Několik malých splněných přání

Nabídneme vám nyní několik krátkých příběhů, či spíše epizod, ze života mladé nevidomé maminky Marie. Marie žije v Praze, ve městě, kde spolu s ní bydlí, pracuje, pohybuje se mnoho dalších nevidomých lidí, snad nejvíce v naší republice. Setkání, která vám popíšeme, jsou skutečná, odehrála se rovněž v Praze v nedávné době a postavy, které zde vystupují, jsou obyčejní lidé jako jste vy, čtenáři. Obyčejní v tom smyslu, že nebyli na setkání s nevidomým člověkem nijak připraveni, nebyli proškoleni v tom, jak s nevidomým komunikovat, jak mu poskytnout pomoc. Většina z nich nikoho s podobným postižením nikdy nepotkala. A přece se jim to podařilo. Jak se to vlastně pozná, že se kontakt zdařil, že pomoc byla účinná? Nejspíš na spokojenosti obou stran, na tom, že se ti dva, vidící a nevidomý, rádi znovu potkají v podobné situaci.

Marie postává v jedné parfumerii, trpělivě a ostražitě naslouchá, co se kolem ní děje. Její vidící manžel s prodavačem již asi patnáct minut vybírají rtěnku, která by se k ní hodila a ona samozřejmě do výběru také zasahuje. Prodavač se k ní čas od času otočí a zeptá se: „Jakou barvu ráda nosíte? Troufnete si na výraznější barvu nebo se spokojíte s jemným odstínem?“ Marie ochotně odpovídá. Svůj šatník dobře zná. Když si oblečení vybírá, nechává si jej vždy detailně popsat a odstín si pak zapamatuje nebo si jej poznamená Brailleovým písmem do notýsku. Přišla o zrak až na střední škole, a tak pro ni barvy nejsou pouhými názvy, ale většinu z nich si dokáže v paměti vybavit. Konečně se výběr zdaří a všichni tři jsou spokojeni. Prodavač poznamená: „Ještě že tu nebyli zákazníci a mohl jsem se vám plně věnovat.“ Po zaplacení si manžel vezme vizitku, kterou mu prodavač nabízí, a potichu z ní Marii cituje, jaké služby ještě v prodejně poskytují. Za čtrnáct dní se manželský pár znovu ubírá do oné parfumerie. Tentokrát na konzultaci se slečnou vizážistkou. Marie je trochu napjatá, jak bude konzultace probíhat. Předchozí zkušenost s pracovníky obchodu ji však uklidňuje. Vždyť se jí nikdo s pochybností v hlase nevyptával, nač potřebuje rtěnku, dokáže-li se s ní namalovat, a prodavač se ani netvářil, že je vlastně lhostejné, jakou barvu si nanese na rty, když na sebe nevidí. Cítila se jako rovnocenný zákazník a chování bylo vskutku profesionální. Možná nějaké otázky prodavače napadly, rozhodně se však nenechal vyvést z míry.

Slečna Monika, vizážistka, oba manžele usadí a jde si připravit vše potřebné. Manžel vytahuje z tašky malý diktafon a nesměle se slečny ptá, mohou-li si konzultaci nahrávat.

Marie také hned vysvětluje, že nahrávka jí slouží místo poznámek, které by si jistě zapisovala, kdyby mohla používat tužku a papír, a že se tak k výkladu slečny bude moci kdykoli vrátit. Monice toto vysvětlení zní logicky, a tak i přes své rozpaky svolí, jen se omlouvá, že bude mít ze začátku trému. Monika si Marii detailně prohlíží a začíná svůj výklad tím, jaké barvy se k Marii hodí vzhledem k barvě její pleti, vlasům a podobně. Po několika větách, kdy Marie naslouchá a přikyvuje, se přece jen Monika potřebuje ujistit: „Mohu takhle s Vámi o barvách mluvit? Dovedete si je představit?“ Jakoby na omluvu dodá: „Víte, nemám zkušenost s nikým, kdo nevidí.“ Marie v duchu zajásá, na podobné otázky ráda odpovídá. Může tak rozptýlit nejistotu nebo rozpaky a rozhovor se stane přirozeným. Ujistí slečnu, že si většinu barev pamatuje z dob, kdy viděla, a pokud si nějakou nebude umět představit, nebude se ostýchat a zeptá se.

