Jak si pomáháme

Podařilo se mi kdysi poněkud vyvést z míry jednu společnost přátel, k níž jsem byl pozván na návštěvu. Protože jsem zde byl mezi samými vidícími jediný nevidomý, všichni se ke mně chovali nesmírně pozorně a uctivě. Kdykoliv kdokoliv zavadil o cokoliv, co by jakkoliv mohlo evokovat zrakové vnímání (Podívej se, Franto... Jé, ta sukně je krásně modrá, Jiřinko... Tak si představ, holka, mám na punčoše kuří oko), cítil jsem, jak dotyčný náhle provinile zmlkl a ostatní se až nápadně rychle v tentýž okamžik rozhodli okusit tu úžasnou a neopakovatelnou chuť servírované kávy, až jsem se začal obávat, že na mě žádná nezbude. Když pak všichni šálky opět odložili a křečovitě se pokoušeli opět navodit atmosféru vcítěného sdílení, rozhodl jsem se pro změnu já, že teď je řada na mně, abych vzdal hold kofeinovému moku – a naklonil se nedbale kupředu. V ten ráz se nad servírovacím stolkem strhla sice menší, ale přesto bouře; každý chtěl být nějak užitečný, jeden uchopil můj šálek a samou horlivostí se hned opařil, druhý ho střelhbitě nahradil a již nesl šálek vzhůru k mým ústům, aby mě snad, proboha, nenapadlo, že bych kvůli tak ordinérní činnosti, jakou je pití kávy, musel sklánět hlavu, třetí uchopil podšálek a snažil se vystihnout nejbližší vývoj událostí, aby mohl v případě nutnosti zasáhnout a podšálkem zabránit rozlévání kávy po koberci, uhodit jím vetřelce, který by mi snad chtěl v pití kávy zabránit, případně uhasit doutnající požár kdekoli v mém okolí. Ti dobří lidé byli prostě za každou cenu rozhodnuti, že mi nejen nesmí nic chybět, překážet nebo se mi čehokoliv nedostávat, ale že se musím navíc cítit v jednoznačném bezpečí, neobtěžován přítomností kohokoliv, a ať to stojí, co to stojí, být především uchráněn vůči všem nejapným vtípkům a řečem, jež by se mě mohly dotknout či mě přinejmenším na smrt urazit. Jen abych si snad, prokristapána, nemyslel, že mé situaci nerozumí, že neví, jak nepohodlně bych se mohl cítit, kdyby se o vše toto nepostarali.

V průběhu večera přišlo, jak už tomu tak začasté bývá v takových společnostech, i na vyprávění vtipů. Blondýnky a policisté mezi námi nebyli, proto jsme se do nich s chutí trefovali a nenechali na nich nit suchou. Jeden z vypravěčů se tak zanítil, že na místě vymyslel jakýsi fór, kde vystupovalo naráz pět policistů, dvě blondýnky a ještě jakýsi Róm se skinem... Nepamatuji si už, kdo komu co řekl a proč ten skin jednu z blondýnek uhodil, ale vzpomínám si naprosto jasně, že se hostitelka v průběhu vyprávění intenzivně pokoušela narovnat mi polštářek pod zády, ačkoliv jsem se o něj – a zjevně naprosto spokojeně – opíral, a také se mě několikrát těsně před pointou anekdoty zeptala až nepříjemně zřetelným hlasem, zda mi netáhne na nohy od ledničky, kterou si před půlhodinou dovolila neprozřetelně na pět vteřin pootevřít, když mi servírovala čerstvý salát.

Říkal jsem si, že by snad bylo dobré přece jen dát malinko najevo svou vlastní vůli a naznačit ostatním, že i já umím být chlapák a rozumím každé legraci. Nadechl jsem se a pravím: „Víte, přátelé, že i nevidomí dokážou být veselá kopa?”

Zpozorněli a nevěřícně ke mně postupně otáčeli hlavu. „No jó,” pokračoval jsem statečně, „tuhle jeden jde takhle po ulici a tu se mu náhle hůl zapíchne do čehosi měkkého, kluzkého. Je to ale hlavička chytrá, zastaví se, rukou sjede ke konci hole a rozhodne se situaci prozkoumat. No ano, přátelé, bylo to přesně to, na co myslíte. Jenže jak to má chudák malej poznat, vždyť stejně tak to může být třeba bláto, no né? Pro jistotu vzorek důkladně promne mezi prsty, přičichne a na špičičku jazyka ochutná. Pak vítězoslavně utře ruku do kabátu a zvolá: „Já to věděl, já to tušil – no ještě že sem do toho nešláp!!”

