Nevidomá máma? Jde to!

Nevidomí manželé nedali na předsudky okolí a zplodili dítě. Jak se o ně starají? Bříšky prstů Martina Brožová co chvíli jemně přejede po obličeji svého čtyřměsíčního syna Ondry. V cukrárně, kde jsme se sešly, se rázem stáváme středem pozornosti. O pátravých pohledech okolí však Martina neví. Je od narození nevidomá. Stejně je na tom její muž Stanislav, otec malého Ondry. Ten přišel o zrak v sedmi letech.

„Když jsme se rozhodli mít dítě, většina našich známých to nechápala. Jak se o něj budete starat? ptali se nás pořád,“ říká Martina. „My jsme ale s manželem věřili, že to zvládneme, takže sýčkování lidí z okolí nás nemohlo odradit.“

Zatímco maminka hovoří, Ondru na jejím klíně nejvíc zajímá její latté. S obavami sleduji, jak se natahuje po sklenici, ale Martina, která chlapečkův pohyb rukama včas zaznamená, ji stihne posunout. „Nemám pocit, že bych to měla s dítětem složitější než jiné ženy. My nevidomí jsme zvyklí hodně předvídat, plánovat předem věci do detailů,“ vysvětluje.

V porodnici ji deptaly sestry. Mnohem těžší než pečovat o dítě podle ní je vyrovnat se s reakcí okolí. „Nejhorší to bylo v porodnici. Sestry mi pořád opakovaly, že o dítě se nezvládnu starat, že nedokážu poznat, co miminko potřebuje, jestli se pokakalo nebo má prázdnou lahvičku,“ vypráví žena. S těmito úkony si však poradí bez problémů. Zrak prostě nahradí čichem a hmatem, které mají nevidomí lidé vytrénovanější.

Na narození dítěte se připravovala s kamarádkou. „Je také nevidomá a má dvě děti, takže jsem se od ní mohla naučit, jak dítě chytit, jak ho oblékat, abych ho neporanila,“ říká Martina. Právě oblékání či přebalování jí zabere víc času než jiným ženám. „Myslím, že miminko samo vycítí, že má nevidomé rodiče. Ondra je třeba při oblékání trpělivější než jiné děti, nebo když se probudí, začne broukat, aby nás na sebe upozornil,“ říká mladá žena.

Je jen málo činností, na které si nevidomá maminka sama netroufá. „Stříhání nehtíků nechávám na asistentce, která k nám denně dochází. Ta mi radí také s tím, jaké oblečení se k sobě hodí, při návštěvě prohlédne Ondru, jestli nemá třeba opruzeniny nebo vyrážku,“ vysvětluje. Ve většině situací se však podle ní dá při výchově dítěte bez zraku obejít. „Až bude Ondra větší, nechám si obrázky v knížkách od asistentky popsat, abych mu je mohla ukazovat. Nebo si je může prohlížet s babičkami a dědečky, ti normálně vidí.“

Dětská psycholožka Václava Masáková dává Martině Brožové za pravdu. To, že má dítě nevidomé rodiče, podle ní nemusí nijak zpomalit jeho vývoj. „Dítě potřebuje hlavně to, aby ho měl někdo rád. Na prohlížení knížek mu stačí třeba babička,“ říká.

A jak budou Brožovi hlídat Ondru, až povyroste a naučí se chodit? I v tom má maminka jasno. „Možná si místo koberců pořídíme lino, abychom jeho krůčky slyšeli. Pro nehody u nás není moc příležitostí, jako nevidomí si ani teď nemůžeme dovolit třeba nechat hrnec na kraji sporáku.“ Svůj handicap bere Martina Brožová s humorem. „Má to i výhody. Maminkám se doporučuje, aby v noci dítěti při krmení nerozsvěcovaly. Něco takového by mě ani nenapadlo,“ směje se.

Redakčně upraveno
Autorka: Pavla Kubištová
Zdroj: Mladá fronta