Děti nevidomých rodičů ve školách a školkách

Kateřina Kavalírová

Rodičovství je věc věru krásná. Být rodičem přináší člověku mnoho radosti, ale občas také starosti. Být rodičem nevidomým je ovšem úplně jiná liga. Zatímco vidící rodič si vyjde na procházku pohodlně s kočárkem, aby tak uspal plačící miminko a dopřál si chvilku klidu, rodič nevidomý naloží dítko do nosítka, vezme bílou hůlku či vodicího psa a vyrazí ven. Zatímco vidící rodič koukne a obvykle hned vidí, co jeho nezbedné batole právě provádí, rodič nevidomý musí své dítko opatřit rolničkou, aby jej slyšel, a i tak průběžně kontrolovat hmatem, co dítě právě dělá. A když venku prší, většina rodičů vidících naskáče do svých vozů a odváží své předškoláky směr mateřská škola, zatímco rodič nevidomý maže spolu se svým dítkem v dešti a blátě nevidíce kaluže a doufajíce, že jej jeho vidící synek či dcerka zdárně provede blátivou cestou. A přesto je mnoho nevidomých rodičů, kteří si rovněž dokáží užít společné chvíle se svými dětmi.

Jak čas běží, z roztomilých miminek se stávají zvědaví chlapečci a holčičky, kteří se roztomile batolí kolem svých rodičů. Vzdálenost, na kterou si troufnou se vzdálit od rodičů, se postupně zvětšuje, až přijde den, kdy už malým klukům a holkám nestačí jen být doma s rodiči, ale začnou potřebovat kamarády. A přichází čas začít uvažovat o návštěvě mateřské školy nebo dětské skupiny.

Nevidomý rodič a mateřská škola

Je celá řada kritérií, podle nichž rodiče vybírají vhodnou mateřskou školu pro svého potomka: aby se mu tam líbilo, aby byla blízko od domu, aby se v ní naučilo nějaké zvláštní dovednosti (angličtina, hra na flétničku), aby měla velkou zahradu… Pro rodiče nevidomé víceméně platí, že čím větší MŠ (nebo ZŠ), tím náročnější orientace a větší anonymita. V případě malých školek a škol se lze lépe domluvit s personálem na zavedení opatření, která pomohou nevidomým rodičům.

Rodiče se zrakovým postižením řeší, zda je školka dobře dostupná, což v praxi znamená, že se nachází v blízkosti bydliště či alespoň zastávky MHD a že je cesta k ní pro nevidomého bezpečná. Pod pojmem bezpečná cesta zde máme na mysli, že se na ní nenacházejí přechody bez světelné signalizace, v ideálním případě jsou semafory ozvučené. Na cestě by měly být dobré vodicí linie – to jsou body, podle nichž se nevidomý může orientovat s pomocí bílé hole. Mohou to být například obrubníky u trávníků, stěny domů, různé druhy dlaždic atd. Nepříjemná pro prostorovou orientaci jsou volná prostranství, která právě postrádají dostatek vodicích linií.

Když už nevidomý člověk zdárně doputuje až k bráně mateřské školy, měl by být schopen vchod dobře najít. K tomu mu může pomoci tzv. signální pás – pruh dlaždic odlišné barvy se zdrsněným povrchem, který můžeme vidět např. u zastávek MHD nebo před přechody přes vozovku.

Z mých zkušeností

Můj syn Šimon chodí do běžné velké základní školy, která čítá okolo 800 žáků. Pan ředitel je ředitelem už asi třicet let a je to tak trochu “řízek” s dosti svéráznými názory. Proto mě velmi překvapilo, když mě třetí den po zahájení školního roku odchytil na ulici před školou s dotazem, zda bych v areálu školy či jejím okolí uvítala nějaké orientační prvky. Zmínila jsem se, že by mi velmi pomohl signální pás před bránou školy a na celou záležitost jsem zapomněla. Oč větší byl můj úžas, když o měsíc později před školou dělníci rozkopávali chodník, aby zde mohli instalovat signální dlaždice. Ještě se mě vyptali, jak by měl pás vypadat. Musím říci, že tato příhoda mě doslova nadchla a od té doby mám dojem, že možné je úplně všechno, stačí jen chtít.

Povinností mateřských škol je mít nainstalovánu tzv. videovrátnici – zvonek s kamerou, kde učitelka vidí, kdo přichází do školky. Pro nevidomého může být obtížné nalezení správného zvonku, zejména pokud má MŠ více tříd. Lze se však domluvit s personálem na způsobu označení zvonku. Zvonek lze označit Braillovým písmem pomocí dymo-kleští, reliéfní samolepkou nebo konturovací pastou.

