Život bez zraku

Tento text je určen lidem, kteří se chtějí dozvědět základní informace o životě lidí se zrakovým postižením. Začneme trochou statistiky. Podle statistických údajů žije v České republice přibližně 100 000 osob se zrakovým postižením, z toho 10 000 tvoří lidé těžce zrakově postižení. Tito lidé nevidí vůbec nic nebo jen velmi málo (světlo – tma, barvy). I toto „málo“ však může zrakově postiženým usnadnit život.

Začneme trochou teorie, ale neděste se, rozhodně na vás nehodlám vychrlit hromadu cizích pojmů, jak to obvykle teorie mívají ve zvyku. Předem upozorňuji případné odborníky, kterým by se tento text dostal do rukou, že se jedná pouze o vhled do tématu, a pakliže jsou některé pojmy z odborného hlediska nepřesné, jsem si toho plně vědoma a používám je pouze proto, aby byl text „lépe stravitelný“.

O lidech se zrakovým postižením obvykle hovoříme jako o lidech nevidomých či slabozrakých. Pojem slepý (či slepec) nepoužíváme, jelikož je vnímán jako hanlivý. Oproti tomu pojem slepota je používán zcela běžně. Jako zrakově postižené chápeme ty, kteří mají natolik zhoršený zrak, že jim nepomohou brýle, aby viděli jako lidé bez postižení.

Zrakové vady obvykle postihují dvě oblasti vidění:

- zrakovou ostrost;

- a zorné pole.

Lidé s poruchou zrakové ostrosti vidí blízké či vzdálené předměty více či méně rozmazaně. V nejtěžších případech lidé prakticky rozeznávají jen barevné skvrny či obrysy. Můžete si to představit tak, jako kdybyste se dívali přes hodně špinavé okno, nebo možná ještě lépe přes matné sklo. Při poruchách zorného pole lidé v určité části obraz nevidí. Výpadek zorného pole může být vlevo, vpravo, nahoře i dole, někdy mohou vidět jakési drobné skvrnky. Při nejtěžší variantě dochází k tzv. trubicovému vidění, které si lze představit, jako kdybyste se dívali brčkem. Tito lidé pak mohou sice bez problémů číst noviny (protože čtou v místě, kde mají zrak zachovaný), ale budou mít problémy při orientaci v prostoru a budou odkázáni na bílou hůl či jiné pomůcky pro prostorovou orientaci. U některých zrakových vad může docházet jak k poruchám zorného pole, tak ke snižování zrakové ostrosti.

Dle stupně zrakové vady můžeme rozdělit takto postižené do následujících skupin:

- slabozrací;

- lidé se zbytky zraku;

- nevidomí.

Lidé slabozrací sice vidí špatně, ale na svůj zrak se ještě dost často spoléhají. Na ulicích je někdy ani nepoznáte, neboť nepotřebují nutně bílou hůl k „prozkoumání“ terénu. Někdy nosí hůlky signalizační, krátké hole, kterými upozorňují okolí na svou zrakovou vadu a také si jimi ohmatávají některé překážky (výška schodu, začátek schodiště). Lidé slabozrací pro svůj každodenní život využívají různé pomůcky – zejm. pro práci s informacemi (různé optické pomůcky pro čtení i pro práci do dálky, počítače se zvětšovacími programy). Někdy jim ale postačí jen drobné úpravy – více světla, barevnost, větší kontrast či zvětšení. Obvykle jsou schopni i psát ručně text (krátké poznámky). V domácnosti si pravděpodobně slabozrací zvolí takové barvy vybavení, aby dobře kontrastovaly s podlahou a stěnami, čímž si usnadní orientaci v prostoru. Pro označování předmětů (např. potravin v kuchyni) budou nejspíš používat pouze zvětšené písmo nebo některé optické pomůcky. Tito lidé obvykle nepoužívají v praxi Braillovo písmo, i když jej někteří ovládají.

