Čeho by se měla vyvarovat rodina i ostatní lidé v okolí člověka ztrácejícího zrak.

„Podceňování nebo naopak přeceňování schopností člověka s handicapem. Falešného soucitu a litování člověka s postižením. Příliš starostlivého pečovatelského přístupu k člověku s handicapem."

„Aby ho nelitovali, nestyděli se za to, nedělali z toho zbytečnou vědu a tragédii.“

"Přestat dělat aktivity, které až dosud spolu měli. Pečovat o člověka s postižením, jako by šlo o neschopného a nesvéprávného jedince. Skrývat ho před okolím. Nepřiměřeně se jím chlubit.“

„Před extrémy typu úplně závislého nevidomého na okolí, nebo naopak požadovat po nevidomém vše, jako by viděl.“

„Poslouchejte, co Vám postižený říká. Nepodceňujte to, co říká, věřte mu! Snažte se sami získat nějaké informace o problému a navštivte nějakou odbornou poradnu. Naučte se správě komunikovat a vodit nevidomého. Nenechávejte ho izolovaného doma, berte ho do společnosti a buďte jeho prostředníkem v komunikaci s ostatními. Pokud ho někam doprovázíte, tak ho nikde nezapomeňte!“

„Zbytečně ho netlačit, když zrovna nemá na učení náladu, ale zas z něj nedělat totální chudinku, snažit se nenechávat nástrahy, které jsou pro vidícího normální v cestě - pootevřené dveře, skleničky na stole, na lince, horké předměty na kraji stolu, rozházené hračky.“

„Rodiče musí dát dětem se zrakovým postižením dost prostoru si vše vyzkoušet, nechránit je opičí láskou, která je činí nesamostatnými. Chce to odvahu od rodičů, ale o to budou klidnější, až uvidí dítě samostatně fungovat. Stejně rodinný příslušník musí být nucen k samostatnosti…“

„Přehnaně mu pomáhat, litovat a převzít na sebe všechnu jeho práci, zodpovědnost a kompetence.“

„Vyhnout se dnes občas propagovanému nesoucitu na jedné straně a na druhé straně přehnané demotivující lítosti. Vyhnout se opečovávání, které nevidomého člověka uvězní v nemohoucnosti a také se vyhnout mylnému postoji, že vše zvládne sám a nic zvláštního oproti komukoliv jinému nepotřebuje, což je hrubý omyl a někdy toto umožňuje zakrýt nezájem na straně těch, kteří jsou okolo nevidomého.“ „Sami se se situací vyrovnat, aby mohli být oporou.“

„Nadměrného opečovávání a litování. Snažit se komunikovat, pomáhat, ale s cílem naučit člověka věcem, nikoli je za něj udělat. Standardní věta je: ‚Počkej, já to udělám.‘ To je nejhorší výsledek. Samozřejmě tohle musí být prováděno šetrně, nikoli ve stylu dávání mu najevo, jak to neumí, a vždyť se to přece dělá takhle, to nevíš, nebo co? Ale aby i zrakově postižený člověk cítil vaši dobrou vůli a snahu chtít mu pomoci, ne se mu podvědomě vysmívat, abyste si na jeho úkor namasírovali vlastní sebevědomí, nebo na něm podvědomě projektovali vaše pečlivě skryté vnímání méněcennosti a nepoužitelnosti takového člověka.
Jinak bych doporučoval, vyvarovat se akcentaci na výrazy související se zrakem např. viděl jsi tohle v televizi, pak se zarazit a pokračovat, promiň, vlastně slyšel jsi to v televizi…? To uvede obě strany do rozpaků, i nevidomí mezi sebou používají běžně vidět cokoli od značky na chodníku, až po pořad v televizi.
A s tím i ruku v ruce další upozorňování na absenci zraku úzkostlivému vyvarování se jakémukoli vizuálnu, ve snaze neuvádět danou osobu do rozpaků. Slečna, která přišla o zrak, chce přece vidět, co mají ve výlohách za značkové věci, chlap třeba zase, jak tvarované poprsí má slečna kráčející na druhé straně ulice, dítě zase jak barevná postavička běhá v telce, nebo jak vypadá to nadupané autíčko ve výloze hračkářství. Je proto lépe snažit se zprostředkovat věci, které nemohou tito lidé vidět, nebát se toho, že je to raní, ba naopak, jsou rádi, že je vedle nich někdo, kdo jim věci popíše. Možná i zjistíte, že vám spousta věcí při letmém pohledu unikla, a popisem objevíte spoustu ukrytých detailů, kterých jste si předtím nevšimli. Rozšíří to vaši fantazii, vyjadřovací schopnosti a schopnost pozorovat, nejen se obyčejně dívat.“

„Před lhostejností a paradoxně i před nabízením bezbřehého komfortu. Jediná zlatá střední cesta je ta pravá.“