Miroslav Michálek: Nedobrovolně na překážkové dráze

Předmluva z r. 2016

V roce 2004 jsem napsal text s uvedeným názvem, ale svým pojetím se nehodil do žádné z publikací a knih, které jsem o tématu života se zrakovým postižením napsal. V roce 2016 jsem psal text do brožury „Žít jako vy aneb rovné příležitosti pro nevidomé“. Při shromažďování podkladů jsem na tento text znovu narazil. Do nové publikace se opět nehodil pro svou délku i svůj literárnější charakter odpovídající spíše eseji a ne informační brožuře. Ale samotného mě překvapilo, jak se „nalezený rukopis“ noří do tématu, jak jeho osobní sdělení a zaujetí dodává textu na závažnosti. Uvědomil jsem si, že vzdělávací a informační texty stručně a věcně popisující problémy života poslepu mohou mít pro některé čtenáře určitou slabinu: příliš nedávají nahlédnout do vnitřního života nevidomého člověka. Moje jinak oblíbená desatera doporučení pro pomoc nevidomým nejspíše čtenářům neumožní vcítit se do problému života beze zraku, do prožívání života poslepu. Neaktivizují jeho vnitřní zdroje empatie a nerozvíjejí jeho hlubší porozumění nevidomým lidem. „Nedobrovolně na překážkové dráze“ je příkladem textu snažícího se o opak.

Pokud tedy máte zájem o stručnější, strukturovanější a objektivnějším jazykem psané zpracování tématu, které navíc nabízí různá praktická doporučení, pak si raději přečtěte uvedenou brožuru zveřejněnou na stránkách www.okamzik.cz.

Ačkoliv jsem se v obou textech pokusil vyjádřit, jaký dopad má slepota na lidský život, „Nedobrovolně na překážkové dráze“ už svým názvem napovídá, že nepůjde o text založený na holých informacích a praktických doporučeních, ale že půjde o text založený na osobní výpovědi a úvahách nevidomého člověka. Text je delší, mohl by tvořit menší samostatnou brožuru, na témata se dívá z více úhlů pohledu a jde hlouběji, dotýká se i oblastí neprávem přehlížených až tabuizovaných. Nevyhýbá se emocionálnímu zabarvení nebo vyostřenějšímu tónu tam, kde jsem bytostně přesvědčen, že je to např. kvůli překonání nepříjemných předsudků na místě. Jde o sdělení člověka, který viděl a nyní již nevidí, který postupně ztrácel zrak, a přesto neztratil hlavu, ale naopak se čtvrt století věnoval práci pro druhé lidi v obdobné situaci. Při psaní jsem tedy nevycházel jen ze své zkušenosti, ale i ze zpracované zkušenosti z třiadvacetileté soustavné práce s několika stovkami nevidomých a jinak těžce zrakově postižených lidí.

Nečekejte tedy v pravém slova smyslu beletrii, ale do jisté míry beletrizovaně znějící a přitom promyšlený text, ve kterém se pokusím vystihnout nejdůležitější obecné oblasti problémů, které ztráta zraku (slepota, nevidomost – jak chcete) člověku způsobuje. Nic na tom nemění fakt, že si tyto oblasti většina nevidomých takto souhrnně a zobecněně nepojmenovává, že je ponechává v nepojmenovaném a nezobecněném stavu probíhat v běžném životě, ba že ledacos možná ani nijak dramaticky nevnímá či neprožívá nebo to alespoň navenek neprojevuje, nesděluje. Mne k potřebě tohoto pojmenovávání a zobecňování přivedla má dlouholetá a často koncepční a metodická práce v sociálních službách pro osoby se zrakovým postižením, ale zrovna tak i moje vlastní zkušenost s mnoho let trvajícím ztrácením zraku vedoucím až k úplné slepotě, a v neposlední řadě i osobní záliba ve psaní, pojmenovávání skutečností z mé vnitřní i vnější okolní reality, zkrátka záliba v literárním tvoření.

A ještě jedna úvodní poznámka o nevidomých. Vícekrát jsem se setkal s postoji nevidomých lidí, kteří třeba i rozhořčeně popírali, že by jim slepota nějak komplikovala život. A podobně jsem se vícekrát setkal s vidícími lidmi, třeba s některými sociálními pracovníky, kteří měli sklon slepotu nebo jiné zdravotní postižení bagatelizovat, kteří slepotu berou jako „housku na krámě“, jako něco téměř zanedbatelného.

Jsem přesvědčen, že se dále popsané oblasti problémů týkají každého nevidomého člověka, a to bez ohledu na to, jestli si to uvědomuje či neuvědomuje. Pro mnohé nevidomé může být popírání těchto problémů osvobozující, ulehčující, může mít pozitivní vliv na jejich zvládání života s handicapem, může jim pomáhat k jejich individuálnímu začlenění. Vidícím lidem může bagatelizace handicapu přinášet také určité psychologické osvobození, např. od výčitek svědomí při odmítání pomoci nebo jiných projevech nesolidarity, profesionálním pracovníkům může v určitém smyslu paradoxně ulehčovat jejich nelehkou každodenní práci. Ale o těchto otázkách je vlastně už následující text.

Nepůjde mi tedy o vyčerpávající výčet důsledků ztráty zraku, ale o jejich souhrnnější pojmenování a především o jejich hlubší přiblížení vám, vidící čtenářko či čtenáři, pokud máte skutečný zájem pochopit, jak slepota zasahuje do lidského života. Půjde o to nahlédnout tam, kam definicemi a pokyny nahlédnout nejde.

