Kolik udělá kroků slepec za sto roků?

Na rozdíl od vrabce určitě mnoho, ale pokud bychom měli k dispozici kvalitní neobtěžující krokoměr a porovnali průměrnou skupinu stoletých nevidomých a průměrnou skupinu stoletých vidících občanů naší sokolské vlasti, možná bychom zjistili výrazný rozdíl v neprospěch nevidomých. Ti ve své většině mají menší možnosti pohybu včetně chůze, neboť každý krok je pro ně v podstatě krokem do neznáma. Krokoměr by možná ukázal, že tento rozdíl je dosti markantní, že mnozí nevidomí udělají za sto roků méně kroků než jejich vidící kolegové za sedmdesát nebo padesát let.

Někteří si tento krokový deficit nechtějí nechat líbit, a proto mají rádi turistiku a různé vycházky. Tato družná činnost má ještě jeden rozměr. Nevidomí se při své turistice nezaobírají jenom okolím popisovaným průvodci, ale také velmi praktickými problémy každodenního života se slepotou. Někdy nahlas, někdy mimoděk, aniž by o tom padlo slovo. Jak zatlouká Karel hřebíky, když už pět let nic nevidí? Chodí-li plavat Franta, proč bych to jednou nezkusil i já? Jak Zdena peče tak dobré koláče, když nevidí na pekáč? Chvála pohybu, chvála osobnímu příkladu, chvála komunikaci. Ale zpátky k tomu krokoměru. Mnohým nevidomým by se hodil i z jiného důvodu. Počítání kroků bývá někdy doporučováno jako orientační pomůcka při samostatném pohybu. Dříve jsem měl například spočítáno, kolik kroků musím udělat přes park, kolik kroků mají jednotlivé hrany našeho poněkud nepravidelného obytného bloku atd. Počítal jsem často své kročeje, až se mi krokový computer začal spouštět samostatně i v situacích, kdy jsem neměl předem počet kroků zjištěn. Jinak řečeno, krokování začalo být jakýmsi vnitřním nutkáním.

Zmínil jsem se o tom před instruktorem mobility a ten mě upozornil na to, že někteří nevidomí při pohybu využívají především intuitivní cit pro překážky a krokování je v tom pro ně brzdou. Ano, cosi mi občas dalo vnitřní signál, že se řítím na zeď nebo jinou překážku. Tak jsem začal krokoměr vypínat. Pokud jdu při zdi, jako by mě něčím odpuzovala od příliš těsného kontaktu. Jindy uslyším změnu zvukové odezvy hole, kterou jsem v dobách počítání nevnímal. Někdy si ovšem intuice se mnou pohraje. Dal bych krk na to, že vedle mne někdo stojí. Ale když se hlasitě zeptám, jestli je někdo nablízku, aby mi řekl číslo zamlklé tramvaje, nikdo vedle mne není. Kdo ví, co tam vedle mne je. Třeba nějaký bubák…

Takže intuice nebo krokoměr? Každý to asi má jinak. Neodrazuji od používání krokoměru. Dal jsem jen větší šanci intuici, šestému smyslu, citu pro překážky nebo čemu. Jeden nevidomý, kterému opravdu nemám důvod nevěřit, mi prozradil, že překážku tuší, řekl dokonce, že "vidí vnitřním zrakem". Zkouším tedy intuici a doufám, že mě potká totéž, že jednou ze mne ven vykoukne vnitřní zrak, když ten vnější je v háji. Občas krokoměr zapnu, ale kolik udělám kroků za sto roků, natož okolo našeho bloku, to opravdu nevím.

Miroslav Michálek
Autorem upravená ukázka z knihy „Nevídáno“