S prominutím „vodicí špunt“

Nemám teď na mysli ten malý špuntík na speciálním tužším papíru, který pomáhá nevidomým vést život gramotných lidí, tedy nebude řeč o Braillově bodovém písmu pro nevidomé. Tím „špuntem“ myslím malého kluka, který mě už několikrát doprovázel na mé cestě k metru a zpovzdáli mi hlásil překážky, odbočky, louže a auta na přechodu. Nikdy se ke mně moc nepřiblížil, kousek za mnou, trochu ze strany, aby mne „měl pod dohledem“. Sestoupil se mnou až do haly metra, ale nejel metrem, rozloučil se „Na shledanou“ a já jsem poděkoval a „Ahoj“.

Jeho věk bych odhadoval na šest, maximálně osm let, první až třetí třída. Kvalita poskytovaných informací kupodivu celkem dobrá, hlas věcný a přitom s přirozeným respektem k jinému člověku. Jen trocha nejistoty dítěte k dospělému.

Chtěl bych se ho zeptat, kdo mu tohle poradil, kdo ho poučil o průvodcovství nevidomých, co ho k tomu podněcuje, jak ho rodiče vychovávají, co má ve svých genech nebo čím byl v minulém životě… Zkrátka, jak se to děje, že tento hodně malý člověk je tak empatický? Čím to je, že pomáhá a to na docela slušné úrovni? Nedalo by se to zobecnit a zařadit do školského systému tak, aby vyrůstaly celé generace nových dobrovolníků? Velice by mě to zajímalo.

Kdysi jsem se podílel na osvětovém projektu ve školách. Nevidomí docházeli mezi školáky vyšších ročníků, ukazovali jim pomůcky, odpovídali na otázky a půjčovali žákům klapky na oči a hůl, aby to zkusili. Přitom s nimi probrali něco málo z průvodcovství. Byla to zábava a děti pak věděly, jak pomoci. Sám jsem se tehdy s takto vzdělanými dětmi setkal, když mi nedaleko bydliště nabídly pomoc při přecházení vozovky. Lišácky jsem se jich zeptal, kde se to tak dobře naučily, a pak jsem vychutnával jejich nadšené vyprávění o návštěvě mého nevidomého kolegy ve škole a uvnitř jsem se vyhříval na slunci záslužnosti. Takováto osvěta nebyla samozřejmě jen můj nápad, dělali a dělají to tak dodnes nevidomí na více místech v republice. Jenže tady ve školách v okolí to už delší dobu nikdo nedělá. Přesto ten chlapec…

Dnes pracuji s mladými i dospělými dobrovolníky. To by bylo dobrovolníků, kdyby…! Ale to už tady přece bylo! Už se kdosi snažil vypěstovat tu správnou úrodu dobrovolníků z cizí vůle a k cizímu obrazu a k cizím potřebám. Raději ponechejme věc dobré vůle na tajemství života. Ještě je tu totiž něco, jeden odstín hlasu mého malého průvodce jsem vám zamlčel. Jakousi dospělou, nepřiměřenou vážnost, nepatřící do hlasu dítěte. Kdo ví, jaká životní zkušenost ho přivedla k potřebě pomáhat druhým, k jakési předčasné dospělosti. Kdo ví, jestli by nebylo lepší, kdybych po své trase kráčel sám nepovšimnut chlapcem, který ještě vězí v bezstarostné náruči dětství.

P. S.

V pondělí cestou do práce se mi stalo totéž, co text popisuje. Zaznělo „dobrý den“, ale netušil jsem, že to patří mně. Pozdrav se zopakoval a tak jsem odpověděl a chlapecký hlas se zeptal „Vyjste slepej?“ „Ano, nevidím a potřebuju se soustředit na cestu.“ snažil jsem se tak trochu se chlapce zbavit. Odzbrojila mě jeho následující otázka: „A chtěl byste pomoc?“ „Ano, na rohu bývá velká louže. Když mi řekneš, jestli tam je, budu rád.“ Můj nový průvodce se jmenoval Tomáš, prošel se mnou obtížný úsek parkem a doprovodil mě až k eskalátoru vedoucímu na nástupiště. Cestou jsem se ho dvakrát zeptal, jestli může se mnou jít tak daleko. Tvrdil, že může. Nebyl to ale tentýž kluk „vodící špunt“, o kterém se píše výše. Od napsání textu o „Vodícím špuntovi“ totiž uplynulo asi dvanáct let. Můj dávný dětský průvodce má dnes možná dvacet let. Nic podobného se mi za těch dvanáct roků nestalo. Věřte, nevěřte, mně samotnému se věřit nechtělo a stále nechce. Ale je to tak. A ještě ke všemu můj nový průvodce měl ještě dětštější hlas bez onoho nepřiměřeně vážného zabarvení…

Miroslav Michálek
Okamžik 2014