Text z roku 2004 jsem tedy využil jako podklad pro zpracování pěti tematických okruhů. Nejprve půjde o otázku, zda vůbec je slepota závažný problém, pak se zaměřím na čtyři oblasti znevýhodnění, která způsobuje: na každodenní překonávání překážek, na ochuzení v oblasti pozitivních emocí, na dramatické omezení životních možností a nakonec na nebezpečí vyčleňování postižených lidí do pomyslné komunity, kterou jsem literárně pojmenoval jako „ovčinec“. Pro názornost jsem zvolil přirovnání individuálního životního příběhu k běhu po běžecké dráze. Pokud vás text zaujme a budete-li mít zájem o další informace, můžete mi napsat na adresu michalek.mirek@volny.cz

Miroslav Michálek, listopad 2016

1. oddíl

Slepota jako životní výzva nebo jako břemeno

Musím se k něčemu přiznat. Moc se mi do tohoto textu nechtělo, ačkoliv jsem cítil, že ho napsat mám, ba přímo musím. A když jsem ho po vnitřním boji a práci s textem dopsal, nechtělo se mi s ním jít ven. Vidící bude možná deprimovat převažujícími neveselými pohledy na život poslepu, ačkoliv slepota asi sama o sobě nic veselého není, to snad každý uzná. Někteří nevidící se do mne pustí, že to takto není, že to přeháním, že nechtějí být takto prezentováni široké veřejnosti. Za dlouhá léta práce pro nevidomé jsem ale o životě se slepotou slyšel příliš mnoho různých zjednodušení, bagatelizací, idealizací či polopravd či nepravd, než abych na ně nereagoval. A tak, máte-li chuť, dejte si jednou trochu silnější kávu na téma života ve tmě - život se slepotou, tentokrát výjimečně bez humoru a bez servítků. Textů o tomto tématu s humorným nadhledem jsem už napsal dost, naposled to byla kniha žertovně nazvaná Tady stojíte dost blbě (vydal Okamžik, Praha 2014). Kdybych jako protipól nenabídl vážný text, měl bych výčitky svědomí. Oč jde?

Jeden rozhlasový redaktor se mě zeptal, jestli podobně jako někteří jiní nevidomí lidé vnímám slepotu jako výzvu od života, kterou mám pokořit. Evidentně byl zklamán mou zápornou odpovědí a dodatkem, že dle mých zkušeností slepotu jako životní výzvu bere jen málo nevidomých, i když to jsou právě ti, kteří se svými skutky vykonanými poslepu (sport, umění, studijní úspěchy aj.) se stanou předmětem zájmu médií. Většina nevidomých po nějaké takové výzvě nikdy netoužila nebo o tom takto nepřemýšlela. Ani já nemám opravdu potřebu do krajnosti vyzkoušet své možnosti, probádat, co ještě poslepu zvládnu a co už ne. Ani nechci nikomu druhému dokazovat, že to či ono jako nevidomý člověk zvládnu, zatímco mnozí jiní totéž nezvládnou, ať to jsou lidé nevidomí či dokonce vidící. Zajímají mne jiné věci, ne krajní možnosti, ale běžný život, který vlastně pro mne vůbec běžný není, je plný otazníků a vykřičníků, které někteří lidé vnímají a jiní lidé nevnímají, a slepota v tom může hrát určitou roli a také žádnou roli v tom hrát nemusí. Co mám na mysli? Zajímá mě smysl běžných věcí i důvody absurdity tohoto světa. Chtěl bych vědět, jestli lidstvo k něčemu rozumnému směřuje nebo jestli si to hasí do obludné záhuby, co čeká naše děti a vnoučata, jestli ještě budou mít radost z lesů a řek a prostých věcí a vztahů. A samozřejmě – co bude, až tu nebudu, kde jsem se tu vzal a proč tu jsem. K tomu všemu opravdu nepotřebuji být nevidomý, nemám potřebu poslepu překonávat doslovné nebo symbolické hory, nemám v úmyslu bičovat se nadlidským úsilím, abych beze zraku zvládal to, co jiní nezvládají, ať vidí či nevidí. Chápu, že překážky mohou mnohému všednímu a užitečnému naučit a mnohé nevšední vybrousit do skvělé užitečnosti i oslnivé dokonalosti. Jenže mně nejde o tu nadlidskou dokonalost. Baví mne lidská normálnost, potřebuju s někým blízkým prohovořit to stále stejné a přece nekonečně mnohé, a možná zasmát se ještě vícerému, potřebuju se někam občas zavřít a přemýšlet a jindy naopak vyrazit do světa a třeba vůbec nepřemýšlet. Kdyby to jen trochu šlo, chtěl bych vidět svou ženu, syna, svoje vnuky, které jsem nikdy neviděl, chtěl bych vidět lesy, kytky, hory, rovinu své rodné jižní Moravy uprostřed léta, chtěl bych vidět grafické listy Josefa Váchala, které jsem kdysi jako vidící sbíral, chtěl bych: Má cenu to vyjmenovávat? Prostě potřebuju vnímat život a podílet se na něm, nepotřebuju ho přemáhat a dokonce ho poslepu dostávat na lopatky. A v tom to je: K tomu všemu je zapotřebí chodit, pohybovat se uvnitř a venku, vidět na cestu a okolí a samozřejmě dělat spoustu nejrůznějších věcí, ke kterým jsou zapotřebí fungující oči. Beze zraku a s bílou holí to všechno jde podstatně hůř než s očima, které se jen tak dívají a přitom svého majitele informují o tisíci věcech najednou. Nemám žádnou radost z toho, že se musím všude a vždy vláčet s břemenem handicapu. Slepota pro mne není skvělá příležitost k heroismu, jak to vypadá při pohledu na některé nevidomé ohromující svými výkony, slepota je pro mne těžká komplikace v běžném životě. To je vše. Nepláču, že nevidím, ale také se neraduju z toho, jak je to skvělá životní zkouška, příležitost k osobnímu rozvoji nebo výzva k fascinujícím výkonům. A podobně to má většina nevidomých, které jsem poznal. Neradují se ze své slepoty, jak je skvěle stimuluje k osobnímu růstu, novým dovednostem a mimořádným úspěchům. Média ovšem neoceňují běžný život, ale mimořádné výkony, překračování hranic běžného života. A tak se někteří nevidomí v duchu doby vyjadřují, jakoby jim slepota nevadila a naopak je motivovala k oněm výjimečným výkonům. A pár jedinců možná slepotu opravdu potřebuje, třeba pro získání pocitu výjimečnosti, anebo jako onu výzvu ke zkoumání lidských hranic. Kdoví proč, ale hlavně – těchto lidí je několik ze sta či tisíce.

Řeknu tedy za sebe a možná trochu drsněji: Pokud jste nevidomí, nenamlouvejte mi prosím, že mít bílou hůl a prázdné oči je výborná věc, a že není nic nad tuto pozoruhodnou výsadu. A pokud jste vidící a chcete mi říct, že nevidění je dar shůry a že se z něj mám radovat, pak si zavažte oči a vyrazte do světa. Jeden slavný antický filosof si nechal vypíchnout oči, aby dosáhl větší moudrosti. Kdyby to jen trochu šlo, já bych si klidně vypíchl slepotu a aspoň trochu viděl.

