Co bych v době ztráty (zhoršení) zraku nejvíce potřeboval od odborníků.
„Lidskost, větší pochopení, porozumění, podporu.“
„Aby věděli, jak se k nám chovat, jak nás vzít při chůzi, jak nám co podávat a aby se bavili s námi a ne s naším doprovodem.“
„Informace o možnostech dalšího života týkající se jiných oborů (alespoň nasměrování), každý sdělil jen to své, jako by jiné sféry života neexistovaly.“
„Příležitostně v těžších obdobích psychickou podporu.“
„Nejvíce mi chyběla péče v okamžiku sdělení diagnózy. Pokud něco takového lékař sděluje, měl by si najít na pacienta čas a situaci mu vysvětlit. Popřípadě ho předat do péče psychologa či sociální pracovnice. Já se dozvěděla, že mám sítnici ‚na hadry‘ mezi dveřmi. Moc příjemné to nebylo.“
„Seznámení se s možnostmi a pomůckami pro nevidomé.“
„Informace a pravdu.“
„Praktické informace k diagnóze a k možnostem samostatného života.“
„Aby nezapomněli, že vytvářejí podmínky pro lidi, kteří mají vážné problémy, se kterými prostě musí žít. Aby se pokorně zamysleli nad sebou v momentě, kdy jsou přesvědčeni, že nejlépe vědí, co ten slabozraký nebo slepý potřebuje.“
„Aby se k nám chovali jako k sobě rovným a aby se snažili svoji práci dělat kvalitně a nic nezanedbat.“
„Odbornost, ochotu pomoci a pochopení.“
„Otevřené a příjemné jednání, klient či pacient má právo i na jednoduché (samozřejmé) otázky, celistvé informace a kontakty na úřady i neziskové organizace.“
„Profesionalita v oboru, citlivost ve výrazech.“
„Pravidelné proškolování a materiály pro pečující.“
„Informace o zdravotním stavu podané pravdivě, ale citlivě s ohledem na psychický stav člověka.“
„Normálními, lidmi akceptovatelný, slovník.“
„Pravdu a nezamlžování informací. Poskytnutí kontaktů na organizace poskytující služby a pomoc zrakově postiženým.“
„Věcný přístup, reálný pohled, lidský přístup.“
„Aby mě všechno naučili včas a aby mě informovali včas o všech možnostech, jak se dá žít bez zraku, aby byli lidští, vstřícní, tolerantní, trpěliví, poradili, pomohli a podpořili.“
„Více informací o životě nevidomých, o neziskových organizacích, které pomáhají nevidomým. Chyběly mi základní informace o poskytování sociálních dávek, invalidního důchodu a ZTP. Podle mne chybí sociální pracovnice v opravdovém terénu. Někdo, kdo by si neléčitelného pacienta přebral od doktora a pomohl mu začlenit do ‚jiného‘ života. Co si člověk nesežene sám, tak nemá. A to nemluvím o neochotě úředníků na úřadech a neinformovanosti praktických lékařů při žádostech o ZTP/P a důchodu. (Např. můj praktický doktor nevěděl, že je mezi tím nějaký rozdíl a nechtěl mi žádosti potvrdit – důchod i legitimaci ZTP/P jsem si zařídila až po změně praktického lékaře). Taky si myslím, že každý by měl projít praktickou výukou orientace v prostoru a chůze s bílou holí. Dnešní tendence – naučit nějaké ‚trasy‘ a dost – mně připadají nedostatečné.“
„Informace nejen o zdravotním stavu, ale i o možnostech fungování člověka s postižením ve společnosti – práce, rodina. Příklady z praxe.“