Jak jsem si užil prvních šest desítek

Musím se vám k něčemu přiznat. Tento text vlastně vůbec neměl být v knize. Jenže když se kniha lámala, tedy připravovala pro tisk, tak se ukázalo, že jsem do ní nalámal málo textů, a tedy že bude hodně útlá, až anorektická. Na hřbet útlé knihy se špatně umísťuje text, tedy její autor a název, a jak říkával jeden knihkupec – kniha bez titulu na hřbetu neexistuje, protože v polici není vidět. Neviditelnou knihu bych opravdu nechtěl, stačí, že ji neuvidím já, tak aby ji neviděli ještě vidící… Zkrátka – bylo nutno knihu trochu vykrmit, zapátrat v pomyslném šuplíku, který má asi každý dosud neobjevený spisovatel. A v tom mi napsali přátelé ze Společnosti pro hluchoslepé LORM, že můj nedávno zaslaný text berou. Tak co kdybych ten text vzal i já do nové knihy? Třeba by se mu tam líbilo. Měl jsem totiž napsat něco ze svého života, o co bych se mohl podělit se čtenáři jejich čtvrtletníku, a co by souviselo i s mým handicapem. Udělal jsem to tak trochu lišácky – vybral jsem několik epizod popsaných v knize Zavřené oči, připojil k nim epizody z paměťových oddělení mé hlavy, vše jsem spojil a uspořádal a rozškatulkoval na jednotlivá životní období. A teď jsem to ještě doupravil sem do knihy. Byla tu ještě jedna otázka – kam s posledním textem. No přece logicky – na začátek! Co mi tedy jednotlivé desítky let darovaly?

Desítka první aneb čarodějnice, bájné bytosti a maminka

V mateřské školce mě paní učitelka hned první den postavila doprostřed mezi děti a jistě s dobrým úmyslem řekla všem, že Mirek Michálek špatně vidí a že mi mají pomáhat. Jenže, co je to pomáhat, a jak se to dělá? Věděla to paní učitelka? Některé děti se posmívaly a jiné si se slovy paní učitelky nevěděly rady, a tak na ně raději rychle zapomněly. On ten Mirek Michálek vlastně tehdy žádnou pomoc nepotřeboval, snad jen tu, aby byl přijat docela normálně a bez zvláštní pozornosti. Teď byl označený – odlišný.

Sousedka Polášková pokřikovala z okna na jinou sousedku: „Dívejte se na malého Michálka, on když se stmívá, tak nevidí. On je slepý!“ Ten malý Mirek sice ještě nebyl ani zdaleka nevidomý, ale poprvé slyšel spojení svého jména se slepotou. Moc tomu nerozuměl. Spíš mu vadila pozornost té ženy, kterou dospělí nenazývali zrovna pěkně. Začínal tušit, co je to čarodějnice a pochopil, že nejhorší na čarodějnicích je to, že nežijí v pohádkách, ale tady mezi námi lidmi. A tato čarodějnice nebyla jediná. V celém kraji ještě vládl tak trochu temný středověk, tedy alespoň pokud jde o informovanost o lidech se zdravotním postižením. Lámala se padesátá a šedesátá léta minulého století, lidé na moravském venkově byli tvrdí, jako byl tvrdý jejich život. Zdravotní postižení někteří chápali jako trest shůry. O rané péči a poradnách pro zdravotně postižené se ještě nikomu ani nezdálo.

Ten malý Michálek, malý Já, si pomalu zvykal, že je trochu jiný, že nevidí večer při hrách s dětmi nebo v temných prostorách domu. Ale bral to tak, jak to přicházelo. Něco mohl dělat jako všichni a něco musel jinak nebo nemohl vůbec. Nejraději pozoroval svou maminku, když pekla buchty. Nejdříve domlouvala těstu, aby narostlo. Pak ho rozválela a sypala na něj mák s cukrem. Směl si sem tam „uzobnout“ malou hrudku cukru. A pak to všude vonělo. Spolu s ní také pečoval o skalku se záhadnými dužnatými rostlinkami. A když mu bylo smutno, byl tady kocour. Neuvěřitelně chytrý chlapík, který uměl potěšit. Třeba si sedl před malého Já a na lehké vybídnutí vyskočil na klín a pak se nechal hladit a předl a předl. Nebylo vlastně zapotřebí nic říkat. Byla to bytost z jiného světa, beze slov vše chápající a přátelská. A tak malý Já pochopil, že moc čarodějnic je omezená a že se jí dá bránit, třeba pohlazením blízké bytosti. Toto zjištění byl jeden z dárků první desetiletky.

