Máte v životě stejné nebo srovnatelné podmínky, možnosti a příležitosti jako vidící lidé? Pokud ano, co vám k tomu napomáhá? Pokud ne, jaká znevýhodnění musíte akceptovat či překonávat? Cítil/a jste se někdy diskriminován (byla omezena kvůli handicapu vaše práva)?
„Je těžké odpovědět, já to beru tak, že většinou bez kompenzačních pomůcek a asistenta zvládám situaci špatně.“
„Nemám stejné podmínky. Nemohu je mít, protože jednoduše nevidím to, co ostatní, a svět okolo sebe vnímám jiným, specifickým způsobem. Někdy se stává, že si nerozumím ani s vlastní rodinou, protože naše způsoby vnímání a poznání okolí jsou odlišné a některé zkušenosti se nedají jednoduše popsat slovy. Diskriminaci jsem zažila jako malá na škole – klasický posměch a nadávky. A v jednom případě mi nebylo zrovna příjemné, jak se mnou jednali při pracovním pohovoru. Ale nemohu říci, že bych nějak moc trpěla, nebo že bych v životě byla kvůli svému handicapu nešťastná.“
„V rámci svých možností mám stejné příležitosti jako ostatní. Více možností mi dávají nové technologie – smartphone, internet… a občasná pomoc od druhých – osobní asistentka, přítelkyně, dobrovolníci Okamžiku, ale tu potřebuji stále méně.“
„Nemám pocit, že bych byla extrémně znevýhodněná, ale určitě se najdou místa, kde by se dalo hovořit o znevýhodněních, například při získávání informací a navazování kontaktů s 'vidícími' lidmi, protože většinu informací člověk získává zrakem, je zde informační bariéra. Stalo se mi to jednou, je to asi 20 let, kdy jsem se hlásila na poznávací zájezd do zahraničí, který pořádal jeden dům dětí a mládeže, podotýkám, že s průvodcem. Bylo mi řečeno, že bych zájezd nezvládla, a že se tedy nemohu zúčastnit. Zkoušela jsem případ i medializovat, ale bez výsledku. Spíše se cítím občas diskriminována mezi zrakově postiženými, kdy se často preferují lidé, kteří mají děti a vodicí psy, bohužel i pro vidící lidi se z takovýchto jedinců dělají nejúžasnější z nejúžasnější a průměrný jedinec se zrakovým postižením nemá šanci se prosadit.“
„DOMNÍVÁM SE, ŽE NEMÁM.
PODMÍNKY – SLEPOTA JE TAK VELKÝ HANDICAP (asi 90% informací zdravý jedinec získává zrakem), SROVNÁVAT VIDÍCÍ A NEVIDOMÉ JE DLE MÉHO NÁZORU NESROVNATELNÉ, jak z hlediska podmínek, možností tak i příležitostí.
MOŽNOSTI – za silně omezující považuji možnosti výběru běžných každodenních aktivit, sociálních kontaktů, studijních oborů a následně celoživotní práce za mzdu, která by nevidomého uživila.
PŘÍLEŽITOSTI – nevidomý má nesrovnatelně méně příležitostí v jakékoliv životní oblasti oproti vidícím. Pokud by se dnešní nevidomý narodil před sto lety, s největší pravděpodobností by velkou část dne proseděl před nuznou chalupou nebo žebral někde ve velkoměstě, ten nejtalentovanější by byl místním hudebníkem a zpěvákem, dnes v době moderních technologií je svět nevidomých úplně jiný.
Diskriminovaná se cítím při jakémkoliv výběru činnosti, kdy musím zvažovat, jak danou činnost se zbytkem zraku zrealizuji, proč tuto situaci musím řešit já, je nebo není to diskriminující?
Za diskriminaci považuji finanční odměnu a náplň práce, kterou dostávají a vykonávají handicapovaní v mnoha oborech, když jsou účelově zaměstnáni nebo vzděláváni kvůli mzdě a pracovnímu uplatnění zdravých, účel světí prostředky.“
„Měla jsem rovné příležitosti ve vzdělání. Ale nemohu dělat spoustu věcí, které bych dělat chtěla. Nemohu např. sportovat. Nemohu např. dělat určité věci v práci. Nemohu dělat třídní učitelku a sama jezdit s dětmi na výlety…
Cítil/a jste se někdy diskriminován (byla omezena kvůli handicapu vaše práva)? Ano, nevzal mě taxikář s vodicím psem.“
„Nemyslím, že bych měla naprosto stejné možnosti, jako mají vidící lidé. Částečně mi pomáhají kompenzační pomůcky. Přímo s diskriminací jsem se tak úplně nepotkala, nicméně s neznalostí či neochotou lidí ano. Např. když jsem si chtěla u jedné nejmenované banky založit účet. Nebo když jsem si chtěla nechat u právníka ověřit podpis.“
„Stejné nebo srovnatelné podmínky: ne, ztráta zrakové a sociální a další komunikace, nepřijetí; možnosti a příležitosti: ano, možnosti doby a rodinného prostředí, do kterého jsem se narodil.“
„Snažím se si říkat, že podmínky, možnosti a příležitosti jsou srovnatelné - stavět se do negativní role působí kontraproduktivně nejen na člověka samotného, ale i na jeho okolí. Realita však závisí na situaci, vztahu, do něhož jako člověk s handicapem vstupuji. Na straně druhé je v roli mého partnera skoro výhradně člověk bez handicapu, tedy si pochopitelně nedokáže moc představit, co je nevidomý schopen zvládnout a co ne.
