Asistenti, průvodci a přátelé
Motto: Člověku (Jana Brožová)
Potkáváme se
Náhodou
Občas
Pravidelně
Potkáváme se
Jsme jako dva plavci
plovoucí
na hladině
Potkáváme se
A
Pod mořskou hladinou
Docela jiný svět
nachází se
Potkáváme se
Kdo
První z nás
sebere odvahu
ponořit se?
1. Naučili mne vidět
Jednoho dne, když se jí podařilo vystoupit z přecpaného autobusu, všimla si, že spolu s ní je v davu muž s bílou holí. Ačkoliv nikdy nebyla moc smělá, nabídla mu doprovod do metra. Muž její nabídku přijal, v několikavteřinovém rychlokurzu jí vysvětlil, jak mu může nabídnout svůj loket a pak šťastně došli až do vlaku. Měli společnou cestu a tak si povídali. Tohoto muže potkávala po celý týden, kdy ve stejný čas jezdila na počítačový kurz a on stejnou trasou do zaměstnání.
Druhá zkušenost, která měla podstatný vliv na její rozhodnutí pomáhat zrakově postiženým, byla modelová hra na zážitkovém prázdninovém pobytu. Celý den se pohybovala ve velmi náročných přírodních podmínkách se zavázanýma očima. Kolem ní spousta lidí, které mohla požádat o pomoc, pokud ovšem sami nebyli handicapovaní šátkem na očích. Požádat o pomoc - ale jak, koho? Jak zastavit tušenou postavu, která někde kolem ní víří vzduch? A je to vůbec někdo vhodný? Ochotný? Vidoucí? Nespěchající? Důvěryhodný? Vstřícný?
Tato zkušenost jí způsobila drobnější psychické trauma. „Byla jsem úplně rozhozená, chtělo se mi brečet, byla jsem vzteklá. Ani jsem nevěděla, jak si třeba dojít na záchod, aby mne někdo neviděl nebo naopak, abych někam nespadla. Vše se odehrávalo v lomu - srázy, rokle, voda, křoví a tak. Bylo to dost šílené. Uvědomila jsem si mnohé souvislosti, které mne tehdy, při doprovázení slepého muže, vůbec nenapadly."
Před tímto zážitkem byla příprava, kdy v doprovodu někoho, kdo vidí, chodila přírodou, běhala vedená za ruku, se zavázanýma očima přeplavala v doprovodu řeku. Potom ale, co byla odkázána sama na sebe, si uvědomila, jak obrovský rozdíl je, když má doprovod, nebo když je na zvládnutí pohybu a orientace v neznámém prostoru sama. Byl to doslova propastný rozdíl, tedy pocit člověka, který ví, že je v nějakém ohrožení, ale pro nedostatek důležitého smyslu vůbec nedokáže vyhodnotit svou situaci a přizpůsobit se jí tak, aby se mohl bez obtíží pohybovat, vyjadřovat se, prožívat normální společenství, dorozumět se. Prostě zážitek, který ji na delší dobu vyhodil ze sedla.
O rok později přišly povodně. V té době se jí vrátila matka z operace, byla nepohyblivá a duševně velmi sešla. Péče o ni byla práce na tři čtvrtiny úvazku. Dcera potřebovala občas změnit komunikaci a prostředí. Tak našla ještě trochu sil a začala doprovázet lidi se zrakovým postižením po zatopeném městě, kde prakticky nefungovala doprava a pokud ano, tak za velmi speciálních podmínek. To byla její další zkušenost, tentokrát už rozumově zpracovaná a prověřená vlastními zážitky.
Když se všechno kolem ní i v ní zklidnilo, přihlásila se do výcviku pro dobrovolné asistenty nevidomých. Po jeho ukončení si vybrala hned dvě osoby se zrakovým postižením, muže a ženu.
„Mám už dospělé děti, které mne nepotřebují. Manžel ode mne odešel a matka zemřela. Povolání, o kterém jsem snila, nebylo pro mne to pravé. Musela jsem si najít nějaký smysluplný způsob, jak naplnit čas. Samozřejmě mne baví spousta věcí, ale život přece není jen zábava a práce. Musí tam být také vztahy, služba druhým, přijímání a dávání. Ukázalo se, že práce asistenta, kterou jako dobrovolník mohu vykonávat zcela dobrovolně a bez pocitu nějaké nadřazenosti, je právě to, co mi velmi sedí. Moji klienti a já jsme naprosto rovnocenní jedinci. Já dávám k dispozici svou schopnost orientovat se v prostředí, oni mi pomáhají orientovat se v životě. Jsem ráda, že se z nás stali přátelé."
Tak tohle mne fakt zajímalo. Povídaly jsme si dost dlouho za jednoho deštivého podvečera. Nikam jsme nespěchaly a tak jsme využily vzácnou pohodu, kdy si dva lidé jsou blízko, aniž by na sebe byli jakkoli vázáni.
Vyprávěla mi, že na těžký čas je nejlepší být s někým, kdo o takových chvílích sám něco ví a dá vám možnost přijít na jiné myšlenky. Chodí se svou klientkou na dlouhé výlety i na kratší vycházky po městě. Obě mají rády květiny a rostliny všeho možného druhu, takže často chodí na výstavy do botanické zahrady, arboreta, na bonsaje, sukulenty, aranžérské prezentace. Nebo také jen do květinářství, koupit si něco pro radost, když mají období bohatší na peníze. Vzájemně se nejen přizpůsobují, ale asistentka se učí koukat se rukama, čichem i sluchem, učí se formulovat svou řeč tak, aby byla srozumitelným popisem toho, co se nalézá na dosah klientčiných citlivých rukou.
Druhý klient je šťastným, leč nevidomým otcem dívenky ve školním věku. Nechce nechávat veškerou péči o dítě na manželce a tak se rozhodl, že bude pomáhat při přípravě dítěte na vyučování, ve škole i v Lidušce, že bude doprovázet svou ratolest na zajímavých aktivitách, jako jsou představení pro děti, výstavy, zoologická zahrada.
„Když má maminka moc práce, doprovázím tatínka s dítětem já,“ směje se asistentka. „Strašně mě to baví, dítě je chytré, tatínek šikovný a maminka je prostě skvělá ženská do nepohody."
