Nevidomá maminka v porodnici

Kateřina Kavalírová

Narození potomka – zvláště pak toho prvního – je v životě každého páru významnou událostí. Z partnerské/manželské dvojice se tak stává rodina. Na příchod miminka je třeba se řádně připravit: obstarat výbavičku, připravit pokojíček nebo jiné místo, kde bude miminko pobývat, vybrat pediatra, k němuž budou rodiče s kojencem docházet na pravidelné prohlídky (do poradny), vybrat porodnici.

Stejné otázky řeší i rodiče nevidomí. Na rozdíl od rodičů vidících však musejí při přípravě na příchod miminka vše zařídit s ohledem na svůj handicap: maminka si musí zajistit doprovod k lékaři na pravidelné těhotenské prohlídky i jednorázová odborná vyšetření, upravit prostředí doma tak, aby měla všechno potřebné vybavení po ruce, vymyslet, jak bude označovat a třídit kojenecké oblečení atd.

V tomto textu se budeme zabývat výběrem porodnice a následným pobytem v ní. Čtenář zde nalezne užitečné informace jak pro maminky se zrakovým postižením, tak pro zdravotnický personál pracující v porodnici.

Příprava na pobyt v porodnici

Výběr porodnice

Zhruba ve dvanáctém týdnu těhotenství se maminka musí registrovat v porodnici, kde přivede svého potomka na svět. Výběr porodnice je mnohdy velmi diskutovanou otázkou nejen pro maminky nevidomé, ale i pro ty vidící. Každá maminka má jinou představu o průběhu porodu: některá preferuje co možná nejpřirozenější porod, jiná naopak chce epidurální tišení bolesti. Někdo dá při výběru na rady a doporučení přátel a známých, jiný hledá v internetových diskusích.

Nevidomé maminky by při výběru porodnice měly dobře zvážit dostupnost zařízení, neboť sem budou docházet v posledních týdnech těhotenství na pravidelné prohlídky. Není také od věci, zeptat se na zkušenosti jiných nevidomých maminek – možná doporučí konkrétní porodnici, která už má zkušenosti s maminkami se zrakovým postižením. Nevidomým maminkám bývá někdy indikován císařský řez z důvodu zrakové vady, tudíž není řešena otázka přirozeného porodu.

Výhodou malých porodnic je osobnější přístup. Obvykle je zde více prostoru pro řešení individuálních potřeb nevidomé maminky. Zpravidla bývají i snazší na prostorovou orientaci.

U velkých porodnic, které jsou součástí nemocničních komplexů, je výhodou, že jsou zde různá odborná pracoviště pod jednou střechou. Nastanou-li během porodu nebo po něm nějaké komplikace, je ihned k dispozici odborný lékař. Pokud lze předpokládat dědičnost zrakové vady u dítěte, může jej už v porodnici vyšetřit oftalmolog a případně podat rodičům další doporučení.

Při výběru je též vhodné zjistit, zda zde s maminkou může pobývat další osoba (partner, babička) a zda mohou na návštěvy také děti (sourozenci). Většina porodnic má k dispozici za příplatek nadstandardní pokoj, kde může maminka pobývat sama nebo s někým blízkým, kdo jí může být v prvních dnech po porodu k ruce.

Duly, porodní asistentky a další “podpůrné” osoby

V posledních letech se stalo velkou módou využívání služeb porodních asistentek či dul. Pojďme si je proto nyní alespoň krátce představit.

Duly jsou speciálně proškolené ženy, které jsou nastávajícím maminkám průvodkyněmi v době těhotenství, porodu a případně také během šestinedělí. Jejich úkolem je jednak poskytovat budoucí mamince potřebné informace, jednak být emocionální a psychickou podporou. Jsou pro nastávající rodiče důvěrnou osobou, na niž se mohou obracet s nejrůznějšími dotazy, týkajícími se narození dítěte, péče o kojence, kojení atd. Duly nejsou zdravotnickými pracovníky. Obvykle pracují samostatně nebo se sdružují do různých organizací.

Porodní asistentky, na rozdíl od dul, jsou zdravotnickými pracovníky. Poskytují rodičům podobné služby jako duly. Někdy jsou však zaměstnanci přímo zdravotnického zařízení, jindy pracují samostatně. Porodní asistentky mohou být styčnými body mezi rodiči a zdravotnickým personálem.