Desítka druhá aneb rozdíl mezi motýlem a člověkem

Ten rozdíl je velký. Motýl, vlastně nejdříve jen nepěkná housenka, se zakuklí, navenek se nic neděje, a pak se z kukly vyloupne hotový dospělý a krásný tvor. Musíte uznat, že by nám bylo lépe, kdyby to u lidí bylo také tak. A možná to uznat nemusíte, protože nejsme jednoduší tvorové a musíme se pořád něčemu učit. Na začátku druhé desítky let jsem byl malý kluk, na konci mladý muž a mezi tím se odehrálo mnoho věcí, do kterých nakukoval i můj ztrácející se zrak.

Něco vám prozradím, co už dávno víte. K největším dobrodružstvím dětství určitě patří večerní hry. Ve stínech soumraku je možno spatřit nevídané a neviditelné věci. Stmívání navozuje pocity tajemna a motivuje k nejrůznějším více i méně legitimním zábavám. No a z toho všeho jsem byl ve velké míře vyřazen. Nebyl jsem sice slepý, jak vykřikovala jedna čarodějnice, ale byl jsem šeroslepý. Na mé sítnici téměř chyběly buňky umožňující vidění při nedostatku světla. Kvůli těm buňkám jsem občas někam spadl, něco srazil, někoho si spletl. A tyto moje buňky chtěli zkoumat lékaři. Nejméně asi tak tisíckrát mi v temné komoře svítili do očí, a pak k zármutku rodičů kroutili hlavami.

Přibližně ve dvanácti letech jsem byl v Brně v „dětské nemocnici“, což bylo pro dospívajícího mladíka hodně odpudivé zařízení. Byli jsme sesypáni kluci holky hlava nehlava na snad desetilůžkových pokojích s prosklenými zdmi, abychom byli pod neustálým dohledem „velkého bratra“, řečeno s Orwellem, tedy aby na nás bylo vidět z okýnka sesterny. Do nemocnice naštěstí docházela starší dáma, která se snažila různorodou a různověkou dětskou společnost doučovat nebo alespoň trochu kultivovat. Ráda si se mnou povídala o všem možném i nemožném. Byl to první dospělý člověk, který mne bral jako sobě rovného. Mluvili jsme spolu o mezilidských vztazích, o duši, politice, náboženství nebo třeba o zdravé výživě. Byla vegetariánka. Vysvětlovala mi: „Když se ráno zakousnu do pomeranče, cítím se svěží a plná síly jako tygr.“ „Ale tygr žere maso,“ odporoval jsem s úsměvem. Ten tygří pocit jsem jí ale tak trochu záviděl. Při vší mladistvé síle jsem se totiž cítil jako nezvaný host v nepřívětivém a nesrozumitelném světě, který jsem chtěl pochopit.

Trochu nevidět, to nebylo vždycky nepříjemné. Mateřsky založené dívky o mě s láskou pečovaly a já jsem jim poskytoval naslouchající ucho, jako kdybych prošel malým rogeriánským výcvikem. To mě těšilo a to mi šlo. A mnozí kamarádi moje výpadky vidění brali s humorem, jen mě občas zatahali za rukáv, abych někam nespadl. Jindy to bylo drsnější. Třeba na vysoké škole při lyžařském výcviku. Jeden spolužák jel po sjezdovce kousek přede mnou, a pokud se někdo objevil před ním, volal na něj: „Uhni, jede slepej!“ Druhý jel za mnou, a když jsem boural, pomáhal mi postavit se na nohy. Drsný humor, ale večer jsme se tomu zasmáli a zapili jsme to Hořčákem, levným ovocným vínem, a bylo dobře.

