Za bary bez bariér!

No, co bych nezašel do baru? Nechápu, proč zrovna já bych neměl mít právo občas si povyrazit? A přece…

Vyrazím na ulici a už je to tady. Všichni se starají o to, abych se vrátil domů a nepožíval alkohol. Mravnost nade vše. Co nemohou zakázat, to znepříjemní. Kdo? To přesně nevím, snad nějací strážci mravopočestnosti zdravotně postižených lidí. Jen si to představte – vyrazíte si na panáka, ale najednou vám uvnitř jakýsi hlas shůry říká: „Buď doma a nikam nechoď, a už vůbec ne do baru. Pokud tam opravdu chceš jít, nikdo ti samozřejmě nebrání, nejsme přece žádní puritáni, klidně si běž. Ale to víš, něco za něco – musíš překonat pár drobností. Takovou malou překážkovou dráhu. Rozmysli si to dobře: když bar, tak bariéry!“

Panák je panák, to musíte uznat, a tak jsem si to promyslel, vyzkoušel a všechno dobře oťukal svou holí. Začal jsem si ze solidarity k ostatním žíznivým nevidomým všechny nástrahy zapisovat. Vytvořil jsem Mezinárodní klasifikaci protibarových bariér. Dávám ji v plen všem, kdo chtějí podstoupit obdobné pokusy jako já. Trénujte překonávání, učte se techniky, sbírejte odvahu, nedejte se. Bojujme za bary bez bariér!

První skupinu překážek nastražených nám, nevidomým, do cesty tvoří poťouchlosti snadno nahmatatelné klackem, totiž promiňte, bílou slepeckou holí. Budete-li s ní vykonávat osvědčený kyvadlový pohyb ze strany na stranu, pak by vám tyto pevné nepohybující se předměty neměly dělat problémy. Názorně si správnou chůzi s holí můžete představit tak, jako když před sebou držíte obří láhev za hrdlo a její široká základna stojící na zemi označuje dnem prostor, který musíte vykrýt holí. Měl by být širší než vy, jinak můžete o něco zavadit, a třeba to způsobí škodu, která vás připraví o úspory z invalidního důchodu určené ke zcela jinému zúročení.

Zkrátka, i když kolem nás nastavěli zdi domů, ploty, sloupy veřejného osvětlení, odpadkové koše, turnikety a jiné poťouchlosti, nás to nezastaví. Někde vysadili stromy a dokonce i husté živé ploty, které chňapají po rukávech… My ale jdeme dál za svým cílem, i když nám na chodníku stojí v cestě plno lidí, kteří rozhodně nemají v úmyslu jít s námi do baru a ani nám na té cestě nechtějí pomoci tím, že uhnou.

Opravdu, s tím vším si snadno poradíte, když se naučíte chodit s patřičně dlouhou bílou holí, ne s nějakým krátkým „okrasným párátkem“. Určitě se najde instruktor prostorové orientace a samostatného pohybu nevidomých, jak se obřadně nazývá, který bude mít pochopení pro vaše kulturní zájmy. Během pár týdnů vás to naučí.

Ochránci dobrých mravů ale vědí, jak na nás a na jaké situace je i dlouhá hůl krátká. Kromě dobře nahmátnutelných poťouchlostí nastražují i různé zákeřnosti, tedy věci pevně umístěné a trčící do prostoru od pasu nahoru. Překážky z této druhé skupiny jsou nebezpečné, jsou totiž výše, než se pohybuje hůl, která chrání prostor zhruba od pasu dolů. Typickým příkladem jsou poštovní schránky připevněné na zeď domu a nezapuštěné k zemi nebo telefonní budky na jedné noze. Taková trubka trčící z lešení ve výši obličeje, reklamní cedule nebo špatně umístěná dopravní značka zaženou nejednoho nevidomého místo do baru na stanici první lékařské pomoci. Může to být korba náklaďáku, pod kterou vyprahlý rychlochodec s bílou holí zahučí a zastaví se až při nárazu do hrudníku nebo obličeje. Na venkově si naši odpůrci vymysleli pozoruhodnou specialitu – okenice přízemních bytů otevřené do prostoru přilehlého chodníku nebo nepřiměřeně vyčnívající parapety.

