného futsalu. Jedná se o hru podobnou fotbalu; na rozdíl od něj však tvoří tým méně hráčů (4 na hřišti, 1 v bráně). Nevidomí navíc mají vidícího navigátora, který celou hru řídí.

Individuální sporty zrakově postižených

Při individuálních sportech zrakově postižených se liší způsob jejich provozování dle toho, zda se jedná o nevidomé či slabozraké. Jsou však některá opatření, která jsou společná pro obě skupiny a pro většinu sportů:

1. Je vhodné, jsou-li zrakově postižení sportovci (zejména nevidomí a těžce slabozrací) viditelně označeni a to především tam kde je více lidí provozujících daný sport (lezecká centra, sjezdovky, běžecké trasy, cyklostezky). Někteří zrakově postižení však odmítají zviditelňovat své zrakové postižení, neboť se domnívají, že je stigmatizující. Přesto se ale domníváme, že z hlediska bezpečnosti je označení vhodné.

2. Nevidomí i (těžce) slabozrací bývají při některých sportech doprovázeni vidícím průvodcem.

3. Nevidomí a slabozrací se nemohou sporty učit „okoukáním“, je třeba jim individuálně předvést, jak daný sport provádět; např. je postavit do základního postoje, seznámit je s vybavením potřebným pro daný sport atd.

4. Provozují-li nevidomí a slabozrací některý sport zcela samostatně, je vhodné, aby jej provozovali na známých místech. Měli by mít možnost se individuálně seznámit se sportovním areálem (bazén, tělocvična, lezecké centrum).

5. Trasér (průvodce při sportovních aktivitách) by měl být vždy dostatečně označen; průvodce slabozrakého může mít na sobě např. reflexní vestu či výrazně barevné tričko. Trasér nevidomého by měl být taktéž ozvučen. Za šera může pomoci slabozrakým, má-li na sobě trasér připevněné světlo.

Při sportu nejen zrakově postižených je velmi důležitá komunikace. Je vhodné si předem ujasnit, jaký způsob navigace budete používat. Zda bude průvodce-trasér popisovat terén podrobně nebo jen stručně. Obzvláště důležitá je komunikace při některých nebezpečnějších sportech, jako je např. sjezdové lyžování či horolezení. Vzhledem k náročnosti některých sportů je vhodné, doprovází-li nevidomého či slabozrakého stálý průvodce. Po čase naleznou společné tempo a dosáhnou tak při sportovních aktivitách větší souhry.

V současné době existuje celá řada technických vymožeností, které mohou být pro zrakově postižené při sportech velmi užitečnou pomůckou. Pro domluvu na delší vzdálenosti pro sporty, u nichž nelze zajistit přímý kontakt zrakově postiženého s trasérem (běžecké i sjezdové lyžování, in-line bruslení), je vhodné využívat různá komunikační zařízení. Dobře nám mohou posloužit vysílačky. Jejich velkou výhodou je dosah na delší vzdálenosti a také možnost komunikace mezi více než dvěma osobami. Někdy však může být problém, kam vysílačku připevnit, aby nám nepřekážela při sportovní aktivitě. Další možností jsou bluetooth komunikační zařízení určená pro motorkáře. Jejich výhodou je, že je lze snadno nainstalovat do přilby (např. lyžařské), při komunikaci není třeba stisknout tlačítko, jako je tomu u vysílačky. Nevýhodou může být dosah na kratší vzdálenosti a celkově horší kvalita zvuku. Navíc je lze používat pro komunikaci pouze dvou osob, nikoliv tedy pro domlouvání celé skupiny.

Některé sporty modifikované pro zrakově postižené

Běh

Běh je obecně oblíbenou volnočasovou aktivitou, která je dobře dostupná a kromě běžeckých bot vás prakticky nic nestojí. Navíc posiluje kondici a přináší radost z pohybu. Zrakově postižení potřebují pro běh vidícího průvodce, který jim pomáhá při orientaci na trase. Pro zrakově postižené budou vhodné terény bez větších nerovností. Nevidomí i trasér by měli mít podobnou fyzickou zdatnost.

Někteří běžci používají různá zařízení, díky nimž mohou sledovat při běhu některé hodnoty (tepová frekvence, čas, rychlost, vzdálenost). Tato zařízení mohou fungovat např. ve spolupráci s mobilním telefonem či tabletem. Vzhledem k tomu, že obě tyto pomůcky mohou být ozvučeny, mohou je používat i zrakově postižení.

In-line bruslení a lední brusle

Zrakově postižení opět budou potřebovat vidícího traséra. Pro výuku in-line bruslení je vhodné najít rovný hladký plácek, kde se nepohybuje mnoho lidí. Ideální jsou opuštěná parkoviště. Pro pokročilejší jezdce jsou vhodné cyklostezky či jiné rovné cesty bez terénních nerovností. Trasér by měl zrakově postiženého informovat s dostatečným předstihem o terénních nerovnostech, ostatních bruslařích i sklonu trasy.

