Co oči nevidí
Pomalu kráčím, noha ohmatává terén,
uši jak radary chytají tóny,
dostat se do klidné zóny.
Vmísím se do davu,
zas na chvíli mám klidnou hlavu,
kráčím dál, bych, uskutečnila svůj plán.
Mám ráda samostatnou chůzi tam kde to trochu znám,
poslouchám zvuky větru,
zpěv ptačí a kroky lidí v davu,
nikdo mi nevezme pocity, které mám.
Mívám i toulavou,
pak prahnu po spřízněné duši.
líčí mi krásu oblohy nad hlavou,
šaty žen, které jim sluší.
Před regály v marketech se zastavujeme,
ve změti barev se ocitám,
stále se na něco ptám,
pak společně si vysvětlujeme,
cože je to tam a zase tam.
Musím být stále v obraze,
patří to k mé povaze,
informace, novinky,
ne jen staré vzpomínky,
jak se dříve žilo, co dobré bylo.
Popsat všechno do detailů mým přáním je,
někdy však mé představy o popisování jsou nepochopitelné,
hlavou se jim honí proč a nač, když neslouží jí zrak?
Je to tak prosté a vidící pochybuje,
vše nesmíme si ohmatat,
vždyť také bych chtěla vonící kytku,
kterou by zdobil na pohmat krásný kořenáč.
Lidské tělo je nádoba křehká,
kterou si nesmíš na potkání ohmatat,
k poznání tě vede každého hlas,
v jeho tónech musíš mnohé rozpoznat,
kdo však z nás je schopen poznat jeho duši,
nevidíš mimiku, ani jak mu to dnes sluší,
jaký má šat a jakou barvu mají jeho oči a vlas,
jež mnohé napoví, aby ses nezklamal zas.
Věřit, že kolem tebe jsou jenom dobří lidi,
toť slabá útěcha pro toho, kdo chabě, nebo vůbec nevidí.
Pro Okamžik
Marta Štablová
2015