Mají lidé se zrakovým postižením rovné příležitosti v oblasti vzdělání, kvalitního využití volného času a osobního rozvoje? Co se vám osvědčilo a co by pomohlo?

„V dnešní době jedině díky asistentům a kompenzačním pomůckám ano.“

„Jak v čem. Třeba v tom školství máme rovné podmínky. Máme dnes inkluzi, můžeme studovat nejrůznější obory, můžeme na vysoké školy. Otázka pracovního zařazení na otevřeném trhu práce je palčivý problém. Proč si jen zaměstnavatelé myslí, že nebudu odvádět kvalitní práci? Ve volném čase si myslím, že jsou podmínky různé. Záleží na okruhu zájmů. Mě třeba zajímá doprava a cestování, ale těžko si budu cestovat, když nemám průvodce. Zato velký výběr a potenciál náplně volného času vidím ve sportovním nebo uměleckém vyžití.“

„Minimálně ve městech ano. To, že hůř vidím, pro mě není téma k řešení a žiju v podstatě jako kdokoliv jiný. Jen holt vynechávám některé sporty, kde by mě hendikep příliš znevýhodnil. Jinak si ale sport, relax a osobní rozvoj dopřávám víc, než většina vidících. Skutečně se mi osvědčilo to moc neřešit a hledat způsoby, jak věci dělat, než důvody, proč je dělat nemůžu.“

„Takových omezení je celá řada, chybí zde oborová provázanost, tzn. oční lékař, školy, organizace, které pomáhají zrakově postiženým atd. K tomu, aby mohl člověk se zrakovým postižením trávit volný čas podle svých představ, potřebuje hlavně vidící parťáky, ne asistenty, ale dobrovolníky, kteří mají podobné zájmy jako on sám. Pomohlo by, kdyby se veřejnost nebránila osvětě, nechala si vysvětlit, jak má pomáhat a co potřebujeme. Určitě by pomohlo, kdyby byl zájem o osvětové semináře i ze strany veřejné správy a nejen ze strany mateřských a základních škol. Co se týče vzdělávání, tak je to velmi palčivá otázka, protože rodiny, které mají dítě s jakýmkoli handicapem, často preferují integraci, což je ne vždy šťastná volba vzhledem k tomu, že často školy nebývají připravené toto dítě přijmout. Velmi často se stává, že vše řeší asistent pedagoga, který je často zaměňován za osobního, čímž dochází k sociální nevyzrálosti dítěte. Školy často přijmou takové dítě jen proto, aby měly více peněz, ale vůbec si neuvědomují, že je potřeba zajistit výuku speciálních předmětů, kompenzačních pomůcek atd. Pomohly by tedy osvětové semináře pro učitele.“

„Rozumí-li se slovem 'rovné' také 'srovnatelné' příležitosti, spíše nemají.
Vzdělání – silně omezující výběr, kde nevidomý musí neustále zvažovat, jak prezentované informace zpracuje, samozřejmě platí, obory typu hudba, jazyky apod., kde je možné více využít sluch, mohou být pro nadaného nevidomého schůdnější, ale kolik je skutečných talentů? Horší je to u oborů, ve kterých zrakový postřeh úzce souvisí s následnou reakcí a přesností nebo dokonce vlastní bezpečností.
Kvalitní využití volného času – uvítala bych více pohybových aktivit s lektory ke zvýšení kondice a upevnění zdraví.
Osobní rozvoj – v osobním rozvoji je možné vybrat téměř každoročně jednorázové vzdělávací přednášky nebo workshopy z oboru psychologie, pracovního poradenství aj. na mne je těchto stále podobně tematických aktivit až příliš, uvítala bych sondy do jiných oborů, kterých je kolem nás stále mnoho.“

„Myslím, že ve vzdělání mají lidé se zrakovým postižením rovné příležitosti, mají možnost přihlásit se a studovat třeba vysokou školu, pokud jim to je umožněno a pokud na to mají. Ovšem, nemohou studovat všechny obory, mám na mysli třeba technické nebo medicínské, ale to je logické, na to je potřeba zrak. Je to oboustranné.“

„Rovné příležitosti ve vzdělání – mají. Ale samozřejmě si musí člověk vybrat obor dle svého postižení. Asi těžko bude nevidomý pilotem. Problém vidím v tom, že někteří rodiče postižených dětí se domnívají, že rovnost ve vzdělání znamená získání maturity i v případě, že jejich dítě má snížený intelekt a chyba je v nás učitelích, že nejsme schopni ho dovést k maturitě.“

„V současné době již mají rovné podmínky ve všech výše uvedených oblastech, mně se dříve osvědčila pouze má nekonfliktní povaha a dravost, se kterou jsem si i mezi vidícími šla za svým a snažila jsem se dosáhnout lepších výsledků než oni.“

