Máte zkušenosti se získáváním pracovního uplatnění? Myslíte, že lidé se zrakovým postižením mají rovné příležitosti při hledání a udržení pracovního místa? Uveďte svou zkušenost, úspěchy, neúspěchy, obavy, vítězství…

„Je to mizerné, myslím, že se firmy bojí zaměstnávat OZP pracovníky.“

„Rovné podmínky nemáme. Už jsem zmiňovala situaci, kdy mi bylo nepřímo sděleno, že o mne nestojí, protože nevidím. Jindy mi již ani neodpověděli, když se ze životopisu dozvěděli o mém handicapu (a jak jsem tedy asi vystudovala VŠ?!) Zas ale musím vyzdvihnout jednání jiných, kteří se mnou jednali na rovinu a férově. A práci jsem nakonec taky našla, i když se jednalo o velmi specifickou činnost, kterou nemůže vykonávat nikdo, kdo ZP nemá.“

„Rovné příležitosti z principu mít nemohu. Holt se musíme smířit s tím, že nebudeme stíhacími piloty. Jinak jsem ale neměl nikdy problém se uplatnit. Při dokončení střední školy měla většina zdravých spolužáků problém si najít práci. Já byl jediný, kdo si vybíral z 5 nabídek, a to v zásadě jen proto, že jsem o prázdninách místo nicnedělání pracoval. Pak jsem začal podnikat, založil jsem se dvěma společníky úspěšnou reklamní agenturu. Teď jsem prezidentem České Komory Požární Ochrany a Bezpečnosti Práce, specialista na elektronická školení, vývojář on-line aplikací, spolumajitel několika, zejména zahraničních, firem. Když člověk chce, hledá způsoby a s moderní technikou jich máme vážně hodně. Jen je potřeba hledat oblasti, kde se můžu bez problémů uplatnit, místo oblastí, kde mám problém, a tak mohu hodit vinu na někoho jiného, když mi to nevyjde.“

„Zkušeností s pracovním uplatněním mám několik, mé první pracovní místo bylo v cestovní kanceláři, která se zabývala ubytováváním turistů v tuzemsku. Nastupovala jsem po maturitě, coby pomocná sekretářka rezervačního oddělení, mou náplní práce bylo zvedání telefonů, chystání propagačních materiálů pro výjezdy obchodního oddělení, shánění volných kapacit pro přijíždějící turisty. Zpočátku jsem byla přijata velmi dobře i proto, že předseda správní rady společnosti měl nevidomého bratra a hledal někoho s handicapem kvůli úlevám na daních. Ukázalo se ale, že ne všichni kolegové jsou rovní, často jsem zaznamenávala fakt, že by se mě někteří nejraději zbavili. Vydržela jsem zde 15 měsíců, pak jsem byla odejita kvůli povodním, díky nimž se příliv turistů zmírnil, prý jsem zase takovou úlevu na daních nepřinesla a není pro mě práce.
Velmi by pomohlo, kdyby měli jedinci se ZP možnost pracovat nejen v organizacích, které poskytují služby pro ně, ale mezi zdravou populací, docházelo by tak k odbourávání předsudků ze strany veřejnosti. Velmi často bývá kladen při výkonu na kvantitu a ne na kvalitu. Všichni víme, že slepota zpomaluje. Existuje sice řada kompenzačních pomůcek, které pomáhají práci zrychlit, ale například orientace v textu bývá pomalejší. Organizace by měly proškolovat potenciální zaměstnance. Pomohlo by, kdyby jedinec se zdravotním postižením měl jasnou pracovní náplň a ne, že se během jeho působení na pracovišti bude tato pracovní náplň vytvářet. Mělo by být více prověřování, jestli se zaměstnavatel na úkor zaměstnance s handicapem neobohacuje, často se stává, že jedinec žádá o příspěvek na pracovní místo a je mu řečeno, že už pracuje, on sám o tom ani neví a ten, kdo jej 'zaměstnává' mu nedává žádné peníze. Velmi častou překážkou bývá, že software, kterým jsou vybaveny firemní počítače, není kompatibilní s hlasovým výstupem, díky čemuž není možné zrakově postiženého zaměstnat, což se stalo i mě při pohovoru. Kritiky je celá řada, ale velmi by pomohla větší osvěta mezi zaměstnavateli, méně projektů a organizací poskytujících podporované zaměstnání, protože všude se učí to samé (životopis, pohovor, motivační dopis), ale nikdo z účastníků projektu ve velké většině nemá zaměstnání.“