Porodní asistentky i duly kladou důraz na individuální přístup k nastávajícím rodičům. Své služby obvykle poskytují v přirozeném prostředí svých klientů – tedy v jejich domácnostech, což může být pro osoby se zrakovým postižením velkým přínosem. Některé duly i porodní asistentky mohou nabízet další doplňkové služby, jakými jsou např. cvičení pro těhotné ženy, laktační poradna nebo kojenecké plavání.

Služby duly či porodní asistentky mohou být pro nevidomé rodiče velmi užitečné, zejména pokud nemají nikoho, kdo by jim ukázal, jak pečovat o miminko, či jim poradil v otázkách, týkajících se těhotenství a porodu. Navíc se pro ně může stát psychickou oporou, někým, na koho se mohou spolehnout. Dula či porodní asistentka může po předchozí domluvě doprovázet nevidomou maminku i u porodu, čímž usnadní pobyt nejen nevidomé mamince, ale i mnohdy přetíženému zdravotnickému personálu.

Služby duly či porodní asistentky jsou jistě užitečné, avšak má-li nevidomá maminka k ruce šikovnou babičku či tetičku, která vychovala šest dětí, nejspíš to s ní zvládne stejně dobře, jako s dulou. A někdo si raději vyhledá informace sám nebo sdílí své obavy, radosti i starosti s kamarádkou. Takže mít dulu či porodní asistentku může být výhodou, nikoliv však nutností.

Porodní plán

Rovněž tvorba porodního plánu je v posledních letech velmi populárním trendem. Obvykle jej vytvářejí především maminky, které usilují o co možná nejpřirozenější porod.

Porodní plán obsahuje jednak informace o rodičce, její požadavky – co si u porodu přeje (pomůcky, poloha, tišení bolesti, souhlas s fotografováním, přítomnost jiné osoby) a co naopak nikoliv (nástřih, tišení bolesti), jednak informace o novorozenci (zda přiložit dítě ihned po porodu na břicho či k prsu, odstranění či ponechání pupečníku). V porodním plánu bývá pamatováno i na krizové situace (anestezie v případě císařského řezu, použití kleští).

Není vždy snadné sladit požadavky rodičky s možnostmi porodnice, proto je vhodné probrat porodní plán ještě před nástupem do porodnice při pravidelných návštěvách s ošetřujícím lékařem. Obě strany by měly usilovat o nalezení kompromisu. Pokud není možné se dohodnout tak, aby byly obě strany spokojeny, nezbývá než zkusit štěstí v jiné porodnici.

Porodní plán ovšem může být velmi užitečnou pomůckou pro maminky nevidomé, neboť kromě výše zmíněných opatření zde mohou uvést také požadavky související se svým zrakovým postižením. Může zde být uveden například způsob seznamování s novým prostředím – kdo maminku bude doprovázet, jakým způsobem ji má vodit zdravotnický personál, jak jí má být popisováno prostředí. Dále je možné uvést požadavky na ubytování maminky – jednolůžkový pokoj, pokoj s možností ubytování partnera či jiné osoby, běžný pokoj.

Není od věci do porodního plánu rovněž uvést, zda bude matka po porodu o dítě pečovat sama a zda si přeje mít dítě u sebe. V praxi se mnohdy setkáváme s odmítavým přístupem ze strany dětských sester, které se v důsledku neznalosti problematiky života se zrakovým postižením mnohdy domnívají, že nevidomá maminka nebude schopna o dítě řádně a bezpečně pečovat, a proto jí ho odmítají svěřit do péče – ponechat novorozence na pokoji s matkou. Maminky pak tento přístup mnohdy vnímají jako diskriminující.

Co je dobré vědět před nástupem do porodnice

Nevidomá maminka by měla vědět, jak se k porodnici dostat. Nepředpokládáme sice, že v den porodu se vydá sama na cestu, aby v porodních bolestech bloudila nemocničním areálem a hledala, kam se uchýlit, nicméně bude sem docházet na pravidelné těhotenské prohlídky, proto by se měla naučit s pomocí vidící osoby trasu k porodnici nebo si včas sjednat doprovod.

Některé porodnice nabízejí kurzy předporodní přípravy, na něž se mohou maminky či oba rodiče přihlásit. I o této skutečnosti je vhodné se předem informovat.

