Chůze s vidícím průvodcem

Barbora Kováčová

Jedna z oblastí, ve které můžeme osobám s těžkým zrakovým postižením pomoci, je doprovázení. Následující text může být stručným návodem zejména pro pravidelné průvodce, jak nevidomé doprovázet tak, aby to bylo příjemné a bezpečné pro obě dvě strany. Stejně tak ale může být inspirací pro každého, kdo by chtěl nevidomému na ulici pomoci a doprovodit ho.

Pojmem nevidomý jsou pro zjednodušení v textu označeny i osoby, které nejsou zcela nevidomé, ale mohou být prakticky nevidomé nebo těžce slabozraké, avšak trpí takovou oční vadou, která jim znemožňuje pohybovat se samostatně bez použití bílé hole.

Chce-li se nevidomý samostatně pohybovat, slouží mu k tomu na prvním místě bílá hůl, což je základní kompenzační pomůcka pro pohyb v exteriéru i interiéru. Je důležité podotknout, že ne každý nevidomý ovládá techniku chůze s bílou holí. Důvodem je poměrně vysoká náročnost práce s holí a také fakt, že skupinu nevidomých tvoří z velké části senioři, kteří přišli o zrak ve vyšším věku a dovednosti samostatné chůze už nejsou schopni se naučit nebo o to ani neusilují. Někteří nevidomí jsou naopak natolik samostatní, že služby průvodce takřka nevyhledávají. Vedle této menšinové skupiny je velká část nevidomých, kteří se sice s bílou holí pohybují, ale umí pár základních tras a na ostatních potřebují doprovod. Další skupinou jsou ti, kteří techniku samostatné chůze neovládají, a využívají tak pouze pomoc rodinných příslušníků nebo pomoc dobrovolných nebo placených průvodců, jejichž služby nabízejí některé organizace, které lidem se zrakovým postižením pomáhají.

Pro úplnost je vhodné krátce zmínit i zrakově postižené, kteří jsou držiteli vodicích psů. V tomto případě existují dva základní způsoby doprovázení. Buď nevidomého vede průvodce a pes jde vedle nich na vodítku, nebo nevidomého doprovází pes a průvodce pouze slovně naviguje nevidomého. Závěrem je nutné podotknout, že nikdy nepotkáte dva stejné nevidomé. Mohou mít stejnou oční diagnózu, ale každý bude vidět trochu jinak. Budou umět jinak se svým zbytkem zraku pracovat. Budou ovládat různé dovednosti na různém stupni, nebo některé dovednosti zvládat nebudou vůbec. Úkolem průvodce je umět se individuálně přizpůsobit potřebám konkrétních nevidomých, což platí zejména při pravidelném doprovázení.

Kdy potřebuje nevidomý doprovod

Případů, kdy nevidomý potřebuje doprovod je celá řada. Tím nejčastějším je doprovod na místo, kam sám netrefí. Nevidomý se může novou trasu také učit a zde může využít právě služeb průvodce k jejímu procvičování a získávání jistoty.

Samostatný pohyb za použití bílé hole je pro všechny nevidomé velice náročný a vysilující. Vyžaduje naprosté soustředění a koncentraci. Proto není divu, že si někteří nevidomí domlouvají doprovod i na trasách, které bezpečně znají, jde např. o cestu do zaměstnání, ale po celodenní práci potřebují takzvaně „vypnout“ a načerpat sílu na jiné povinnosti.

Dalšími, neméně častými případy, kdy nevidomí využívají možnosti nechat se doprovodit, bývají doprovody k lékaři nebo na úřady. Zde je největším problémem zorientovat se v samotné budově, nalézt výtah nebo schodiště, správné dveře, vypořádat se s elektronickým vyvolávacím systémem apod. V těchto situacích je na místě domluvit se, jak může být průvodce nápomocen, zda bude stačit doprovod ke dveřím ordinace či kanceláře, nebo bude nevidomý stát i o asistenci při samotném jednání.

První kontakt a chůze s nevidomým

Navázání kontaktu

Základním pravidlem při navazování kontaktu s nevidomým na ulici je jeho oslovení a dotaz, zda potřebuje pomoc. Např.: „Dobrý den, mohu vám nabídnout pomoc?“ nebo: „Dobrý den, mohu vás někam doprovodit?“ Bude-li se jednat o hlučné prostředí, je dobré oslovení doprovodit lehkým poklepáním na rameno nebo paži. Poté by měl už reagovat nevidomý, vysvětlit, jak si případnou pomoc představuje, nebo ji slušně odmítnout. Nejčastější chybou při navazování kontaktu je absence oslovení, kolemjdoucí rovnou začne s nevidomým manipulovat, aniž by věděl, zda chce pomoc, nebo kam se potřebuje dostat. Běžně se stává, že nevidomý na někoho čeká na zastávce MHD a spolučekající mu začnou pomáhat do prvního dopravního prostředku, který přijede.