Kam se chodíte dobíjet, když už jste unavená? ptám se záludně. „Málokdy jsem unavená ze své asistentské služby. Bývají jiné důvody k únavě - někdy práce, někdy rodina, někdy jenom lhostejný nebo agresivní dav kolem vás. Doprovázela jsem také jednu nevidomou ženu na jógu, a teď si tam chodím dobíjet ty baterky také já sama. Občas se setkávám s přáteli, kteří podobně jako já vykonávají práci průvodců nebo asistentů. Chodíme na čaj, vyměňujeme si zážitky, zkušenosti. Někdy se dost nasmějeme. Nemyslete si ale, že klientům. Ne, smějeme se vlastní nešikovnosti, někdy i začátečnické samolibosti, která nás ale dost brzy opouští. A také si povídáme o tom, že se na své klienty těšíme a co s nimi plánujeme. Víte, na téhle práci je skvělé to, že ji nemůžete dělat pro někoho, s kým nejste na stejné vlně. Špatné vyladění by nepřineslo nic ani člověku s postižením ani jeho asistentovi. I proto se mi možná zrovna tahle životní náplň tak zamlouvá."
Ještě víc věcí mi vyprávěla. O tom, jak úplně jinak vidí strom, když ji nevidomý člověk upozorní na vůni jeho kůry. Jak vidí skálu poté, když dostane informaci, že pod římsou, kam
by se nikdy očima nekoukla, jsou zajímavé kamenné varhánky.
Příroda najednou vypadá jinak, podobně jako město, když vás okolnosti přimějí koukat se dál než pod vlastní nohy a hledat správná slova pro popis romantického údolí nebo secesního domu. Najednou vidíte dál a lépe, než jste si kdykoliv mysleli. A je ohromně důležité, že o tom máte komu vyprávět. A ten druhý vám zase vypráví to, co on vidí, i když očima vlastně nevidí nic. Pravda, že správně vidíme jen srdcem, se osvědčila i tentokrát. Tak i vám přeji, abyste sami mohli podobnou radost prožít.
2. Dobrotivý Valentin
Každý ví, že mnohé věci, které jsme si důkladně a pečlivě rozvážili, někdy prostě nevyjdou. Náhoda? Možná. Stejně dobře mnozí víme, jak často se zvláštní shodou okolností dostaneme k lidem nebo k aktivitám, které jsme nikdy neplánovali. I další z dobrovolných pomocníků, který se rozhodl věnovat své sympatie nevidomým a těžce slabozrakým, došel svého poslání zcela náhodou. Nebo to tak není? Posuďte sami:
Vystudoval vysokou školu asi před dvanácti lety. Ještě na studiích se seznámil s dívkou, která měla takovou zvláštní zrakovou potíž. Někdy viděla všechno a dobře, jindy viděla špatně nebo nějak divně, jak popisuje Valentin, zvaný Dobrotivý.
Valentin má dobré srdce a také dobré oči, takže vidí i na to, je-li žena v nesnázích. A když je přitom ještě mladá a hezká, vidí to ještě lépe.
Tak se stalo, že se sblížil s touhle divně koukající slečnou, a protože ji měl rád a viděl její problém, pomáhal jí. Dělal průvodce i načitatele studijní literatury. Měli se rádi, ale život je rozdělil. Ona i on se po studiích vrátili každý do svého domova. Valentin tehdy bydlel na západě Čech a jeho milá na východě Slovenska. Vzdálenost a následující politické změny odsoudily jejich vztah k nepřežití.
Valentin si našel zaměstnání v místě bydliště. Protože je svědomitý a pilný, postupně se z něho stával workoholik. Jeho slabou stránkou je i poněkud nedostatečná asertivita. Znamenalo to vyhovět zaměstnavateli i svému profesionálnímu svědomí za každou cenu. Práce ho pohltila natolik, že hrozilo úplné odtržení od praktického života.
Jednoho dne se vzpamatoval. Neví už dnes, co bylo tím důležitým okamžikem, který rozhodl o změně životního stylu. Snad nostalgie, snad vnitřní varování, že jeho život postupně ztrácí smysl. Valentin sbalil kufry, rozloučil se se svým milým domovem i prací úředníka v prosperujícím podniku, a šel hledat štěstí do hlavního města, na které rád vzpomínal. Po určitých obtížích si našel místo opět v renomované instituci plné ambiciózních pracovníků a vysokých nároků na čas a svébytnost. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Kolegové ani nadřízení nebyli vlci, spíš vlčáci ženoucí se po stopě k nějakým nejasným, avšak lukrativním cílům.
Zpočátku se s nimi snažil držet krok. Ale ta nešťastná asertivita! Valentinova vstřícnost a ochota někdy hraničí s pošetilostí. Snažil se dělat všem, co jim na očích viděl. Výsledek - manipulace, využívání jeho profesionálního i lidského potenciálu až nad hranice možností. Tento životní styl si dokonce činil nárok i na Valentinův volný čas, pokud mu ještě nějaký zbýval. Kdysi chodil rád s přáteli plavat, hrát šachy, má rád přírodu, výlety, vycházky i pobyty v cizích zemích. Místo toho tu najednou byly víceméně povinné večírky, rauty, společenské i sportovní aktivity organizované zaměstnavatelem. Stále stejní lidé, stále v saku, stále jen hovory o práci a drby o nepřítomných. Byl unavený, znechucený. Nějakou dobu ho hřálo, že má dobrý zdroj obživy, nicméně tento stav uspokojení se postupně vytrácel. Vzepřít se nedovedl, tak se aspoň snažil urvat si kousek času na své vlastní zájmy. A jaké jsou to zájmy?
Nejdříve zareagoval na výzvu jedné nadace, která hledala dobrovolníky pro pomoc dětem v nemocnicích. Valentin si myslel, že tam prostě přijde, bude si s nějakým dítětem upoutaným na lůžko povídat, číst mu pohádky nebo ho naučí šachy. Úvodní pohovor mu však tato očekávání zcela zhatil. Nicméně mu dobří lidé z nadace doporučili, aby pomáhal jiné cílové skupině, například nevidomým. A Valentin si vzpomněl na radostná studentská léta, kdy pomáhal své přítelkyni a najednou věděl, že tato zvláštní náhoda je ten správný bod, od kterého se budou odvíjet jeho základní volnočasové aktivity. Pomáhat lidem se zrakovým postižením - ano, ano, jo, jo! To je ono.
