Před čím bych chtěl varovat toho, kdo ztrácí zrak.

„Před sebelítostí, sebestředností a představou, že tohle se zrovna mně nemělo stát.“

„Před rezignací na svou životní situaci a otálením s vyhledáním odborné pomoci.“

„Aby se z toho nezbláznil, aby nerezignoval, aby bojoval, aby to přijal, vzal si vzor z jiných aktivních zrakově postižených, aby věděl, že i bez zraku se dá žít a prožít hezký život, když má kolem sebe fajn lidi, kteří mu pomohou, poradí, podpoří, naučí ho všechno a vezmou ho ven mezi lidi na všechny možné aktivity.“

„Před svým strachem, který je opravdu - alespoň u mě byl - velký a to první odhodlání něco začít dělat, aby netrvalo moc dlouho, čas běží hodně rychle.“

„Před nerealistickým zvyšováním nebo snižováním (popíráním) důsledků svého postižení.“

„Před iluzemi, že vás všichni budou chápat, že vám všichni budou pomáhat, jak vy budete chtít, před extrémy úplně závislosti na druhých a vytvoření si z druhých ‚pomocníky‘ a před 100% samostatností, která se zrakových handicapem možná není.“

„Hlavně nenechat nic na pozdější dobu. Stále se učit, orientovat, pamatovat, nenechat se jen tupě vodit a pak sám nebýt schopen pohybu.“

„Důrazné varování nerezignovat a nebojovat do vyčerpání všech sil. Tady opravdu platí klid a nohy v teple. Vím , lehce se to říká, mohu si dnes dovolit o tom mluvit a poradit. Nic na světě nestojí za to, aby se člověk trápil a ztrácel poslední naději.“

„Primárně a důrazně bych chtěl varovat před pomýleným způsobem uvažování, kdy si regresi ztráty zraku nechtějí připouštět. V důsledku toho odmítají používat bílou hůl a stávají se pro okolí nebezpečnými nejen proto, že protijdoucího nezaregistrují v čas, a on přirozeně neví o jejich zrakové regresi, tedy může snadno dojít ke kolizi, až po řidiče motorových vozidel, kteří nerozpoznají včas nebezpečí, že ten, který stojí u přechodu, je nevidí.
Musí se naučit brát situaci takovou, jaká je, a proto se trapně nestydět před kamarády či známými s bílou holí. Pokud s tím mají problém, jednou tvrdě narazí a budou rádi, pokud z toho vyjdou jen s odřenou hlavou, nebo skončením v kolejišti metra či tramvaje.
Dále chci varovat před druhým extrémem, kdy se tito jedinci chorobně upnou na vidomé, a ostentativně, štítivě se od lidí se stejným postižením odklání. Hrají si na to, jak jsou úžasně samostatní, přičemž celá jejich úžasná samostatnost spočívá jen na známostech s vidomými, se kterými jdou tu či onde, dělají to či ono, ale samotní by to nezvládli. Tento způsob vyrovnávání se s handicapem je ve skutečnosti útěk před handicapem, který vede k tomu, že bez kamarádů si téměř nic nedokážu zařídit, nikam dojít, či jinak se seberealizovat.
Dále bych varoval před pitváním a přehráváním rozličných situací, kdo co řekl, jak to řekl, proč to řekl, zda to bylo správně, nebo to měl říci jinak, a vyvozováním mylných závěrů ve vztahu k vlastní osobě. Lidé se ztrátou zraku poměrně často podléhají sebeklamu, kdy mají pocit, že vše, co se kolem nich děje, úzce souvisí s jejich osobou, či se jich nějak dotýká. Tedy kámoš, který řekl, že už radši půjde, se nemusí vztahovat ironicky vůči tomu, co člověk s postižením řekl nebo udělal, ale prostě proto, že už chtěl obyčejně jít.
Dále bych chtěl varovat před uzavřením se do ulity, a nepouštěním si nikoho příliš k tělu. Člověk se ztrátou zraku je více než kdokoli jiný závislý na komunikaci, umění se dorozumět, nebo přetvořit ve slova myšlenky, které chce sdílet s ostatními. Úsečnost, mlčenlivost a uzavřenost jsou největší frontoví nepřátelé. Najít si okruh staronových nebo nových lidí značně pomůže ve vyrovnání se s danou situací. Ovšem nebránit se komunikaci i se světem světla, nikoli jen se světem tmy.
Často se stává, že se nám do nějaké věci nechce, když si představíme složitost trasy, kterou budeme muset absolvovat. To ústí v tzv. prokrastinaci, která se nám může stát osudnou. Proto opět potlačit v sobě pocity bojácnosti, a vrhnout se do trasy i za cenu možného zabloudění. Pokud nejsme na samotě či opuštěné vesnici, vždy se ve městě najde někdo, koho můžeme poprosit, kde jsme, a jestli by nás nezavedl na trasu, kterou ovšem musíme znát. Je nutná i špetka drzosti, stoupnout si do dveří, či doprostřed chodníku, a člověka, který nemůže projít, nebo kterého slyšíme přicházet, požádat slušně a s úsměvem o pomoc.“

„Před strachem zkoušet nové věci či věci staronové, které je třeba dělat bez zraku jiným způsobem. Před netrpělivostí – bez zraku trvají některé činnosti déle. Před podceňováním a přeceňováním schopností mě jako člověka se zrakovým handicapem.“

„Před přehnaným optimismem (to zvládnu) i před rezignací (nic nezvládnu), před nereálnými očekáváními od kohokoliv (kromě profesionálů mi nikdo není nic povinen poskytnout) i před podezíravostí a nedůvěrou k ostatním (nedůvěřivému nebude nikdo důvěřovat, negativnímu nebude nikdo vnucovat pozitivitu, podezíravému se lidé raději vyhnou apod.)“

„Nebraňte se to přijmout. Věnujte se praktickým problémům. Snažte se pořád něco dělat. Před zakoupením kompenzační pomůcky si jí vyzkoušejte, zda jí opravdu potřebujete. Učte se maximum, pokud ještě trochu vidíte. Nebojte se chodit s holí, není to ostuda, ale úleva a pocit bezpečí. Učte se vnímat okolí jinak než zrakem, v určitém okamžiku to může být jednodušší, než se snažit za každou cenu vše ‚ukoukat‘. Nebojte se navštívit psychologa – je potřeba najít někoho, komu se můžete vypovídat a zanadávat si na okolí bez následků.“