Zkrátka proměna na dospělou bytost nebyla snadná, jako není asi u nikoho. Jako dospělý člověk na rozdíl od motýlů neumím létat. Ale mládí a počínající dospělost mi darovaly dva elixíry na boj s čarodějnicemi a démony pozemského druhu pro celý další život – objevil jsem hudbu a literaturu. S jejich pomocí dodnes tak trochu létám, jako bych byl motýl. A ještě něco, také jsem v tomto období poznal jednu motýlku nebo jak se to správně řekne, zkrátka svou budoucí manželku.

Třetí a čtvrtá desítka aneb výstavba hradů

Je to dobře, že člověk v pozdním mládí a ve středním věku obvykle žije každodenní život zcela naplno, jako by byl nesmrtelný? Nevím, dnes se mi zdá, že jsem se po vysoké škole někam hrnul, kam se nedá dohrnout. Že jsem se snažil postavit nezničitelný hrad na tekutých píscích. A jindy si říkám, že jsem ty tekuté písky zvládl a že ten hrad docela dobře stojí. Nebo alespoň stály dobře moje hrady, které jsem stavěl se synem na pískovišti. Tyto stavební práce na pískovišti probíhaly tak dva tři roky podle věku zadavatele, tedy syna, a samozřejmě to byly sezónní letní práce. Většinou to byla akce pro několik dětí, jejichž maminy seděly na nedaleké lavičce, pokuřovaly, prohlížely časopisy a probíraly módu a vaření. A já jsem bavil jejich děti a učil jsem je, že není dobré hned zbourat to, co se právě postaví. Za celou dobu mého stavitelského angažmá jsem neměl konkurenci, neobjevil se ani jeden zájemce z řad otců, který by stál o parcelu a materiál. Otcové byli asi v hospodě nad parkem, občas totiž nějaký přinesl mok některé z mamin. Opět jsem byl odlišný, a to docela rád. Mohlo by se zdát, že to se slábnoucím zrakem nesouviselo, ale možná bych jako zdravý byl jako ostatní otcové a přišel bych o radost šéfa stavby s několika dětskými spolupracovníky. Kdoví? Kromě toho musím přiznat, že jsem nikdy nepřišel na chuť pivu, tuto radost mi život nedaroval. A jestli oni otcové přišli na chuť výstavbě hradů, to nevím. Třeba to odhalili v době druhé šance, totiž jako dědové s vnuky.

A co můj zrak? Sedím na lavičce v parku zabrán do četby. V tom cítím, že se na mne někdo dívá. Průzorem nad svými speciálními brýlemi se vsazenými asi dva centimetry tlustými čočkami vidím několik dětí, jak mě sledují, některé aby lépe viděly, dokonce v podřepu. „Vás asi zajímá, co to mám za brýle?“ začínám rozhovor, při kterém si jeden větší odvážlivec zajímavé brýle dokonce nasadí na nos a pokouší se zaostřit. Od té doby mě nikdo při čtení v parku neruší, zato mě na ulici občas vesele pozdraví nějaké dítě… Plynula léta a já jsem se svými speciálními brýlemi četl kdekoliv – na stanici tramvaje anebo v ní, ve vlaku či v antikvariátu. Zvykl jsem si, že se na mne lidé zvědavě dívají. Já bych se taky díval, i když bych byl určitě taktnější, ale možná taky ne. Proč na to vlastně vzpomínám? Nestydět se za kuriózní brýle – to byla dobrá přípravka na život s bílou holí. Nevěříte?