Jako správný lovec internetových dobrodružství vydal se hledat lidi, kteří by jeho pomocí nepohrdli. A našel je. Byli rádi a on byl také rád. Hned si udělal kurzy pro získání základních dovedností k doprovázení a asistenci. Nevyhýbal se ani zážitkovým akcím, kde měl možnost vyzkoušet si, jaké to je nevidět. Nejdřív ho to úplně převálcovalo. Něco jiného je rande se slabozrakou slečnou a něco jiného je potácet se s klapkami na očích sám v prostoru, o kterém v momentě zapomene, jak vypadá. „A zadání bylo tak jednoduché," vzpomíná s vráskou na čele Valentin, „vždyť jsem si měl jenom najít volnou židli v místnosti..."
I jiné úkoly podobného druhu dostával, aby se vcítil do situace nevidomého člověka. Vciťoval se rád, věděl, že pro jeho budoucí poslání to bude důležité.
Dostal svého prvního klienta. Ouha! Opět ten problém s asertivitou. Klient se rozhodl, že je dobré využít inteligenci a ochotu svého nového asistenta, a dával mu co proto. Vláčel „svého" Valentina z úřadu na úřad, z poradny do poradny, naléhavě požadoval psaní dopisů s úředním obsahem. A Valentin se snažil, až se mu z hlavy kouřilo. Vyřizoval, telefonoval, psal, koncipoval. A klient? Stále nebyl spokojený, zejména, když dostal od úřadu negativní vyřízení svých požadavků. Dobrotivý Valentin měl pocit, že asi za všechno může on sám. Skoro ho to odradilo od dalších záměrů pomáhat nevidomým.
Valentin však naštěstí není přítelem ukvapených rozhodnutí. Ačkoliv uondán a plný smíšených pocitů, rozhodl se přece jen požádat o konzultaci koordinátora průvodcovské služby. Dali mu za pravdu, našli mu jiné klienty. Valentin si dopřál i několik dalších konzultací s osobou, která mu umožnila pochopit, co je zdravá asertivita. Pak udělal samostatný a odvážný krok do tmy. Obrazně řečeno, šel si do neznámého prostoru hledat volné místo. Co tím chci říci? Oddělil se od lukrativního zaměstnání v prosperující renomované instituci. Našel odvahu vstoupit do neznáma, stát se na jistou chvíli nezaměstnaným profesionálem a na plný úvazek zaměstnaným asistentem nevidomých. Získal nejen praxi, ale i velkou oblibu mezi lidmi se zrakovým postižením. Jeho ochota a vlídnost, inteligence a empatie mu otvírají cestu k lidským srdcím. Během času našel i nové zaměstnání s pevnou pracovní dobou a docela obyčejnými kolegy a kolegyněmi. Nechodí už na rauty ani na bowlingové nebo squashové přebory, zato doprovází své nevidomé a těžce slabozraké přátele na koncerty, výstavy, výlety a procházky. Někdy se mu něco nepovede, ale dovede svou chybu přiznat i napravit. Je milý, svědomitý, veselý a přesto účastný. Proto ho lidé mají rádi mezi sebou. Tedy, myslím tím obyčejné a normální lidi. Takové, kteří dovedou ocenit, když jim někdo nezištně a přívětivě nabídne pomoc.
„Jak zvládáte svůj soukromý život?" ptám se dotěrně Valentina.
Směje se, když říká: „Vy a vám podobní lidé jste můj soukromý život. A když už jsem měl jednu známost se slabozrakou dívkou, možná je mi souzeno seznámit se i s jinou. Není důležité, jestli bude mít moje partnerka zdravé oči nebo ne. Důležité je, aby rozuměla tomu co dělám a proč. Aby chápala, že pomáhat druhým se stalo důležitou součástí mne samého. Můj soukromý život bude spokojený podle toho, jestli budu užitečný svému okolí. A jestli přitom budu pomáhat šachistům nebo chodit třeba s vámi do knihovny, to je vedlejší. Jsem šťastný, když jsem vytížený smysluplnými věcmi."
Co k tomu dodat? Snad jen přání, abyste stejně jako Valentin našli smysl svého počínání v každém období života. A jestli do toho pustíte náhodu, srdce nebo rozum, to už je vaše věc.
Někdy je důležité získat pomoc a jindy zase pomoc nabídnout. To je rovnováha, o kterou by měl každý z nás usilovat. Tak ať se daří i vám!
3. Tenkrát měl hodně času
Kdysi míval hodně času, ale na naši schůzku přišel pozdě. Zadýchaný, příjemný, nevtíravě vonící čtyřiadvacítkou Old Spice, omluvný úsměv. Na první i druhý pohled sympaťák, třebaže se standardní image mladého manažera. Ale to už přináší doba. Nebo je to snaha o mimikry? Není to důležité. Důležitý je on. Na mé otázky odpovídal s výrazem, který snad - alespoň zpočátku - vyjadřoval něco jako - proč se mě ptáš na takové samozřejmosti?
Nicméně během krátké chvíle jsme si oba uvědomili, že to, co jeden z nás považuje za samozřejmé, druhý to tak vůbec nemusí vidět. Tento měnící se náhled se týkal jak jeho vnímání mé zrakové nedostatečnosti, tak mého vnímání jeho pomahačských schopností. Je to tak asi vždycky, když se setkáme s někým, kdo je na rozdíl od nás v pozici pomocníka. Chvilku prostě trvá, než se vzájemně ohodnotíme a začneme se přizpůsobovat. Kdo komu? To je otázka na delší poznávání. Ale vraťme se k mému hostu. Vyrostl v rodině, kde si možná nade všechno cení slušnost a také pozornost k problémům svého okolí. Možná to dělají křesťanské kořeny, možná tradice ve výchově, možná od obojího něco. V mladíkovi, který naproti mně upíjí kávu, to však zanechalo sympatickou stopu.