Nevidomá maminka si může sjednat návštěvu lůžkového oddělení ještě před nástupem do porodnice. Může se domluvit se zdravotnickým personálem, aby ji provedl po oddělení šestinedělí. Pokud je to možné, domluví se na rezervaci jednolůžkového pokoje. Rovněž zjistí, jak oddělení funguje – kdy jsou návštěvy, zda mohou oddělení navštěvovat také děti, jak probíhá stravování (jídelna, na pokoji) atd.

Rovněž je vhodné zjistit, co všechno má mít maminka při nástupu do porodnice s sebou. Zde se jednotlivé porodnice velice liší – zatímco v některých vám rádi poskytnou erární noční košili, jinde si musíte přinést i vlastní plenky pro novorozence. Tašku s výbavou je vhodné včas připravit – doporučuje se nejpozději ve 36. týdnu těhotenství.

Od budoucích maminek, přicházejících do porodnice, je požadováno vyplnění mnoha souhlasů a dalších dokumentů (dohoda o jménu dítěte, souhlas s hospitalizací, souhlas s císařským řezem v případě výskytu komplikací a další). Pro nevidomou maminku může být obtížné pročítat všechny dokumenty s pomocí kompenzačních pomůcek nebo si je nechat předčítat průvodcem. Proto je vhodné, aby si maminka dokumenty obstarala ještě před nástupem do porodnice. Některé porodnice je mají umístěny ke stažení na svých webových stránkách. Pokud tomu tak není, může si je nevidomá maminka vyžádat od zdravotnického personálu při návštěvě poradny. V klidu domova si je pak řádně pročte s pomocí kompenzačních pomůcek nebo si je nechá přečíst a vyplnit vidící osobou.

Pobyt v porodnici

Komunikace

Aby se nevidomá maminka cítila v porodnici dobře a zároveň zdravotnický personál měl dostatek informací o potřebách, které souvisejí se zrakovým postižením maminky, je nezbytná dobrá komunikace. Zdravotníci by měli k nevidomé mamince přistupovat vždy s respektem a porozuměním. Nevidomá maminka by na oplátku měla být schopna otevřeně hovořit o své zrakové vadě, popsat zdravotníkům, jak a co vidí, a především si umět říci o pomoc.

Chce-li zdravotní sestra či lékař hovořit s nevidomou maminkou, musí ji oslovit jako první nejlépe jménem. Pokud zdravotník jméno nezná, přistoupí k nevidomé mamince, může se dotknout jejího ramene, aby věděla, že hovoří s ní, a sdělí jí potřebnou informaci.

Vidící lidé se někdy ostýchají používat v komunikaci slova jako koukat, vidět, shlédnout, tato obava je však zcela zbytečná, neboť i sami nevidomí tyto pojmy ve své mluvě běžně používají.

Při komunikaci s nevidomou osobou je rovněž důležité pamatovat na skutečnost, že nevidomý není s to postřehnout neverbální komunikaci – gesta či mimiku.

Přichází-li nevidomá maminka s průvodcem, hovoří lékař či sestra vždy s nevidomou, neboť ta je předmětem péče. Nevidomá maminka je schopna si své záležitosti vyřídit sama, průvodce ji doprovází, neboť pro nevidomého je obtížná orientace v neznámém prostředí. Navíc může pomoci s předčítáním a vyplňováním příslušných dokumentů. Ani průvodce by se tedy neměl vměšovat do hovoru mezi maminkou a zdravotnickým personálem.

Pokud je mamince prováděno nějaké vyšetření či lékařský zákrok, je vhodné jí slovně popsat, co se bude dít, jak dlouho bude vyšetření trvat, zda je zákrok bolestivý atd. Lékař by měl být co nejvíce konkrétní, případně může ženě některé úkony názorně převést.

Lékař i sestra se snaží vytvořit takové prostředí, v němž se bude nastávající maminka cítit bezpečně a nebude se ostýchat zeptat na věci, které ji zajímají nebo probrat témata, která jí přinášejí obavy.

Aby se obě strany – zdravotnický personál i nevidomá maminka - cítily při komunikaci bezpečně, je důležitá především otevřenost, respekt a empatie.