Pozor! To ovšem neznamená, že když se slepoty nemohu zbavit, že nad tím truchlím a že vám vidícím rád nezprostředkuju kousek skutečnosti viděné beze zraku, kousek života se slepotou. Určitě to neznamená, že můj život je nějaká tragédie, že si v něm neužívám spousty radostí, že se netěším ze života, i když neviděného. Znamená to jen to, že bych nikdy neupřednostnil nevidění před viděním, nepreferoval bych titánství vybudované na překonávání slepoty před prostým životem s pohledem na úsměv blízké bytosti. To vyřiďte těm, kteří šíří představy o štěstí ze zvládání neuvěřitelných výzev poslepu.

Někteří dospělí nevidomí ovšem říkají, že by už vidět nechtěli. U nevidomých dětí jsem se s tímto nesetkal. Nevidomé děti vidět chtějí, resp. by vidět chtěly, kdyby měl někdo to srdce se jich na to zeptat. Ale co ti dospělí? Proč by už nechtěli vidět? Odpověď je možná překvapivá a možná i jednoduchá – jejich život je i poslepu uspokojuje a změna z nevidomého na vidícího člověka by znamenala jakýsi existenciální kotrmelec, prostě změnu všech stránek jejich celého dosavadního a v mnohém příjemného života. Kromě toho lidé, kteří nikdy vůbec nebo dostatečně neviděli, nemají tušení, co jim zrak nabízí, kolik krás vizuální svět poskytuje.

Pokud tedy nechcete zůstat jen u napovrch dobře vypadajících a ulehčujících tvrzení, pak vám nabízím další pohledy na realitu slepoty v obyčejném životě. Jak slepota komplikuje pomyslnou jízdu po životní dráze?

2. oddíl

Každý den na speciální překážkové dráze

Jeden muž mi při náhodném doprovázení z ničeho nic s omluvou v hlase řekl: "Jó, to víte, každý má své starosti", jako bych mu chtěl vyčítat jeho vidění oproti mé slepotě nebo jako bych porovnával na decimálce váhu jeho a mých břemen. Přitom šustil nějakými papíry, vypadalo to, že při pomalé chůzi držel ve volné ruce noviny a nakukoval do nich, pak se rozloučil, stiskl mi ruku, omluvil se, že už dál musím sám, on že je už u svého auta a zachrastil klíči. To je ono, každý máme své radosti a starosti, někdo při nich může prohlížet noviny, zkouknout okolí, nastoupit do auta a pak odfrčet. Já pak pokračuju po své každodenní překážkové dráze, kterou je pro mne vlastně každá ulice, třeba i ta mnou tisíckrát prošlapaná, neboť i v ní může na mé cestě právě parkovat náklaďák, který má vysoko korbu, a tedy jej nezachytím holí a který mi způsobí možná náraz do hrudníku a obličeje, event. bolestivý úraz. Jednou se mi to stalo a nevěřili byste, kolik krve vyprodukuje roztržené obočí. Nebo na této mé každodenně prošlapávané cestě může plynařská firma vyhloubit zákeřný neoznačený výkop s tvrdými hranami vykousnutými do asfaltu, který tam ještě ráno nebyl. I v něm jsem se už jednou ocitl, naštěstí jsem byl jen špinavý, s odřeninami a modřinami, nic horšího. Mohl bych ovšem uvést několik cizích dramatičtějších pádů včetně smrtelného úrazu bývalého spolužáka ze střední školy pro zrakově postižené, já jsem vlastně měl štěstí. A možná každý nevidomý by přidal podobné bolestivé epizody, pády, nárazy, úrazy. A nejde jen o bezpečnost nevidomého. Mou tisíckrát prošlapanou a dobře zapamatovanou ulicí chodí stařičké babičky, z nichž některé jsou zcela paralyzovány pohledem na blížícího se muže s bílou holí, který se hrne přímo na ně, jako by tam nebyly, takže mě ani zavčas na svou přítomnost neupozorní. A tak bych mohl pokračovat. Stejně tak by mohli pokračovat další nevidomí lidé, kdyby se ovšem nestyděli vyjít ven s takovýmito problémy, které přece k životu poslepu patří.

Běžný život nevidomého člověka neboli každodenní běh po překážkové dráze, to je množství alternativních postupů, jak zvládat potřebné a pro vidící lidi zcela samozřejmé věci, jako je chůze venku, jízda dopravními prostředky, pohyb v domácnosti, příprava jídla, úklid bytu, výběr oblečení, nákupy, obsluha domácích spotřebičů, užívání si koníčků, péče o děti a jejich výchova, dohled nad dětmi na pískovišti, pomoc s úkoly, osobní hygiena, osobní vzhled, vypořádávání se s drobnými i závažnými kolizemi a nehodami, s neviděným poškozením oděvu, ušpiněním, či viditelnými projevy nemocí atd. atd. Tisíc a jeden problém, nevešly by se ani do knihy. Mnohé se sice dají nějak alternativně řešit, ale ještě více jich bez pomoci jiného člověka řešit nelze, ačkoliv i tak se dá žít!

Ano, v tom všem je podstata mého nedobrovolného účinkování v běhu po překážkové dráze. Není to tak, že bych vůbec nechtěl na oné dráze být, že bych se nechtěl po životní dráze pohybovat, nikdy jsem z ní kvůli slepotě nechtěl utéct, tedy spáchat sebevraždu. Nemám ale v základních podmínkách tu dráhu srovnatelnou s ostatními běžci. Naprostá většina lidí si běží bez zdravotního postižení po "standardní" a tedy mnohem pohodlnější dráze, mně na ni slepota vybudovala často rafinované a speciální překážky, které žádný vidící nemusí překonávat. V tom spočívá ono základní odlišení, které se někdy nazývá znevýhodnění. Samozřejmě, že všichni na svých drahách musí vynakládat energii, řešit problémy, občas všem dochází dech, někteří osaměle vedou před většinou a jiní se courají za pelotonem. Já však běžím s několika jinými na oné znevýhodněné překážkové dráze.