„Myslím, že v oblasti vzdělávání zrakově postižených se situace docela zlepšila, mám kolem sebe mladé lidi poměrně úspěšně studující vysoké školy. Jejich uplatnění je pak ale mnohem složitější než u vidícího člověka. Využití volného času je samozřejmě lepší tam, kde jsou organizace, nabízející takové služby – viz možnosti Tyflocentra. Ale to jsou velká města. Pokud člověk bydlí na malém městě, často taková možnost chybí, resp. jde o to, jak daleko je člověk ochotný dojíždět. Např. nabídka vzdělávacích a volnočasových aktivit v Tyflocentru v Hradci Králové je velice dobrá. Také se nabízejí rekondice s konkrétní náplní např. pro držitele vodicích psů nebo s výukou obsluhy počítačů, a ač nejezdím nijak pravidelně, tak ty, co jsem vyzkoušela, byly na dobré úrovni. Problém vidím v nutnosti vzít si na takový pobyt průvodce. Pokud nemůže někdo z rodiny, je velmi těžké někoho najít. Drtivá většina pobytů totiž nenabízí pomoc např. dobrovolníků. Tady myslím, že je ještě co dotáhnout:-). Sporty se nabízejí jak upravené pro zrakově postižené, tak jsou ovšem sporty, na které potřebuji doprovod resp. asistenta. Podobné problémy jsou pak s možností dovolené či zajít někam za kulturou. Je poměrně málo akcí, kam může jet nevidomý úplně sám.“

„Mají, ale jsou situace, kdy potřebují pomoc a společnost dobrých lidí.“

„Pokud jde o vzdělání, doufám, že ano. Pokud jde o kvalitní trávení volného času a o osobní rozvoj, myslím, že ne tak docela. Mně se osvědčily aktivity s dobrovolníky sdružení Okamžik.
Určité aktivity v prostředí vidících, hlavně ty sportovní a pohybové (lezení na umělé stěně či ve skalách, tanec, běh, turistika), kvalitně samostatně provozovat nejdou.
Jinak asi zkoušet provozovat činnosti, u kterých je to možné mimo komunitu nevidomých, popř. s touto komunitou mezi běžnou populací.“

„Možná, že to zní divně, ale mně osobně se osvědčil pobyt v Centru sociálních služeb pro osoby se zrakovým postižením v Brně - Chrlicích. Díky kvalifikovaným pracovníkům tohoto centra, dále pak pracovníkům Tyflocentra Brno a Tyfloservisu Brno jsem se naučila spoustu věcí. V pracovní terapii např. vyšívat, háčkovat, apod. Také docela obstojně pracuji na počítači s hlasovým výstupem i s dotykovým mobilem, který je mým velkým pomocníkem na každém kroku.
Z volnočasových aktivit nejraději využívám střelbu z laserové pistole.
Splnil se mi i můj největší sen. Jako malá holka jsem si přála umět samostatně cestovat po Brně tramvají. Dnes mi to nečiní žádné problémy! Jsem opravdu šťastná!“

„Příležitostí ke vzdělávání je myslím dostatek. Je možné volit integraci nebo speciální vzdělávání. Otázka je, jak dobře která škola zrakově postižené připraví. Podmínky nejsou všude stejné. Nároky by být měly. Zvládnutí Braillova písma čtením i psaním by měla být i v době technických možností samozřejmost. Jen ten, kdo umí číst a psát, je plně gramotný. Navíc doba poskytuje informace i pro nevidomé – popisky na lécích, tlačítka ve výtahu, atd. K čemu by potom byly, kdyby si je nevidomí neuměli přečíst. Technika dává možnosti rozvoje informovanosti, vzdělávání, četby. Jsou možnosti studia na středních i vysokých školách. I pro nevidomé už to není až takový problém. Jsou i možnosti kvalitního volnočasového vyžití – modifikace různých sportů, pomoc trasérů, průvodců, asistentů.“

„Domnívám se, že v obecné míře ano, u každého zrakově postiženého jedince však bude záležet na jeho adaptačních schopnostech, orientaci zájmů a na jeho výkonových kompetencích. Společenské vědomí by zcela jistě pozitivně ovlivnily důkazy o tom, jak se zrakově postižení dokáží vyrovnávat se svou životní realitou.“

„Ve vzdělání mají díky elektronice zrakově postižení srovnatelné podmínky. Spíš je tomu ve speciálním školství, nikoliv v integrovaném školství. Technická podpora - Teiresias a podobně - dává možnost srovnatelných podmínek ve vysokoškolském vzdělání. Jsou to rovnocenné příležitosti.“

„Rozdíly se potírají díky internetu, počítačům a další kompenzační technice. Pro nevidomého je nejvhodnější pro kvalitní vzdělání nejspíše co nejdříve začít používat počítač a internet. Já jsem zažila v oblasti vzdělání těžké začátky, kdy se musely přepisovat veškeré knihy do počítače, aby mohly být vytištěny v Braillu, vyrábět mapy ručně kousek po kousku (to se bude muset asi vždy, dokud se nevynalezne hmatová obrazovka...), ale technika jde v tomto směru velmi rychle dopředu, takže si troufám říci, že dnešní děti a mládež už mají v oblasti vzdělání dosti silné a bohaté zázemí. Navíc se poslední dobou rozmohlo tolik hromadných volnočasových aktivit, že pokud má nevidomý zájem, může díky internetu najít skupinu, sdružení dobrovolníků (např. ve sportu nově vzniklé Konečně společně) apod., díky čemuž může svou volnočasovou aktivitu provozovat. Problém nastává, pokud chce nevidomý svůj volný čas trávit podobně bohatě a pestře a přitom sám. Na bezbariérovosti a přehlednosti městských a meziměstských tras, ať už se nevidomý pohybuje jakkoli, je stále co zlepšovat. V této oblasti vzniká např. aplikace Naviteriér, která hledá způsob, jak nevidomý může používat systém GPS k samostatnému pohybu po civilizovaných prostorech. Už se velmi těším, až ji pustí do oběhu, to je přesně to, co dodá nevidomému rovnou příležitost pohybu. Já osobně cítím největší omezení právě v této oblasti.“