Když byl ještě chlapec, měl rád akvária. Sám pěstoval exotické rybičky a tato záliba mu přinášela velké potěšení. Neměl nikdy rád sport, ukvapené pachtění za pomíjivými cíli, neměl rád konflikty. Rybičky, akvárium - to byl svět sám pro sebe. Sedával před akváriem a popouštěl uzdu své dětské fantazii. Snad se občas cítil tou půvabnou rybkou, která si žije v bezpečí vymezeném průzračnými stěnami, neměnnou teplotou, pravidelným přísunem potravy i kyslíku. Se svou introvertní povahou byl přesvědčen, že ty rybičky se asi mají úplně nejlíp na světě. Jenže byly tady ty kořeny a také touha mladého člověka po společenství druhých. Když končil studia na vyšší střední škole, trochu se nudil. Spolužáci se pořád šrotili a neměli čas. Jemu učení nedělalo absolutně žádné starosti, učil se dobře a bez větší námahy. Dokonce studoval dva obory najednou, protože si pořád nemohl vybrat, je-li lepší umělecké řemeslo nebo ekonomie.Tak dělal obojí. Přitom měl pořád času nazbyt.
Jednou vzal do ruky Zlaté stránky a hledal, kde by byla nějaká instituce, která by měla zájem o pomoc dobrovolníka. Nevěděl dobře, co hledá, a tak hledal podle abecedy. Našel sdružení, které se zabývalo dobrovolnickou pomocí pro lidi se zrakovým handicapem. Zavolal, přihlásil se a byl zaevidován. „Co bylo dál? Nezalekl jste se naprosto nového úkolu? Nepřišlo vám divné, že se máte vy, mladý zdravý kluk, zabývat lidmi, jejichž nesnáze vám do této chvíle byly španělskou vesnicí?"
„Asi je to tím, že jsem byl vychován rodiči, kteří každou chvíli někomu nějak pomáhali. Pořád jsme měli doma nějaké opuštěné kočky a tak. I moje sestra je taková, tak mi to nepřišlo nijak divné, byl jsem naopak rád, že mohu být užitečný a neválet se jen v knížkách."
Prošel obvyklým kurzem, učil se trochu chodit s bílou holí, orientovat se se zavázanýma očima venku i v místnosti a budově, jíst, připravit si čaj nebo malé jídlo bez pomoci zraku. Zvládl to a moc se těšil na svého prvního klienta. Byl to starý milý pán, který si chtěl koupit mobil a naučit se s ním zacházet. Novopečený průvodce se ujal svého úkolu, naučil nevidomého klienta obsluhovat mobil, pomohl mu zařídit nějaké úřední záležitosti a pak se s ním navždycky rozloučil, protože pán se rozhodl - možná i díky svým novým komunikačním možnostem - že opustí republiku a nastěhuje se k synovi v zahraničí.
Mezitím nadějný průvodce odmaturoval a založil si vlastní živnost. Rozhodl se nakonec, že se bude věnovat ekonomii. Studenský pokoj přeměnil na kancelář a začal uvažovat, jak se uživí.
Dalším přiděleným klientem byl středoškolský student, který následkem úrazu přišel o zrak. Velmi rychle mezi nimi vzniklo přátelství. Zúčastnili se několikrát společně i zážitkových pobytů, na kterých si mohli vyzkoušet své schopnosti a dovednosti v poněkud vypjatějších situacích, než na jaké byli zvyklí z běžného doprovázení.
„Byla to fuška, párkrát jsem se docela zpotil," vzpomíná mladík na protějším křesle. "Stálo to ale za to. Ačkoliv nejsem přítelem námahy a všelijakého přepínání, tohle dávalo smysl. Byl to prostě trénink pro chvíle nepohody nebo nečekaných zádrhelů. Moc mi to pomohlo a myslím, že i nevidomí lidé z toho mají trochu legrace a hodně užitku."
S klientem, který úspěšně dostudoval střední školu, kamarádí dodnes. Zrovna teď očekává pozvánku na jeho svatbu a moc se těší, že pozná nevěstu i rodinu.
„Jste takový pohodář, zdá se, že vás nic nerozhází. Setkal jste se s někým, s kým jste si nevěděl rady?" ptám se s trochu zlomyslným záměrem nachytat ho na nějakém průšvihu. Nemám ráda, když jsou věci jen růžové a sladké.
„Ani mi to nepřipomínejte," nečekaně se zakabonil. „Měl jsem za úkol vyprovázet ráno a odpoledne jednu mladou dámu do školy a ze školy. Tak to byl úkol nad moje síly. Její rodiče měli vůči mně naprosto nereálná očekávání, připadal jsem si jako kombinace Komenského s andělem strážným. Já jsem ale asistent a průvodce,ne?" položil řečnickou otázku a dál vyprávěl, i když s ohledem na nutnou mlčenlivost. Ukázalo se, že dívka uváděla svého průvodce i sebe do vyloženě nebezpečných situací, protože nedokázala vyhodnotit své možnosti s ohledem na rizika, která si vůbec nepřipouštěla, ať už to bylo v dopravě, na ulici, ve složitějším terénu. Neposlouchala, nerespektovala, riskovala. Nezvládal to, musel se nakonec této služby vzdát. Zajímalo mne, jak se mu daří skloubit svou pracovní zapřaženost s pomáháním nevidomým.
„Není to teď moc slavné. Řešil jsem si také nějaké osobní záležitosti. Mimo jiné jsem musel především najít své profesní klienty v oboru, který mě živí. Pracuji jako konzultant a poradce pro různé firmy, které potřebují expertní pomoc. Chvíli to trvá, než si člověk získá klientelu a renomé. Zdaleka ale nemám vyhráno. Rozhodl jsem se studovat vysokou školu, přitom pracuji, dělám marketink, občas se také věnuji vyloženě privátním zájmům." „Máte hodně přátel?" ptám se se zvědavostí sobě vlastní.