Aby toho nebylo málo, připravili na nás do třetice zvláštní skupinu bariér – strašáky. Neuškodí, ale soustředěného chodce ohmatávajícího si chodník bílou holí mají rozhodit, polekat, vyvést z míry. Občas mě šlehnou do obličeje pružné nezastřižené větve stromů v parcích, plácnou plachty visící ze stánků, sáhne mi do obličeje květina z truhlíku na přízemním parapetu, vrazí do mě pes baskervillský či spěchající chodec. Dobře mířený náraz mě zbaví žádoucího směru k baru. Nepřátelé naší integrace do městského života dokonce rozvěsili v autobusech ve výši hlavy těžké gumové nárazníky ve tvaru madla, které asi mají „bimnutím“ do hlavy nevidomému připomenout, že má sedět doma a neflákat se v hromadné dopravě.

Náš nejdůležitější pomocník na cestě do baru, bílá hůl, nezmůže vůbec nic proti řítícím se zabijákům. Ano, milí přátelé, přiznávám to velmi nerad, ale proti čtvrté skupině překážek, kterou tvoří rychle se pohybující velké předměty, není obrany. Hůl v tomto případě plní jen funkci varovnou, alarmující, upozorňující. Je bezmocná proti jedoucímu autu, motorce, mladíkovi na kole, koloběžkáři, šílenci na skateboardu nebo zásobovací dodávce couvající po chodníku směrem k nevidomému.

Stejně tak i pátá skupina protibarových bariér, totiž nástrahy umně zabudované pod úroveň chodidel, pokud vím, odradí mnohé. Mám na mysli větší díry a jámy všeho druhu, výkopy, můstky bez dostatečného zajištění zábradlím, obrubníky a schody vedoucí dolů. Pozoruhodným projevem černého humoru firem starajících se o veřejné komunikace jsou výkopy „zajištěné“ igelitovým fáborkem vlajícím nad ním. Dlouho jsem nechápal, k čemu je to užitečné, až při bádání nad vztahem barů a bariér jsem tomu přišel zřejmě na kloub. Kdyby byl výkop řádně zajištěn kovovou zábranou, uchránil by nevidomého před nedobrovolnou návštěvou výkopu, ale tím pádem by ho neuchránil před dobrovolnou návštěvou baru. Zvláštní vymyšleností jsou nepoužívané schody v „oboustranných“ tramvajích na vnější straně vozu. Číhají tam na nevidícího cestujícího, který nastoupí, zasní se o lahodných nápojích, popojde nebo je poponesen dalšími hrnoucími se cestujícími a propadne se do nečekaného schodištního prostoru. Doufejme, že alespoň neprorazí dveře a nevystoupí na opačné straně. Rafinovanost těchto překážek spočívá v tom, že je hůl nezachytí jako předmět před vámi, ale že je musí vyhmátnout kdesi dole, a vy to musíte rychle zaregistrovat. Jinak na vás možná čeká volný nezajištěný prostor pod úrovní chodidel. Stačí na vteřinku snížit pozornost nebo špatně vyhodnotit vjem z hmatající hole, a může být zmařen nejen jeden večer, ale večery mnohé.

A co klouzačky? Rozlité tekutiny na už tak nebezpečně kluzké dlažbě před vchody do prostor metra? A promiňte – psí lejna a jiné kluzkosti? Většinou se vše svede na děti a psy, ale my dobře víme… Nástrahy ze šesté skupiny mé Mezinárodní klasifikace protibarových bariér –nebezpečných ploch – také nezachytíte holí. Dokonce na nás nastražují speciální klamně bezpečné plochy, například různá prkna a můstky přes výkopy, které se při vstupu na okraj ochotně zvrátí i s nic netušícím návštěvníkem. Takhle prý kdysi chytali mamuty, dnes tak loví slepce. Tady mě přechází žízeň a chuť po družné komunitě, a to ještě zdaleka není všechno.