To se ovšem "nerado slyší". Někteří obdobně postižení budou rozhořčeně tvrdit, že i přes slepotu jsou na tom stejně jako ti ostatní. Nebudou chtít vzít na vědomí své znevýhodnění, možná proto, že kdesi v hloubi duše zoufale touží po tom, aby žádné neexistovalo. Nechtějí tu překážkovou dráhu stejně jako já, ale řeší to tak, že se tváří, jako by vůbec neexistovala, vytěsnili ji ze svého vědomí. Nebo si osvojí postoj, že všechny dráhy jsou překážkové, aby tak nemuseli cítit soucit se sebou samotnými, aby především nemuseli potkávat soucit jiných lidí, který vnímají jako pokořující a ne jako výraz solidarity a empatie. Ve věku soutěživosti a honby za úspěchem jsou skutečnosti, které brání plnému výkonu a snižují šance na dobré umístění, někdy vnímány málem jako výmluva. Přirozený lidský soucit, který byl tolik ceněný u moudrých lidí všech dob, je dnes vytlačován. Ukazuje to i náš jazyk: pro mnoho lidí slova "je hodný" znamenají něco jako "je hloupý".

Někteří vidící lidé, tedy běžci z běžné nepřekážkové dráhy, se někdy tváří, jakoby žádná překážková a tedy nevýhodnější dráha neexistovala. Možná se kdesi hluboko uvnitř obávají, že by se i oni mohli jednou ocitnout na oné znevýhodněné dráze, na dráze plné neviditelných výkopů a předmětů trčících ve výši hlavy. S touto myšlenkou na své osobní ohrožení vyloučí z mysli i samu příčinu. Budou okolí přesvědčovat, že problém neexistuje, zaujmou nikoliv ojedinělý postoj, že slepota vlastně nic není – "vy to máte zvládnutý ... ale jinak to jde, viďte, no, každý máme svý, že jo" a jsou pryč. Mají na to právo – být pryč, nepomoci, nepodat ruku nebo pomoc jen naznačit a zmizet. Nebo nemají? Má člověk právo nepodat sklenici vody umírajícímu žízní? Má právo nepomoci tělesně postiženému, který se nemůže dostat do vlaku, kterým potřebuje odjet? Není popírání znevýhodnění spojených se slepotou totéž jako odpírání pomoci žíznícímu nebo tělesně postiženému, kterému možná ujede životně důležitý vlak?

Pokud tedy někteří vidící nebo nevidomí lidé vytvářejí dojem, že život se slepotou a bez ní v podstatě jedno jsou, pak pravdu nemají a docela nebezpečně klamou. Najdou se i takoví zdraví "odborníci", kteří vzdělávají jiné zdravé lidi a učí je, že ti nevidomí jsou tak skvělí a úžasní, že vše přece nahradí sami svou skvělostí, že vlastně nic nepotřebují, ba naopak - že se od nich zdraví lidé mají mnohému učit. Slyšel jsem to v rozhovoru s jednou docentkou a říkal jsem si, jestli ty nebezpečné myšlenky hlásá, protože jí to nepálí, a to ve smyslu nemyslí i nezajímá, což se s docentským titulem vůbec nevylučuje. Nebo se při své vzdělávací práci "od zeleného stolu" natolik vzdálila od reality, že o nevidomých už skoro nic neví? Někteří "odborníci" se nikdy nesetkali s těmi nevidomými, kteří žijí na okraji své rodiny jako podřadní tvorové, kteří musí být vděčni za pomoc spojenou s ponižováním, prostě za cokoliv. V odborných pracích se zřejmě nepíše o nevidomých, kterým jejich rodina kvůli slepotě zakázala partnerský vztah s jiným nevidomým. Nezajímali se nikdy osobně o prosté nevidomé, takže neviděli, jak se někteří přeslazeně usmívají, jen aby zakryli rozpaky z ponížení, když o nich jejich bližní mluví v jejich přítomnosti jako o věcech, o kterých mohou rozhodovat dle své libosti. Neznají, nechtějí znát, a tedy znát nemohou. A přesto tyto situace a tito zatlačení a ponížení postižení lidé tady jsou a není jich málo, jen nechodí na fakulty a do televizních pořadů o zdravotně postižených. Slepota a balík problémů s ní spojených tu prostě jsou a jsou to problémy nemalé a týkají se vlastně všech, neboť nikdo z nás neví, co ho v životě může potkat.

Ale jsou tu samozřejmě i takoví nevidomí lidé, kteří problém života se slepotou řeší úspěšně a leckdy i obdivuhodně. Přitom se perou se životem beze zraku a nemají potřebu hrát hry, předvádět se, udivovat jiné. Nemají potřebu obelhávat jiné ani sebe, nechtějí vytvářet matoucí představy. A jsou tady mnozí vidící lidé, kteří přicházejí k nevidomým a svou nezištnou pomoc těmto lidem učiní součástí svého životního kréda, stylu nebo poslání, jak to kdo pojmenuje, aniž by si tak budovali pomníky anebo vytvářeli mocenská postavení nad slabšími bližními. I takové samozřejmě znám, není jich málo, ale není jich tolik, jak by se mohlo zdát podle počtu pracovníků v příslušných pomáhajících profesích. Ale to jsou už jiná témata.

Chci jen říct, že slepota je každodenní problém a ne že není, že každý nevidomý je na životní dráze mnohokrát za běžný den znevýhodněn, ať si tvrdí kdo chce, co chce. Netragizuju, pouze konstatuju proti všem, kteří bagatelizují, zamlžují, přehlížejí, vytěsňují, glorifikují atd.

Tím také nepopírám, že i na těch ostatních životních drahách nejsou překážky jiného druhu, překážky plynoucí z faktu, že na dráze se setkává více běžců, že dráha má své zákruty a nečekané konce, že na ní nejen prší, ale někdy i padají bomby. Padá kde co na lidi vidící i nevidící, rozdíl je jen v tom, že vidící mohou přece jenom něčemu uhnout a nevidící ničemu.

