Minipříběhy nevidomých

Opilec

Bydlím na sídlišti a za svou přítelkyní musím jezdit tramvají. Manžel jde na odpolední směnu, a tak máme společný kus cesty. Vystoupím, ale on jede dál. „Pamatuj na navrátila!“ volá za mnou. U přítelkyně je vždycky prima. Uděláme si něco k jídlu a povídáme. Potřebuje také něco pomoci, je na tom s očima hůř než já. Tak čas letí, člověk se ani nenadá a je tu večer. „Už musím domů. Venku je teď brzy tma a já musím zvládnout zpáteční cestu.“

Čekám na zastávce tramvaje a daleko široko nikdo. Koho se zeptám na číslo, ať někdo přijde, myslím si. Konečně. Přichází muž a dává se se mnou do řeči. Zjišťuji, že to nebylo nejlepší přání. Muž byl opilý a začal mi dávat nemravné návrhy. Otravoval víc a víc. Konečně přijela tramvaj. Bezděčně jsem prohodila: „Kdybyste mi raději řekl číslo té tramvaje.“ Kupodivu řekl, a bylo to číslo mé trati na sídliště. Nastoupím do plné tramvaje, on za mnou. Klepu se strachy a tlačím se k předním dveřím, abych byla v blízkosti řidiče. Celou cestu jsem nemyslela na nic jiného než na onoho muže, zda mě bude obtěžovat cestou domů a jak se ho střesu.

Teď, to je moje stanice výstupu. Vystupuji předními dveřmi. Už stojím na ostrůvku, když mi někdo klepe na rameno a šeptne do ucha: „Tak pojďte, dámo!“ „Už jsem vám řekla, že s vámi nikam nejdu!“ hlasitě jsem vykřikla, abych na sebe upozornila ostatní lidi.

„Co řveš?“ táže se mě manžel. Ano, byl to on. Vracel se předčasně z práce a seděl ve stejné tramvaji jako já, ale všiml si mě až při vystupování. Neznámý opilec se ztratil bůhvíkde. Ach, to bylo dobře. Oddychla jsem si, zavěsila se do manželova lokte a spokojeně jsme pokračovali v cestě domů.

Štědrá hostitelka

Manžel nebyl doma a já jsem čekala návštěvu. Přítel, hromotluk, přijde rovnou z práce a bude jistě hladový. Taková vazba něco spořádá, tak vytáhnu ten největší talíř. Předem připravím chlebíčky, abychom měli dost času na povídání.

Krajíce, krájené přes celý bochník, jsem raději překrojila napůl, aby se daly lépe jíst. Mazala jsem a obkládala půlky chleba různými dobrotami, jednu vedle druhé, a ukládala je na talíř. Ještě dám do kávovaru vodu a na filtr nasypu potřebné množství kávy. Pak stačí jen cvaknout spínačem a práce je hotova.

Než jsem však stačila udělat ten druhý úkon, dát kávu do filtru, zazvonil domovní zvonek. Přítel je tady! „Pojď dál a odlož si. Já zatím připravím kávu.“ Cvakla jsem spínačem, vzala talíř s chleby a odnesla ho do pokoje. Po chvíli jsem přinesla na stůl kávu a požádala hosta, ať si bere a nešetří, jistě je hladový. Jen o cukr mě požádal, na ten jsem zapomněla. Já nesladím, jsem diabetička. Pěkně jsme si povídali. Ale jídlo mu asi nechutnalo, ani po mém pobízení se k němu neměl. Pak odešel a brzy nato se vrátil manžel. Udiveně se zeptal: „Ty čekáš armádu vojáků?“ „Proč?“ odpovídám otázkou. „Že máš na stole v kuchyni tolik krajíců?“

Manžel počítal a já jsem usoudila, že chybí jen jeden půlkrajíček. Objevil se mi před očima, jak leží chudinka sám, opuštěný na velkém talíři v pokoji před hostem.? Zmocnily se mě mrákoty. A aby toho nebylo málo, přistoupil manžel ke kávovaru a shledal, že je filtr sice mokrý, ale bez kávové sedliny, která na něm zůstává, když se vaří překapávaná káva. Běžím k hrnku, ze kterého host pil. Po kávě nebyl cítit, jen na dně zůstalo zrnko nerozpuštěného cukru.