„Postižení zraku je tak silný handicap, rovných příležitostí při hledání nebo dokonce udržování pracovního místa není jednoduché dosáhnout, domnívám se, že i ve srovnání s ostatními zdravotními handicapy je špatný zrak při mnoha činnostech ještě více omezující než jiné handicapy – moje loňská zkušenost: absolvovala jsem rekvalifikační kurz s tělesně a duševně handicapovanými, v průběhu kurzu při prezentaci informací a následné práci s nimi byly vždy zrakově handicapovaní pomalejší, jejich práce složitější, zcela nepostradatelná byla nutnost perfektně využívat kompenzační pomůcky a ptát se vidících tam, kde už kompenzační pomůcky nestačí, kompenzační pomůcky sice velmi pomohu v samostatnosti, usnadní život, ale zatím se stále ještě nevyrovnají zdravému zraku.“

„Domnívám se, že není sranda najít kvalitní pracovní místo pro zrakově postiženého, člověk s tímto postižením musí mít i trochu štěstí, musí mít trpělivost a nevzdávat se, neměli bychom propadat depresím, je to těžší, ale jde také o informovanost vidící veřejnosti o nevidomých a také o tom vytvořit jim k práci podmínky, což si trošku myslím, že se vidícím zaměstnavatelům nechce, nechtějí se tím zabývat, ale nechci zde házet všechny vidící do jednoho pytle.“

„Vítězství – 31 let jsem zaměstnaná u jednoho zaměstnavatele. Pomohlo mi k tomu vysokoškolské vzdělání, náhoda, vstřícnost zaměstnavatele, kolegů. Díky za tento dar, to opravdu považuju za velké štěstí a přála bych to i mým studentům. Jestliže na sobě i přes handicap makáš, budiž za to odměněn.“

„Velmi špatné, se zrakovým postižením je obtížné najít uplatnění, zaměstnavatelé mají jen velmi málo podmínky přizpůsobené zrakově postiženým, přesto jsem celý život pracovala a pracuji i nyní, podařilo se mi zaměstnavatele přesvědčit o tom, že i zrakově postižení mohou odvádět stejně kvalitní práci jako vidící a vždy jsem si uměla poradit a přizpůsobit si podmínky v práci svému handicapu.“

„Určitě se nedá říct, že zrakově postižený člověk má rovné příležitosti při získávání zaměstnání. Možnosti jsou velmi omezené. Několik let jsem byla hlášena na úřadu práce, ovšem s nulovým výsledkem. Potenciální zaměstnavatelé si často nedovedou představit, jaké schopnosti má zrakově postižený, či jaké výhody může nabídnout zaměstnání handicapovaného člověka. Bylo by určitě dobře více informovat.
Necelé 4 roky jsem zapojená do projektu, kde jsou zaměstnaní zrakově postižení – chráněné pracovní místo na Neviditelné výstavě. 9 let se věnuji hmatovému modelování. Dnes to hodnotím tak, že se mi díky možnosti zapojit se do projektu Hmateliér, povedlo 'odpíchnout ode dna', kdy jsem několik let zůstávala doma a věnovala se v podstatě jen rodině. Nejprve byl Hmateliér volnočasovou aktivitou, později jsme tam měli tréninkovou práci na dohodu, což bylo určitě velmi motivující. Ale samozřejmě mne velice mrzí, že Hmateliér stále rok za rokem bojuje o přežití. Doma mám dílnu, kde vyrábím hlavně užitnou keramiku. Ovšem s prodejem nebo i správou webových stránek, přípravou letáků apod. jsem závislá na vidících, zejména rodině. Při zařizování dílny mi pomohl také Nadační fond Českého rozhlasu, ze sbírky Světluška jsem dostala příspěvek na keramickou pec.“