Základní držení a postoj

Přijme-li nevidomý nabízenou pomoc a rovnou sám neurčí ruku, kterou se bude průvodce držet, měl by se průvodce zeptat na volbu strany. Poté se sám nevidomý chytne nabízené ruky, přibližně těsně nad loktem. Ruka by měla být mírně pokrčená, někteří nevidomí ale pokrčení nevyžadují. Tento postoj umožní, aby šel průvodce asi půl kroku až krok před nevidomým a měl tak dost času na hlášení překážek a případných rizik. Tento postup je nejrozšířenější a je považován za nejbezpečnější.

Je však možné se setkat i s držením za rameno. Volí ho nevidomí vyšší postavy, které doprovází naopak průvodce malého vzrůstu. Někteří nevidomí uvítají nabídnutí rámě, do kterého se zavěsí.

Nevhodné způsoby doprovázení

Nevidomí jsou sami kolikrát překvapeni, jak krkolomné (a někdy až nebezpečné) pozice lidé na ulici vymyslí, aby jim pomohli. Těmi nejčastějšími jsou: průvodce chytne nevidomého za bílou hůl a táhne ho za sebou; sám se do nevidomého zavěsí, takže ten jde vpředu; chytne nevidomého za rameno a tlačí ho před sebou; chytne nevidomého za obě ruce, stojí čelem k sobě a potom jde průvodce pozadu. Poslední postoj si nejvíce oblíbily zdravotní sestřičky při přivádění nevidomého pacienta do ordinace.

Chůze

Samotná chůze by měla být plynulá, měla by být příjemná pro obě strany. Tempo nevolí nevidomý, jak by se mohlo nabízet, ale vždy ten pomalejší z dvojice. Pokud mladého nevidomého sportovce bude doprovázet seniorka, těžko se mu bude přizpůsobovat. Výše je uvedeno, že stranu volí nevidomý, ale dostane-li se dvojice na úsek trasy, kdy je jedna strana nebezpečná (např. rušná vozovka, čnějící větve do chodníku), dvojice se vymění. Nejjednodušeji to provedou tak, že průvodce zůstává stát a nevidomý si ho zezadu obejde a jde potom na bezpečnější straně. Je přirozené, že se při cestě komunikuje. Je na domluvě, zda chce nevidomý popisovat okolí, nebo dá-li přednost běžnému hovoru. Je ale nutné dbát na správné načasování pokynů a hlášení překážek. Zpočátku to může některým průvodcům činit potíže, ale časem se naučí zkoordinovat hovor i tyto pokyny a hlášení nevidomému.

Nejčastější překážky a jejich hlášení

Ke všem překážkám je nutné přicházet kolmo a nevidomému je hlásit těsně před tím, než jimi průvodce s nevidomým prochází. Je vhodné se vyvarovat toho, že průvodce bude nevidomého na překážku dopředu připravovat, např.: „teď bude…“, nebo „za chvíli začne…“. Jediný efekt, který toto jednání má, je zpomalení a znejistění nevidomého, kdy že ta překážka vlastně bude? Zúžený prostor

Jednou z častých překážek bývá průchod užším místem (např. turnikety, úzký průchod). Zde se volí následující postoj: průvodce zapaží ruku, za kterou se nevidomý drží, a oznámí, že budou procházet zúženým prostorem. To je signál pro nevidomého, aby se zařadil za průvodce, a takto projdou celý úzký prostor, dokud průvodce neoznámí „konec“. Je důležité, aby se neotáčel na nevidomého dozadu, protože by tak nevidomého zmátl ve směru chůze.

Obrubníky

Jedná se o vertikální překážku, u kterých je zásada kolmosti dvojnásob důležitá. Pokud by šel průvodce s nevidomým zešikma, mohl by na obrubník šlápnout jen částí chodidla a ztratit rovnováhu. Vzhledem k tomu, že jde o vertikální překážku, nestačí nahlásit pouze „obrubník“, ale také, zda je nahoru nebo dolů. Správné hlášení vypadá tedy takto: „půjdeme přes přechod. Obrubník dolů….. Obrubník nahoru.“

Schody

Opět jde o vertikální překážku, tedy platí vše, co bylo řečeno u obrubníků. Zde navíc může průvodce nevidomému nabídnout, zda se chce při výstupu nebo sestupu přidržet zábradlí. U této překážky je důležité správné načasování hlášení. Schody dolů průvodce musí hlásit v okamžiku, kdy on sám začíná sestupovat, totéž je při směru vzhůru. Konec schodů průvodce hlásí, když nevidomý zvedne nohu z předposledního schodu.