Uplynulo několik dalších let a můj zrak se kamsi vytratil. Jsem na návštěvě v malém městě na Moravě – poprvé s bílou holí v ruce. Můj otec je zjevně v rozpacích a po chvíli se ukáže, čím to je. „Šak tady už to znáš, tož tu hůl už možeš složit.“ Nastal čas vysvětlovat: „Bílá hůl není symbol nějaké méněcennosti nebo nepatřičnosti, je to upozornění pro lidi, aby věděli, že nevidím, kdybych do někoho třeba strčil.“ Syn mi při odpolední pochůzce říká: „Tati, ten člověk málem spadl z kola, jak se za tebou ohlížel. Ten asi nikdy neviděl slepeckou hůl.“ Ještě několikrát se zasmějeme podobným epizodám. Je to vlastně stejné jako kdysi s dětmi v parku. Chce to trochu trpělivosti, určité odhodlání a hlavně otevřenou komunikaci. Někteří známí z ulice a dopravních prostředků mě dnes přátelsky zdraví a dokonce vědí, jak nevidomému pomoci…

Pátá a šestá desítka aneb let

Postupně bylo nutno vrátit se z výletu do nesmrtelna, opustit éru bezmezné energie a nekonečného času, dobu výkonného středního věku. Přišla pozdní dospělost, vrcholný bod letu, předvoj doby třídění důležitého a méně důležitého, doby zamyšlení se, k čemu to vše vlastně bylo.

Handicap mi těsně před čtyřicítkou přinesl zajímavou práci plnou setkání s lidmi, jako bylo třeba to následující. Ještě napůl spící vnímám vzdálený naléhavý a nepřerušovaný zvuk houkajících policejních aut. Chvíli přemýšlím, co se děje. Ke všemu ještě zvoní telefon. Kdo tak brzy volá? Ve sluchátku mě překvapí neklidný hlas jedné dobrovolnice. Omlouvá se, že nám asi nepomůže se čtvrtečním výcvikem. Od tří v noci je vzhůru, musela se evakuovat a je už za Prahou u rodičů. Neví, co bude dál. Ledová informační sprcha mne dokonale probudila. Povodeň je tady! Celé úterý přecházím od televize k rozhlasu, telefonujeme si s přáteli. Běží čas a je to pořád horší. Středa. Obvolávám přátele a některé dobrovolníky, jak na tom jsou. Jindy usměvavá podnikatelka se omlouvá, že vytištění našeho materiálu nebude možné. Má vytopenou firmu. Ruším čtvrteční akci. Jedna z pozvaných je uvězněna ve čtvrtém patře na nábřeží a sleduje hrozivě se valící řeku z okna. Do práce se nedostanu, je za řekou. Máme odpojenu techniku, neboť několikadenní déšť si našel cesty do našich prostor. V klubovně chytají vodu do kýblů. Proti tomu, co se děje venku, to jsou ovšem jen směšné kapičky. Utíkají další dny. Dobrých zpráv mnoho není, i když vlastně ty o dobrovolnících stojí za to. Mluví se o nich v rozhlase, televizi, ale i mezi lidmi v okolí. Dobrovolník pečující o naše počítače, jinak správce sítě jednoho úřadu, nyní organizuje stavbu protipovodňových hrází a po jejich protržení pracuje v centru pomoci. Evakuovaná dobrovolnice z úterního rána je už zapojena jako dobrovolnice v evakuačním centru.

Nadační fond Českého rozhlasu organizuje pomoc nevidomým postiženým povodněmi včetně průvodcovské služby, která je v dopravním zmatku velmi potřebná. My máme dobrovolníky proškolit v dovednostech bezpečného doprovázení nevidomých. Jsem zvědav, kolik lidí bude reagovat na výzvu odvysílanou v rozhlase, kolik jich k nám přijde. Z desítek přihlášených je pozváno vždy čtrnáct. Poprvé přichází čtrnáct, podruhé už dvacet lidí. Někteří přivedli kamarády, jedna maminka dceru a jiná dcera maminku. Lidé se krátce představují – studenti středních a vysokých škol sociálních i naprosto nesociálních směrů, důchodkyně, které mají čas a rády by ho využily pro druhé, nezaměstnané ženy ve středním věku, velmi zaměstnané ženy ve středním věku, muži jen dva. Ale mnoho mužů pracuje jinde při vyklízení bahna. Mluvíme o umění naslouchat, o vzájemném respektu, umění říkat ne, o míře spolurozhodování s nevidomým. Vysvětlujeme, co je prostor pro dobrovolníka a co už pro profesionálního pracovníka… Témat je mnoho a času málo. Ukazujeme doprovázení, dobrovolníci chodí ve cvičných dvojicích s fiktivním nevidomým po chodbách a po schodech. Ptáme se a oni odpovídají, oni se ptají a my odpovídáme.