„No, tak to hodně záleží v jaké konkrétní situaci, v jakém uplatnění se to realizuje. Ale zase, je tu nějaký prostor, a jde také o to, jaký jsem já a jací, jsou ti druzí, abychom si vyšli vstříc. Ale to snad platí všude, ne?“

„Po absolvování magisterského studia moderní filologie oboru němčina, nizozemština jsem se o stálý pracovní poměr nepokoušela. Šanci najít práci interního překladatele jsem vyhodnotila jako velmi malou, na práci tlumočníka jsem neměla z filologie dostatečné znalosti, hlavně technického charakteru – práce s tlumočnickým zařízením, tlumočnický zápis apod. Nechtěla jsem absolvovat pohovory a vystavovat se opakovaně nepřijetí do pracovního poměru. Chtěla jsem prostě pracovat a učit se nové věci. Jiná než dnes byla i situace s dostupnými technickými prostředky - začínaly se používat počítače a tak důležitý internet se teprve rodil.
Chtěla jsem dělat to, co jsem vystudovala, tedy práci s jazykem, nejraději překladatelství. Tak jsem se nakonec rozhodla začít pracovat na živnostenský list. Šlo mi o to, aby se zákazník dozvěděl, že nevidím, až teprve poté, co uvidí výsledky mé práce. Prostě, aby ho můj handicap neovlivňoval v rozhodování a nevyvolával v něm různé obavy a sentimenty. To s sebou pochopitelně neslo a stále nese těžší pracovní pozici. Samozřejmě jsou situace, kdy už se nějak známe, a klient moji situaci zná.
Zpětně vzato se mi povedlo překládat literaturu, jednou odjet na překladatelský grant do Belgie. Spousta věcí se mi nepodařila – např. práce v kolektivu, pominu-li práci v Kavárně potmě a v restauraci Pod křídlem noci, kde nevidomí pracovali jako číšníci, průvodci (doprovod hostů ve tmě ke stolu a zpět ven)."

„Myslím si, že získat zaměstnání je v dnešní době těžké i pro člověka vidícího, natož pak pro nás nevidomé. Pro mne osobně to však byla procházka růžovým sadem. Vděčím za to panu Františku Ficiánovi, který v 90. letech minulého století působil v Tyflokabinetu Brno. Jeho zásluhou jsem tehdy získala zaměstnání na poliklinice jako spojovatelka. Bylo to asi v roce 1994. Zde jsem se mezi svými vidícími kolegy nikdy necítila méněcenná, ale naopak velmi užitečná. Stávalo se, že i oni se na mne obraceli s prosbou o radu, když se jim nedařilo v telefonním seznamu nalézt žádané číslo.
Po nějaké době se však můj zdravotní stav zhoršil natolik, že maminka již o mne nemohla déle pečovat. Proto jsem se v roce 2000 rozhodla svou milovanou práci opustit a odejít do Chrlického ústavu pro nevidomé. Po několika letech se mi i zde opět podařilo získat zaměstnání, tentokrát v jedné brněnské firmě. Brzy mi však bylo jasné, že tady spojovatelku nepotřebují. V mé nepřítomnosti přijímání hovorů hravě zvládla účetní. Stýskalo se mi po pořádné práci na ústředně polikliniky, kde jsem nevěděla, kam dřív skočit. Ale tahle nuda mě ničila. Pocity neužitečnosti a nepotřebnosti se ozývaly stále silněji, až jsem nakonec dala výpověď.
Nyní formou Dohody o pracovní činnosti pracuji pro naše Centrum sociálních služeb v Chrlicích. A zase nevím, kam dřív skočit, takže jsem spokojená!“