Jsou-li schody rozděleny podestou, je dobré na to nevidomého upozornit. Správné hlášení může vypadat takto: „schody dolů… podesta… schody dolů… konec.“

Orientace v interiéru

Jak už bylo napsáno výše, každý nevidomý má jinak vyvinutý orientační smysl a při orientaci v budovách to platí dvojnásob. Jde-li např. o kancelářskou budovu nebo školu, kde nevidomý studuje, resp. pracuje, po společných prostorech jako jsou chodby, schodiště, WC, kantýna, se ve většině případů pohybuje s bílou holí a využívá především její signalizační funkci. V samotné kanceláři nebo třídě se již pohybuje bez hole, protože svůj prostor dobře zná, naučil se nazpaměť rozmístění nábytku, orientaci oken a dveří apod. Proces učení interiéru je u každého nevidomého individuální a trvá různou dobu. Někomu stačí projít si prostor jednou či dvakrát, jiný bílou hůl neodkládá ani ve své kanceláři. V následujících dvou odstavcích jsou popsány úkony související s doprovázením v interiéru. Průchod dveřmi

Základním pravidlem při průchodu dveřmi je, že nevidomý musí stát na straně dveřních pantů. Průvodce dveře otevře volnou rukou, za kterou se ho nevidomý nedrží. Při průchodu dveřmi přechytne kliku do druhé ruky, nevidomý si od něj dveře převezme a po průchodu je za dvojicí zavírá.

Usedání na židli

Chce-li průvodce nevidomému ukázat místo k sezení, existují dva efektivní způsoby, které se liší podle toho, kde se židle nebo sedadlo nachází. Přichází-li dvojice k židli zezadu, průvodce položí svou ruku, za kterou se ho nevidomý drží, na její opěradlo, nevidomý si sjede po ruce průvodce, opěradlo tak najde, sám židli obejde a posadí se. Druhým způsobem je navést nevidomého kolmo před židli a nahlásit, že je před ním volné místo. Nevidomý se opět posadí sám.

Městská hromadná doprava

MHD je pro řadu nevidomých zdrojem velkého stresu, a to především v Praze a jiných velkých městech. Jde o hlučné prostředí, kde se pohybuje mnoho lidí, nástupy a výstupy do dopravních prostředků jsou mnohdy náročné. V Praze se nevidomí navíc musí vypořádávat s eskalátory vedoucími do stanic metra, na které někteří mimopražští nevidomí nejsou zvyklí.

MHD - nástup a výstup

V bezbariérových dopravních prostředcích průvodce hlásí nevidomému „dlouhý krok“. Ve vysokopodlažních dopravních prostředcích, kde jsou schody, dá průvodce ruku do mírného zapažení, nahlásí „schody nahoru“ a okamžitě začíná nastupovat, přičemž ho nevidomý následuje. Je dobré ihned nevidomému nabídnout místo k sezení nebo madlo k držení. V tomto případě dá průvodce ruku na madlo a nechá nevidomého, ať si sjede po jeho ruce a chytne se. Výstup z MHD je totožný, jen průvodce nahlásí „schody dolů“, jde-li o vysokopodlažní tramvaj či autobus. I zde je důležité dodržovat zásadu kolmosti.

Eskalátory

Na eskalátor průvodce s nevidomým nejčastěji nastupuje v klasickém držení s tím, že nevidomý jde vpravo. Průvodce nahlásí začátek eskalátoru a madlo po pravé straně. Když nevidomý bezpečně stojí, průvodce se zařadí před nebo za něj, aby neblokoval levou stranu, po které se chodí. Až se bude blížit konec, postaví se opět vedle nevidomého, oznámí mu, že se blíží konec, nevidomý se ho chytne a společně vystupují. U nevidomých, kteří se eskalátoru obávají, nebo s nimi nemají takovou zkušenost, je doporučeno zkontrolovat, stojí-li oběma chodidly bezpečně na schodu, aby např. nestáli na jeho hraně. Ve většině stanic metra lze navíc využít místo eskalátorů výtah.

Závěrem je důležité zmínit velmi důležité právo průvodce a tím je “právo veta”. Při doprovázení se průvodce může dostat do situace, že po něm bude nevidomý požadovat něco, co je z hlediska bezpečnosti za jeho hranicí. Nejčastěji se jedná o přecházení mimo přechod, přebíhání kolejí před tramvají, dobíhání metra, běhání po eskalátorech apod. Právo veta znamená, že nastane-li situace, ve které se už průvodce necítí dobře, jak z hlediska bezpečnosti nevidomého, tak bezpečnosti své, má možnost návrh nevidomého odmítnout a situaci vyřešit dle vlastního uvážení.

I z tohoto vyplývá, že nejlepším nástrojem pro to, aby byl vzájemný kontakt průvodců a nevidomých co nejpříjemnější a bezproblémový, je komunikace. Nebát se s nevidomým komunikovat, ptát se ho, co a jak potřebuje, jakému řešení by dal přednost, protože on už nastalou situaci řešil mnohokrát a průvodce se do ní dostal třeba poprvé.