Psychoterapie zrakově postižených

Milan Pešák

Ztráta nebo vážné poškození zraku představuje vážnou komplikaci v životě takto postiženého člověka. Projevuje se v nesčetných oblastech života, protože člověk musí dělat takřka všechny činnosti zcela jinak, než je dělal dřív nebo než jak je běžně provádí ostatní lidé. Navíc některé činnosti nelze provádět vůbec. A to má nepochybně své důsledky také do oblasti prožívání. Člověk, který přijde o zrak v průběhu života, významně zažívá pocity ztráty. Chybí mnohé z toho, co do té doby dělal, ztrácí své původní zaměstnání i koníčky, omezeny jsou často kontakty s jinými lidmi, každý kontakt probíhá jinak – ochuzeně , bez přirozených vjemů mimiky, gestiky, posturiky vnímaných zrakem. Chybí estetické zážitky vnímání prostředí, lidí, přírody, barev... Prostě pocit ztráty a omezení je přítomen skoro všude.

Vyrovnat se se ztrátou či vážným poškozením zraku, které vzniklo již v dětství, také není úplně triviální. Při dospívání si mladý člověk opakovaně uvědomuje, jak významně je zůžena škála povolání, která může vykonávat, jak odlišně jej vnímají jiní lidé, o kolik těžší je navazování kontaktů, natož partnerských vztahů...

Přeze vše uvedené i mnoho dalšího, co uvedeno nebylo, však psychoterapeutická podpora lidí ztrácejících zrak není vůbec běžná. Ba naopak, spíše je naprosto vyjímečná. Je to dáno mnoha okolnostmi, mezi jinými třeba skutečností, že ke ztrátě zraku dochází nezřídka plynule v delším časovém období. Rozhodnout, kdy začít připravovat pacienta na pravděpodobnou eventualitu života s těžkým zrakovým postižením není právě snadné. Je téměř přirozené, že příprava na „horší časy“ se odkládá a odkládá, nezřídka až do doby, kdy pacient vypadne ze systému pravidelné péče. A dojde-li ke ztrátě či vážnému poškození zraku při úraze, takovému člověku je třeba věnovat především akutní péči, která klade důraz spíše na zachování životních a orgánových funkcí. A všichni víme, jak je to s péčí následnou, která by měla nastoupit po propuštění takového člověka z nemocnice...

Ačkoli byl v uplynulých 30 letech vybudován poměrně ucelený a komplexní systém sociálních a dalších služeb pro osoby s těžkým zrakovým postižením, který pokrývá jak celé území ČR, tak celé věkové spektrum klientů, psychoterapeutická péče mezi nabízenými službami není. Jedním z klíčových důvodů je, že zejména v 90. letech, kdy se odehrál největší boom rozvoje služeb pro lidi nevidomé a jinak těžce zrakově postižené, byl velký důraz kladen na to, že byly podporovány jen ty činnosti, které nebylo možné financovat z běžných zdrojů, např. ze zdravotního pojištění. A psychoterapie by právě z těchto zdrojů být financována mohla a měla. Zvláště přihlédneme-li k tomu, že ti, kdo v důsledku závažné změny svého zdravotního stavu ztratili zaměstnání a tedy i zdroj svých příjmů, zpravidla nemají peníze na to, aby si platili péči soukromou, mimo systém zdravotního pojištění.

Dalším důvodem toho, že nevzniknul systém specializované psychoterapeutické péče pro lidi se zdravotním, natož zrakovým postižením zřejmě bylo, že nebyli lidé, kteří by se vybudování takových služeb, natož jejich cítě ujali, resp. v přehršli jiných výzev a příležitostí dali přednost jiným, z hlediska systému mnohdy také zásadním úkolům. A dnešní doba už přeje spíš izolovaným projektům než budování nějakého uceleného systému péče. Navíc není právě mnoho odborníků – psychoterapeutů, kteří by měli dostatečné vzdělání a povědomí o tom, co život s těžkým zdravotním postižením (třeba nejen zrakovým) obnáší, natož potřebnou (byť třeba jen zprostředkovanou) zkušenost, která je pro výkon kvalitní psychoterapie nezbytná. A i když se rozhlédnu po těch, kdo potřebné vzdělání a alespoň základní zkušenost mají, při vší úctě si vůbec nejsem jist, ke kolika z nich bych se odvážil klienta s těžkým zdravotním postižením, natož v akutní fázi vyrovnávání se s novou skutečností zásadně změněného života, poslat.