Handicap, ať chceme nebo nechceme, s sebou jistá znevýhodnění přináší. V první řadě jde o časovou náročnost různých činností (od běžných domácích prací přes pracovní činnost až po určité volnočasové aktivity). Je třeba nejen práci vykonávat, ale je třeba se vzdělávat a 'držet krok s dobou'. V současné době je kladen velký důraz na rychlé vyhotovení zakázek (v mém případě překladů), často mi poptávaná rychlost vyhotovení zakázky a grafický formát souboru pro překlad znemožní vůbec práci přijmout. Řešením je samozřejmě práce na překladech s delší dodací lhůtou (knihy apod.)
Další obtíží je snad víc než kdy dříve důraz na vizuální informace. Existuje sice více způsobů, jak se k nim dostat (mobilní telefony s kamerou a možností předmět vyfotit a rozpoznat, možnost skenování tištěných materiálů do počítače, různé navigace pro samostatný pohyb nevidomého ve městech a na venkově) – proces naučení se práce s takovou pomůckou a její používání však vyžaduje velké soustředění, psychickou odolnost a vůli překonávat nejrůznější technické zádrhele. A technika, ač neuvěřitelně pokročila, stejně leckdy nefunguje stoprocentně a šikovného asistenta nenahradí.
Dále pak ve vztazích pracovních i mimopracovních může docházet k problémům způsobeným neznalostí, předsudky a špatně nastavenými cíli, a to na obou stranách.
Cítil/a jste se někdy diskriminován (byla omezena kvůli handicapu vaše práva)? Nejsem si toho vědoma, nejspíš tedy ne.“
„Často se cítím diskriminována u lékaře či na úřadě. Vidící lidé si asi myslí, že když nevidíme, neumíme ani mluvit. Hovoří raději s našimi průvodci než s námi. Velmi mne to ponižuje.“
„Myslím, že ano. Vystudovala jsem střední a vysokou školu v době, kdy neexistovala speciální pracoviště, která pomáhají zdravotně postiženým studentům. 35 let jsem pracovala jako učitelka a neměla jsem pocit, že bych práci nezvládala (pracovala jsem ve škole pro zrakově postižené děti). I teď ještě pracuji na částečný úvazek a snažím se být užitečná pro ty, kteří to potřebují. Obstarávám vlastní domácnost, zahrádku, nemám problém s nákupy, dopravou, apod.
Diskriminovaná jsem se cítila pouze po maturitě, kdy jsem se nedostala na vysokou školu a hledala si na rok práci. Na úřadech mi dávali najevo, že moje postižení je omezující. Také zasedání tzv. posudkových komisí, které začleňovaly postižené, jsem nevnímala moc pozitivně. Stejně v konečném výsledku mi nijak nepomohly. Místo po střední i vysoké škole jsem si musela hledat sama.“
„Po ztrátě zraku jsem se nesetkal ze strany zaměstnavatele ani mezi spolupracovníky s žádnou diskriminací. Naopak jsem se většinou setkával se vstřícností i ochotou poskytnout mi v nastalé situaci pomoc. Dva roky po ztrátě zraku jsem se souhlasem zaměstnavatele pracoval i nadále na stejné pozici. V důchodovém období jsem po dobu více než 10 let dostal příležitost externě vyučovat ve studiu zaměřeném na problematiku zdravotně postižených na vysoké škole. Rovněž tak i v kurzech SONS. Zpravidla jsem se přitom setkával se vstřícností poskytnout podle potřeby asistenci nebo pomoc. Podle svých zkušeností proces adaptace a zejména akceptace ztráty zraku bych charakterizoval jako nutnost 'učit se životu' zcela znovu a hlavně jinak. Cílevědomá snaha učit se a postupně zvládat základní slepecké dovednosti sebeobsluhy, prostorové orientace, samostatného pohybu s bílou holí postupně ve veřejném i v dopravním provozu, základní úroveň zvládání komunikačních technologií, což jsou podle mého názoru rozhodující předpoklady získávání svébytnosti i potřebných výkonových kompetencí, které jsou podmínkou pro integraci.
Dosud jsem se nesetkal s omezením svých práv v důsledku mého zrakového postižení.“
„Ztráta zraku je velká informační bariéra, tudíž možnosti a příležitosti nemohou být srovnatelné. Podmínky mohou zlepšovat pomůcky a sociální služby a dobrovolníci v čele s nejbližší rodinou.“
„Toto je poněkud proměnlivé. Mám doposud zkušenost, že vše je o lidech a komunikaci jednotlivců. V poslední době cítím postupnou, ale výraznou změnu, jak se společnost snaží integrovat nás nevidomé a kompenzovat překážky a rozdíly mezi vidícími a nevidomými vyplývající z našeho handicapu. Doba se vyvíjí určitým směrem a před jen několika málo lety bych možná napsala odpověď mnohem negativnější. Znevýhodněná se cítím hlavně v oblasti prostorové orientace a pohybu, např. na některá místa bez doprovodu prakticky nemůžu dojít. Občas jsem cítila jako dítě, že díky mému handicapu moje výkony nejsou srovnatelné s výkony vrstevníků, např. ve škole, a že se mi nedařilo začleňovat do kolektivu.“
„Ve velké míře využívám dostupné pomůcky, které mi umožňují téměř srovnatelné podmínky s vidícími lidmi.“