A ještě jedna epizoda, tentokrát mimo dějinné události, jen tak z běžného života. V telefonu je slyšitelně nejistý hlas starého muže. Vyptává se, co může po nedávné úplné ztrátě zraku dělat, kdo a jak mu může pomoci. Nemá diktafon ani nic jiného, co by mu umožňovalo zaznamenat si alespoň jedno telefonní číslo. Domlouváme poradenskou konzultaci nebo-li návštěvu. Poprvé jdu s kolegyní. Muž žije sám, o manželce nemluví, dcera je daleko. Všechno, co se dozvídá, je pro něj nové – kdo ho naučí chodit s bílou holí, jak může získat příspěvek na to či ono, jak si označovat předměty a mnoho jiného. Dozvídá se také o pomoci dobrovolníků. Uteče několik let. Jsem znovu na návštěvě u tohoto muže, ačkoliv ho málem nepoznávám. Jeho hlas je nyní jistý, muž žertuje, nahrává si, co by neměl zapomenout, až k němu přijede televize natáčet krátký spot. Vrátil se do života a cítí se v něm zase dobře. Dokonce s naší dobrovolnicí společně peče své oblíbené koláče. Nikdy jsem je neochutnal, ale i tak mi chutnají…

To asi stačí, už nejspíš chápete. Okamžik, tedy sdružení, kde pracuji, přinesl do naší země dobrovolnictví pomáhající nevidomým lidem. Vlastně jsem to vymyslel já, na to jsem hrdý. Za čtrnáct let jsme do pomáhání zapojili více než pět stovek dobrovolníků.

Šestá desítka let končí. Co říct na závěr? Mám štěstí, že mám práci a že mám práci, kterou jsem z velké části sám vymyslel, a že mám práci, která pomáhá stovkám lidí. A k tomu mám manželku, syna a dva vnuky. Ten jeden mi nedávno řekl: „Dědo, to je škoda, že k nám nemůžeš přijet.“ To je tak zhruba vše. Těch šest desítek let mě naučilo, že sice jsou na světě čarodějnice, ale že je tady mnoho jiného, co pomáhá proti uhranutí. A pomáhal mi taky jeden kouzelnický trik, totiž humor. Snad vás moje básničky alespoň trochu pobaví.

P.S.

Jo, málem jsem zapomněl na jednu důležitou věc – totiž jak to bylo s kocourem. Asi dobře věděl, že jsem šeroslepý, a tak mi chtěl pomoci, jak umí jen kočky, totiž svými svítícími očky, díky kterým vidí ve tmě. Po mé první desítce mě sice opustil, ale nezapomněl na mě. Posílal o mně z kočičího nebe pozitivní reference kočkám, které byly někde nablízku. Například se pod stoly jídelny jednoho penzionu v Krkonoších proplížil mohutný kocouří krasavec, jinak pán onoho penzionu, a vyskočil si bez domlouvání rovnou na můj klín. Jindy se mi rozhodla pomáhat kočka pečující o jiný penzion v jiné části naší vlasti. Doprovázela mne jako pejsek jdoucí vedle mne, a když jsem se posadil na lavičku, sedla si taky. Kam? Samozřejmě pod lavičku pode mne, aby mě měla pod dohledem. A na workshopu koordinátorů dobrovolníků na jednom statku plném koček se jedna rozhodla podívat se, co to tam v klubovně ti dvounozí dělají. Vešla doprostřed kruhu židlí, na kterých jsme seděli a debatovali, ale moc jí ty naše řeči nebraly. Tak se rozhlédla a hupla ke mně na klín, aniž bych se o to snažil. Je to tak, u koček mám totiž protekci.

Miroslav Michálek
Okamžik, 2014