Odvážná nevidomá maminka dvouleté Dorotky - Kateřina Gůrová

Můžeme ji potkat v pražské hromadné dopravě s dítětem v krosně, někdy samotnou, někdy za doprovodu vodící labradorky.

Přála sis mít vždy děti?

„V dětství ano, ale mezi 15. rokem a 25. spíš ne. Pak přišlo nadšení. Než jsem měla Dorotku i po jejím narození jsem si přála mít pět dětí. Počet pět jsem při reálném pohledu, který teď již mám, zredukovala na tři, což je velký úspěch a manžel si jistě oddychnul... Ale pokud mám odpovědět vážně: záleží, jak budeme vše zvládat až přijde miminko druhé, na které se moc těšíme. Potom bude asi ten správný čas přemýšlet nad případným dalším rozrůstáním rodiny. Ačkoli, kdyby děti později přišly neplánovaně, neuvažovali bychom nikdy o ukončení těhotenství.“

Než se narodila Dorotka, měla jsi představu, jak budeš o dítě pečovat?

„Neměla jsem sebemenší představu. Věřila jsem, že to nějak funguje, ale nevěděla jsem jak a trochu jsem se i obávala.“

Jak probíhal porod, provázely tě nějaké obavy?

„Porod byl plánován císařským řezem, se zrakem to však nesouviselo. Obavy jsem téměř neměla, chodila jsem od počátku těhotenství k mé kamarádce, která mě sama vyšetřovala, vše vysvětlovala a držela mě celou operaci za ruku. Nechtěla ji sama dělat, prý se nemá operovat známé. Taky k nám chodila výborná porodní asistentka domů, která nám udělala školení k porodu.“

Hrozila dědičnost zrakové vady?

„Když se zjistila vada u mě jako miminka, nikdo v rodině oční chorobu neměl. Takže se dědičnost nedala prokázat. Ale glaukom dědičný bývá, takže se to asi nedalo ani vyloučit. Zatím to vypadá, že Dorotka zrakovou vadu nezdědila.“

Hlídáte Dorotce zrak?

„Ano, každý rok jezdíme k očnímu specialistovi, aby se případná zraková vada zachytila v počátcích. Ale obě dvě vyšetření, která jsme již absolvovali, dopadla dobře. Tedy zatím jsou Dorinčiny oči zcela v pořádku.“

Vzpomínáš si, jak si v porodnici zvládala první úkony, týkající se péče o miminko?

„Vzhledem k prodělané operaci jsem první tři dny nemohla stát u přebalovacího pultíku. Na nadstandardním pokoji byl se mnou manžel a postupně mi všechno ukazoval. Má dvě děti z prvního manželství.“

Jak se na tebe dívali sestry a lékaři?

„Myslím, že sestry byly rády, že vše primárně ukazuji manželovi, který je šikovný a vidí. Nikdy nezapomněly dodat, že se to určitě naučím taky, a když jsem se o to pokoušela, nijak mě nezpochybňovaly. Já byla moc ráda, že mě to učí manžel. Je trpělivý a ví, jak vše potřebuju ukázat. Doktoři se ke mně chovali velmi slušně.“

Jaké mateřské úkony jsi prováděla sama a na které sis netroufla?

„Naučila jsem se dost rychle přebalovat, oblékat a kupodivu i podávat kapičky na polykání. Miminko jsem zpočátku koupala za mužovy asistence. Poté, co jsme začali chodit na kojenecké plavání a naučila jsem se dobře úchopy, zvládala jsem koupání bez problémů taky. V krmení Dorotky kojeneckými výživami jsme se střídali. Mužovi to šlo rychleji, ale míra ušpinění u obou byla podobná. Co jsem se neosmělila učit, je aplikování kapiček do očiček a do nosánku, když je rýma anebo odsávání. Ono by to asi šlo, ale dítě by se u toho nesmělo tak šíleně mrskat.“

Jak jsi zvládala batolecí období?

„V určitém smyslu lépe než kojenecké. Dorotka začala v jednom roce mluvit a nyní ve dvou letech již hovoří ve větách a má slušnou slovní zásobu. Takže se spolu o lecčem domluvíme. V 1,5 roce začala přirozeně chodit na nočník a šlo jí to hezky, stejně jako jiné dovednosti: smrkání, oblékání se. Stejně tak, když se v roce učila chodit, vše proběhlo poklidně a bez úrazu. V tomto směru bylo vše hladké a pro mě zjednodušující situaci. Na druhou stranu, zvýšily se také Dorinčiny požadavky: chce si kreslit, kupujeme klasické knihy, s kterými se nevidomému hůře zachází, než s leporelem (obtížné označování stránek), kniha je obsáhlejší a hůře se pamatuje její obsah.“

Když ještě Dorotka nechodila, vozila jsi kočárek, nebo chodila s klokankou či krosničkou?

„Chodila jsem s krosničkou, na kočárek jsem si nikdy netroufla, ačkoli je teoreticky možné jej držet ve volné ruce a táhnout jej za sebou. Přitom si nevidomý ťuká před sebou holí. Připadá mi to nepohodlné a v Praze až nebezpečné. A navíc s golfkami to již vůbec nejde. Krosnička se mi osvědčuje až doposud, kdy má Dorinka 12 kilo. Máme trochu dražší typ s pohodlnými popruhy a batůžkem, takže ji i dnes unesu.“

Když vyrazíš s Dorotkou v krosně, chodíváš sama, nebo s doprovodem?

„Někdy sama s bílou holí, někdy s vodicím pejskem.“

Jak na tebe reagují lidé v dopravě, když jdeš sama s Dorotkou, případně s pejskem?

„Mám moc pěkné zážitky. Když jdu s holí, občas mě někdo osloví, vyjádří obdiv ke mně, že se takto vydám do města, ale cítím v tom i trochu soucitu, lítosti… Také si tímto příliš obdivuhodná nepřipadám. Ovšem když cestuji s Dorinkou, reakce jsou spíš sympatizující a v obdivu lidí necítím tolik soucitu. Někteří mi i prakticky pomohli: nasadit Dori čepičku, když si ji sundala, zavázat botičku, podat dudllík apod.“

Je péče o dvouleté dítě pro tebe o něco snazší a v čem?

„Určitě, ta samotná péče je snazší. Dorotka pomůže s oblékáním, sundá si plínu, leccos i podá, když nemohu najít např. hračku nebo bačkůrky. Krmí se také sama, zkouší si čistit zoubky a všechno ji to moc baví. A také se o ni už tolik nebojím. Učí se respektovat pravidla, že nesmí sahat do elektrické zásuvky, přechází se za ručičku, musí se pořádně koukat, kam leze, aby se nebouchla apod. Tomu už většinou dobře rozumí.“

Pomýšlíš už na druhé dítě?

„Ano, už bychom chtěli sourozence – Dorinka má moc ráda děti. Sousedé mají o půl roku starší holčičku a jen co začaly obě chodit, chtějí být pořád spolu.“

Rozmlouvala Ilona Fryčová, rok 2008