U ledních bruslí volíme pro výuku malé zamrzlé plochy – rybníky. Zdatnější bruslaři mohou navštívit zimní stadion, opět je ovšem třeba, aby byli nevidomý i průvodce dostatečně označeni.

Lyžování

Pro sjezdové i běžecké lyžování je vhodné vybírat méně frekventované trasy či sjezdovky. Zde by zrakově postižení i průvodci měli být viditelně označeni. Při lyžování je vhodné využívat některé z komunikačních zařízení.

Při sjezdování volíme terény odpovídající lyžařské zdatnosti zrakově postiženého. Někdy je vhodné upozornit obsluhu vleku či lanovky na přítomnost nevidomého lyžaře. Vlekař pak může pomoci např. při podání pomy nebo zpomalit lanovku. Na frekventovanějších sjezdovkách je vhodné, aby kromě traséra před nevidomým lyžařem jezdil ještě vidící lyžař za nevidomým – ten mu „kryje záda“. I přes veškerá opatření však může docházet k občasným menším i větším kolizím. Nebezpečí pro nevidomého mohou představovat např. děti sjíždějící sjezdovku závratnou rychlostí, snowboardisté vysedávající na hraně svahu a další „nebezpeční“ spolulyžaři. Úkolem traséra je vyvést nevidomého z těchto nepřehledných situací nebo ještě lépe se jim zcela vyhnout.

Cyklistika

Pro jízdu na kole používají zrakově postižení speciální kola – tzv. tandemy. Na tandemu jezdí vpředu vidící průvodce, vzadu nevidomý cyklista. Oba musí šlapat (ačkoliv se někteří neznalí domnívají, že se nevidomí pouze vozí), řídí pouze vidící průvodce. Tandemová cyklistika je nejen příjemnou sportovní aktivitou, ale také „společenskou událostí“, neboť na tandemu si mohou oba cyklisté pěkně pohovořit a někdy třeba i společně zazpívat. A na tandemové kolo lze připevnit i 2 dětské sedačky a znám nevidomé, kteří za kolo přidělali i vozík s vodicím psem. A tak se z tandemu rázem může státi dopravní prostředek.

Plavání

Řada nevidomých chodí zcela samostatně plavat. Je vhodné, aby měli možnost seznámit se předem s prostředím plaveckého areálu. V některých bazénech lze domluvit různá opatření, která nevidomým usnadní orientaci (např. skříňka na stálém místě, vyčlenění jedné plavecké dráhy pro nevidomého). Po seznámení s prostředím jsou dále zrakově postižení schopni chodit plavat zcela samostatně.

Lezení a horolezení

V posledních letech si získalo velkou oblibu mezi zrakově postiženými lezení ať už na umělých stěnách, v lanových centrech, na boulderech či ve volné přírodě. Pro tento sport nepotřebují zrakově postižení žádné speciální vybavení, postačí jen běžná výstroj. Co však potřebují je dobrá komunikace a souhra s vidícím spolulezcem. Zatímco vidící horolezec dokáže sám sledovat trasu, nevidomého bude třeba navigovat. Skálu si sice může sám osahat, ale bude mu chybět celkový pohled na lezeckou cestu.

Kynologické sporty

Ještě je třeba zmínit některé kynologické sporty, které mohou zrakově postižení provozovat se svými nejen vodicími psy. Se psem je možné chodit běhat. Pes musí umět běžet v tahu, zvládat základní směrové povely a mít dobře zvládnutou poslušnost. Pes je oblečen do speciálního tažného postroje, běžec si oblékne taktéž postroj (trochu podobný horolezeckému sedáku). Oba jsou propojeni pružným lanem. Pes vede nevidomého. Slabozrací mohou běhat se psem samostatně. Někteří odvážnější zrakově postižení se ve známém prostředí také sami rádi proběhnou.

Za psa se lze ale zapřáhnout nejen při běhu, ale také při turistice. Pes se unaví, zrakově postižený si odpočine a oba mají radost ze společného zážitku.

Jak vidíte, sportů, které mohou zrakově postižení provozovat, je celá řada. Některé jsou pro ně snadno dostupné, k jiným se dostanou jen výjimečně. Stejně tak, jako mezi vidícími, i mezi zrakově postiženými naleznete jedince, pro něž se stal sport aktivitou číslo jedna – je jim velkou radostí a mnohdy i zdrojem energie.

Použité zdroje

http://www.tyflonet.cz/volnocasove-aktivity/sportovni-organizace (23.5.2014)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Futsal (23.5.2014)