Tady stojíte dost blbě

Je sobotní ráno, mrzne, čas povánoční, v malé samoobsluze jen my s manželkou, nějaká paní a stejný počet prodavačů. Na hlavě mám naraženu dětskou čepici, kterou jsme našli doma při úklidu a která slouží k zahřátí i k zasmání. Tedy manželka se směje a já taky, hrajeme si tak trochu na bezdomovce, kupuju totiž tři láhve vína, což děláme jen výjimečně. Hlasitější smích, šaškovská čepice, bílá hůl, v košíku tři láhve… Manželka mi polohlasem říká, že za námi nenápadně pochodují všichni, tedy oba prodavači, jelikož vypadáme asi podezřele. Platíme, tedy já ne, já čekám opodál. „Tady stojíte dost blbě,“ houkne mi do obličeje nepříliš oduševnělý hlas přicházející starší zákaznice. „To se tak někdy stává,“ řeknu mimoděk a zasměju se asi inspirován svou čepicí. Paní nic neříká, jen trochu zalapá po dechu. No mohl jsem říct, „tak mi prosím ukažte, kde bych měl stát, místa tu moc není. Nebo „omlouvám se, hned vám uhnu“. Ale někdy nějak není čas na omluvu, spíše na zasmání.

„Pojďte dál, pane Michálek,“ říká ženský hlas. Jenže kam? Hlas ode dveří rychle odešel do nitra panelákového bytu, který slouží jako pracoviště lékařské posudkové komise. „Haló, nevím, kam mám jít, nevidím, jsem nevidomý, slepý…“ vysvětluju způsobem, který někdy nazývám „blbovzdorný“. Možná byste takovýto přístup pracovníků odborné komise nečekali a možná jste ho taky zažili. Tady už místo pro omluvu asi není, s obtížemi pro zasmání, ale musím zachovat slušnost. Jednak jsem slušný člověk a jednak mám před sebou mocnou institucí, která je si svého majestátu vědoma a ještě mi ho dá v dalším průběhu návštěvy znát. Připadám si jako podvodník, který porušil pravidlo, že slepec (tak jsem nazýván jedním členem komise) nesmí pracovat a mít jiný příjem, než je důchod, jinak že okrádá stát a zejména osoby právě přítomné na jednání. Tady jsem si poseděl fakt dost blbě, říkám si ještě po letech, to se nedá zapomenout.

Na vzdělávacím semináři se pracovnice nejpovolanější státní instituce, nyní v roli lektorky, rozčiluje nad tím, co si pan Krása vymyslel a jak ti zdravotně postižení už nevědí, co by chtěli. Zvedám ruku a hlásím se o slovo, které dostanu. I když mám u stolu na zemi složenu bílou hůl, raději svou slepotu zadeklaruji a vysvětluji, že život poslepu je fakt jiný a mnohem náročnější, než se to může zdát za stolem na úřadu. Ale nikdo mě moc neposlouchá, vzdělávací akce je primárně určena pracovníkům sociálních referátů místních úřadů a ti mezi sebou polohlasem řeší, jestli jim po převedení agend na úřady práce zbydou počítače nebo nezbydou. Lektorka radí úředníkům, aby si nechali dokumentaci klientů, aby později měli vůbec s kým pracovat. Vida, vida,jak jsme my postižení lidé najednou důležití. Padesátka úředníků a my dva zabloudivší do tohoto prostředí z neziskovky odcházíme z drahého semináře o hodinu dříve bez náhrady, jelikož paní lektorka má důležité jednání. Silná káva. Tady jsme seděli fakt hodně blbě, říkám si, a rád bych si nasadil šaškovskou čepici pro zasmání, ale nemám ji.

A ještě jednou a nejaktuálněji. Sedím na Úřadu práce proti úřednici, která říká: „A ještě přineste potvrzení o příjmu a nabídku dvou firem. My vám dáme tu levnější.“ Ptám se: „Proč mám nosit potvrzení o příjmu, když jsem se zavázal, že zaplatím spoluúčast a podle zákona ode mne nepotřebné potvrzení nemáte požadovat? A to mám jet do dvou firem, když každá je specialista na jiný software a já používám jeden z nich už asi dvanáct let? Není to nesmysl? A jakým právem po mně vyžadujete něco nad to, co říká zákon?“ Paní úřednice nabírá na hlase a říká mi: „Teprve žádáte a už děláte problémy.“ Tady jsem si poseděl jen chvilku, snad jsem si měl před úřednicí poklečet, abych uspěl. Ale nakonec jsem přece jen uspěl – po pouhých třech a půl měsících jsem obdržel kladné rozhodnutí a peníze budou už příští měsíc! Opravdu drábové a drábkové nám život zjednodušili.

No a jak to děláte vy, když už to nejde – zasmát se tomu, co vlastně k smíchu není, co je k naštvání nebo k něčemu horšímu? Zhluboka dýcháte? Vynadáte někomu jinému nebo třeba koši na odpadky? Napíšete článek nebo alespoň mail kamarádovi, kde přetlak vypustíte? Sednete na rotoped a vybijete energii nebo nasadíte na hlavu šaškovskou čepici a skočíte se svou bílou holí do hospody na panáka? Ano, možná by nedávno tolik diskutovaná a již zapomenutá sociální reforma měla obsahovat ještě jednu dávku – příspěvek na snížení stresu a negativních emoci alkoholem.

Ale vážně, nedávno mi jedna nevidomá spolupracovnice připomněla staronovou myšlenku – zřídit terapeutickou skupinu osob se zrakovým postižením. Možná by to nebylo špatné, kdysi v devadesátých letech jedna psycholožka takovouto skupinu v Praze vedla a zvala mne do ní. Tehdy jsem to odmítl, ale po dvaceti letech sociální práce bych tuto příležitost možná uvítal. Třeba to není špatná idea.

A tak jsme se asi na dvě stovky klientů sdružení Okamžik obrátili s dotazem, jestli by měli zájem se s terapeutem či jiným průvodcem skupiny scházet nad všemožnými a často neuvěřitelnými situacemi, sdílet problémy a hledat společně jejich řešení navenek i uvnitř v sobě. Přišly čtyři odpovědi, z nichž dva pisatelé ocenili nápad, ale současně ho odmítli s tím, že by se ve skupině nejspíše setkali s lidmi, se kterými se znají. Ano, to je doporučovaný přístup k terapeutickým skupinám. Třetí pisatel nám s nadšením nabídl, že takovouto skupinu rád povede. A tím to zatím skončilo. Ale stejně si říkám, že zase někdy musí přijít nějaká vše vylepšující sociální reforma a že možná přijde i čas na svépomocnou terapeutickou skupinu nebo alespoň na panáka a šaškovskou čepici pro ty, kteří pro okolí „stojí dost blbě“.

Mirek Michálek
Březen 2014
Článek vyšel v časopisu Zora 04/2014