Nejsem si jist, co se dálo těsně po mém prohlášení, ale o deset minut později jsem určitě klečel kdesi v zaprášeném koutě na kolenou a marně se snažil nahmatat alespoň jednu ze svých mokasín. Skřípl jsem si přitom ruku do botníku a kalhoty prořízl o jakési pohozené zrcátko. Až ve výtahu jsem zjistil, že mi kdosi natrhl rukáv u kabátu a urazil koncovku bílé hole. Venku padal sníh a já cestou na tramvaj asi pětkrát zmizel v bezedné závěji. Když jsem se z ní hrabal ven a snažil se posléze zorientovat ve ztichlé noční zasněžené krajině, v uších mi stále dozníval křik té tak dlouho neotřesitelně milé hostitelky, která mi při mém překotném odchodu dštila do tváře nejstrašnější pravdu mé nicotné existence: „Člověk by čekal, že lásku a dobrotu ocení, ale on přitom nemá slitování ani s těmi nejpotřebnějšími, kteří se sami nemohou bránit.” A dobře uštědřeným políčkem – o kterém jsem si mimochodem do poslední chvíle najisto myslel, že letí zprava, jenže on kupodivu přifrčel zleva a já tak tvář ještě pitomě nastavil – mě naposledy obdařila svou přízní a definitivně zabouchla dveře před „mými zraky“.

Jestli si, milý čtenáři, myslíš, že tato historka není z tohoto světa, tak Ti nezbude, než abys důkladně přehodnotil vše, čemu jsi až dosud věřil. V očích široké veřejnosti jsou nevidomí vlastně jacísi „extrémisté“, neboť buď neumí nic (polštářek pod záda, nohy v teple a kávu až do postele), nebo naopak všechno (takže si myslí, že mohou vyprávět nehorázné vtipy, ve kterých nevystupují blondýnky a policisté). I pomoc nevidomým často bývá v tomto stylu, buď vás po těch schodech na vlastních bolavých zádech rovnou vynesou, a nebo vám s kamennou tváří zatají, že tam nějaké vůbec jsou. Nedávno mi například jeden člověk nabídl doprovod při překonávání širokého prostoru bez vodících linií; přesně v půlce najednou ode mě vyrazil pryč jak šipka a stačil už jen zavolat: „Promiňte, ale mně jede metro!” Nestihl jsem mu ani zamávat. A když tak o tom přemýšlím, je to vlastně povzbuzující. Copak to není svým způsobem vyjádření jakési mezilidské elementární rovnosti, není to vlastně pro mě čest být zanechán v cizím „nepřátelském“ prostředí bez pomoci jen proto, že komusi jede metro? Určitě je to minimálně vyjádření důvěry v mé schopnosti, ten člověk prostě nepředpokládal, vůbec ho nenapadlo, že by mi mohl svým útěkem nějak neprospět. Považoval mě tedy za sobě rovného, zvládnul by to on, zvládnu to také. Mám se za to na něj zlobit?

Před časem jsem na ulici potkal jednu ženu. Měla to fantasticky vymyšlené, říkala: „Vy nevidomí máte úžasný šestý smysl, to velmi obdivuji.” Na můj nechápavý výraz reagovala slovy: „Rodíte se s ním, proto jste tak šikovní.” Nemohu říct, že by mi to nelichotilo, ale odvážil jsem se přesto deklarovat čistou pravdu. Povídám: „Víte, ale já přišel o zrak nedávno, je to jen pár let, a žádný šestý smysl jsem u sebe zatím nevypozoroval.” Byla překvapená a zdálo se, že si s jakýmsi masochistickým gustem poprvé v životě připustila, že ne všichni nevidomí jsou nevidomí odjakživa, že jsou i tací, kteří zrakem někdy v minulosti vládli. Ale nevzdala se, kontrovala vyjádřením: „Přesto obdivuji, že se nebojíte, že se nebojíte jen tak vyrazit s holí ven a jít.”

Bylo mi to strašně trapné, ale nemohl jsem jinak: „Víte, ale já se vlastně bojím...” Jsem si plně vědom toho, že jsem tehdy nevidomým neučinil dobrou službu, ta paní byla pevně odhodlána člověka s bílou holí obdivovat, a on si postaví hlavu a ne a ne!

To je stejně zvláštní, jak tyhle pouliční minihistorky v člověku postupně vzbudí jakýsi trvale cynický pocit ze života. Nemohu však říct, že by to vždycky bylo úplně na škodu, ostatně posuďte sami.