Posléze následuje líčení. Marie si přeje naučit se sama nalíčit, a tak sleduje pečlivě jemné tahy Moniky i její komentář. Uvědomuje si realisticky, že zprvu jí bude muset vždy napomoci někdo vidící a spolu s Monikou nahlas uvažují, co bude jednodušší a s čím může být potíž. „Ústa už si dokážu nalíčit sama, make up, ten si budu muset vždy nechat zkontrolovat a řasenku, tu raději vynechám…“ Když pak po hodině a půl Marie s manželem odchází, má radost. Splnila si jedno ze svých malých přání a nesetkala se přitom s žádnou překážkou, kterou by musela pracně překonávat či která by ji zcela odradila. To se nestává často, pomyslí si.

Marie studuje na univerzitě a kromě jiného by měla navštěvovat hodiny tělocviku. Do tělocviku chodí mnoho studentů a není zde čas na to, aby vyučující Marii všechny cviky ukazoval. Studenti také často hrají kolektivní míčové hry, kterých se Marie nemůže účastnit. Nabízí se možnost, aby si Marie přinesla potvrzení od lékaře, že nemůže cvičit. Pak by mohla dostat zápočet z tělocviku, jak se říká, zadarmo. Toto řešení jí však připadá nefér. Cvičit přece může, dokonce cvičí moc ráda, jen pro ni nejsou vytvořeny ty správné podmínky. Rozhodne se, že to nevzdá, a má štěstí. Od svojí kamarádky dostane kontakt na posilovnu, kde se zdá, že by jí instruktorky do cvičení zařadily. Když zvoní u dveří posilovny poprvé, opět se trochu ostýchá a uvažuje, jak to dopadne. Cvičitelky nikdy s nevidomým nepracovaly, neodradí je? Cvičení zde trvá hodinu a účastní se ho asi pět žen různého věku. Mladá cvičitelka Olga ihned pochopí, že nestačí cviky předvádět, ale že je Marii musí popsat. U některých cviků Marii pomáhá dostat se do správné polohy, aby si vše navykla dělat přesně. Ostatní ženy přítomnost Marie nijak nekomentují, v šatně jí jedna z nich pomůže najít tašku s oblečením. Orientace v posilovně i šatně je velmi jednoduchá, a tak se Marie cítí již po prvním cvičení dobře začleněná. Po několika návštěvách umí celou sestavu zpaměti. Olga ji pečlivě kontroluje a občas povzbuzuje: „Dnes to trochu flákáte!!! Nejste trochu unavená? Napněte kolena, děláte si to snazší.“ Za čas si Marie s Olgou zažijí způsob, jak spolu komunikovat na dálku. Marie si cvičí v rohu posilovny a Olga vysvětluje něco nově příchozí slečně. Když Marie docvičí část sestavy, potřebuje odvést na druhý konec posilovny. Není jí příjemné rušit tichou atmosféru a Olžin výklad. Tak místo zavolání učiní směrem k Olze gesto rukou, ve chvíli, kdy slyší, že je Olga obrácená tváří k ní. Téměř ihned ji Olga zpozoruje a dovede na správné místo, aniž by se nechala vyrušit. Takto Marie navštěvuje posilovnu celý semestr a na jeho konci si jde s potvrzením pro zápočet. Vyučující se nejdříve podiví, že si Marie nezařídila omluvenku. Dále se diví tomu, že Marie chodila do cvičení mimo univerzitu. Musí však uznat, že na tom, kde Marie cvičila, vlastně vůbec nezáleží.

