Buď rád, že nevidíš…

Já vím, že se to jen tak říká, že se to nemyslí doslova, ačkoliv se to říkává ve chvílích, které jsou nějak emočně nabité, takže to není jen bezvýznamná fráze. Tedy říkává se to nevidomým. Alespoň mně mnohokrát někdo řekl: „Buď rád, že nevidíš. Kdybys to viděl, tak bys…“ Jenže – proč bych měl být rád, že nevidím? Proto, že bych viděl něco nepěkného? A co kdybych to nepěkné přece jenom chtěl vidět. Přesněji řečeno, rád bych si sám určil, co chci vidět a co ne. Nezáleží na tom, že bych stejnou věc možná chtěl vidět jednou, pro informaci, a jindy ne, nebo třeba v různých situacích různě – někdy ano a jindy ne. To bych si určoval sám a užíval si svobodu volby.

Možná něco pro někoho nevkusné, nepěkné či nezajímavé by pro mne mohlo být zajímavé či dokonce esteticky přijatelné. Nemyslím tím pohled na člověka zraněného při klasických býčích zápasech nebo jejich moderní obdobě – při zápasech na vozovce, tedy při autonehodě, to bych vidět nechtěl. Překvapivě právě toto přitahuje pozornost mnoha vidících lidí. Myslel bych si, že takovou věc nechce vidět nikdo z lidí, že by všichni nejspíše chtěli v takovéto smutné situaci na chvíli oslepnout. Ale asi nechtějí, nezavírají oči ani si je nezakrývají. Mnozí dokonce natahují krky, aby z okýnka autobusu lépe spatřili tragédii jiných. Možná bych ale chtěl vidět věci, které většina lidí ani nijak zvlášť vidět nemusí. Nějak se mi stalo, že jsem člověk trochu kulturní, a tak bych chtěl vidět malířská díla, která mnoho lidí zajímají méně než autonehody. Nebo bych chtěl vidět mikrosvět v mikroskopu, což je také pro značnou část populace méně zajímavé, než arogantně se hádající politikové v televizi. A asi bych ještě něco vymyslel. Zkrátka by to mělo být na mně, co chci a co nechci vidět. Ale příroda, osud či Všehomír, nevím přesně kdo, tomu tak nechtěli. Když to vezmu kolem a kolem i bez kola, prostě nevím, proč bych měl být rád, že nevidím.

Teď mě napadá, že začnu vidícím lidem říkat: „buď rád, že vidíš.“ Přišel jsem totiž na to, že nevidět znamená nejen mít nedostatek informací, ale také nedostatek pozitivních emocí spojených s příjemnými zrakovými vjemy. Pokud zrakem přijímáme asi devadesát procent informací a pokud svou pozornost člověk zaměřuje na pozitivní zrakové vjemy, kterými mohou být třeba kolemjdoucí jednotlivci a jednotlivky opačného pohlaví, pak nevidomý trpí mnohaprocentním nedostatkem pozitivních emocí. Pokud se tedy v učebnicích speciální pedagogiky píše, že nevidomí lidé trpí informačním deficitem, pak by tyto učebnice měly také uvádět, že nevidomí lidé trpí deficitem pozitivních emocí spojených s vizuálním vnímáním. Tento deficit si nevidomý člověk nemusí uvědomovat, ale může mu škodit skrytě a dlouhodobě. Může vyvolávat špatnou náladu, pasivitu, rezignaci, deprese, no prostě nic pěkného. Nedostatek pozitivních zrakových vjemů by šlo nahradit čichovými vjemy, že bychom fasovali na lékařský předpis parfémy. Nebo by šlo zrakové vjemy nahradit vjemy hmatovými v nějakém zařízení nejstaršího typu „sociálních služeb“. Nebo by nám obchodní řetězce mohly poskytovat slevy na vybrané laskominy. Ačkoliv – to bychom mohli ke slepotě získat navíc obezitu, a to by nebylo to pravé. A kdo ví, jestli by takovéto kompenzace slepoty nevedly k zvýšení počtu nevidomých? Tato opatření ovšem nemohou projít, takže si musíme pomáhat svým pozitivním myšlením, představami a úsilím – například úsilím o maximální samostatnost, abychom se mohli radovat, že nepotřebujeme pomoc jiných lidí. Ostatně o tuto radost jsou vidící lidé ochuzeni.