Možná si při čtení zvláště posledních vět myslíte, že jsem ke kolegům příliš kritický, mám na ně až příliš velké požadavky a jsem až zbytečně opatrný. Odpovím na to pouze popisem své zkušenosti, že všelikými semináři, zásadami a kodexy a hlavně častým mluvením o nich v běžných lidech vzbuzujeme dojem, že bez akreditovaného a dobře zaplaceného školení neumí nevidomého člověka ani oslovit či doprovodit po ulici. Na druhé straně nám nevadí, pouštíme-li k lidem, kteří se sami nemohou účinně bránit, natož ubránit, lecjaké rádoby odborníky, kteří by víc než co jiného potřebovali srovnat se se sebou samými, vlastní sebepoznávání, ukotvení či terapii. Jen dobré úmysly dle mého názoru nestačí; chce to kvalitní vzdělání a osobní kvalitu včetně kvalitního sebepoznání a sebezkušenosti. A k tomu je přinejmenším prozatím ještě dlouhá cesta.

Výsledkem tohoto stavu je, že jedinou organizací či institucí, která oficiálně nabízí psychoterapii dětí a dospělých, je pouze Centrum zrakových vad, s.r.o., které působí v rámci Fakultní nemocnice v pražském Motole http://www.fnmotol.cz/kliniky-a-oddeleni/spolecna-pracoviste/centrum-zrakovych-vad-czv/. Takže těm lidem se zrakovým postižením, kteří mají pocit, že potřebují psychoterapeutickou péči, doporučuji obrátit se na tuto organizaci, která má s lidmi s různými typy zrakového postižení opravdu bohaté a dlouhodobé zkušenosti. Pro ty, pro koho by taková péče byla místně nedostupná, zřejmě nezbývá, než se obrátit na běžné poskytovatele psychoterapeutické péče. Je také možné kontaktovat pracoviště klinického psychologa či psychiatra, kde by měli také použitelný postup včetně nezbytných kontaktů doporučit. Z vlastní zkušenosti však vím, že úplně nejlepší je nespoléhat na zázraky zdravotnické péče či psychoterapie, ale učit se vykonávat jednotlivé činnosti způsobem odpovídajícím současnému zdravotnímu stavu a možnostem. To nasměruje pozornost jiným směrem, ba mnohdy přinese i tolik potřebný pocit radosti, uznání i sebeuznání, naplnění a úspěchu, z nichž se rodí okamžiky štěstí, které jsou opakem frustrace neboli zmaru. Při takovém to učení, nácviku či tréninku bez pomoci nikdo zůstat nemusí. Vždyť středisek sociálních a dalších služeb, které s tím mohou pomoci, je po celém území České republiky dost a dost. V mnoha z nich se lidé se zrakovým postižením mohou setkávat navzájem, což má mimořádně pozitivní dopad do oblasti motivace překonávat obtíže, které s sebou těžké zrakové postižení zákonitě nese. Když vidím, že něco, s čím se klopotně a ne právě úspěšně potýkám, někdo jiný zvládnul, může mě to motivovat k tomu, abych to zkoušel znovu a opakovaně tak, abych to zvládnul také. Navíc můžu dostat praxí ověřenou radu či doporučení a pak jde všechno snáz. Mnohé není ideální, ale opravdovým výkonem, řeknu dokonce hrdinstvím je úspěšně a se ctí projít právě takovými nelehkými podmínkami a situacemi. Přeju Vám k tomu hodně štěstí a vytrvalosti!