Nevidomí horolezci nebo vydržovaní slepci?
Jednou za rok či dva mi zatelefonuje jeden bývalý dlouholetý nevidomý funkcionář organizací nevidomých a trochu se do mne „pochlapsku“ ale stále přátelsky s něčím pustí, co že to dělám nebo děláme v Okamžiku i jinde, někdy i tam, kde se mě to netýká. Beru to tak, že to patří k mé práci v neziskovce poskytující služby lidem se zrakovým postižením a že uslyším odlišné názory. Tak třeba minulý týden mi zavolal – asi jako reakci na článek ze Zory o nevidomých a lezeckých stěnách. „Mirku, a víš, že ten známý nevidomý horolezec vlastně není nevidomý? A uvědomuješ si, že když budeme všichni lézt na stěny, malovat obrazy a skákat s padákem, že si nakonec lidi řeknou, že nevidomí nic nepotřebují?“
Musel jsem do jisté míry přitakávat. Ten nevidomý horolezec je prý spíš prakticky nevidomý. Ze své vlastní zkušenosti vím, že mezi úplnou a praktickou slepotou je v mnoha směrech velký rozdíl. A některé prezentace mimořádně úspěšných nevidomých lidí někdy tak trochu připomínají filmové pohádky pro dospívající o různých superhrdinech se supervlastnostmi. Ano, takovéto prezentace tématu života se slepotou jsou dosti problematické, není-li k tomu ukázána i ona „odvrácená tvář“ slepoty, která je žel častějším jevem.
Musel jsem tedy naši spoluúčast na projektu zpřístupnění lezeckých stěn ospravedlnit odkazem na naši novou osvětovou brožuru, kterou právě dáváme do tisku. Jmenuje se „Praktická pomoc lidem ztrácejícím zrak“ a napsali jsme ji s vedoucí naší poradny Janou Vondráčkovou a také spolu s 16 nevidomými, kteří měli odvahu svěřit čtenářům anonymně své zkušenosti se ztrátou zraku. Jelikož brožuru možná nebudete číst, tak si dovoluji odcitovat, co jsem v předmluvě napsal: „Před dvaceti lety v porevolučních dobách jakoby lidé s různým zdravotním postižením vystoupili ze suterénů družstev invalidů na povrch našeho společenského života a stali se zajímavým tématem pro média. Alespoň ti úspěšní, kteří svůj handicap zvládají, se najednou objevili na stránkách časopisů a v televizi. Média ovšem nejraději informují o jejich překvapivých úspěších, výkonech a schopnostech, což vytváří matoucí dojem, že zdravotní postižení vlastně není žádný závažný problém, že stačí jen trochu se snažit a život člověka se zdravotním postižením je stejný jako život kohokoliv jiného. Tento názor může lidem ztrácejícím zrak a jejich blízkým a pomáhajícím osobám dosti zkomplikovat reálný odhad situace.“
Jenže existuje i jiný pohled na překvapivé výkony některých nevidomých. Nemůžeme si jako nevidomí lidé také dopřát trochu pozornosti a úspěchu? Je lezení na stěny a podobné svéráznosti jen cestou k nějakému sebeozvláštnění? Přečtěte si, co nám někteří zrakově postižení účastníci kurzů lezení napsali: „Úvodní lekce pro mě byla fyzicky a i psychicky náročná. Měli tam malé chyty na nohy a já zjistila, že se tam neudržím. Od druhé hodiny či lekce chodím na dětskou stěnu, kde jsou chyty na nohy větší a kde se už líp udržím. Každou další lekci vylezu trošku výš, z čehož mám radost. Posiluju si ruce i nohy. A i když je to pro mě namáhavé, bolí mě z toho ruce a trochu se bojím. Dobrovolnice, která se mnou leze, a všichni instruktoři jsou fajn…“ Nebo: „Lezení se mi líbí moc, je fajn mít pohybovou aktivitu. Jen je škoda, že to není každý týden. Na rozdíl od předchozích lezeckých zkušeností mám možnost vyzkoušet si i něco jiného, např. jištění. Každou hodinu je mi potvrzováno, že se lepším, z čehož mám radost. Sama to také cítím. Po úvodní hodině jsem měla obavy, že to nepůjde, že jsem si odvykla, ale opak je pravdou. Také je to tím, že mám výbornou dobrovolnici a lektorku.“
Co říkáte, tyhle zážitky z úst nevidomých přece nezní špatně.
Takže proč by nevidomý člověk nemohl zkusit lézt na stěnu? Proč by si neprotáhl tělo a neprocvičil se v dovednostech potřebných pro běžný bezpečný pohyb? A proč by jiný nevidomý nemohl zkusit fotografování, malování nebo třeba skákat padákem?
Problém není ani tak v těchto činnostech, ale ve způsobu jejich prezentace. Není-li vyvážená, možná by mohla i uškodit. Možná si některý potenciální dárce na ulici při sbírkách řekne, že ti nevidomí nic nepotřebují, když si dokonce lezou po skalách. Ale jiný si možná řekne, že nevidomým přispěje, aby si mohli také vyzkoušet takovou skvělou věc, jako je lezení. Kdo ví?
Konec konců – prezentace může být i jiná. V rozhovoru pro jednu rozhlasovou stanici jiný nevidomý řekl: „Vzdělání je dle mého názoru jedinou reálnou cestou k integraci. Jinak to jsou plané řeči, lidi sedí doma, nic neumí, nemohou se nechat zaměstnat a jsou pouze státem ‚vydržováni‘.“ Ačkoliv těmito slovy chtěl především zdůraznit význam vzdělání, podařilo se mu mimoděk postavit nezaměstnané nevidomé do nepříznivého světla „vydržovaných“ lidí. To je poněkud sporná prezentace. Ačkoliv v ní není slovo „slepci“, přidal jsem ho do nadpisu, nějak se mi tam hodilo. Proti vydržování, byť v uvozovkách, by se asi ohradili i mnozí vidící lidé, kteří takzvaně sedí doma, protože nemají práci. Vydržovány bývaly třeba milenky, ale ne nevidomí lidé, ledaže by se jednalo o nevidomou milenku, ale to asi dotyčný neměl na mysli. Že si stát „vydržuje“ nevidomé sedící doma, to mohla být narychlo formulovaná a nedomyšlená slova. To se při natáčení rozhovoru nebo při živém vysílání může snadno stát. Občas tomu v případě novin ještě pomůže redaktor, který klidně něco přeformuluje a pak dá text do tisku bez autorizace nevidomého, který se pak diví. Nicméně na tomto příkladu je vidět, že prezentace naší tematiky je citlivá věc. Naštěstí zase ne tak moc citlivá, protože informace a texty se na čtenáře hrnou ze všech stran a lidé si zvykají jen tak klouzat po jejich povrchu a moc o nich nepřemýšlet.
Jak tedy prezentovat nás, nevidomé lidi? Třeba jako nevidomé horolezce, umělce, piloty a jiné úžasné hrdiny, kteří dokáží neuvěřitelné věci poslepu? Nebo ještě jinak jako ty vydržované „darmojedy“? Doufám, že jsem na otázku trochu odpověděl v textu. Možná je to i tak, že značnou část veřejnosti by stejně ze všeho nejvíce zaujala prezentace příběhu nějaké vydržované nevidomé supermilenky… A ti, kteří přispívají ve sbírkách na projekty podporující nevidomé, ti možná ani moc prezentace nepotřebují. Kdo ví? Udělá někdo ten sociologický průzkum?
Mirek Michálek
Listopad 2013
Článek vyšel v časopisu Zora 02/2014