Zamyslel se. „Existuje asi tak sedm nebo osm lidí, za které bych dýchal. Mám ale kolem sebe dostatek kamarádů, s kterými se rád jen tak vidím, občas někam zajdem. Hodně sympatických lidí, třeba i se zrakovou vadou, jsem poznal i na těch zážitkových kurzech. Pravda je, že já moc nerozlišuji, kdo je mladý, kdo starý, kdo má handicap, kdo je zdravý. Každý máme něco, čím můžeme být sympatičtí nebo naopak. Vztahy jsou důležité, když o něco důležitého jde. Tehdy se ukáže i kvalita nebo nekvalita. Mám rád lidi a stejně tak mám rád, když můžu být sám a věnovat se svým věcem. Je to v rovnováze. Mám problémy, ale nebojím se jich. Stejně tak dovedu povzbudit někoho, kdo si myslí, že jeho problém je nepřekonatelný." „Je nějaké prostředí, které máte rád nebo do kterého byste s klientem nešel?" „Ne. Dopředu to nikdy nemohu říct. Vždycky bude záležet na tom, jak si s tím člověkem porozumíme. Bude-li to dobré, půjdu s ním na hory, na pivo nebo na kulturu. Budu se cítit dobře tam, kde se bude cítit dobře můj klient. Podstatné je, abychom si vážili jeden druhého a měli si o čem povídat." „Kdybyste se zamyslil, mohl byste mi říct, jakého klienta byste se bál?" „Tak nad tím se nemusím zamýšlet ani vteřinu. Bojím se rozmazlených pubertálních holek!" řekl s rozhodností a dopil svůj šálek kávy.
4. Vrána k vráně sedá
Někdo mi v napěchovaném vagonu pražského metra položil ruku na rameno a pozdravil mne. Ani jsem se na ni nezlobila, že se předpisově nezahlásila, tak jak ji to učili v zaškolovacím kurzu pro průvodce a asistenty nevidomých. Je totiž moc milá a když ji potkáte, máte hned lepší náladu. Byla jsem opravdu ráda, že jsme se setkaly. Asi bych to nebyla já, kdybych nevyužila její vstřícnosti a nepozvala ji na schůzku.
Uždibujeme pizzu, popíjíme italské presso a nahlas přemýšlíme o životě. Sedíme sice vedle sebe u stolu, ale ve skutečnosti jsme každá na opačném pólu, alespoň pokud se našeho vztahu týká. Já - osoba s těžkým zrakovým postižením, ona – asistentka nevidomých. Ale i přes tuto vzdálenost osudu máme k sobě blízko.
Milá dáma ve středním věku, usměvavá, pěkně upravená, i brýle jí sluší. Nechtěla jsem se zeptat přímo, ale sama to řekla. Je učitelka, donedávna učila na druhém stupni hudební výchovu a cizí jazyk. Neustálý pobyt mezi pubertálními živly ji možná zmohl a tak teď učí soukromě a nestěžuje si. Podle mého názoru zvolila dobrý způsob, jak zabránit syndromu vyhoření. Rozhodně tedy vyhořele nevypadá.
Má dospělé děti, i manžel je zralý muž s jasnou perspektivou dobyvatele světa techniky a vědy. Tak co se sebou - ptáváme se my, které máme hodně za sebou a ještě něco před sebou.
Šla na to od lesa. Ale do toho pomyslného lesa jí pomohla náhoda.
Ředitelství školy navrhlo, aby se děti se svými učiteli zúčastnily Dne otevřených dveří ve výcvikovém středisku vodicích psů SONS v pražských Jinonicích. Učitelský sbor i děti se jako rovný s rovným zapřáhly do vodiče psího postroje a s klapkami na očích a bílými holemi obcházely jinonický areál. Ta naše paní učitelka zjistila, že to není žádná legrace. Tedy není legrace, když jeden nic nevidí a musí se spoléhat na pejska, náhodné kolemjdoucí nebo jen na svou bílou hůl. Tato zkušenost ji pomalu, ale nevyhnutelně nastartovala směrem k pomoci spoluobčanům se zrakovým postižením.
Učitelka hudby se po této zkušenosti rozhodla, že vyhledá organizaci sdružující pomocníky a průvodce lidí, kteří mají problém s viděním. Našla si v knihovně sborník literárních prací
nevidomých autorů, pozorně si ho přečetla a pustila se do dalšího zkoumání možností pomáhat. Na internetu našla, co hledala. Přihlásila se na základní školení průvodců a asistentů. Byla nadšená, sešla se zde moc dobrá parta. Doufala, že se budou scházet i v budoucnu, ale s ukončením kurzu počáteční nadšení většiny účastníků odeznělo. Utěšuje se představou, že možná působí mimo Prahu. Neodradilo ji to, věděla už, co chce.
Vrána k vráně sedá... Po kurzu se rozhodla, že nechce být náhodnou průvodkyní, ale že by měla raději asistenční službu. Našli jí nevidomého učitele hudby, ženatého, s malou holčičkou. Bylo to přesně, co chtěla. Svého klienta i jeho rodinu považuje dnes již za své přátele. Učitelka hudby vodí učitele hudby na koncerty, po přírodě i po městě, zároveň s ním dává pozor na dítě. Přitom je ještě pořád dost času na povídání a legraci. Malá holčička je moc fajn a velká teta si s ní ráda hraje. Prý jí odtikávají babičkovské hodiny, a tak si svou dobrovolnou úlohu řádně užívá. Maminka má aspoň trochu času pro sebe a klid pro resty v domácnosti.
„A co děláte, když prší a nemůže se jít ven?" „Pár hodin jsme strávili tím, že jsem pomáhala třídit roky nashromážděný chaos v notách a různých lejstrech," směje se s pochopením. „To asi znáte - člověk tak rád odkládá nepříjemné
a nudné věci, zvlášť když je doprovázejí ještě nějaké další obtíže." Tak tohle chápu velmi dobře. S obdivem a vděčností vzpomínám, jak moje asistentka mnoho hodin třídila tuny papírů, které mi přečetla, zařadila do desek a - co si budeme namlouvat – většinou vyhodila do tříděného odpadu.
Paní učitelka už není paní učitelka, ale lektorka. Vzdala se svého původního povolání. Svůj úvazek a přátelství k rodině nevidomého muzikanta však dosud nevzdala. V tomto svém poslání se cítí velmi šťastná a moc si přeje, aby jim to všem vydrželo co nejdéle a nejlépe.