3. oddíl

O jeden velký zdroj energie méně

Je tu ale ještě další rozdíl - všichni běžci na všech životních překážkových drahách mimo tuto jedinou si při svém běhu mohou odlehčit tím, že se podívají na stromy, květiny, oblohu, úsměv dítěte, na krásnou ženu či muže, na cokoliv, co jim udělá radost bez ohledu na jejich osobní situaci. Zkrátka - mohou se jediným pohledem vydatně občerstvit a běžet dál. Nevidící je z podílu na nekonečném množství radostí vizuálního světa vyloučen. Nemá účast na tom, co je všem zdarma a téměř kdykoliv k dispozici, nemůže čerpat energii z radosti, kterou působí pohled na zapadající slunce, což může každý vidící, pokud o to stojí, udělat například při průměrné délce života sedmdesát let, zhruba pětadvacet tisíckrát. Nemůže si své břímě odlehčit pohledem na kytku v květináči, keř v parku, strom v zahradě, psa na ulici, na oblíbený obraz nebo pozoruhodnou stavbu. Nemůže to, co jiný může udělat milionkrát za život. Mohlo by se říct, že běžec na znevýhodněné překážkové dráze je ještě ke všemu zbaven možnosti mít při sobě láhev s elixírem života, jež je radost z vizuální krásy světa, která je lidstvu poskytována zcela zdarma, bez jeho zásluh a bez jakýchkoliv národnostních, politických, náboženských, sexuálních či třídních rozdílů mezi jednotlivci, jen s jednou jedinou výjimkou - s výjimkou nevidomých lidí. Slepota tedy člověku nejen klade zcela specifické překážky, ale zároveň mu odnímá jeden důležitý, i když určitě ne jediný zdroj energie pro jejich překonávání i pro překonávání všech ostatních překážek společných všem lidem. Tímto odejmutým zdrojem energie jsou nepřeberné možnosti povzbuzujících zážitků založených na zrakových vjemech.

To jistě neznamená, že nevidící lidé jsou automaticky vždy nešťastní a naprosto zkormoucení mučedníci, kteří se nemají z čeho radovat. Jeden nevidomý v rozhlasovém pořadu o slepotě svým upřímným a optimistickým způsobem dokonce říkal, že při komunikaci s lidmi nepotřebuje vidět, že mu vše potřebné prozradí lidský hlas, že zrakový kontakt může být plně nahrazen sluchem. Pro někoho nepostiženého to mohlo být ohromující zjištění, co vše se dá vyčíst z hlasu. Pro mne jako člověka osleplého v dospělosti to bylo potvrzení toho, že si člověk od narození nevidící vůbec nemůže představit vizuální svět a nemůže si tedy uvědomit, o jakou krásu přichází. Ano, mohl to říct, protože nikdy neviděl jediný pohled jiného člověka, natož zamilovaný pohled své partnerky, nebo třeba rošťácké světýlko v očích hrajícího si dítěte. Dalo by se možná namítnout, že když si někdo něco neumí představit, pak mu to vlastně ani nemůže chybět, ale to je podobné, jako bychom tvrdili, že podvyživené děti třetího světa zvyklé na nedostatek potravy a neznalé zdravé výživy ji už nepotřebují. A ještě jedno přirovnání, i když dosti tvrdé. Nechť mi to dotyčný nevidomý promine, ale je to podobné situaci analfabeta z pralesa, kterému jistě nechybí univerzitní knihovna, protože si nic podobného čtení, natož knihovně neumí představit. Přesto může být tento analfabet docela šťastný a spokojenější, než mnozí "alfabeti" navštěvující univerzitní knihovny, ale to je jiná otázka, nikoliv otázka rovných možností.

O tomto emocionálním ochuzení nevidomých se, pokud vím, v odborných ani jiných publikacích nic nepíše. Doba je racionální a konstruktivní a konstrukce stojí na faktech a ne na emocích. Tvrdit, že nevidomí jsou ochuzeni v emocionální oblasti - to přece zavání sentimentem. Oficiální věda o zdravotním postižení, pokud je mi známo, tuto oblast nevnímá nebo jí alespoň doposud nepřiřadila žádný speciální pojem typu "emocionální deficit", který by problém alespoň pojmenoval a tím ho odhalil odborné i laické veřejnosti.

Je možné, že právě nejasná předtucha emocionálního ochuzení nevidomých je ukryta za sentimentálními představami, že mi nevidomí jsme za svou slepotu nějak zvláštně odměněni jinými schopnostmi nebo dokonce že jsme osudu náramně vděční za to, že se s ní můžeme poprat. Aby nedošlo k nedorozumění, i já každodenně nabízím vidícím příležitost poznat můj svět, porozumět jeho specifikům, prohloubit svou lidskost solidaritou a pochopením, a přiznám se - dělám to velmi rád. Ale dělám to z jiných příčin a ne ze záliby ve slepotě.

Každopádně ale nechápu svou slepotu jako nějaký zvláštní příjemný dar, který jsem z přízně osudu či boha obdržel. Snažím se prostě dělat dobré věci v rámci svých možností a ty možnosti hodně určuje slepota.

4. oddíl

Možnosti různých životních cest v poměru sto ku jedné

Ano, slepota naprosto zásadně omezuje moje možnosti nejdůležitějších životních voleb, paralyzuje řadu rozhodování o směřování lidského života, redukuje varianty životních cest, zásadně mění parametry, za kterých soukromý život člověka probíhá. Co mám na mysli? Možnosti vzdělání, zaměstnání, dosažení žádoucí životní úrovně, seberealizace v profesní či jiné kariéře, výběru hobby, možností cestování, volby bydliště, nalezení přátel, partnera, založení vlastní rodiny, zapojení do všech oblastí společenského života, do kultury, sportu nebo třeba politiky. Prostě řečeno, slepota má vliv na vše, z čeho se život skládá jako celistvý příběh jedince. Na to vše má slepota zásadní dopad, i když v každém individuálním případě tento dopad bude jiný a ve všech případech bude špatně kvantifikovatelný. Podívejme se tedy trochu více na důsledky slepoty v oblasti životních možností.

Kdyby někdo dokázal vyčíslit celkový počet reálně existujících profesí a vyčlenit z něj podíl profesí skutečně vykonávaných nevidomými, dospěl by zřejmě k velmi nízkému procentnímu podílu. Oproti stovkám a možná tisícům zaměstnání pro vidící by stálo doslova jen několik desítek zaměstnání vhodných pro nevidomé. Nepotkáte nevidomého vojáka, zahradníka, svářeče, kuchaře, instalatéra, architekta, řidiče, pilota, zaměstnance na přepážce pošty nebo banky nebo ministra. Podobně je tomu se vzděláním. Určitě je mnoho oborů, které jsou ze své vizuálně podmíněné podstaty nevidomým zcela logicky nepřístupné. Nevidomý člověk nebude přijat na různé učební a studijní obory vyžadující dobrý zrak, jako je soustružník, hodinář, truhlář, zedník, policista, učitel matematiky nebo třeba profesor výtvarné výchovy pro běžné školy, chirurg, řidič autobusu nebo - Dosaďte si sami.

