Máte stejné příležitosti (podmínky, možnosti) jako vidící lidé dbát o své zdraví? Jsou Vám různé zdravotní služby srovnatelně dostupné? Pokud ne, co by pomohlo?

„Myslím, že tady jsme na tom všichni stejně. Snad jen to jednání některých lékařů a personálu obecně… To je tristní, když vám sestra řekne 'tam se posaďte'.“

„Ano, jsou srovnatelně dostupné s vidícími bez auta.“

„Pomohlo by, kdyby lékaři dávali lékařské zprávy v elektronické podobě, aby si je pacient nemusel skenovat nebo si je nechávat číst někým jiným. Dále pak kdyby například letáky, které jsou umístěny v ordinacích, byly přístupné i nevidomým, stejně tak jako ty, které jsou na ulicích třeba o preventivních prohlídkách. Velmi často se stává, že lékař neví, jak se má k nevidomému chovat, že když nevidí, není hloupý. Měl by více vysvětlovat situaci (co bude dělat, co by se stalo kdyby), atd.“

„Limitující jsou finance, se zrakovým handicapem musí člověk hodně zvažovat, za co peníze utratí, nevidomý využívá nejvíce služby z veřejného zdravotního pojištění. Dostupnost je vždy problém, nevidomý musí řešit u čehokoliv včetně zdravotní dostupnosti – dopravu, bezpečnost, doprovod nebo samostatnost atd.“

„Pokud pominu potřebu doprovodů do zdravotních zařízení, do kterých nechodím pravidelně, vidím jako poměrně nepříjemný problém kontrolu expirace léků. Na krabičkách se sice už objevil název a gramáž v Braillu, nicméně dobu expirace musí kontrolovat vidící. Výběr např. obvodního lékaře jsem musela udělat s ohledem na místo, kam jsem schopná dojet a dojít i sama bez nutnosti doprovodu. Přístup zdravotníků je opravdu různý, setkala jsem se jak se vstřícností, ale i naopak s neochotou personálu. Doporučit by se určitě dalo, aby už na zdravotních školách byla věnována pozornost jednání s handicapovanými pacienty.“

„Teoreticky ano. Prostřednictvím počítače vybaveného hlasovým či hmatovým výstupem s připojením na internet mohu zjistit různé informace, popřípadě může pomoci vidící osoba. Jako obtíž vnímám samostatný pohyb nevidomého v budovách zdravotnických zařízení - interiér je často složitě členěný. Ne vždy nevidomý může a chce navštěvovat zdravotnické zařízení v doprovodu vidící osoby.“

„Snad ano. Ale samozřejmě ti, kteří nepracovali a jsou odkázáni na důchod a příspěvek na péči, mohou mít problém si některé služby pravidelně zajistit a zaplatit. Závisí to i na dostupnosti, zda se tam nevidomý dostane sám, či si musí zajistit a zaplatit průvodce. Potom bych se přimlouvala za přednostní ošetření nebo odbavení, protože každou hodinu čekání tito lidé svým průvodcům platí.“

„Podle zákonných ustanovení určitě ano. Dosažení potřebné zdravotní péče však zásadně ovlivňuje místo bydliště, získání přesných informací jak potřebné zdravotní služby dosáhnout, spolu s tím zajištění případného doprovodu, zejména ve velkých nemocničních komplexech, kde, snad až na výjimky, chybí jakékoliv prostředky pro orientaci zrakově postižených pacientů. Účelné by bylo důslednější prosazování důslednějšího uplatňování principů a způsobu poskytování pomoci zrakově postiženému pacientovi přímo v ordinaci a přilehlých prostorách.“

„Možnosti, jak dbát o své zdraví jsou snad stejné jako u vidících. Ale přístup lékařů není individuální a neberou na zřetel zrakové postižení k dalším onemocněním. Ušní lékař nebere v potaz, že pro zrakově postiženého je správný sluch daleko důležitější. Ortoped doporučí více chůze a nebere v potaz, že slepota je omezujícím faktorem. A podobně.“

„Necítím problém ani tak v dostupnosti, ale spíše v komunikaci. Spousta vidomých lidí, ať už jakéhokoli povolání, se s nevidomým člověkem nikdy nesetkala, tudíž když se tak stane, jsou vykolejení a mají z nás mnohdy dokonce i strach... (nebo o nás?) Ve zdravotnictví je to nejnápadnější. Proto by velmi pomohlo krátké zaškolení lékařů a zdravotníků, jaké chování vůči nevidomým se osvědčilo.“