Se zájmem jsem jí naslouchala a pak mne napadlo vzít ji s sebou na výstavu Orbis Pictus, která se konala v Praze, v Českém muzeu hudby. Na výstavu jsme šli ve skupině a nedostávalo se nám průvodců. Trochu nerozhodně souhlasila. Výstava byla velmi akční, zhledem k neskutečnému hlomozu vyluzovanému exponáty za vydatné pomoci asi milionu malých dětí. Napadlo mne požádat ji, aby mi v dopise popsala, jaké měla pocity při doprovázení zcela nevidomé a zcela neznámé dámy. Zde je podstatný výňatek z naší korespondence: „Tak Vám nejdřív chci poděkovat, že jste mě na tu výstavu vytáhla. Popravdě řečeno, nejdřív se mi moc nechtělo... Pocity na výstavě? Hm, hm, asi to bude chtít popřemýšlet! Takže když odmyslím rambajz, vedro a občas nedýchatelný vzduch... první, co mě napadlo, je pocit odpovědnosti! Fuj, zní to jako fráze, ale něco takového mě opravdu obcházelo, když jsem zavřela oči a představila si, že paní, kterou vedu, slyší jen a jen ten randál a já k tomu musím dodat co nejpravdivější obraz toho, co vlastně ty zvuky, většinou nelibé, vydává. Jsem ráda, že jsme to všichni zvládli. Byla to fakt dobrá zkušenost." No, řekněte sami - není milá?
5. Všechno se nedá vypočítat
Doprovázel zrovna nevidomého mladého muže s autismem. Byli asi tak stejně mladí, stejně velcí, měli stejný program. Byla sobota a oni spolu s jinými průvodci a nevidomými zájemci o lepší komunikaci docházeli k poznatku, že bez komunikace to nejde. Nikde a nikdy. Tak se učili, aby to šlo.
Tato dvojice mne zaujala do té míry, že jsem si tu koukající polovinu tandemu vyhlédla pro následující příběh.
„Asi to máte těžké, dělat asistenta člověku s tak náročnou komunikací, která zpravidla autismus provází. Byl jste pro tuto službu nějak speciálně vyškolen? Jak jste vlastně přišel na to, dělat průvodce nebo asistenta nevidomému člověku?"
„Musím to celé upřesnit," rozpovídal se docela ochotně. „Nejsem asistent toho mladíka, s kterým jsem byl na workshopu. Byl jsem jeho průvodce pouze pro tuto příležitost. Sám jsem si hodně lámal hlavu s tím, jak bychom se sblížili, když jsme každý takříkajíc na jiné planetě. Něco podobného ve vztahu k realitě vlastně čas od času řeším, protože někdy potřebuji vědět, odkud jsme a kam směřujeme. Je to zdánlivě banální problém, přesto se však nedaří jakkoliv ho matematicky vyjádřit, natož pak vypočítat. Ostatně, to poznáte i z mého příběhu."
Narodil se asi před čtvrtstoletím jako jediné dítě v rodině, kde otec dost často selhával ve své otcovské roli. Maminka všechno zvládala díky svému milujícímu srdci a silné křesťanské víře. Chlapec byl odmalička nadprůměrně nadaný na matematiku, což spolu s poměry v rodině vedlo k silně introvertnímu prožívání reality.
Vlastně realitě vůbec nerozuměl. Rozuměl tomu, co se dalo vypočítat. Až do osmnácti let se zdálo, že vypočítat se dá všechno. Jenže přihodila se první láska, která notně zacloumala dosud pevnými jistotami v oboru reálných čísel. Mladý génius sice ze školy nevyletěl, ale prakticky se zhroutilo všechno, co do té doby považoval za jisté. Jeho první láska totiž byla nešťastná první láska. To se také nedalo vypočítat.
Když se vyhrabal z nejhorších krizí, došlo mu, že je na vysoké a studuje matematiku. Samozřejmě úspěšně. Jenže život mu připadal marný, cítil se prázdný a vyhořelý, genialita negenialita. Matematika není všechno a vesmír je křivý. Pak dostal zvláštní impulz na základě rozhovoru, který nevědomky vyslechl. Ten impulz ho posadil na kolo a vedl na hory. Tam se smířil sám se sebou a s Pánem Bohem, kterému dodnes věří. Přináší mu to moudrý klid a radost, kterou do té doby neznal.
Vysokou školu dokončil s úspěchem. Pracuje jako programátor a je tak trochu zvědavý, jestli nezvolil povolání poněkud odtržené od života. To ukáže až praxe. Informatika a digitalizace jsou mu sice srozumitelné, nicméně možná právě proto potřebuje kontakt s živými lidmi. Někdy je to riskantní, protože vztahy se také nedají vypočítat. Už si však zvyká. Co nezabíjí, posiluje. A s Pánem Bohem jde všechno dobře a ještě ke všemu správně. To má rád.
Našel si dobrovolnou službu jako průvodce lidí se zrakovým postižením. Snaží se přijít na kloub mimozrakovému vnímání, aby lépe porozuměl věcem, které jsou nevypočitatelné. Chodí na haptické výstavy, bubnuje s klapkami na očích na africké bubínky, provází městem i těžkým terénem, při kulturních akcích i při nákupech. O některých svých prožitcích napsal:
„Na hmatové výstavě i na workshopu afrických bubnů ve společnosti s nevidomými jsem si uvědomil rozdílnost našeho vnímání, ačkoliv jsem měl klapky na očích a mohlo se zdát, že jsme na tom stejně. Na hmatové výstavě mne překvapila moje neschopnost tvarové fantazie, neschopnost poskládat z nahmataných částí souvislou představu o tom, co předmět zobrazuje. Při bubnování na djembu (čti džembu) jsem zase nepociťoval kolektivní vnímání zážitku, ačkoliv jsem si to možná i přál. Bubnoval jsem jen sám pro sebe, nepodařilo se mi plně vnímat, co prožívá zbytek skupiny. Potřeboval jsem otevřít oči a podívat se kolem sebe, abych si mohl spojit emoce s vyjadřovaným rytmem."
Dosud přesně neví, co bude dál, jak bude žít. Vysokoškolský diplom mu sotva oschl, bude muset řešit bydlení, možná další studium, možná partnerský vztah, možná své mimopracovní zájmy. Prostě všechny ty obyčejné věci, které se nedají vypočítat. A to je zrovna dobře, myslím si já.
