Pokud se ohlédnete za svým dětstvím a mládím, měl/a jste stejné možnosti a příležitosti jako vidící děti a mladí lidé? Připojte nejsilnější vzpomínku.

„Byla jsem stále u babičky na venkově, protože úřady mně nechtěly umístit mezi zdravé děti.“

„Neměla: posměšky a nadávky na denním pořádku, podrážení nohou, schovávání věcí. Taky jsem na střední škole neabsolvovala taneční a samozřejmě jsem byla 'mimo', když si spolužáci dělali řidičský průkaz sk. B.“

„V rámci svých možností ano. Chodil jsem do normální školy a spolužáci i kamarádi mě brali naprosto v pohodě. Pokud měl někdo poznámku k mému postižení, nevymykalo se to běžnému normálu v tom smyslu, že já špatně viděl, jiný byl tlustý, další šprt, další zrzek. Prostě šlo jen o mou typickou vlastnost, kterou jsem se odlišoval.“

„Nejkrušnější bylo, když jsem byla malá, byly prázdniny a já jsem byla s rodiči na dovolené u moře. Kamarádila jsem se s dětmi a správce kempu avizoval dětský večírek se soutěžemi, ale mě rodiče řekli, že na večírek nemohu, protože nevidím. Když jsem se bránila, že mezi nevidomými dětmi se také hrají soutěže, bylo mi řečeno, že když všichni nevidíme, je to něco jiného. Neměla jsem ráda dny, kdy jsem byla doma, stejně jako ostatní nevidomé děti, které navštěvují školy pro ně určené, protože pokud byly prázdniny, byli jsme od sebe odloučení a bylo nám smutno."

„Život s handicapem považuji za celoživotní omezování, které se se zhoršujícím se zrakem během života zvyšuje. Pokud je člověk přizpůsobivý a neaktivní, omezení může vnímat minimálně, zpětně mi v dětství vadila neschopnost účastnit se jakýchkoliv aktivit za tmy, neúčast při kolektivních míčových hrách, velmi omezený a složitý výběr studijního oboru při rozhodování o své budoucnosti a možná i další, už si nevzpomínám, na dětství se více vzpomíná v dobrém…“

„Je to spíše taková zábavná vzpomínka, ale vždycky jsem od mala chtěl zažít jít na diskotéku. Pamatuji si, když jsme měli na Hradčanech, kde je škola pro nevidomé, den dětí, uskutečnila se diskotéka. Byl to pro mne ohromný zážitek, je to také moje nejsilnější vzpomínka.“ „Ve svém dětství jsem neměla stejné možnosti a příležitosti jako vidící, ve škole (chodila jsem do 'normální' školy) jsem byla šikanována, pro mou vadu se mi děti vysmívaly, změnilo se to až na střední škole.“

„V dětství se o mé zrakové vadě nevědělo, tudíž jsem neměla ani úlevy ani případně nějaké výhody – nevýhody. Studium základní i střední školy jsem zvládla mezi vidícími, ač s určitým problémem např. s rýsováním, ale tam to nikdo nepřipisoval horšímu zraku. Dnes samozřejmě nedokážu posoudit, jak by se moje dětství změnilo, kdyby se na moji oční vadu přišlo dřív. První tvrdé setkání s realitou přišlo v době, kdy si všichni spolužáci na střední škole povinně dělali řidičský průkaz a mně to lékař zakázal.“

„Neměla. Dílem proto, že jsem se přizpůsobovala obrazu, jak mě chtěli vidět ostatní – rodiče, pedagogové, ostatní lidé, dílem proto, že nebylo možné změnit systém, v němž jsem musela žít.
Nejsilnější vzpomínka se týká té nemožnosti změnit systém. Za mého dětství v socialistickém Československu putovalo dítě s postižením do nějaké speciální školy. Záleželo nejen na závažnosti postižení, ale hlavně na rozhodnutí ředitele školy a učitelského sboru, zda dítě ve škole bude moci zůstat či ne. Zda mělo podporu v rodině a bylo schopné výuku zvládat, na tom nezáleželo. Po operaci sítnice, kdy jsem se pomalu přes psaní na tabuli a psaní do sešitu vracela do kolektivu spolužáků, jsem ze školy po prázdninách musela odejít do školy speciální mimo rodné město. Znamenalo to pobyt doma jen o víkendu a nutnost podřídit se internátnímu režimu s pevně stanovenou strukturou aktivit pod dohledem s téměř žádným osobním volným časem. Jsem přesvědčena o tom, že mi tato skutečnost podstatně ztížila podmínky pro moje pozdější studium na střední a vysoké škole. Učitelé i vychovatelé byli profesně i lidsky kvalitní, ale jako 'internátní dítě' jsem měla minimum prostoru pro rozvoj tím směrem, který byl pro mě do budoucna důležitý.“

„Můj bratr je vynikající člověk, jemuž vděčím za ty nejkrásnější vzpomínky na dětství. Jako každý kluk prováděl se svými kamarády spoustu skopičin, ale našel si čas i na mne. Vylezli jsme spolu na střechu našeho rodného domu, prozkoumali sklep a ochutnali maminčiny zavařeniny. Naučil mě zacházet s gramofonem, zkrátka, nic pro něj nebylo nemožné! I dnes je mi bratr velkou oporou!“

„Dát šestileté dítě do speciální školy bylo rozhodnutí rodičů. Jsem jim za to vděčná, mnoho jsem se naučila. Získala jsem i to, co by mi asi tehdejší venkovské prostředí dát nemohlo. Nicméně v dětství jsem to vnímala jinak. Chtěla jsem být doma a vyrůstat se svými vrstevníky. Prostředí, odkud pocházím, jsem se hodně odcizila. Pobyt doma jsem pak vnímala jako 'návštěvu' a to myslím dobré nebylo. Na základní škole to ještě šlo, protože jsem kontakt úplně neztratila – jezdila jsem domů na víkendy. Horší to bylo na střední škole. Něco jako integrace tehdy neexistovalo, takže jsem musela na jedinou střední školu toho druhu, tedy do Prahy. Myslím, že to pro mne nebylo šťastné období.“

„Ve škole se zdravými určité úlevy ke zrakové nedostatečnosti nejsou rovnocenné. Cítila jsem se trpěná. Asistenti nebyli. Ve speciální škole pro ZP jsme měli všichni stejné podmínky. Naproti tomu byla ztráta kontaktu s rodinou a její vazbou. Těžké období pro obě strany.“

„Naštěstí jsme měli v rodině dvě tyflopedky, které se všemožně snažily tyto rozdíly potírat už od začátku, takže musím říct, že až na určité odchylky to bylo podobné, nikdy jsem necítila nějaké výrazné omezení. Možná s výjimkou prvního pokusu o integraci, to mi bylo 10 let a nastoupila jsem do třídy, kde se už všichni znali, jako nový člen. Dělalo mi potíže se zařadit do kolektivu, mnohé činnosti (hlavně volnočasové), jsem nemohla dělat se spolužáky a kamarády tak, jak bych si přála... ale nevidím to jako zásadní minus, vždycky jsme, hlavně s rodinou, vymýšleli, jak to kompenzovat, abych zvládla vše potřebné a zažila vše, po čem jsem toužila.“