Naši nepřející „ochránci“ se dokonce naučili poroučet i větru a dešti. Sedmou skupinu protibarových bariér totiž vytváří spiknutí počasí a civilizačních hluků. Nevidomí se někdy do svého nočního podniku musí doslova prodrat hukotem větru a deště, které berou hůl, zacpávají uši a maří prostorové představy účinněji než onen obávaný alkohol. Kdo ví, jak je obtížné orientovat se sluchem v hluku města, při řevu nákladních aut, kompresorů a sbíječek mordujících komunikace, při houkání vlaků a varovném zvonění tramvají, ten pochopí občasnou abstinenci plynoucí z dočasné ochablosti a vyčerpání. A co teprve pořádná chumelenice? Hůl se ráchá ve sněhu, všechny známé linie zmizely, na nečekaných místech vyrostly sněhové valy… Člověk by se chtěl zahřát zevnitř i zvenku, tedy v lidském teple, ale jak se dostat k cíli právě v těchto nejtěžších chvílích?

Klasickou a historií prověřenou zbraní proti nám jsou promyšlené architektonické bariéry (to je za osmé), jako jsou členité a pro nás nepřehledné parky, rozlehlá a tedy pro nevidomého prostorově nezorientovatelná náměstí, různé nepravidelnosti, jako jsou výstupky budov, křivolaké uličky s úzkými chodníky, výtahy typu „páter noster“, nepravidelná, točitá a jiná schodiště bez zábradlí nebo se zatraceně tvrdými podhledy.

Mám ještě něco ve své klasifikaci? Když odpůrcům nočního začleňování nevidomých dojde palivo, vyšlou na nás slepecká UFO. Dobře počítáte, to je už za deváté. Co to jsou ta slepecká UFO? To předem nikdo neví, vždyť jsou to UFO! Prostě jevy, které jsou pro nás neidentifikovatelné a různě nebezpečné, jako je neznámý těžkotonážní hmyz usednuvší na obličej, muž na vratkých štaflích natírající firemní štít, ruka kuřáka s cigaretou vystrčenou do prostoru nebo mohutný ležící pes, ke kterému kráčí nic netušící nevidomý. Jednomu jsem šlápl na ocas a hned jsem měl jeho čenich až u svého. Kdyby majitelka celou svou vahou netáhla za vodítko opačným směrem, možná bych ho musel pokousat. A to bych jako ochránce zvířat opravdu nechtěl.

Vše doposud pojmenované i nepojmenované se nakonec může spojit a promítnout do bariéry desáté čili „královské“, do psychických překážek samostatného pohybu nevidomých do barů a dalších resocializačních zařízení. Obavy z nesčíslných nebezpečí, strach z neznáma a úrazu, svazující úzkost hluboko v nitru, stres z uvědomění si rizik – tyto mocné síly omezují schopnost správně a včas reagovat, vyvolávají mylné dojmy, potlačují užitečné návyky potřebné k samostatnému pohybu, odbourávají léta budovaný pitný režim, berou energii a chuť podlehnout neřestem i řestem, zkrátka přivolávají problémy.

Jak se problémům bránit? Jak se bez nich dostat do barů? Moje Mezinárodní klasifikace protibarových bariér pomůže každému najít své místo v naší společné věci. Nevidomý nechť po celý den rozvíjejí své dovednosti, jak bariéry zvládat, vidící sympatizanti nechť udělají vše pro jejich odstraňování – tedy těch bariér, nikoliv nevidomých (to vykonají právě některé z bariér). A co uděláme společně? No co asi? Vám nevyprahlo? Po celodenní námaze si večer zasloužíme skleničku, takže hurá do baru! Třeba tam založíme „Hnutí BBBB“, tak na vaše zdraví, bojovníci za bary bez bariér!

Veselí drozdi aneb báseň proti bariérám

Letěli drozdi
vrazili do zdi
všichni pěkně naráz
To byl ale náraz!

Miroslav Michálek
Z knihy M. Michálka „Zavřené oči“, vydal Okamžik 2007