Také orientace uvnitř areálu mateřské školy nemusí být vždy jednoduchá, Velké sídlištní školky bývají někdy rozděleny do několika stejně vypadajících pavilonů. Opět není od věci domluvit se s personálem na výraznějším označení vstupních dveří. Slabozrakému velmi pomohou reflexní pásy umístěné na ploše dveří, nevidomý zde může mít popisku v Braillově písmu.

Rodič se bude muset také naučit zorientovat uvnitř budovy školky. V šatně musí umět najít místo svého dítěte, aby mohl průběžně kontrolovat obsah kapsáře či botníčku. Každý si asi vzpomene, jak byla označována jednotlivá místa dětí ve školce – kartičkami nebo samolepkami s barevnými obrázky. Systém velmi jednoduchý a efektivní, avšak nikoliv pro nevidomého rodiče. Je proto třeba, aby nevidomý tatínek či maminka měl k dispozici kromě značky vizuální také značku hmatovou, kterou se označí předměty, jež bude dítě ve školce užívat.

Prostorovou orientaci v šatně také usnadní, bude-li mít dítě své místo hned na kraji – první háček, první botníček – ideálně blízko vstupních dveří, aby se nevidomý rodič (potažmo ještě se svým vodicím psem) nemusel prodírat mezi ostatními dětmi a rodiči.

Ve školce se děje mnoho zajímavého – občas děti chodí do divadla, jindy zase vyrazí na výlet nebo na tvořivé dílny. Informace o všech těchto mimořádných akcích se většinou objevují na nástěnkách. V dnešní době je celá řada školek umisťuje také na webové stránky, kde jsou pro nevidomé rodiče obvykle dobře dostupné. Pokud však školka používá jako hlavní komunikační kanál nástěnky, je nutné se s učitelkami domluvit na alternativním způsobu předávání informací. Nejjednodušší je ústní předávání a obvykle tento model funguje. Někdy mohou učitelky zasílat informaci rodičům prostřednictvím e-mailu.

Některé školky pořádají akce pro děti a rodiče – návštěva kulturního pořadu, výlet, exkurze. Tyto aktivity mohou být pro nevidomého rodiče rovněž velmi náročné na pozornost, proto je velmi vhodné si pro tyto aktivity sjednat doprovod vidící osoby, zejména pokud se od rodičů očekává, že budou dětem pomáhat při různých aktivitách (např. Při rukodělných činnostech). Průvodcem nevidomému může být jak některý z rodinných příslušníků, tak dobrovolník či placený průvodce.

Ačkoliv se na první pohled zdá, že na nevidomé rodiče číhá v mateřských školách celá řada překážek, je třeba říci, že většina z nich se za čas stane pro nevidomého běžnou každodenní rutinou – naučí se orientovat v prostředí, učitelky si zvyknou, že je třeba nevidomému rodiči hlásit informace umisťované na nástěnky a v neposlední řadě se stanou velkými pomocníky nevidomých rodičů i jejich vidící děti. Aby spolupráce dobře fungovala, je třeba, aby si nevidomí rodiče uměli říci o pomoc. Mnohdy také pomůže, dokáží-li bez ostychu hovořit o svém handicapu nejen s dospěými – personálem školky, ostatními rodiči, ale i s dětmi – spolužáky svého dítěte.

Nevidomý rodič a základní škola

Pro zdárnou spolupráci nevidomých rodičů se základní školou, kterou navštěvují jejich děti, platí všechna výše zmíněná opatření. Novým tématem, které musí nevidomí rodiče spolu se svými dětmi řešit, je domácí příprava a úkoly.

Pro prostorovou orientaci platí rovněž stejná opatření. Rodič se opět může domluvit nejlépe s třídní učitelkou, na pro něj přijatelném označení třídy (výrazná barevná tabulka, popiska v Braillově písmu), kterou jeho syn či dcera navštěvuje. Není od věci, domluví-li se nevidomý rodič na začátku školního roku s některou vidící osobou ať už z řad “vlastních zdrojů” nebo personálem školy, aby s ním prošla areál školy a zejména místa, která bude jeho dítě nejčastěji navštěvovat (šatna, třída, jídelna, družina případně další prostory). U dětí školou povinných už lze předpokládat, že brzy budou do školy a ze školy chodit samostatně.