„Rozhodně to není tak, že by lidé se zrakovým postižením měli rovné pracovní příležitosti. To, jak se uplatní, záleží na nich. Uplatnit se je čím dál těžší, a to pro celé spektrum zrakově postižených podle dosaženého vzdělání. Dříve byla povinnost pracovat, tedy i zrakově postiženým byla tato možnost dána. Např. telefonisté nebo učitelé hudby měli místa prakticky zajištěna ještě před absolvováním kurzu nebo školy. Dnes jsou na místa učitelů hudby vypisována výběrová řízení. Nevidomý absolvent konzervatoře bude těžko konkurovat zdravému absolventu AMU. Jsou samozřejmě i takoví, kteří se po absolvování střední nebo vysoké školy dobře uplatní. Ale není jich mnoho. V praxi to vypadá tak, že studují další a další obory, rozšiřují si vzdělání třeba do třiceti let, ale možnost uplatnění je nejistá. Tady by měla společnost více pomáhat.
Pokud jde o moje vlastní zkušenosti, nebyly také úplně dobré. Po absolvování střední školy jsem nebyla ten rok přijata na vysokou školu. Hledala jsem si zaměstnání, např. v administrativě, ale slova 'vy máte změněnou pracovní schopnost, co s vámi? ' mi moc sebevědomí nedodávala. Nakonec jsem pracovala manuálně v družstvu invalidů. Nevadilo mi to, ale okolí se na to koukalo divně. Po skončení vysoké školy také nebylo jednoduché hned najít místo. Bylo to hlavně proto, že jsem se přestěhovala do svého rodiště, hledala jsem teprve kontakty na příslušných úřadech. Tady byla asi i trochu chyba školy, že nám dostatečně nevysvětlila mechanismus dislokačního řízení. Dnes v době internetu a dosažitelnosti informací by to bylo podstatně jednodušší. Ale místo jsem nakonec sehnala a po roce i takové, na kterém jsem zůstala vlastně až do důchodu.“

„Ve většinové společnosti převládá nejasná představa o reálných výkonových kompetencích zrakově postižených i o tom, jak se vůbec vyrovnávají ve svém životě s běžnými potřebami. Z toho je odvozován názor, že v pracovním procesu se nemohou vyrovnat se zaběhnutými pracovními postupy, organizací práce, zvláštnostmi prostředí atp.“

„ZP mají velmi malý okruh možností pracovního uplatnění. Nepomůže ani dnešní elektronická pomoc. Můj první zaměstnavatel mě při sloučení dvou pracovišť propustil a nedal mi nabídku jiné práce, přestože jsem o některém věděla a oznámila mu to. Bylo to zdravotnictví. Můj druhý zaměstnavatel byl ke mně vstřícný a nechal na mě, co zvládnu. Má zkušenosti se zaměstnáváním zdravotně postižených a bylo to znát. Oblast sociálních služeb a speciální školství.“

„Zkušenost se získáváním pracovního uplatnění zatím nemám. Všechny hudební zakázky přicházely zatím vždy od školy, kamarádů, známých nebo nadací pro nevidomé nebo jejich podporovatelů (opět přes známost), a to bez výjimky. Moje zkušenost je prozatím taková, že na nevidomého hudebníka je pohlíženo občas dokonce s větším obdivem. Dokonce se nám s kolegy stalo, že jsme byli upřednostněni před hudebníky stejného druhu, kteří vidí. Možná je to zčásti díky tomu, že lidé touží po senzaci. Jsem si jistá, že tohle neplatí všude a vždy, ale naštěstí zatím tahle zkušenost převládá. Obecně hodnotit rovnost příležitostí nás oproti vidícím lidem je tak těžké a subjektivní, už jen proto, že je spousta zaměstnání, které nevidomý člověk zkrátka a dobře v tomto světě dělat nemůže, i kdyby stokrát chtěl. Voják, parašutista, kameraman, šofér, pilot... :D :D a mnoho dalších. V Čechách jsem v tomto směru nezaznamenala větší diskriminaci, všichni nevidomí, které znám, když dělali svou práci dobře a poctivě, neměli problémy, ani já ne.“