6. Důchod na plný úvazek
Rozhodně nevypadá na svůj věk. Je pohyblivý, pozorný, přemýšlivý a vyrovnaný. Když jsem se ho ptala na povolání, zasmál se a prohlásil: "Já jsem povoláním důchodce na plný úvazek." Pak mi začal vyprávět o svém životě, ženě, kterou má rád, o pejskovi, který jim oběma zpestřuje všední i sváteční dny. Vždycky bylo kolem nich pár lidí, kterým rádi pomáhali ve složitostech života. Sami prodělali velkou krizi, když jim tragicky zemřel jediný syn. Je to sice dávno, ale ta bolest nikdy nezmizela. Každý ví, že takové ztráty bývají horší než amputace. Jizvy mohou být citlivé po celý zbytek života. Vždycky se ale musíme rozhodnout, jestli zůstaneme na obtížné cestě ležet nebo se zvedneme a zkusíme jít dál. A ti dva se zvedli. Nebylo to hned a nebylo to snadné.
Tehdy - a vlastně ještě nějakou dobu po dosažení důchodového věku - pracoval v manažérské sféře. Jednu dobu se zabýval i vědeckým výzkumem, stále něco studoval, vymýšlel, vyučoval. I jeho paní měla povolání, které ji dost vytěžovalo. Pak přišla ta chvíle, kdy za sebou oba zavřeli dveře každodenní lopoty a museli si pořádně rozmyslet, co bude dál. Věděli, že v létě budou pobývat na venkově, ale i tam chtěli prožívat dny smysluplně a harmonicky. Střídat práci a odpočinek, radost a užitečnou námahu.
„Každé ráno jdu nejdřív na malou procházku s pejskem. Žena zatím nachystá snídani. Potom rádi pijeme kávu, čteme noviny, posloucháme rádio. Zajímá nás spousta věcí. Já měl vždycky rád literaturu, sport, baví mne problematika z oboru sociální psychologie a spousta dalších věcí. No a jednou takhle sedíme, a s velkou pozorností posloucháme z rádia rozhovor s nevidomou sportovkyní. To víte, to jsem hned zpozorněl, protože ke sportu mám dodnes hodně blízko. A ta dáma, která získala mnoho významných ocenění, vyprávěla i o tom, jak důležité je, když má někoho vidícího, kdo jí pomáhá. Nebudu to popisovat, sama asi nejlépe víte, co mohlo být na toto téma řečeno. Podívali jsme se s manželkou na sebe a bylo rozhodnuto. Stali jsme se průvodci lidí s vadami zraku a také úplně nevidomých."
Zeptala jsem se, jaké to bylo, když šel poprvé doprovázet. Chvilku přemýšlel a pak s trochu rozpačitým úsměvem popsal první schůzku s nevidomou slečnou.
„Nejsem žádný trémista, ale tentokrát jsem trému měl. V kurzu pro průvodce jsem sice dobře obstál, ale to víte, žádnou předchozí zkušenost jsem neměl. Projevilo se to tím, že jsem hodně mluvil, samozřejmě, také jsem byl zvědavý, co je slečna zač. Ona také nebyla zrovna němá a tak jsme si v té tramvaji tak hezky povídali, až jsme přejeli. No, to byl pěkný trapas! Poprvé v nové „funkci" a takhle to zvorat! Ale všechno dobře dopadlo, slečna měla ještě časovou rezervu a tak jsme se vrátili na místo určení. A já od této první lekce vím, že se nesmím zakecat, když někoho doprovázím."
Vyprávěl mi nejen o dalších zkušenostech, ale i o tom, jak se zapojuje jeho manželka. Té se do nové služby připletla spousta nečekaných věcí. Musela pomáhat především blízkým lidem a přátelům, kteří zčistajasna onemocněli nebo v důsledku stáří ztratili sílu. Sama není úplně zdravá, ale nevzdává to. Necítí se sice na doprovázení, ale jakmile je třeba, pilně načítá na kazety texty, které někdo potřebuje pro radost nebo pro studium. Někdy je to hodně náročné, někdy zase zajímavé. Určitě ale hodně užitečné.
Zdálo by se, že pomáhat nevidomým je nový koníček, který oběma manželům přišel vhod. Není to tak úplně přesné. Třebaže je nová služba zajímavá, vidí ji především jako projev solidarity, způsob, jak udělat tenhle svět trochu lepší.
Hlavní hrdina tohoto příběhu je stále připraven na přijímání nových lidí, nových podnětů. Obrátil se na něho nevidomý muž s prosbou, jestli by ho nedoprovázel na lukostřelbu.
„Myslel jsem, že už o nevidomých vím ty nejdůležitější věci," pravil již ostřílený průvodce a bylo na něm vidět, že je dodnes tak trochu překvapený. „Vůbec jsem netušil, jak může lukostřelba u nevidomých fungovat. A co tam budu dělat já? Budu běhat pro šípy nebo pomáhat zaměřit luk? Co když mne tam zastřelí? Nebo, co hůř, co když zastřelí mého klienta?"
Po této humorné úvaze popisoval, jak úžasně je to všechno vymyšlené, jak je zajištěná bezpečnost, ale především, jak je možno mířit na cíl bez zraku. Bylo vidět, že ho tento způsob sportu docela nadchnul.
Je začátek léta, oba manželé pomalu balí kufry a připravují se na pobyt mimo město. Samozřejmě součástí jejich výstroje a výzbroje je několik knih, diktafon a spousta kazet. Nebudou přece zahálet, když slíbili načítat. A sliby se mohou plnit nejen o Vánocích!
Můj host má příjemný hlas a velmi dobrou výslovnost. Honem, kdepak mám ty knížky, které by si také zasloužily, aby je někdo načetl?