V jednom pražském občanském sdružení, které pomáhá zrakově postiženým, zazvoní telefon. Marie je zde poměrně novou klientkou. Netuší, zda jí v poradně mohou pomoci, ale za pokus to přece stojí. Svěřuje se pracovnici s tím, že by ráda navštěvovala se svou pětiměsíční dcerkou kurz kojeneckého plavání. Neví však, jak to zařídit, aby ji do takového kurzu přijali. A nejen to, aby z ní, nevidomé maminky, neměli obavy, že cviky se svým dítětem nezvládne. Příjemně ji překvapí, když za několik dní pracovnice poradny volá na její mobil a předává ji kontakt na paní Martu. Marta je zdravotní sestra, která rovněž vede kurzy plavání pro kojence. Má zkušenost se svou nevidomou kamarádkou, a tak ji Mariino přání nijak nepřekvapuje. Marta nejdříve dochází jednou týdně na návštěvu. Učí Marii a jejího manžela, jak mají postupovat, aby se holčička osmělila a cítila se dobře ve vaně plné vody. Marie s manželem se u miminka střídají a procvičují různé techniky, jak ho ve vodě držet a jak s ním cvičit. Marta přesně popisuje, jaké pohyby má Marie udělat a jak dítě uchopit. Učí Marii, jak si bez zraku ohlídá, aby se miminku nedostalo mnoho vody do očí a nosu. Někdy Marii určitý cvik předvede její manžel nebo Marta a ona si hmatem vše pečlivě „prohlédne“. Později oba manželé dostanou možnost docházet za Martou do dětského bazénku. Bazének je velmi malý a jednotlivé kurzy vždy navštěvují tři maminky s dětmi. Marta umožní manželům, aby chodili na kurz odděleně a měli tak celý bazének pro sebe. Marie se tím pádem nemusí soustředit na to, aby se s nějakou cizí maminkou při cvičení nesrazila, nepřekážela či nezabírala příliš mnoho místa. Je také velikou výhodou, že Marta má vyhrazený čas jen pro ně. Když jednou Marie vozí svoji dcerku po hladině a obchází při tom opatrně podél obvodu bazénku, dostane se na chvíli holčičce voda do nosu. Marie totiž hned nezaznamená, že trochu více ponořila ruce. Marta na to Marii klidně upozorní a ta plynulým pohybem nadzvedne holčičku a nechá jí vodu vykašlat. „Správně maminko,“ konstatuje Marta. „Důležité je, že se malá nepolekala. Možná kdybyste viděla, všimla byste si toho dříve a rychle byste ucukla rukama. V nosu by bylo sice méně vody, ale přišel by úlek. Tedy i nevidět může být někdy v něčem výhodou.“

Marie a její manžel se jednou zjara odhodlají, že by se chtěli naučit tancovat. Ani jeden z nich nenavštěvoval taneční kroužek a nedovedl si představit, že by se nyní přihlásili do běžného tanečního kurzu. Marie by neviděla na to, co taneční mistr předvádí, a brzy by byli oba pozadu oproti ostatním. Také by se jim jistě mistr nemohl věnovat individuálně, vždyť jsou zde i jiné páry a potřebují jeho pozornost. Na inzerát, který vyvěsí na internet, se ozve pan František. Neodradilo jej to, že je Marie nevidomá, a hned nabízí řešení. Manželé by mohli přicházet půl hodiny před jeho tanečním kurzem do sálu, kde by se jim plně věnoval a předvedl jim to, co se pak budou ostatní páry během večera učit. Oba manželé jsou tímto nápadem nadšení, ale Marie si stále není jista: „Jak ty jednotlivé kroky a pohyby pochopím?“ Při prvním setkání František utrousí něco o tom, že neví přesně, jak postupovat při ukazování kroků. Je však zjevné, že si s tím nedělá těžkou hlavu. Má už nějakou zkušenost s neslyšícími, a i když se nedá na nevidomého člověka aplikovat, tuší, že nějaká cesta k společnému cíli povede. Scházejí se pravidelně každý týden a manželé pak zůstávají i na taneční kurz, kde si mohou spolu s ostatními zkoušet to, co jim František před začátkem kurzu ukázal. Postupně nacházejí cesty, jak Marii poměrně snadno vše zprostředkovat. František kroky popisuje a pak je zkouší zatancovat s Marií, aby mohla přesně vnímat každý jeho pohyb a zafixovat si jej. Kurzy tanečních jsou pro Marii hotovým balzámem na duši. Postupně se přestává ostýchat a lámat si hlavu nad tím, zda vše dělá přesně, jak má. Samozřejmě jí není lhostejné, jak jejich dvojice při tanci vypadá, ale postupně se ujišťuje, že František se svým příjemným humorem opravuje bez zaváhání i jejich chyby. Marie má totiž častou zkušenost, že se lidé obávají její chyby opravovat a spíše je omlouvají s ohledem na to, že přece (chudák) na to nevidí.