Stejně tak by asi nikdo neuměl procentuálně vyjádřit, jak velký či spíše malý počet koníčků neboli hobby je přístupný nevidomým. Znáte nevidomého filatelistu, bibliofila, fotografa, jeskyňáře nebo chovatele pavouků? Nic na tom nemění fakt, že se zcela výjimečně nějaký nevidomý fotograf, jeskyňář nebo parašutista objeví, jsou to jen výjimky potvrzující pravidlo. Neplatí zde, když může jeden, mohou všichni. Někteří nevidomí jedinci svým mimořádným úsilím či talentem sice někdy posunou možnosti ostatních o malý kousek dál, nikoliv však v rozsahu, jaký zvládají oni sami, a to většinou při výjimečném úsilí a za mimořádné podpory.

Možná by šlo alespoň přibližně porovnat možnosti v oblasti sportovního vyžití. Sportovních disciplín, nejen těch olympijských, existují stovky, z nich jen několik mohou za nějakých specifických okolností provozovat nevidomí lidé. Tento nepoměr nevyrovná ani několik desítek speciálních sportů pro zrakově postižené.

A ještě něco velice důležitého: Přemýšleli jste někdy o možnostech navázání lidských vztahů „poslepu“, o prožití lásky, o založení rodiny? Některým nevidomým se to sice povedlo, ale mnohým ne. Někteří a některé se sice oženili či vdaly s někým, kdo chtěl z nějakých důvodů spojit svůj život s postiženým člověkem, možná aby si vyřešil nevědomý problém. Ale kolik nevidomých lidí prožilo opravdovou lásku? Samozřejmě je otázkou, kolik lásky obecně a nejen mezi zdravotně postiženými vůbec existuje, kolik vztahů je na ní založeno a kolik je jen onou „tichou dohodou“ popsanou v románech nebo v psychologických knihách.

Někteří nevidomí by se při četbě těchto řádek zlobili, že je degraduju. Ale možná se jen degraduje problém slepoty, když se tyto skutečnosti opomíjejí nebo dokonce zakrývají. A možná někteří nevidomí problém degradují sami, když svou osamělost prezentují jako chlapskou potřebu svobody nebo ženskou náročnost na citlivost a charakter partnera a ne jako důsledek ztráty zraku. Samozřejmě, že existují hluboké láskyplné partnerské vztahy mezi nevidomým a stejně nebo jinak postiženým či nepostiženým partnerem, existují a jsou možná vzácné tak, jako jsou vzácné všechny hluboké láskyplné vztahy v dnešní hektické a proto mělké době.

Ještě jedna poznámka. V rámci osvěty se často ukazuje, co všechno mohou nevidomí dělat, která zaměstnání mohou vykonávat, jaké zvláštní sporty mají. Je to pro širokou veřejnost možná zajímavé, jako všechny nestandardní věci, a zároveň to může být pozitivně motivující k zájmu o nás jako znevýhodněnou skupinu lidí. Ovšem některé tyto pozitivní příklady aktivit nevidomých zvládá jen pár jedinců, a proto nejsou využitelné pro větší počet postižených. Prezentace mimořádných dovedností nevidomých bývají často součástí marketingu donátorů, jejímž cílem je získání více prostředků na pomoc nevidomým. Společnost potřebuje pozitivní příklady, tak proč ne.

Na druhé straně takovéto jednoznačně pozitivní prezentace mohou být do jisté míry problematické, pokud zkreslují či opomíjejí objektivní realitu nevidomých. Vyjádřil to jeden nevidomý, který celý život pracoval jako funkcionář jejich celostátní organizace: „Když budou v médiích ukazovat samé nevidomé horolezce a malířky, tak nám za chvíli nikdo nepomůže na ulici a nikdo nedá ani korunu na výuku chůze s bílou holí. Vždyť to potom vypadá, že všechno zvládáme a žádnou pomoc nepotřebujeme.“

Pozitivní příklady bez potřebného kontextu mohou vytvářet dojem, že nevidomí mohou například zvládat nespočet zaměstnání nebo sportů, ačkoliv ve skutečnosti mohou z tisíců zaměstnání a stovek sportů zvládat jen několik desítek. Stejný jev je ale možno vidět jinou optikou, že totiž nevidomí lidé mají k dispozici jen nepatrný zlomek možností oproti vidícím. Záleží na úhlu pohledu. Prezentace mimořádných výkonů může být užitečným projevem existenciálního úsilí o dosažení možného tím, že se usiluje o nemožné. Jindy ovšem může jít jen o marketingovou hru s čísly a fakty, která má účelově ovlivnit názory veřejnosti, např. z politických důvodů.

Tím vším určitě nechci říct, že každá z nedosažitelných životních možností proměněná za dosažitelnou není důvodem k radosti. Není však důvodem k přehlížení a ignoraci toho všeho, co zůstává nedostupné. A to se někdy, byť jaksi mimochodem, děje. Jedna dobrá zpráva zakryje nespočet zpráv špatných, někdy možná proto, že špatných zpráv je i tak dost, jednak proto, aby se s těmi špatnými dalo žít, a jindy bohužel proto, aby se existence špatných zpráv bagatelizovala, aby míra poskytované pomoci mohla být označena za postačující nebo dokonce nadbytečnou, například při politické kampani za snížení podpory zdravotně postiženým.

Shrnuto: Absence zraku tedy člověka nejen znevýhodňuje na každém doslovném kroku, nejen okrádá o posilující pozitivní energii plynoucí z vizuálních vjemů, ale také odebírá nevyčíslitelné množství individuálních životních možností. Neústupně zabraňuje nesčíslným životním cestám, nenávratně zabavuje přirozené varianty života, drasticky je redukuje, znesnadňuje cestu vpřed. Zatímco nepostižení lidé mají k dispozici miliony cest a cestiček, nevidomí lidé mají jejich síť nesrovnatelně řidší.

V sociálním pojmosloví se na tuto oblast zaměřuje „vyrovnávání příležitostí osob se zdravotním postižením“. Úsilí o vyrovnávání příležitostí je velice užitečné, a to obzvláště s ohledem na skutečnost, že nemůže být nikdy korunováno definitivním vítězstvím, neboť problémy se v rozmanitých podobách vracejí s vývojem společnosti a s novými generacemi nepostižených a postižených lidí.