„A já mu říkala, že nemusí tolik děkovat za malé pohoštění.“

Zamilovaná

Slavil se poslední den v roce a já jsem měla prvně přivítat svého nastávajícího ve svém domě.

Dala jsem si na obědě opravdu záležet. Hovězí polévka bublala na plotně a z druhého hrnce se již také kouřilo, tam se vařily brambory. Ještě obalit poslední řízek, ty první se již opékají v kvílivém tuku, takže host už může zazvonit.

Zazvonil, byl přesný. Já ho přivítala a usadila ke stolu. Signál minutníku mi oznámil, že se mají ocedit brambory. Popadnu hrnec s pokličkou do chňapek a vodu ocedím do dřezu. Hlavu mám odkloněnou, aby mi pára nezasáhla obličej. Ale přesto se k mému nosu rozlila nádherná vůně hovězí polévky. Vykřiknu, ale je pozdě. Ta dobrá polévka je kdesi v odpadu a na dně hrnce se choulí malé játrové knedlíčky, jako když ryby zůstanou leklé bez vody.

„To se může stát jenom zamilovanému,“ povídám svému skorochoti. „To ty jsi tím vinen!“ Snad jen pro tu lichotku mi odpustil, že se pravá hovězí polévka musela nahradit falešnou, tou ze sáčku, kterou konzumoval téměř denně, když si musel vařit sám.

„Tentokrát opravdu naposled, drahoušku!“

Ukvapená

Moji kluci byli ještě malí, když jsem musela narychlo autobusem do města. Byla jsem vděčná, že je mám, byli mi dobrými průvodci.

Vyšli jsme z domu, na zastávku, kde jsme měli nastoupit, to byl pěkný kousek cesty. Slyšela jsem zvuk těžkého motoru a v tom spěchu mě napadlo, že autobus je již na zastávce a ujede nám. „Kluci, utíkáme!“ dala jsem povel ke klusu. Zvuky mi říkaly, že už se chce rozjíždět, a tak hlasitě volám: „Počkejte, počkejte,“ zvuk se zklidňuje a mužský hlas se mě ptá: „Chcete něco přidat?“ Byli to popeláři. Kluci na mne udiveně hleděli. „Proč jste mi neřekli, že jsou to popeláři?“ „Ty ses nás, mami, na nic neptala, říkala jsi, ať utíkáme, tak jsme běželi.“

Dámy

Někdy se nám stane, že neseženeme průvodce, který by se s námi vydal na delší cestu. Tak jsme se vydaly samy, obě prakticky nevidomé. Jedna druhé jsme dodávaly kuráž. Cestovaly jsme do Prahy, s přestupem v Kolíně, tam jsme měly nasednout do osobního vlaku – směr Praha-střed.

Jak ale nalézt to správné nástupiště, abychom nebyly nápadné a nemusely se někoho ptát? „Už to mám. Půjdeme na nástupiště a tam je na sloupu, vždy na té straně, kam přijede vlak, vyvěšena cedule. Najdeme si tu správnou a budeme chytřejší."

Vystoupily jsme tedy nahoru na poloprázdné nástupiště. Cedule tam skutečně byla, našly jsme ji, jak se říká, i poslepu. Přešlapovaly jsme kolem ní, ale žádná nemohla přečíst, který vlak cedule oznamuje. Konečně šel kolem mladík. „Jen odvahu zeptat se, ať nám vlak neujede,“ posilovaly jsme se v kuráži a potlačovaly pocit noblesních dam, které si vědí se vším rady.

A už je to pokorná prosba: „Prosím vás, pane, přečetl byste nám tady tu ceduli?“ Chladným, ale ochotným hlasem četl: „K WC.“ Šel dál a připojil se ke kamarádovi. Slyšely jsme, jak mu říká: „Asi si ze mne udělaly legraci a já vůl jim na to naletěl.“

A jaké z toho plyne poučení? „Nedávej si číst cedule a ptej se přímo na věc, kterou potřebuješ vědět. Za slepotu se člověk stydět nemusí, i když je dámou nebo frajerem.“

Eva Reinwaldová
Zdroj: http://www.nevidomi.cz/sbh4.htm