Lidé se zbytky zraku používají v každodenním životě jednak zrak a jednak ostatní smysly (hmat, sluch, čich, příp. chuť). Říkáme jim smysly kompenzační, protože jimi zrakově postižení kompenzují nedostatek zraku. I u osob se zbytky zraku budou uplatněna některá opatření stejně jako u slabozrakých (více světla, kontrast, zvětšení), tito lidé mohou rovněž používat některé optické pomůcky pro práci s textem. Často však preferují pomůcky elektronické – počítače a zápisníky s hlasovým výstupem, pomocí nichž si mohou i číst dokumenty a knihy, které si oskenují nebo je získají v knihovnách pro zrakově postižené. Pro prostorovou orientaci používají obvykle bílou hůl či vodicího psa. Někteří si troufnou vydat se samostatně i do neznámého prostředí, jiní se raději pohybují spíše po naučených trasách. Pro označování předmětů používají buď zvětšené písmo, častěji však různé hmatové prvky (např. označení kořenek samolepkami s Braillovým písmem). V současné době je k dispozici řada pomůcek s hlasovým výstupem, které mohou být užitečnými pomocníky třeba v kuchyni (mluvící váha, mluvící minutka). Někteří lidé z této skupiny vidí pouze barvy nebo dokonce jen rozeznávají světlo a tmu. I to jim však může hodně pomoci při orientaci v prostoru (např. dokáží rozeznat, kde je v místnosti okno – světlo - a orientují se podle něj). Tito lidé obvykle čtou a píšou běžným i Braillovým písmem a oba způsoby psaní používají v praxi.

Lidé nevidomí používají pouze kompenzační smysly – především hmat a sluch. Pohybují se taktéž s bílou holí či vodicím psem. Na neznámé trasy se obvykle vydávají s vidícím průvodcem. Nezbytnými pomocníky mnoha nevidomých jsou počítače s hlasovým výstupem (používají stejné programy jako vidící, jen jim počítač říká, co se právě děje na obrazovce). Někteří upřednostňují výstup hmatový – k počítači se připojí zvláštní zařízení (braillský řádek), na němž se zobrazuje text napsaný na obrazovce v Braillově písmu. Tuto pomůcku ocení zejm. ti zrakově postižení, kteří potřebují pracovat s texty – překladatelé, programátoři, spisovatelé. V domácnosti používají nevidomí lidé rozmanité mluvící a hmatové pomůcky (od osobní váhy až po indikátor barev, který jim sdělí, jakou barvu má předmět, jehož se tímto přístrojem dotknou). Pro označování předmětů obvykle používají různé hmatové prvky. Aby mohli dobře zvládat každodenní činnosti, je nutné, aby každá věc v jejich domácnosti měla své místo. Dokáží číst Braillovo písmo a aktivně ho používají. V současné době však velká část nevidomých preferuje práci s dokumenty a knihami v elektronické podobě či ve zvukové formě.

Důležitým faktorem v otázce zvládání života bez zraku je doba, kdy zrakové postižení vzniklo. Opět zde rozeznáváme tři základní skupiny:

- vrozené zrakové vady;

- vady progresivní;

- získané zrakové vady.

„Výhodou“ vrozených zrakových vad je, že nepřináší zrakově postiženému tak velkou psychickou zátěž. Takto postižený člověk nikdy nepoznal, jaké to je vidět dobře, je-li tedy se zrakovou vadou vyrovnán, dokáže se snadno zapojit do běžných činností. Navíc v mnoha ohledech má velkou životní praxi, protože je nucen odjakživa zvládat všechny činnosti bez zraku nebo s omezenými zrakovými funkcemi. Navíc s kompenzačními pomůckami a dalšími dovednostmi nezbytnými pro život se zrakovým postižením se takto postižený obvykle seznamuje již v dětství, kdy je schopen si některé činnosti snadno osvojit a vytvořit si tak správné návyky (např. čtení optickými pomůckami, systematické ukládání věcí, práce s elektronickými pomůckami).

U progresivních vad dochází k postupnému zhoršování zraku končícímu mnohdy úplnou slepotou. „Výhodou“ zde je, že nevidomému zůstanou v paměti vizuální vzpomínky a představy. Díky nim si dokáže lépe představovat např. popisovanou trasu nebo barvy.

Největší psychickou zátěž přináší náhlá ztráta zraku u dospělého člověka, který se najednou musí většinu činností učit znovu – s využitím ostatních smyslů a kompenzačních pomůcek. Zde velmi záleží na osobnosti takto postiženého, jak se dokáže s danou situací vypořádat, a na podpoře okolí. Někteří takto postižení dokáží za čas opět naskočit do svého životního vlaku a uhánět dál vpřed. Jiní zabrzdí a je těžké je kamkoliv přesunout. Na závěr je třeba připomenout, že výše uvedené informace jsou pouze orientační. Zrakově postižení jsou různí a budou vést své životy různým způsobem. Často se stane, že dva lidé se stejným stupněm zrakové vady budou zvládat odlišné činnosti; první může být zcela samostatný s využitím kompenzačních pomůcek, zatímco ten druhý může být více či méně odkázán na pomoc druhých. Proto ke zrakově postiženému přistupujeme v prvé řadě jako ke člověku – tedy s respektem – a až následně řešíme otázky jeho zrakového postižení.

Pro Okamžik Kateřina Kavalírová
Červen 2014