Vkročil jsem jednou s mou mladou a tehdy ještě nezkušenou asistentkou do jakési provozovny v jednom městě. Nevím už, co konkrétně nás přivedlo k tomu zajít právě sem, nicméně jsme tak v dobré víře učinili a těšili se, že coby zákazníci budeme přinejmenším vítáni, v lepším případě obskakováni. Chvilku jsme se jen tak rozhlíželi a zevlovali kolem – nikde nikdo, ticho, jen vzdálený ruch z ulice. Přistoupili jsme proto k nejbližšímu regálu a začali sami studovat místní artikl. A protože si nás stále nikdo nevšímal, zcela jsme se uvolnili a pojali zdejší prostředí jako mimořádně vstřícný druh samoobslužného prostoru. Rádi bychom ovšem za zboží zaplatili, takže jsme po chvíli počali přece jen netrpělivě podupávat a charakteristickým pokašláváním přivolávat personál. Ten se vskutku brzy objevil v podobě jakéhosi čímana. Nejprve na nás fascinovaně zíral, poté se nadechl, aby obratem vydechl se silně podezíravým tónem:

A už jsem vám vyprávěl, jak jsem potkal svou obdivovatelku? No to bylo tak. Při procházení jedné pražské pasáže jsem se ukázkovou kluznou technikou zrovna vyhýbal stolečkům a židličkám s poklidně obědvajícími lidičkami, když za sebou náhle slyším slaďoučký dívčí hlásek, jak volá: „Pane, pane, počkejte, já vás znám!” Protože se za obecně známého nepovažuji, nespojoval jsem ono volání se svou osobou, a tak jsem s elegancí sobě vlastní kráčel dál. Chviličku na to už cítím ruku na své paži.

„Počkejte, já vás znám,” opakovala zadýchaně a já fakt úplně viděl její jiskřící kukadla.
„Skutečně? A odkud?” Nezdálo se mi, že bych já znal ji.
„Četla jsem váš článek v novinách – a byla tam taky vaše fotka!”
„A o čem byl ten článek?”
„To už nevím,” řekla vesele, „ale byl moc pěkný!”
„To mi opravdu lichotí,” povídám já na to a zavěsím se do jejího rámě, které mi předpisově nabídla (zřejmě tedy četla můj článek o asistenci). Kráčíme chvíli spolu v družném sepětí, načež si po chvilce přece jen dodá odvahy:
„A... Jestli se tedy můžu zeptat... Ty články... To píšete sám?”
„Ano – a kdo by je za mě měl psát?”
„No ale když nevidíte...?”
„Píšu je na počítači.”
„No ale když nevidíte...?”
„Přečte mi je screenreader.”
„Screen - co???!”
„Takový program, který mám v počítači.”
„Aha... A jak vlastně takový článek píšete? Teda, myslim, jak víte, o čem budete psát?” Zamyslím se a po chvilce povídám:
„To je tak, že každý měsíc bych měl napsat jeden. Měsíc si rozdělím do dvou částí; na tři první týdny, kdy o článku jen příležitostně přemýšlím a hledám téma. Obvykle mě napadají velká témata – diskriminace, násilí, integrace, politika, sex, drogy... Vždycky už vidím obrysy článku, mohutně se vzpínající nad logickými konstrukcemi geniálních myšlenek! Tím druhým měsíčním obdobím je poslední týden před uzávěrkou, kdy si sednu k počítači a snažím se nějak rozmotat ten příšerný chumel nesouvislých myšlenek a zmatených představ, do kterých mi naprosto nezapadají mé nejčerstvější životní zkušenosti. A když pak pár hodin před uzávěrkou po sobě čtu své dílo, chytám se za hlavu a uklidňuje mě snad jen to, že příště už jistě nic tak přiblblého nemohu napsat, neboť veškeré přitroublosti světa se mi podařilo vecpat právě do tohoto jediného textu. A protože už nemám čas na opravy a strašně toužím po honoráři, text odešlu a u nejbližší kašny si umeju ruce – tedy když se mi ji podaří s tou prokletou holí najít.” „Aha,” špitla zase, tentokrát rozpačitě. „Tak já už musím jít,” a bez rozloučení odešla. A já mám dojem, že ani tehdy jsem tomu příliš nepomohl.

Radek Seifert
Ukázka z knihy „Co vlastně ti nevidomí dělají?“
Vydal Okamžik, 2002