Byl/a jste někdy ve své původní rodině omezován/a kvůli svému zrakovému postižení? A naopak, nebyli jiní členové vaší původní rodiny omezováni kvůli vašemu postižení? Jak jste takovéto problémy řešil/a?

„To ne! Naše rodina se s mým postižením vyrovnala na jedničku a já jsem vždy byla a budu plnohodnotným členem, který má co nabídnout ostatním. Zároveň jsem se i já snažila vycházet vždy maximálně vstříc ostatním, takže jsem občas i odmítla někam jet nebo jít, aby si to užili bez starosti o 'tu slepou'. Ale je fakt, že mladší bratr se někdy cítil být odstrčený a nedoceněný, zvlášť ze strany prarodičů, kteří mě nepokrytě protěžovali, což jsem nepokrytě neschvalovala.“ „Toto jsme nikdy neřešili, nikdy jsem omezování necítil. Většinou jsme na to všichni zapomněli, takže jsem se v 11 naučil řídit i auto, jako všichni ostatní.“

„Často se stává, že díky handicapu dítěte se rodina rozpadá, v našem případě tomu tak nebylo. Byly na mě kladeny velké nároky, možná i vyšší než na vidící dítě. Hlavně abych dobře vypadala, abych se dobře učila, často mi bylo řečeno, že ze mě nikdy nic nebude, že budu stejně jen uklízet záchody, že nebudu mít ani výuční list. Mám i maturitu, a to jen díky tomu, že jsem podobné řeči pak již neslýchávala. Omezená jsem byla ze strany aktivit, když si ostatní děti hrály venku a já jsem byla doma.“

„Žiji v rodině s dědičnou oční vadou, tj. s postupně přicházející slepotou během života většinou v dospělosti u několika předchozích generací, jsem tedy se zrakovým handicapem sžitá od dětství. Omezování v rodině při postupném zhoršování zraku jsem nikdy extra silně nepociťovala, ale samozřejmě nastávalo kvůli mé bezpečnosti. Pocit omezení nebo snad strachu jsem si vybudovala během života já, do činností, na které nevidím, se buď nepouštím, nebo je musím předem více promýšlet a hledat na ně pomocníky nebo pomůcky.“

„Ve své původní rodině jsem kvůli mému zrakovému postižení diskriminován nebyl, nevzpomínám si, že by také druzí členové byli kvůli mému postižení diskriminováni.“

„Své rodiče jsem určitě omezovala. Při studiu jsem musela přečíst velké množství literatury, která ne vždy byla naskenovaná. Bez čtení mých rodičů bych nevystudovala. Ale je něco za něco – rodiče čtou, já při tom vařím, uklízím. Omezení je určitě i doprovod odněkud někam. Takových případů je mnoho.“

„Nikdy jsem v rodině omezována nebyla, ani členové mé rodiny, naopak rodiče se snažili, abych se naučila žít jako zdravá a své postižení nevnímala jako omezení, proto jsem také nechodila do školy pro zrakově postižené, ale do normální školy, v celém mém životě se mi to hodilo a žiji jako normální vidící člověk.“

„Ano, odešel jsem do pečovatelského domu, kde jsem byl 8 let. Po úmrtí mámy jsem se vrátil do rodinného domku, z kterého jsem po oslepnutí musel na nátlak rodiny odejít. Teď žiji sám a bez pečovatelské služby bych byl nemožný.“

„Zejména moji rodiče se těžko smiřovali s mým handicapem. Vážné problémy jsem ovšem začala mít až v dospělosti, což dnes vidím spíše jako výhodu. Ze strany rodičů tam byl velký strach, 'aby se mi něco nestalo'. Nikdo v naší rodině zrakovou vadu neměl, pro ně to bylo něco naprosto nového a sami si s tím nevěděli rady. Na pomoci rodiny jsem určitě závislejší i proto, že žijeme na vesnici. Mnohdy je zapotřebí dojet autem, ať už jde třeba o nějaké větší nákupy, nebo jen prostý fakt, že o víkendu nejedou do města autobusy. Částečně potřebuji určitě i pomoc s domácími pracemi, např. je-li prádlo dobře vyprané, musí kontrolovat vidící, u potravin dobu spotřeby taky musí přečíst vidící apod.“

„Omezovala mě hlavně hyperprotektivní výchova rodičů živená obavou, že se mi zhorší zrak, že si ublížím při různých sportovních aktivitách, při běžných činnostech v kuchyni, ve městě v dopravním provozu. Strach a obavy rodičů ještě vzrostly, když jsem přestala v patnácti letech vidět úplně. To už jsem ale již trávila doma jen víkendy a v týdnu byla v internátní škole pro děti se zbytky zraku a později na gymnáziu pro mládež s vadami zraku. Rodičovský dohled byl nahrazen dohledem vychovatelů a změnu k lepšímu to příliš neskýtalo. Moje rodiče omezoval strach a obavy o moji bezpečnost a zdraví a nejspíš i maloměšťácké: 'co tomu řeknou lidé', když tě necháme dělat tu či onu věc, chodit bez doprovodu po městě apod. No a strach a obavy jsem měla i já, že se nenaučím vše potřebné k samostatnému životu bez rodičů. No a tak jsme se pohybovali v kruhu a pár let spolu bojovali. Strach a obavy nebyly přístupné nějakému věcnému dialogu.
Být v situaci svých rodičů, chovala bych se nejspíš velmi podobně. Situaci jsem se snažila řešit tím, že jsem se učila různé dovednosti potají – měla jsem výhodu, že jsem různé činnosti měla 'odkoukané' a zbývalo jen najít způsob, jak je dělat bez zrakové kontroly, popř. dojít k tomu, že já danou činnost nezvládnu, stojí mě moc energie a nemá cenu ji stůj co stůj dělat bez pomoci druhého. Paradoxně se mi tedy strach a obavy proměnily v pozitivní potřebu zjistit, co s handicapem zvládnu sama a kde budu potřebovat pomoc druhých.“

„Nebylo to tak. Ale jak jsem už uvedla, nastalo jakési odcizení tím, že jsem jezdila domů jen na víkendy a pak ještě méně. Neplatí to ale všeobecně. Hodně záleží na fungování konkrétní rodiny jako takové. V tom jsem bohužel moc štěstí neměla a zraková vada s tím nemá co dělat. “

„Ve své rodině jsem nikdy nebyla omezována kvůli své vadě. Ale chod rodiny byl omezován neustálým dojížděním za lékaři a do školy.“

„Spíš to druhé. Můj handicap, možná spolu s mojí bouřlivě se rozvíjející osobností, narážel zejména na komunikační překážky. Nicméně naštěstí žádná příliš velká omezení nenastala z žádné strany. Možná to přijde, až se dostanu do role matky, to uvidíme.“