Neuděláte jistě chybu, pokud se nás na cokoli zeptáte, jako to učinila slečna Monika. Pokud z vaší otázky a vašeho chování budeme cítit opravdový zájem, snahu přiblížit se našemu vnímání světa, potřebu se o něčem ujistit, může mít pro nás vaše otázka také uvolňující účinek. I my totiž můžeme být nervózní nebo nejistí. Nebo třeba jen předpokládáme potíže ve vzájemném dorozumění, protože jich denně zažíváme několik.

Jistě neučiníte chybu, budete-li se k nám chovat stejně přívětivě jako k jiným zákazníkům. Váš profesionální přístup rádi oceníme. Dáváte nám tím najevo, že jsme pro vás zákazníci mající stejnou hodnotu jako ti, kdo přijdou do vašeho obchodu či organizace a mohou se kolem sebe rozhlédnout. Pokud máte chuť a odvahu zapojit nás do činností, které jsou pro vás, vidící, běžné, obvykle to velmi oceníme. Někdy stačí, abyste se nás zeptali: „Jak to děláš? Zkoušel jsi to už někdy?“ A my vám naši zkušenost popíšeme. Někdy však ani my přesně netušíme, jak na to. Máme prostě jen přání se něco naučit, do něčeho proniknout, něco si prožít. V takovém případě je vaše otevřenost a chuť prozkoumat, jestli to půjde, dvojnásob důležitá. A tu právě měly Olga s Martou i pan František. Kdybyste příliš váhali, možná by se někteří z nás nechali odradit a raději dělali jen věci, v kterých jsou si jisti. Možná bychom se rychle smířili s tím, že si svůj malý sen nemůžeme uskutečnit, vždyť věcí, se kterými se v životě musíme smířit, není málo.

Nejdůležitější je, aby vás skutečnost, že nevidíme, neodradila hned na začátku, ještě než se osobně setkáme. Dostaneme-li šanci, postupně třeba zjistíme, že je mnoho věcí možných, jen cesta, která k nim povede, bude trochu jiná než obvykle.

A pokud budeme jako každý začátečník dělat něco špatně, nemějte strach nás opravovat. Jsme rádi, jako vy, vidící, když děláme své aktivity dobře, když se v něčem zdokonalujeme. Vaše trpělivé vedení nás může také ujistit o tom, že se k nám chováte rovnocenně jako k ostatním vidícím, kteří se něčemu učí.

Někdy nestačí jen chuť, odvaha či otevřenost, jak jste si mohli všimnout. Marta a František darovali něco ze svého volného času a přizpůsobili manželům vnější podmínky, aby jim mohli věnovat svoji plnou pozornost. Uvědomujeme si, že tato vstřícnost je záležitostí vaší dobré vůle, nikoli povinnosti. Podobné zkušenosti mohou být i pro nás zrakově postižené inspirací. Máme také rozličné schopnosti, zkušenosti či nadání, a proto i my můžeme pomáhat druhým.

Kateřina Gůrová, nevidomá, bývalá poradenská konzultantka sdružení Okamžik
Text z brožury "Nahlédnutí do života beze zraku aneb Jak se vyhnout diskriminaci lidí se zrakovým postižením" vydané sdružením Okamžik v roce 2007.