V našem podobenství o běžci či chodci na překážkové dráze tato oblast důsledků slepoty odpovídá fiktivním mantinelům a nepřekonatelným zábranám, které nevidomému brání vejít na tisíce zajímavých odboček, odpočívadel, cestiček, stezek a dálnic, které má na své životní dráze k dispozici vidící člověk. Jsou to mnohé cesty za vzděláním, zábavou, koníčky, prací, sporty, všemožnými společenskými a volnočasovými aktivitami, za tisíci formami mezilidských vztahů počínaje koketním pohledem přes okénko auta a konče šťastným manželstvím.

Nelze vyjmenovat všechny „parametry života“, nelze pojednat o všem vyjmenovaném v prvním odstavci tohoto oddílu.

Než se pustíme dál, pro jistotu uvádím, že omezení životních možností ještě neznamená, že by pomyslný nevidomý běžec nemohl dobře a s velkým uspokojením běžet po té své dráze, že by se nemohl vypořádat s nesčíslnými nástrahami pro něj speciálně připravenými slepotou a že by si nemohl najít pro sebe zajímavé cesty a cestičky, byť jejich nabídka je tristně omezena. Někdy je až udivující, s jak radostnými lidmi se mezi nevidomými můžete setkat a mnozí vidící tím mohou být zavedeni mimoděk k mylné představě, že být slepý je vlastně cosi docela lehkého a milého. Zapomínají, že obtížnost života nevylučuje jeho radostné a šťastné prožívání, že se naopak tyto zdánlivě protikladné pojmy někdy spojují. Svou roli může hrát i skutečnost, že se spokojenost a štěstí u nevidomého člověka jaksi „vyjímá“, že se možná spíše předpokládá utrápenost či pasivita. Ale to je už téma dalšího oddílu.

5. oddíl

Nedobrovolný ovčinec aneb „komunita“ postižených versus komunitní přístup

Před námi je ještě jeden důsledek ztráty zraku, resp. skupina negativních dopadů vyplývající z odlišného postavení zrakově postižených běžců na pomyslné překážkové dráze. Oni totiž nejen že nedostávají určité posilňující pokrmy pro duši, nejen že jejich dráhy jsou plné bariér a s velmi malou nabídkou zastávek a odboček, ale tito běžci jsou zvlášť označeni, jsou v nejrůznější míře vyčleněni, jsou poznamenáni slepotou, jakoby tvořili jeden tým. Nejde jen o to, že mívají černé brýle nebo nosí bílou hůl, ale jde především o to, že je stále ještě někteří lidé vnímají téměř jako zvláštní lidský typ, který má jako svou společnou a řídící vlastnost slepotu. Bílá hůl jakoby pro některé vidící znamenala, že její uživatelé jsou všichni vybaveni v podstatě stejnými vlastnostmi, jako je utrápenost, neschopnost, vděčnost za jakoukoliv pomoc. Jakoby bílá hůl automaticky způsobovala podobné životní osudy, stejná omezení a neodvratnou potřebu všestranné cizí pomoci a peněz. Nebo to tak není? Nepředstaví si řada průměrných občanů při setkání s nevidomým, že má před sebou nejspíše nevzdělaného nepracujícího „chudáka“, který jen něco potřebuje a nic nenabízí? Nepovažuje stále nezanedbatelná část zaměstnavatelů nevidomé lidi za nevhodné pro jakoukoliv práci? Nepředstavují si mnozí neinformovaní lidé, že nevidomí jsou v lepším případě úslužní ladiči pianin s absolutním sluchem nebo pokorní učitelé hudby připomínající postavy z dob Aloise Jiráska?

A pokud mají lidé osvícenější představy, promítají je dostatečně do svého jednání? Neobracejí se většinou vidící lidé při projednávání záležitostí nevidomého na jeho průvodce místo toho, aby komunikovali se samotným nevidomým? Jak by na vás působilo, kdyby nevidomý kritizoval třeba někoho pro vás významného, nepocítili byste náznak myšlenky, co si to ten slepec dovoluje? Provdala byste svou jedinou dceru s radostí za nevidomého partnera? Vícekrát jsem slyšel výroky typu „Co tu ten nevidomý dělá?“, jakoby nevidomý měl sedět doma a nechodit ven, aby nepřekážel, aby s ním přítomní vidící neměli žádnou starost. Mnozí vidící od nás za pomoc čekají automaticky vděk a téměř úslužnost a to dokonce i v institucích, které pomáhají postiženým.

Nepartnerský a nerovný přístup k postiženým lidem má nepochybně mnoho příčin. Může jít o vědomý odpor založený na extrémistických názorech, může jít o neinformovanost, nezkušenost a neschopnost vidícího člověka přiměřeně reagovat, může jít o rozpaky a špatnou zkušenost s agresivním nevidomým člověkem, může jít o hlubší nevědomé příčiny, jako je obava z neznámého, z nemoci či postižení. To by lépe popsal specializovaný psycholog. Pro jistotu ještě uvádím, že k těmto jevům dochází z hlediska společenského vývoje stále méně, třeba proti některým obdobím nebo kulturám, jak by se mohlo zdát, téměř zanedbatelně. Nikdo dnes nehází nevidomá novorozeňata ze skály, jak tomu prý bylo ve starověké Spartě. I tak ale jsou nevidomí často vnímáni jako odlišná skupina lidí, která je v té či oné míře stále vyčleňována, stigmatizována, někdy až ocejchována a různě diskriminována, aniž by si to mnozí lidé nějak výrazně uvědomovali. A mnozí postižení lidé se do oné role zvláštní méněcenné skupiny vžívají a děkují za cokoliv. Možná je to narušeným sebevědomým, které je mimo jiné narušeno tím, že se tato přehnaná podřízenost od nich předpokládá.

