Jak zvládali handicap lidé ve vašem okolí (rodina, přátelé, kolegové nebo spolužáci).

„Když budeme mluvit o tom, co nás trápí a co řešíme, okolí nás brzy nebude poslouchat, protože budeme mluvit pořád a o tomtéž. Pokud si ale nepostěžujeme vůbec, ostatní si myslí, že o nic nejde, že jsme v pohodě a že je všechno v pořádku. Je těžké najít správnou míru, ale my musíme svému okolí připomínat, jak na tom jsme. Lidé žijící ve stejné domácnosti časem něco pochopí a přizpůsobí se. Problém je s lidmi, kteří jsou nám blízcí, ale nežijí s námi trvale. Tam předpokládám nějaký zájem a pochopení. Bohužel jsem se s tím nesetkala. Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla na to, že vlastně mé problémy nikoho nezajímají. Strach ze slepoty je podvědomě takový, že si to lidé ani nechtějí nijak představovat, a tak se raději ani neptají a ani neposlouchají, co jim říkám. Nenašla jsem ani náznak nějaké snahy mne vyslechnout či pochopit /natož pomoc/. Pomoc, pochopení a možnost se vypovídat jsem našla u cizích lidí. U lidí, kteří buď se profesionálně zabývají problémy se zrakovým postižením, nebo u lidí, kteří mne poznali už jako nevidící. Ti se chovají úplně jinak a respektují moje omezení. Možná proto, že mne neznali jako zdravou.“

„Někdy jsou netrpěliví, někdy lhostejní, ale většinou vstřícní a pomáhající. Selhání lidského faktoru při dnešním všeobecném chaosu nevidím jako fatální zvrácenost lidstva, snad jen několika jednotlivců.“

Rodina:

„Co musela vytrpět hlavně maminka, to je na zvláštní ocenění, ta mne opravdu ke všemu pustila a trpělivě čekala, až pochopím, kde jsou mé hranice.“

„Partner se také musel srovnat s mou ztrátou zraku a překonat to, že budu se synem chodit sama ven.“ „Ze začátku mně nikdo nevěřil, ale jde to.“

„Rodiče neměli žádnou podporu a chyběly jim informace, venkovské prostředí mělo nevstřícný postoj k handicapu.“

„Snažili se být plně nápomocni.“

„Myslím, že jsem se zatím setkala s dobrými reakcemi, v rodině vše dobré, jen mamce trvalo, než pochopila, že mi nemůže věci jen ukazovat z dálky a mluvit o nich třeba - koukni se na ty záclony, kytky … jak dřív, je třeba si i doma vytvořit nějaký systém a všichni by ho měli dodržovat nebo se snažit.“

Přátelé:

„Všichni mě berou takovou, jaká jsem byla dřív.“

„Vlastně jsem nic mimořádného od přátel neočekával a většinou jsme zachovali vztahy, většinou si ovšem neosvojili žádné nové dovednosti, např. poučené doprovázení.“

Kolegové:

„Většinou neuvěřitelná podpora, protože si vzali na triko, že budu dělat v lokomotivním depu i v době, kdy jsem již prakticky byl nevidomý, ale zvládal techniku PC a tím byl nadále užitečný, a tak za mne i bojovali. Pravda, někteří rýpalové se vždy najdou, ale já to nijak nepocítil.“

„V počátcích ztrácení zraku, tj. na konci dětského věku, to bylo dosti problematické, pubertální jedinci dovedou být jak velmi empatičtí, tak i velmi tvrdí, později se spolustudenti a spolupracovníci k tématu stavěli většinou věcně a chápajícně.“