Jak jsem zvládl ztrátu nebo oslabení zraku já sám

„Nezbláznila jsem se z toho, tak je to dobrý. Nerezignovala jsem. Jsem ráda, že je to za mnou. Přijala jsem to, smířila jsem se s tím a zvykla jsem si na to jak já, tak i všichni v mém okolí. Jsem v pohodě. Bydlím a žiju sama v bytě v Praze. Odstěhovala jsem se od rodičů z vesnice a osamostatnila jsem se. Získala jsem nové přátele. Trávím aktivně volný čas a to sportem a kulturou s kamarádkami a dobrovolnicemi a jsem spokojená. Nemůžu sehnat zaměstnání, a tak chodím aspoň na různé vzdělávací kurzy.“

„Snažím se být samostatná, ale některé věci se nedají zvládnout, potřebuji pomoci, mám ráda život a tak se snažím si ho užívat.“

„Když mi to tak 20 let vydrží, tak pak rychlý infarkt a krásný život za mnou.“

„Lidé v mém okolí si často myslí, že si stačí vzít bílou hůl a mohu se rozběhnout do světa. Jen stěží chápou, co vše obnáší naučit se jedinou trasu pro bezpečný přesun z bodu A do bodu B a svou nevšímavostí a lhostejností mi mou snahu často komplikují. Zejména chování řidičů v místech kde se pohybuji, bývá velmi nebezpečné. Zdolání přechodu bez světelné a zvukové signalizace bývá někdy nadlidským výkonem.“

„Manžel se naučil dělat nákupy. Synové mají již svoje rodiny, v domácnosti mi nepomáhají, platím si pomoc. S cizími lidmi vycházím velice dobře, cítím i ochotu pomáhat v případě, když si řeknu, naučila jsem se požádat o pomoc. Naučila jsem se také si říct, jak by měla pomoc vypadat, samozřejmě v rámci situace.“

„Později mi začalo lichotit, že na mě postižení není vidět. Hodně mě to ale vyčerpávalo. Jezdila jsem i na kole, i když jsem měla dost úrazů. Nárazy do obrubníků, jízda po nerovné krajnici atd. Snažila jsem se být maximálně samostatná, deprimovalo mě se sdružovat ve spolcích pro postižené, nedokázala jsem přijmout postižení hodně dlouho.“

„Vše je asi dáno povahou optimisty. Taky tím, že jsem od 19 let musel dělat vedoucího skupinám lidí, ve 26 letech absolvoval kurz autorelaxace pro zklidňování. Hlavně pak zásah do plánů v časném mládí nastavil zrcadlo, co je podstatné a co ne. A většina dnů je prostě procházka životem, občas zakopneme, ale skutečná srážka se zdí není na denním pořádku. Moje heslo je: nejhorší je smrt z vyděšení!“

„Několik depresí si člověk samozřejmě prožil, kdy se jednalo většinou o věci, které dříve vykonával s naprostou samozřejmostí, a které najednou provádět nemohl. Moc rád jsem si kreslil mapky, měl jsem precizně vycizelované mapky naší vesnice vč. domů, silnic, polí lesů, mostů, obkreslování i map světových, rozložení všech kontinentů, zemí apod. to samozřejmě bylo pasé. Ježdění samostatně na kole rovněž. Stejně tak i čtení tiskovin. Také několik dobrých kamarádů se mě jaksi stranilo, z čehož člověk také není příliš odvázaný. Najednou zjišťujete, jak jste pro některé lidi trochu na obtíž, že vás musí vodit, že s nimi nemůžete prohlížet časopisy a tak.“

„I když na základce jsme se učili chodit s bílou holí, vždy jsem byla pyšná na to, že s ní nemusím chodit, no a po ztrátě zraku jsem musela a to bylo to nejhorší, měla jsem pocit, že na mě každý kouká, povídá si o mně a dost dlouho mi trvalo, než jsem se přemluvila i s pomocí partnera a také kvůli dítěti, že bych měla začít s holí chodit a stále se cítím divně, i když chodím od r. 2011/2012 a měla jsem fajnovou instruktorku.“

„Myslím, že dnes mě již netíží otázka, proč zrovna já mám takovou zrakovou vadu.“

„Jsem nejmladší ze čtyř dětí, od malička jsem si všechno musela zařídit sama. Pocit, že najednou nejsem schopná ani jednoduchých a základních činností, mně dováděl k šílenství. Neumím si říci o pomoc, byla jsem zvyklá se o sebe postarat. Dodnes těžce nesu, když musím někoho o něco požádat.“

„Dávám si dvojku, protože chci být alespoň sám k sobě ‚hodný‘, když mi ten lump život přidělil slepotu :-). S odstupem si myslím, že jsem měl velkou výhodu, že ztráta zraku u mne byla přece jen rozložena přibližně do dvou desítek let. Osvojil jsem si chůzi s bílou holí na naučených trasách, ale téměř se nepouštím do neznámých tras, event. jen velmi malých odchylek od známých tras. Umím číst braillovo písmo, ale jen pomalu a s velkým soustředěním, asi tak jako slabikující dítě. Naučil jsem se uživatelsky pracovat s počítačem s hlasovým výstupem tak, abych mohl dělat svou práci. Naučil jsem se žít tak, abych měl radost ze života. A přesto mi slepota komplikuje život každý den a mnohokrát, jen to už většinou neberu jako komplikování, ale jako můj technologický způsob pro absolvování života. Takže někdy mi ‚slepota‘ nepřijde na mysl, a jindy jí nemohu přijít na ‚jméno‘. Jen nevím, jak to bude dál, co ve stáří a nových životních situacích. Zvládnutí je totiž omyl, zvládání je přesnější – je to nekončící proces, resp. proces končící až na konci zvládaného.“