Co televizní diváci neviděli

Přiznám se, že jsem zápolil s trémou. Uprostřed velmi rušného pracovního dne si mě vyzvedlo auto a najednou jsem seděl za stolem ve studiu České televize. V hlavě se mi honily myšlenky, ale nechtělo z nich vyklíčit nic pořádného pro Klíč (pořad pro zdravotně postižené). Navíc se můj zbylý světlocit nemohl vypořádat s necitlivým světlem reflektoru, který sveřepě dřepěl přímo proti mně. Chvíli se natáčelo, když v tom se ozvalo "stop". Pan Kovář, sedící vedle mě, mi přátelsky položil ruku na předloktí a zasmál se. "Promiňte, já na vás mrkám, že máte už mluvit, a vůbec mi nedošlo, že to nemůžete vidět." Opravdu jako nevidomý jsem neviděl mnohé. Byl jsem ovšem rád, že můj ztrémovaný mozek ihned věcně zareagoval. "Tak mě pod stolem lehce kopněte nohou a já se chytnu," prohlásil jsem sebevědomě. Moje sebevědomí však vzápětí poněkud utrpělo. Všichni přítomní se začali smát a můj partner zrovna tak. "Víte, já jsem na vozíku, já vás nemohu kopnout." To jsem tedy neviděl. Bohužel tento humorný moment neviděli ani televizní diváci, neboť kamera zrovna nesnímala. A i kdyby snímala, stejně by tato epizoda byla vystřižena. No uznejte, něco takového se přece nehodí na televizní obrazovku, to může tak nanejvýš do života.