Co bych v době ztráty (zhoršení) zraku nejvíce potřeboval celkově.

„Asi partnerský přístup k člověku s postižením – respektování jeho rozhodnutí. Ponechání mu možnost dělat chyby a nést za ně odpovědnost a možnost se z nich poučit.“

„Větší pochopení, pomoc s běžnými činnostmi, např. nákup, čas se extrémně zpomalil, víc pochopení od běžných spoluobčanů.“

„Kontakt s dalšími podobně postiženými a se svou vadou vyrovnanými lidmi, jejich radu a příklad jak žít dál.“

„Vyšší míru informovanosti laické i odborné veřejnosti jako základní předpoklad pro nalezení pochopení v nejrůznějších situacích.“

„Myslím, že se situace týkající se nás handicapovaných určitě zlepšila, ale stále je co vylepšovat a také by bylo fajn, kdyby byla pro handicapované možnost pracovat a být užiteční.“

„Obecně je potřeba blízká osoba (alespoň jedna), na kterou se lze spolehnout.“

„Informovanost, odbornost, schopnost empatie a efektivní pomoci.“

„Praktické rady, co dělat, koho se zeptat, s kým se poradit, kontakty.“

„Možná konečně se nebát rozhodovat se skutečně o potřebnosti jednotlivců a ne měřit stejným metrem, který nepomáhá a vše nějak podivně niveluje. Například mobilita studujícím a dojíždějícím do práce moc nepomůže a těm doma taky moc rozpočet nezvedne a vlastně ji nepotřebují, nebo minimálně.“

„Začlenění do běžného života.“

„Když nad tím tak uvažuji, ve své podstatě bych nepotřeboval nic. Nejsem člověk, který by vyhledával psychologickou pomoc, nemám to zapotřebí, protože jsem toho názoru, že člověk, který má hlavu a duši na svém místě, se se vším musí vypořádat sám. Neudělá to za něj psycholog, ba ani dobrý přítel, musí to jedině zvládnout on sám. Je to jeho život, jeho postižení, nesmí to přenášet na bedra ostatních, a činit je tak spolutrpiteli ve jménu ozdravení sebe sama. Takhle si zadělává na buď soucit ze strany přátel, nebo na jejich vyhýbavé floskule ve stylu frází promiň, nemám čas, zítra něco mám, jsem pryč, nevím, kdy přijdu, apod.
Vše si musí srovnat ve své hlavě, co se změnilo, co se naopak nezměnilo, nebo lze v tom pokračovat byť s drobnou alterací dřívějších postupů, co může/nemůže dělat, kam může/nemůže jít, kam trefí/netrefí, koho zná, resp. kdo se k němu zná teď. Je to těžké a bolestné, ale to jsou elementární otázky, kterými si člověk musí projít, aby poté vyšel z bitvy neporažen, ale posilněn s vědomím, že on je ten, který vše přestál, a také s vědomím, že ti druzí si žijí ten svůj bezstarostný živůtek, a s jeho potížemi by se ani tak z poloviny nedokázali vyrovnat, jako on sám. Pokud tohle všechno dokáže, pak může začít poznávat nové lidi, v nové komunitě těch, co se k němu znají + v dalších skupinách, které už dnes není těžké vyhledat na Internetu, kteří mají stejné postižení, jako on. Svěřit se někomu se stejným problémem totiž je ta nejlepší léčebná a ozdravná metoda.
Já jsem tohle nikdy nepoznal, nemohl jsem se ‚porochňat‘ ve všech aspektech, které se najednou rapidně změnily, a co s tím, nepoznal jsem nikoho podobného, a vzájemné povzbuzení, svěření, a rady, jak to či ono překonat by přišly nebývale vhod. Ne nadarmo se praví, sdílená bolest poloviční bolest.“