Narazil/a jste na nějaká omezení v oblasti hledání a volby partnera/partnerky, v otázkách založení a fungování vlastní rodiny?

„Ano i ne. Měla jsem několik partnerů s postižením i bez. Po posledním vztahu, který trval víc než 3 roky a kdy došlo i na společnou domácnost, v níž jsem měla plná práva i povinnosti, jsem nyní již 3 roky single. Nyní si jen velmi obtížně hledám vhodný protějšek.“

„Nemožnost navázání očního kontaktu určitě problém je. Stejně tak neschopnost odhadnout věk, ale to je spíš tím, že přinejmenším ženy v mém okolí vypadají skvěle a výrazně mladší. Žádná z žen, o kterou jsem kdy stál, s mým postižením problém neměla. Je to spíš jen v našich hlavách a jsme nesmyslně přecitlivělí. Je to prostě jen jedna z vlastností, která může být pro partnerku problém, ale stejně tak je pro jinou problém výška, vzdělání, povaha, kouření, barva pleti… Přiznejme si, že ani my netoužíme po všech 4 miliardách žen na této planetě, přestože většina z nich vidí normálně.“

„Na problémy s hledáním partnera naráží nevidomý poměrně často, protože by chtěl partnera vidícího, což u mužů není takový problém jako u žen. Vidící muž, aby si vzal nevidomou ženu, musí mít nějaké zkušenosti s handicapem nebo bývá věřící nebo má jiné postižení. V takovém případě problém není, ale vidící muž vyžaduje plné pohodlí, atraktivitu, v dost případech je nevidomá pro vidomého pouze zajímavým zpestřením, najde si atraktivní vidící a vztah končí. Jiné je to u žen, které ztrácejí zrak postupně, v takovýchto případech spolu zůstanou. Vždy jsem si přála vidícího, což se nestalo, měla jsem zrakově postiženého, nebyl to kvalitní vztah, mám pocit, že u mě došlo k rezignaci. Zkoušela jsem i seznamovací agentury, ale nikdo se mi nezamlouval. Kdyby se někdo objevil, nebránila bych se, ale užívám si svobody. Biologické hodiny netikají, děti v lásce nemám, takže mě nic netrápí.“

„Žiji samostatně bez vlastní rodiny, odmítnutí ze strany partnera z důvodu zrakového handicapu jsem neprožila ani já, ani moji zrakově handicapovaní předci v původní rodině. Se zdravými přáteli se snažím mé zrakové omezení v případných společných činnostech vykomunikovat: kde potřebuji pomoc, kde ne. U mé dědičné oční vady se nedoporučuje mít potomky, u některých mých předků byla tato skutečnost limitující v počtu vlastních dětí, já nemám děti žádné. Což není dáno pouze mým dědičným zrakovým onemocněním, ale i dalšími okolnostmi v mém životě.“

„Musím se přiznat, že při hledání partnerky jsem narazil na to, že mne dívky odmítaly kvůli tomu, že jsem nevidomý. Neuměly si představit, že by chodily s takto postiženým, stalo se mi to víckrát, naštěstí jsem si vidící partnerku našel. Pomohla mi k tomu jedna nejmenovaná internetová seznamka, čemuž jsem absolutně nevěřil. Proč mne dívky odmítly? Domnívám se, že jde o neinformovanost o nás nevidomých, neměly dostatek poznatků. Co se týká zakládání rodiny, máme to v plánu, tak uvidíme, další zkušenosti zatím tedy nepřidám.“

„Ne, moje rodina fungovala a funguje normálně a mé postižení není nijak znát.“

„Nějak jsem partnera nehledala, on si mě našel sám. Ne, vážně, prostě jsme se potkali a vyklubalo se z toho víc než kamarádství. Dokonce jsem si myslela, že nepotkám nikoho, kdo by nebyl hyperprotektivní jako rodiče a kdo by mi dal dostatek volnosti a prostoru.
Zrakové postižení a jeho nejzazší forma 'slepota', ale omezením je, např. okruh volnočasových aktivit je užší, člověk s handicapem, pokud studuje, disponuje menším množstvím času jednoduše proto, že mu spoustu času zabere nejen studium samotné, ale hlavně zajišťování pomoci v činnostech, které sám vykonávat nemůže, popř. mu zabírají hodně času. Bývá vlastně více manažerem svého studia než studentem. Vdávala jsem se ve čtvrtém ročníku na vysoké škole, tak otázky studia, výjezdu na studijní pobyt do zahraničí apod. byly aktuální.
Omezení určitě existují, zejména v péči o děti, kde je vizuální kontrola a zajišťování bezpečnosti dítěte mnohem náročnější.“

„Vzhledem k tomu, že nemám jen zrakové postižení, ale také epilepsii a oslabenou pravou stranu těla v důsledku dětské mozkové obrny, byla bych pro svého partnera jen přítěží. Z těchto důvodů jsem o manželském svazku ani o založení rodiny nikdy neuvažovala.“

„Samozřejmě v době dospívání problémy byly. Hodně mi vadil vzhled, brýle se 14 dioptriemi vám nepřidají. Ale kamarádů ve škole jsem měla dostatek, a to i na vysoké škole, kterou jsem navštěvovala samozřejmě pak už se zdravými lidmi. Mě trochu svazovala zodpovědnost nejdříve dokončit vzdělání. Takže i když nějaké vztahy byly, po čase skončily. Nechtěla jsem se tedy v době studia nějak vázat. Až tak od 3. ročníku, kdy se kamarádky začaly vdávat, jsem znejistěla. Partnera jsem našla až po nástupu do praxe. Jsme spolu přes 30 let, tak snad byl ten pravý. Vlastní děti nemáme, ale to se zrakovou vadou nesouvisí.“

„Ano, tady vidím velké omezení, hlavně z hlediska psychického postoje partnera vůči mně, že mi tak dlouho musí pomáhat, až ho to omrzí a jsem mu pomalu na obtíž. Kdo to se mnou vydržel déle, ten se naopak psychicky upnul na mě, dříve neměl úspěch najít vidomou partnerku, často kvůli svým vlastním handicapům (např. moje zkušenosti: nevzhlednost, sociální problémy, zvláštnosti psychiky nebo psychické poruchy, měla jsem partnera s Aspergerovým syndromem.) Proto se možná cítím bytostně dobře s nevidomým partnerem, protože jsme si rovni a budeme se potýkat s podobnými problémy. Omezení ve fungování rodiny vidím nejvíc v praktických a každodenních činnostech. Mám jisté rezervy v péči o domácnost a to se na rodině nutně odrazí. Ale doufám, že láska a porozumění všechny tyto trable překoná.“