7. Profesionálka
Působí vyrovnaně, rozmýšlí si své odpovědi, budí dojem zodpovědného a pečlivého člověka. O své práci vypráví se zaujetím až odborným, ale i s velkou citlivostí a empatií. Její příběh vypadá zdánlivě jednoduše a přehledně, ale za jejími prostými slovy a nepatetickými gesty se skrývá i lecjaká nevyřčená bolest, lecjaký karambol, který ji naučil uvažovat o světě střízlivě, s potřebným vhledem a smyslem pro rovnováhu
Vystudovala vysokou školu, obor teorie kultury. Bylo to v době, kdy nikdo moc přesně nevěděl, jaká kultura je ta pravá. Nebyla přesvědčená o vhodnosti vybraného oboru, ale neměla v podstatě jinou možnost, protože z nevyřčených, ale přesto jasných důvodů jí nebylo doporučeno studium cizích, rozuměj západních, jazyků. Brzy se provdala a měla první dceru, které zanedlouho pořídili sestřičku. Po třech letech našla své první místo – nejprve v knihovně, později ve zdravotnickém vydavatelství jako redaktorka. Chtěla ale především zajistit svým dcerám i manželovi rodinné zázemí a domov. Práce od nevidím do nevidím jí nevyhovovala a tak začala dělat redakční práci doma, dokud dcery nedospěly.
Aby se dostala mezi lidi a nevysedávala jen u počítače, odpověděla jednou na inzerát, v němž nevidomá žena hledala profesionálního průvodce. Musela proto absolvovat velmi náročný několikatýdenní kurz, jehož součástí byly nejen dovednosti v doprovázení, ale i mnoho poznatků z oboru tyflopedie a sociálně právní ochrany zrakově postižených. Úspěšně složila náročné závěrečné zkoušky a stala se tak placeným asistentem a průvodcem. Zmíněná teoretická témata sice nevyužívá, spíš jí pomohl praktický trénink s klapkami na očích, které simulovaly podmínky nevidomých. Pak dostala na starost tu klientku z inzerátu - mimochodem, znají se už víc než deset let a hodně se spřátelily. Postupně přibyli další klienti. Dnes mívá kolem tří doprovodů denně, což ji nejen vytěžuje, ale i udržuje v dobré fyzické kondici.
Svobodný způsob života bez budíku a přesto ve stálém kontaktu s lidmi jí vyhovuje, třebaže musela poněkud zredukovat své koníčky, například rukodělné práce, keramiku a spoustu dalších zájmů. O svých klientech říká, že jsou jí příkladem v trpělivosti a statečnosti, že ji často povzbuzuje jejich optimismus a smysl pro realitu.
Trochu nevěřícně kroutím hlavou a ptám se - opravdu je to všechno tak růžové a dokonalé? Není nikdo, kdo by vám tak trochu vzal vítr z plachet?
„To víte, najdou se problémy, i když mám lidi ráda a dobře s nimi vycházím. Myslím na klientku, která poněkud přecenila svůj zdravotní stav. Dlouho jsme čekaly u lékaře, jí se cestou zpět udělalo z únavy špatně. Nechtěla slyšet o taxíku ani o návratu do nemocnice. Šly jsme tedy na autobus, ona se stále hroutila, hrozilo, že spadne a ublíží si. Lidé mi pomáhali dostat ji do autobusu i ven, ale i tak to byl pro mne silný zážitek, který už jsem nechtěla opakovat. Také se mi přihodilo, že jsem měla doprovázet mladou ženu, která je poněkud výbušná, arogantní a nepřizpůsobivá. I to byl problém, který mi tak trochu pokazil den. Ale všechno se dá nějak řešit."
„Pracují profesionální průvodci pod nějakou supervizí?" „Není to přímo supervize. Když dojde k nějakému problému, řeším to s příslušným pracovníkem SONS. Docela mi to tak vyhovuje."
Vypráví o nevidomé paní, která musí používat silné sluchadlo a ještě má další vážné zdravotní potíže. Chodí k ní, aby jí četla, povídají si spolu. Stará dáma je velice statečná a vstřícná. Zajímá se o spoustu věcí, půjčuje si zvukové knihy, k ničemu není lhostejná. A takových lidí je, zdá se, mnohem víc.
Profesionálka doprovází své klienty k lékaři, do práce, do školy nebo do všelijakých kurzů, hledá s nimi třeba zaměstnání, nakupuje, dělá jim společnost při procházkách nebo na kulturních akcích. Napadá mne, že průvodcovská a asistenční služba je nenahraditelná, protože s jejím využitím můžeme rozvíjet své zájmy, vlohy i sociální vztahy a zrakový handicap nám pak tolik nepřekáží. Má několik klientů, které doprovází opakovaně, ale i takové, kteří se objeví jen jednou. Žádný z klientů nevyužívá její telefonní číslo, veškerá zadání se dějí pouze přes dispečink. Tím se eliminuje případný nevhodný vpád do soukromí nebo konflikty kvůli odmítnutí. Je ale možné ohledně svých požadavků oboustranně vyjádřit své přání prostřednictvím příslušné pracovnice SONS.
„Prožila jste ve své profesi něco zvláštního, nějakou mimořádnou událost?" „S trochou nostalgie vzpomínám na dost náročný, ale zároveň krásný zájezd autobusem do Lurd. Klientky, které požádaly o doprovod, jsou nevidomé sestry, zpěvačky. Měla jsem je sama obě na starosti, ale byla to pro mne radost. Jsou tak milé, upřímné a spontánní, že jim nikdo neodolá. Jakmile byla příležitost, moc krásně spolu zpívaly a mnozí lidé se k nim připojovali. Dokonce zpívaly přímo v Lurdech, postavily se uprostřed kostela a vůbec se nestyděly. Turisté z toho byli dojatí a moc se jim to líbilo.
Na této cestě jsem nesčetněkrát zažila, že mnozí lidé jsou vstřícní a ochotní pomáhat. Každou chvilku se mi někdo nabídl, že jednu sestru povede, abych nebyla tak zatížená. Lidé jsou někdy velmi krásní a svým chováním a laskavostí vás přesvědčí, že v tomhle světě není jen smutek, nespravedlnost a lhostejnost. Jsem moc vděčná, že to takhle mohu vidět. Moji klienti, z kterých se časem stávají přátelé, mi tento poznatek nejednou zprostředkovali. Hodně se podílejí na tom, že můj život má smysl, užitečnou náplň a řád." Bez dalšího komentáře.
Delicie Nerková
Tyto příběhy byly publikovány v časopise ZORA v roce 2007