Se zahájením povinné školní docházky přibývají dětem pravidelné povinnosti. Jsou děti, které chodí do školy rády, učení je baví a ani vypracování domácích úkolů pro ně není problémem. Jsou však i děti zcela opačného ražení, pro něž je škola spíše utrpením, domácí úkoly nutným zlem, a tak není divu, že neustále přemýšlejí, jak by se školním povinnostem co nejlépe vyhnuly. Být nevidomým rodičem takového dítěte pak může být velmi náročné, neboť takovýto nezbedník dříve či později zkusí zneužít také zrakové vady rodičů. Zde je nezbytná dobrá a pravidelná komunikace s třídní učitelkou, a také vizuální pomoc při přípravě domácích úkolů.

Na prvním stupni základní školy komunikují rodiče nejčastěji s třídní učitelkou a družinářkou. V době internetu může komunikace probíhat opět především emailem. Děti většinou mívají notýsky, kam jim vyučující zaznamenává informace pro rodiče, případně jsou opět umístěny na nástěnkách v budově školy. Zde je opět na domluvě mezi učitelem a nevidomým rodičem, jakým způsobem spolu budou komunikovat. Mně se nejlépe osvědčila emailová komunikace, lze se však dohodnout i jinak.

Pro nevidomého rodiče budou jistě velkým oříškem domácí úlohy. Svědomité děti se brzy naučí si je vypracovávat samostatně. Děti s ne příliš kladným vztahem ke škole však budou potřebovat podporu rodičů. Zde se rodiče mohou obrátit na některou organizaci zajišťující pomoc lidem se zrakovým postižením buď prostřednictvím dobrovolníků, nebo formou placené předčitatelské služby. Rodiče slabozrací si většinou dokáží poradit sami, avšak orientace v pracovních sešitech je pro ně s využíváním kompenzačních pomůcek velmi náročná a zdlouhavá. Navíc dětské písmo nebývá vždy dobře čitelné. Nejvhodnějším řešením je proto pomoc vidící osoby.

Čím jsou děti starší, tím více odpovědnosti za své školní výsledky by měly přebírat. To budiž útěchou nevidomým rodičům. Zejména zpočátku – na prvním stupni základní školy - je však třeba počítat s velkou časovou náročností při domácí přípravě. V první třídě je pro dítě vše nové, náročné a stejně tak mnohdy i pro rodiče. V dalších ročnících by už dítě mělo být vedeno k větší samostatnosti a rodič úlohy spíše kontroluje. Navíc se zlepšují čtenářské dovednosti dětí.

Z mých zkušeností

Spolužáci mých dětí ve škole i školce mě často zahrnovali otázkami týkajícími se mého zrakového postižení. Uspořádala jsem proto pro děti ve školce a později také ve škole program zaměřený na tematiku života se zrakovým postižením. Ukázali jsme si některé pomůcky, děti si vyzkoušely některé činnosti poslepu, zahrály si hmatové či zvukové hry. Řekli jsme si, jak správně pomoci nevidomému člověku. Od té doby spolužáci nezahrnují mé děti všetečnými otázkami, a navíc mi vždy ochotně pomáhají, když se potkáme ve školce či škole.

Vodicí pes ve škole a školce

Závěrem bych ráda ještě zmínila téma vodicích psů ve vzdělávacích institucích. Jsem sama majitelkou vodicího psa, takže jsem tuto otázku řešila jak v mateřské škole, kterou navštěvovaly mé děti, tak ve škole základní.

Předně je třeba si uvědomit, že ředitel školy – ať už základní či mateřské – zodpovídá za bezpečnost dětí. Považuji proto za slušnost, domluvit se s ním na přítomnosti psa v areálu školy. Pakliže si vodicího psa v prostorách školy nepřeje, nezbyde nevidomému než toto rozhodnutí respektovat. Obvykle však lze dojít ke kompromisnímu řešení, pes například může chodit po areálu školy pouze s náhubkem.

Netřeba zdůrazňovat, že nevidomý zodpovídá za chování svého psa. Měl by jej proto mít ve škole pouze na vodítku. Pes by se zde neměl venčit a pokud se tak stane, nevidomý po něm řádně uklidí. Dobře vychovaný vodicí pes spolu se zodpovědným majitelem budou ve škole jistě vítanými hosty.

Aby se nevidomí rodiče cítili ve vzdělávacích zařízeních, která navštěvují jejich děti, dobře, je nutné otevřeně komunikovat s personálem školy a hledat alternativní řešení přijatelná pro obě strany. Věříme však, že ve většině případů dojde ke vzájemné shodě a porozumění.