Orientace v neznámém prostředí

Aby se nevidomá maminka cítila v porodnici dobře, je třeba ji seznámit s prostředím, v němž se bude pohybovat. Průvodce či zdravotnický personál ji seznámí s pokojem, na němž bude ubytována po dobu hospitalizace. Je vhodné mamince ukázat, kde se nachází úložné prostory, kam si může umístit své věci. Dále je třeba mamince předvést vybavení pro péči o novorozence – přebalovací pult, vanička, koš na použité pleny. Stejně tak je třeba maminku seznámit se sociálním zařízením případně společnými prostorami, které bude navštěvovat.

Při popisování prostředí se musíme vyvarovat užívání ukazovacích zájmen jako támhle, tady. Namísto toho se snažíme být co nejkonkrétnější: “Po vaší levé ruce je postel, vpravo od vás jsou umístěny šatní skříně a naproti vám se nachází dětská postýlka.” Sestra mamince také ukáže, jakým způsobem lze zvýšit či snížit postel a dětskou postýlku a kde se nachází zvonek pro přivolání pomoci. Nezapomeneme mamince ukázat ani zásuvky, aby si mohla např. dobít mobilní telefon, a případně ji seznámíme s obsluhou televizoru, neboť i nevidomí si krátí čas sledováním (poslechem) televizních pořadů.

Nejzrádnějšími překážkami pro nevidomého člověka jsou překážky v úrovni hlavy – otevřená okna, skříňky na zdi a neoznačené skleněné plochy, které je vhodné polepit reflexními páskami, a to nejen kvůli lidem se zrakovým postižením. Dalšími záludnostmi jsou na zemi položené kabely, nábytek stojící volně v prostoru. Na tyto překážky musíme nevidomého vždy upozornit.

Dále je vhodné se s maminkou domluvit, jakým způsobem si přeje se stravovat. V některých porodnicích je třeba docházet do jídelny, což může být pro nevidomou maminku poměrně náročné. Někdy je proto lepší, donese-li sestra mamince jídlo přímo na pokoj.

V některých porodnicích jsou informace týkající se provozu oddělení umisťovány na nástěnkách, kde si je mohou maminky přečíst. Nevidomé mamince sdělí tyto informace sestra ústně nebo jí je může poskytnout k prostudování v přijatelné podobě (běžný tisk, elektronická podoba).

Někdy je zapotřebí, aby se maminka dostavila na vyšetření či jiný lékařský úkon do míst, která nezná. Zde je nejvhodnější, doprovodí-li sestra maminku přímo na místo a následně zpět. Při doprovázení nevidomého jej netlačíme před sebou, jako když stěhujeme almaru, ale nabídneme mu rámě. Domluvíme se s ním, z které strany se chce přidržet, a nabídneme mu svou paži, které se nevidomý bude zlehka dotýkat. Průvodce jde vždy o krok před nevidomým, který jej následuje, a popisuje případné překážky.

Péče o novorozence

Nevidomá maminka se také domluví s dětskými sestrami a případně pediatrem, jakým způsobem bude pečovat o novorozence. Dětské sestry – jak už bylo řečeno – se mnohdy domnívají, že nevidomá matka nedokáže pečovat samostatně o novorozence, a proto jí ho nechtějí svěřit do péče.

Zde je vhodné, aby maminka ukázala zdravotníkům své kompenzační pomůcky, které při péči o dítě používá, a případně další postupy.

Většina porodnic poskytuje maminkám tzv. instruktáž péče o kojence. Obvykle probíhá tak, že dětská sestra předvádí na vybraném novorozenci, jak dítě přebalovat, koupat či oblékat. Akce probíhá v malých skupinách maminek. Tato forma je však pro nevidomou maminku nevyhovující, neboť ta nemůže sledovat, co sestra předvádí. Zde je třeba, aby sestra provedla instruktáž s nevidomou maminkou individuálně. Maminka si bude potřebovat osahat či prohlédnout zblízka vybavení, které je v porodnici k dispozici. Sestra ji pak může naučit potřebné činnosti. Maminka si je následně vyzkouší provést samostatně pod dohledem dětské sestry.

Aby se nevidomá maminka cítila v porodnici bezpečně a příjemně, potřebuje respekt ze strany zdravotnického personálu a ochotu poskytnout v případě potřeby pomoc. Aby mohl zdravotnický personál porozumět potřebám zrakově postižené maminky a poskytnout jí efektivní pomoc, je třeba, aby hovořila o svých potřebách i možnostech. Je důležité umět si říci o pomoc a stejně tak důležitá je dobrá komunikace.