Jak je to podle vašeho názoru s rovností žen a mužů z hlediska nevidomých? Jsou obě pohlaví stejně zastoupena v institucích zdravotně postižených? Vnímáte rozdíly ve vyrovnávání se s handicapem mezi ženami a muži? Myslíte, že zrakové postižení hraje nějakou roli v otázce rovných příležitostí žen a mužů, např. v pracovním uplatnění a společenském životě, a pokud ano, jakou?

„Nevidím nějaké extra rozdíly ve srovnání rovnosti pohlaví intaktní populace a ZP.“

„O tom jsem nikdy nepřemýšlel, ničeho takového jsem si nevšiml. Pro ženy to bude asi složitější v rámci rodiny, pro muže v rámci práce. Ale to mají myslím i vidící.“

„Nemám pocit, že by bylo v institucích více mužů či žen, maximálně je více pracovnic než pracovníků. Co se týče vyrovnávání se s handicapem, tak když ztratí muž zrak během života, vyrovnává se s tím hůř než žena, stydí se za bílou hůl, nechce ji nosit, nepřipustí si, že nevidí. Více mužů, protože nechtějí chodit s holí, používá psa. Z hlediska pracovního uplatnění mají komplex z toho, že nedokáží uživit rodinu. Často se stává, že se fixují na vidící partnerku, nahánějí ji tak, že je to až nepříjemné, vyhledávají dotyk.“

„V řídících funkcích nevidomými převažují muži, v tomto případě zrak není určující.
Vyrovnat se s handicapem dle mé zkušenosti z rodiny i známých nezáleží na pohlaví, ale na povaze handicapovaného, ženy musí řešit jiné potřeby než muži, ale jejich zvládnutí je individuální bez ohledu na pohlaví handicapovaného.
Na nevidomého muže, který dosáhl pracovního úspěchu, se okolí často dívá s velkým uznáním a obdivem, obzvláště ženy si takového muže cení. Nevidomou ženu i přes její pracovní úspěchy okolí více vnímá jako 'chudáčka' a lituje ji.“

„Myslím, že v pracovních institucích jsou zastoupeni častěji muži. Je to podle mne dáno tím, že genderový rozdíl není tak úplně vyrovnaný v naší společnosti natolik, aby se lidé přestávali divit tomu, že například může být vedoucí nějaké instituce žena, vždyť může být také dobrá v této funkci, a kdo ví, třeba ještě lepší, ženy jsou ještě zodpovědnější než někteří muži, řekl bych. Co se týká vyrovnávání se se zrakovým postižením u mužů a žen, domnívám se, že ženy jsou v tomto silnější, muž se kolikrát psychicky zhroutí, pokusí se třeba i o sebevraždu, každý jsme jiný a přistupujeme k tomu jinak, ale řekl bych, že ženy jsou psychicky odolnější.“

„Myslím, že, stejně jako v institucích běžném životě, je i v institucích pro nevidomé víc mužů než žen. Pokud jde o vyrovnávání se s handicapem u mužů a u žen, těžko říci. Zcela nepodloženě ale myslím, že ženy jsou odolnější a i přes stírání různosti mužských a ženských rolí, to jsou právě ženy, které zajišťují chod domácnosti, péči o děti, popř. se později částečně starají o stárnoucí rodiče.
Pokud jde o roli handicapu u mužů a žen v pracovním a společenském uplatnění, myslím, že jsou na tom ženy hůř, hlavně mají-li malé děti a zaměstnavatel se obává jejich častější nepřítomnosti.“

„Nemyslím, že by nebyla rovnost mezi zrakově postiženými muži a ženami pokud jde o pracovní a společenské uplatnění. A jestli je víc pracujících mužů? Nevím to, ale pokud ano, tak snad proto, že jsou odvážnější, víc ochotní riskovat. Pracuji skoro 40 let v organizaci zrakově postižených a konkrétně v našem městě dlouho vedla celou městskou organizaci zdravotně postižených žena. Uplatnění dnes souvisí možná i se zvládnutím práce se speciálními pomůckami. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že to asi lépe zvládají muži. Pak se tedy může zdát, že se snáze uplatní.“

„Myslím si, že muži i ženy mají stejnou šanci. Spíš jde o znalosti a schopnosti, než o pohlaví.“

„Znám tolik rozdílných příběhů z této oblasti a každý je tak jiný, že nemůžu odpovědět na tuto otázku nijak obecněji. Myslím si, že na nás ženách je snáze poznat, když se s něčím potýkáme nebo řešíme závažné problémy, než na mužích. A to jak nevidomých, tak vidomých. Muž je povahou bojovník, průrazný a jdoucí si za svým cílem. Proto se např. domnívám, že vnějšímu okolí se může zdát, že muži, kteří přišli o zrak, se s touto ztrátou vyrovnávají daleko lépe než ženy, ač to vůbec nemusí být pravda. V naší dnešní společnosti mám dojem, že emancipace žen pronikla také k nám nevidomým. Když už jsem se setkala s nějakými omezeními, tak spíše než v práci to bylo ve fungování rodiny.“