Zajímavé ale je, že vidící lidé jsou docela rádi, když za jistých okolností na chvíli nevidí. Dnes, v době počítačových her a telefonních požíračů dětského volného času, je už zapomenuta tradiční hra „na slepou bábu“. Ta se hrávala ještě v šedesátých letech dvacátého století, kdy jsem byl dítě i já. Hra spočívá v tom, že jeden hráč se zavřenýma očima kolem sebe hledá a snaží se dotknout jiného účastníka hry, který vidí a může tedy snadno nevidícímu unikat. Dotykem se jinému hráči „předá slepota“ a v roli slepé báby je další hráč, který sluchem a hmatem zkoumá okolí a šátrá po dalším, aby ho na chvíli oslepil. No legrace… Dnes by tato hra ve školství asi neprošla kvůli diskriminujícímu označení „na slepou bábu“. Hra na „nevidomou seniorku“ by nejspíš nebyla pro děti lákavá. A proti moderním počítačovým střílečkám to byla opravdu jen taková nezajímavá legrácka. Jako školák jsem na rozdíl od ostatních hráčů už docela tušil, co to je slepá bába, nebo-li jaké to je, když člověk nevidí. Byl jsem totiž šeroslepý, a tak jsem venku při soumraku pravidelně „přicházel o zrak“. A za tmy při měsíčním svitu a svitu hvězd jsem byl nevidomý vlastně úplně. To bylo velmi nepříjemné. Například jsem párkrát sešel z chodníku a skončil „ve škarpě“, tedy v bahnitém zarostlém neudržovaném výkopu, jaké tehdy byly podél silnic. Když byli rodiče na dovolené, přespával jsem u dědy na okraji města. Odpoledne a v podvečer jsem si chodil hrát s kamarády k rodnému domu. No a když byli všichni odvoláni svými rodiči domů, čekala mě cesta podél neosvětlené silnice a škarpy k mému letnímu bytu u dědy na temné periferii. Šel jsem trochu po paměti a trochu s pomocí zbytků světla z oken domů roztroušených podél cesty. Napínal jsem sluch, vnímal, co je pod chodidly v teniskách a nasával vzduch prozrazující přítomnost zahrad a mokřiny vedle mne. Ano, hned vedle vyšlapaného chodníku totiž číhala ta odpudivá škarpa, která uměla bez varování spolknout obuv a vydat ji až po boji a odporně páchnoucí bahnem… To byla předzvěst mé budoucí slepoty.

Zážitek nevidění je pro vidící i dnes, na začátku jednadvacátého století, stále dosti romantická a vzrušující záležitost. Když po vlastech českých putuje „kavárna potmě“, tedy černý autobus rozvážející absolutní tmu a dobrou kávu pro zvídavé i zvědavé, pak bývá vždy plno a někdy zájemci stojí i ve frontě. Je to dobrá osvěta a někteří z návštěvníků kavárny potmě se pak stávají empatičtějšími a aktivně pomáhajícími lidmi, třeba dobrovolníky, z nichž některé mám tu čest školit v dovednostech bezpečného doprovázení nevidomých. Příjemná záležitost, kterou si vždycky užívám, protože najednou jsem díky slepotě ve výhodném postavení téměř vševědoucího, nemluvě o milé pozornosti mladých dam, které ovšem budou doprovázet jiné nevidomé a ne mne. Ano, při školení dobrovolníků pro pomoc nevidomým jsem vlastně na chvíli málem rád, že nevidím, protože mohu pomáhat pomáhajícím aby kvalifikovaněji pomáhali.

Ovšem nechci nikomu nic nalhávat, mimo tyto krátké chvíle, a vlastně ani při nich, nejsem rád, že nevidím. Proto, když už tomu tak je, chci z toho něco mít, něco z toho vytěžit, přesněji řečeno něčemu se vyhnout. Oč jde?

Když už nevidím, tak alespoň nemusím či spíše nechci znát to, co mě netěší, nebaví, nezajímá. Dokonce někdy říkám svým bližním, že když už tedy nevidím, když už jsem nevidomý, ba přímo slepý, tak ať mi nečtou a nepopisují všechny ty všudypřítomné ohlupující reklamy. Nemusím znát reklamní slogany trčící nad hlavami lidí na eskalátorech, na oknech vozů metra a tramvají, nemusím vědět, jaké běží reklamy v televizi ani co je nejnověji „in“ v oblékání. A tak si říkám, když už nevidím, a nemohu si zavřením očí sám určit, co uvidím a co ne, a když naše uši nebyly vybaveny nějakými víčky či víky pro přerušení dodávky zvukových informací, že když to je tak, jak to je, že si budu šetřit mozek a bránit se jeho přeplnění nebo emoční otravě informacemi pro mne nadbytečnými nebo dokonce nepříjemnými. Zkrátka že je budu důrazně odmítat. Dobrovolně tak setrvám v informačním deficitu, který si ovšem budu sám řídit.

Chcete-li, vyzkoušejte to také. Pokud jste člověk nevidomý či člověčice nevidomá a nechcete, aby vám průvodce četl a popisoval věci, které vás opravdu nezajímají, vyzkoušejte asertivitu. Klidně například řekněte: Vážím si tvé snahy přečíst mi všechny reklamní nápisy, ale budu raději, když mi je číst nebudeš. Vzhůru do řízeného informačního deficitu! A pokud jste vidícím člověkem a jste přesvědčen nebo přesvědčena, že váš známý nevidomý musí za každou cenu vědět vše, co zajímá vás, ubezpečte se, jestli tomu tak je. Pokud vás nevidomý člověk zklame odmítnutím vámi nabízených informací natolik, že mu už nebudete chtít pomáhat, pak se vrhněte na ochranu zvířat, to je taky záslužné a v tomto směru bezpečnější! A pokud jste pracovník reklamní agentury, tak nevím, třeba byste mohl zařídit sponzorský dar vaší firmy na pomoc nevidomým, to taky není k zahození.

Mirek Michálek
Leden 2014
Článek vyšel v časopisu Zora 02/2014