Aby to bylo ještě složitější, někdy bývají nevidomí lidé označováni moderním slovem „komunita“, tedy komunita zrakově postižených. Má to zřejmě vyjadřovat vnitřní soudržnost této skupiny obyvatelstva. Ale skutečná komunita je nadějí na spojení lidí bez ohledu na jejich odlišnosti včetně těch zdravotních. Komunita nespočívá ve vytvoření skupin lidí podle jejich zdravotního stavu, tedy podle jejich odlišností, ale naopak respektování odlišností v rámci celku založeného na silnější vazbě, zejména na územní příslušnosti. „Komunita zrakově postižených“ je absurdně opakem komunitního přístupu. Je to vyčlenění nevidomých lidí do uzavřené a ze společnosti vyčleněné skupiny. Moderní pojem „komunita“ se tak může stát nástrojem středověkého myšlení spočívajícího ve vypuzení všeho odlišného kamsi mimo celek. Myšlenka komunity nespočívá v popření existence slepoty, ale smysluplné zapojení a přijetí slepoty do celku lidské existence. Jejím opakem je „nebezpečí sociálního vyloučení“, které je důsledkem uzavření nevidomých či jakékoliv jiné skupiny lidí do jakési speciální oddělené pospolitosti. Tento myšlenkový přístup se někdy projevuje v praxi až překvapivě jednoznačně. Například se mě primář z jedné pražské nemocnice zeptal: „A kde ty všechny nevidomé vlastně máte? Můžete jim dát vědět, že…“ Jak se dále v rozhovoru ukázalo, tento lékař úzce specializovaný na svůj problém nedomyslel, že nevidomí lidé nežijí někde pohromadě, resp. nejsou v nějakých ústavech či denních stacionářích sjednoceni v komunitu, ale že v naprosté většině případů žijí a žít chtějí ve svém přirozeném prostředí, v přirozené komunitě. Pokud se takto mýlí vysokoškolsky vzdělaný zdravotnický pracovník, jaké názory mohou mít lidé nevzdělaní bez zkušenosti z pomáhajících profesí?

Oddělení, ocejchování, stigmatizace odlišností, vyloučení ze společnosti za účelem jejího očištění od neřešitelného problému namísto jeho akceptování a řešení, to je paradoxně příbuzným postojem k přehlížení slepoty, přetvářkou, že neexistují s ní spojené problémy. Cesta k integraci, k začlenění, ke komunitnímu přístupu nevede ani přes naprosté popření problému spojených se ztrátou zraku ani přes jejich uzavření do oddělené komunity žijící na okraji společnosti.

A ještě jeden závažný problém. Vyčlenění jakékoliv skupiny do pseudokomunity může vyhovovat některým jejím příslušníkům, a to těm průbojnějším, schopnějším, nebo také jen dravějším a bezohlednějším. Jak to moudře říká lidové přísloví: „Mezi slepými jednooký králem.“ Je jedno, jestli tímto jednookým je skutečně někdo slabozraký, kterému jeho mírnější handicap umožní získat výjimečné postavení mezi nevidomými, jak se to prý stává mezi dětmi, nebo jestli tímto jednookým je člověk dravý, třebas i nevidomý, který zatouží po moci a výhodách.

Většinová společnost takovéto jevy někdy akceptuje, protože se tak částečně zbavuje spoluodpovědnosti za menšinu v pomyslné komunitě. V praxi to může také vypadat tak, že vidící odborníci na problematiku zrakově postižených jsou vyloučeni z rozhodování o záležitostech postižených, ačkoliv sami postižení nemusí mít dostatečnou odbornost nutnou pro kvalitní rozhodování. Postižení samo o sobě samozřejmě není kvalifikace, ale může tak být prezentováno. Pro vidící odborníky je obtížné se s takovýmto přístupem potýkat. Tak, jako není dobré, aby vidící rozhodovali „o nás bez nás“, tak není ani dobré, aby „o nás“ rozhodovalo několik samozvaných postižených postupujících dle hesla „Nemáme oči, ale máme zuby a můžeme kousat“. Oba nežádoucí přístupy vlastně těží z nesprávného pojetí komunity.

To, že nevidomí potřebují bílou hůl, podobné speciální dovednosti a odhadnutelnou obdobnou pomoc, to ještě neznamená, že mají shodné lidské vlastnosti, že jsou předurčeni k obdobným osudům, že musí po pomyslné běžecké dráze běžet pěkně ve skupině, kterou někdo podle svých individuálních představ a možná i na úkor ostatních ovládá.

To neznamená, že pro nevidomé jednotlivce není užitečné ve společných zájmech postupovat společně s ostatními nevidomými. Jen nesmí pro společné zájmy probíhat vyčleňování jakkoliv postižených lidí do izolované pomyslné komunity, do ovladatelného ovčince. Pokud se toto děje, pak se proces vyčleňování prohlubuje.

6. oddíl

Závěr aneb život, jak ho jako nevidomý vidím

To je vše, co se mi vešlo do tohoto textu. Určitě to ovšem není vše o slepotě a problémech, které vyvolává. Obvykle se jako důsledky slepoty uvádějí jinak strukturované oblasti problémů, tedy témata samostatného pohybu a orientace v prostoru, problémy se sebeobsluhou při zajišťování běžných životních potřeb, informační deficit, možnosti zaměstnávání a vzdělávání. Ale to je popsáno jinými autory jinde.

Ani to není vše, co chci o slepotě sdělit jiným lidem. Že se totiž s ní dá žít šťastný život. O tom ale píšu jinde, třeba v knize Zavřené oči (vydal Okamžik, Praha 2007), v jejím posledním textu. Život je tam přirovnán k darované květině a je tam o něm a zrakovém postižení uvedeno:

„Ať vidím nebo nevidím, dostal jsem dar, svou symbolickou květinu, a jsem za ni vděčen. Musím o ni pečovat, musím dělat mnohé, abych o vnitřní svobodu a radost ze života nepřicházel. …tato květina života je vzácný dar pro mne a dar je dar, nelze ho vyměnit nebo reklamovat. Může se buď užívat, nebo bez náhrady a navždy vrátit. Já mám raději květinu bez jednoho okvětního lístku než nemít žádnou. Kromě toho některé okvětní lístky jsou vidět na první pohled, zatímco jiné jsou skryty uvnitř květu, a přehlédne je i jejich majitel. Chybějící zrak je viditelný, nešťastná láska, nenaplněné tužby, promarněné šance vidět nejsou. Dostal jsem tyto svoje nohy, které dokáží fantastickou věc, že mne nosí, chodí se mnou, kam chci, běhají, poskočí se mnou, když mám radost. K tomu mi byly přidány ruce se schopností vytvářet kdeco, hladit někoho, držet se jiné ruky, mávat při loučení a vychutnávat tvary nebo dotýkání větru. Mám taky uši k naslouchání hlasů přírody, lidí a hudby. Mám mnoho jiných pozoruhodných věcí a schopností a talentů a myšlenek a… Zkrátka – mám k dispozici ještě velmi mnoho okvětních lístků. Vlastně je jich tolik, že je mohu po celý život objevovat. Nemusím být, a taky nejsem, věčným nešťastníkem. Mám jen to břemeno navíc, ale poutník kráčející s břemenem na zádech může být šťastnější než ten, který nic nenese.“

Miroslav Michálek, Praha 2016
Okamžik, z. ú.